Koprodukce, či komprodukce?

Miloš Dokulil

[Drobnosti]

(pdf)

-

V poslední době se v denním tisku i v rozhlase často setkáváme se slovem koprodukce, jímž se označuje společná, sdružená produkce, zvláště filmová. Protože je to slovo nové, v slovnících dosud nezaznamenané, obrací na sebe pozornost široké veřejnosti, a to často přísně kritickou.

Hlavní výtka směřuje proti způsobu, jímž je naše slovo utvořeno ze základního slova latinského původu, produkce. Význam ‚spolu, společně, dohromady‘ se totiž při slovesech a dějových jménech vyjadřuje v latině obvykle předponou con-, ve výslovnosti a v pravopisně počeštěné podobě kon-; srov. lat. concursus ‚sběh, souběh‘, zčeštěné jako konkurs, lat. conversatio, zčeštěné konversace a pod. Před zadopatrovými souhláskami c (k), g a ch se zubné n předpony spodobuje v n zadopatrové. Před plynnými souhláskami l a r dochází k spodobě úplné, takže vznikají zdvojené souhlásky ll a rr; srov. lat. collaboratio, zčešt. kolaborace; lat. correlatio, zčešt. korelace. Před retnými souhláskami p, b a m nacházíme tuto předponu s nosovou souhláskou retnou, tedy v podobě com- (shodné s původní hláskovou podobou této předpony); srov. lat. componere, zčešt. komponovati; lat. combinatio, zčešt. kombinace; lat. commutatio, zčešt. komutace. Podle toho bychom tedy čekali také komprodukce, nikoli koprodukce.

Vyskýtá se sice v latině naše předpona i v podobě co-, t. j. bez nosového vyznění, avšak jen před samohláskami a před h (jež bylo v klasické latině spíše jen záležitostí pravopisné tradice, v přirozené řeči se však nevyslovovalo), na př. lat. cohabitatio ‚sbydlení‘, zčešt. kohabitace; lat. coeducatio ‚společná výchova‘, zčešt. koedukace.

[241]Před souhláskou retnou nemá tedy podoba co- v latině skutečně místa. Podle hláskových zákonitostí staré latiny bychom tvoření koprodukce musili považovat za neústrojné, a proto nesprávné.

Ti, kdož takto usuzují, vyvozujíce z poznání hláskových zákonitostí latinského jazyka soud o správnosti či nesprávnosti latinskořeckých odborných výrazů, zapomínají však na dvě věci: 1. Slova latinského (a řeckého) původu, která se stala více nebo méně společným majetkem novodobých kulturních národů, původní zákonitosti staré latiny v lecčems obměňují a přizpůsobují se ve větší nebo menší míře ostatní slovní zásobě národních jazyků. V češtině na př. se původní zdvojené souhlásky rr, ll, mm a nn nevyslovují zdvojeně a toto zjednodušení se obráží i v pravopise; srov. běžné psaní slov korose, korupce, korespondence; kolekce, kolektiv, kolaborace, kolaudace; komasace, komise, komutace; konexe atp., která se v latině psala i vyslovovala s dvojím r, l, m a n. (Ony řídké výjimky jako kollodium, konnotace, takto psané podle Pravidel z r. 1941, Pravidla českého pravopisu z r. 1957 zcela odstraňují.) To pak ovšem znamená, že podoba ko- není v slovech latinského původu přejatých do češtiny jen před samohláskou (jako na př. v slovech koedukace, koordinace, koagulace, koexistence, koincidence) a před h (jako na př. v slovech kohabitace, koherence, kohese), nýbrž i před znělými souhláskami jedinečnými, před l (kolace, kolaborace, kolaudace, kolaps, kolega, kolektiv, kolise, kolokvium), r (korespondence, korelace, korepetice, korespondence, korupce, koreferát), m (komasace, komemorace, komoce, komutace, komise, komentář, komiliton) a n (konexe).

2. Četná cizí slova hlásící se k latině (a řečtině) nejsou vždy přejata z latiny již hotová, nýbrž jsou utvořena uměle z latinských (a řeckých) základů v prostředí určitého národního jazyka. Ani stavební prvky takových uměle utvořených slov si neuchovávají vždy tu podobu, kterou měly v latině, nýbrž jsou často vyabstrahovány ze slov, která se v národních jazycích již více nebo méně asimilovala.

