Nová pojmenování železničních návěstí, znamení a návěstidel za posledních deset let

Lumír Klimeš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Úkolem této zprávy je naznačit vývoj pojmenování a vyjadřování železničních návěstí a znamení za posledních deset let, t. j. od r. 1946, kdy byly vydány první poválečné návěstní předpisy. V závěru si povšimneme i nových názvů návěstidel.

Za mezník v tomto vývoji je možno považovat r. 1954. V tomto roce byla totiž vydána Pravidla technického provozu železnic: a nové návěstní předpisy, které přinesly mnoho novinek a změn v železniční dopravní službě. Zdrojem poučení o těchto změnách jsou jednak Návěstní předpisy D 1 vydané ministerstvem dopravy r. 1954, jednak staré Návěstní předpisy D 1-č vydané týmž ministerstvem r. 1946.[1]

Jazykové prostředky, jichž používají obojí předpisy k jazykovému vyjádření návěstí a znamení, jsou celkem stejné. Liší se