Tak nejen slova jako koagulace…, kohese…, ale i slova jako korespondence…, kolaborace…, komasace…, konexe se dnes přirozeně člení na předponu ko- a slovo základní. Tato podoba se pak již necítí jako fonetická varianta předpony kon-, střídající se s ní jen v určitém hláskovém prostředí, nýbrž jako zcela samostatná, na hláskovém okolí nezávislá, ba dokonce základní podoba této předpony. Svědčí o tom výmluvně ta skutečnost, že v řadě případů u slov uměle vytvořených pronikla podoba ko- i tam, kde bychom vzhledem k povaze následující hlásky čekali podobu kon-; tak vedle a nepochybně i podle hláskoslovně oprávněného koenzym vznikl i hláskoslovně neoprávněný koferment (místo očekávaného *konferment, srov. konfirmace) a obdobně byly utvořeny odborné termíny kovalence, kofunkce, kosinus, kosekans, kotangens a některé jiné.

[242]V četných případech se opět stavba latinského slova včleněného do národní slovní zásoby více nebo méně zastřela, takže si dnes předponu jasně neuvědomujeme. Zejména podobu kom- před retnicemi v latinských slovech zpravidla již nevydělujeme: slova jako kombinace, kompensace, kompetence, kompilace, komplex, komplet, kompromis atd. nejsou pro naše jazykové povědomí již složená, neboť neexistuje — aspoň v naší slovní zásobě — jinak žádné *binace, * pensace, *petence, *pilace, *plex, *plet, *promis atd. (Jen v poměrně řídkých případech umožňuje nám rozeznat předponu existence obdobného útvaru s jinou předponou, pokud ovšem taková slova v povědomí ještě vůbec spojujeme; tak slovo komplikace můžeme příležitostně členit na pozadí slov explikace, implikace; slovo komponovat na pozadí slov deponovat, exponovat, imponovat, slovo komprese na pozadí slov deprese, exprese, imprese a pod. A jen zcela vzácně se vyskýtá vedle slova s kom- i významově blízké slovo prosté, které cítíme jako základní, jako je tomu v dvojici kompatriot — patriot.) Podoba komprodukce, která se nemůže opřít o přímou latinskou předlohu, by proto dnes působila strojeně.

Má tedy předpona s významem ‚spolu, sou-‘ v cizích slovech latinského původu nebo utvořených z latinských základů vlastně jen dvojí podobu: kon- a ko-. Protože pak podoby kon- před retnou souhláskou raženou p dobře užít nemůžeme — ne snad proto, že v latině se kon- v této poloze nevyskýtá, ale proto, že zákony zvukového skladu českých (i zčeštěných cizích) slov skupinu -np- ani na hranici složek slova nepřipouštějí —, přichází v našem případě prakticky v úvahu jedině podoba ko-.

Jiná námitka, kterou vznášejí někteří klasickou filologií odchovaní znalci proti slovu koprodukce, je to, že by toto slovo svádělo k jinému, nežádoucímu členění na řecký kmen kopro- s významem ‚lejno, výkal‘, který máme na př. ve slovech — uměle utvořených — koprolalie, koprolit a j., a -dukce (z lat. ductio) s významem ‚vedení‘, které máme opět na př. v indukce, obdukce a j. To je však námitka jen theoretická. V praxi by k nedorozumění sotva kdy mohlo dojít. Ostatně každý jazyk má větší nebo menší množství slov stejně znějících, ale různého významu (srov. na př. zámek s významem ‚honosné šlechtické sídlo‘ a zámek s významem ‚zařízení k zamykání‘) a nijak nepozorujeme, že by se jazyky takové víceznačnosti zbavovaly.

Závěrem ještě připomeňme, že se tu a tam setkáváme ještě s jinou variantou našeho slova, a to kooprodukce. Prvá část koo- je vydělena ze slov jako kooperace, koordinace, kde druhé o je ovšem počátkem slov základních, totiž operace, ordinace. (Je možné, že tu působila i slabičná zkratka KOOSPOL.) I když v minulosti vznikaly někdy příležitostně varianty předpon a přípon takovým mechanickým postupem (srov. na př. vznik přípony -kyně z -yně po -k-) i slov s víceznačnou slovo[243]tvornou formou (srov. podrobiti = 1. po-drobiti, 2. pod-robiti), nepovažujeme dnes za vhodné k takovým nevlastním a nepravidelným slovotvorným postupům se uchylovat.

Ani po hlubším zamyšlení nad slovem koprodukce nevidíme tedy důvodu, proč bychom toto nové slovo, pokud je odborníci považují za potřebné, měli odmítat. A to tím spíše, že jde o slovo mezinárodní.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 7-8, s. 240-243

Předchozí František Daneš: Vzdáti zápas

Následující Jaroslav Machač: Polopatismus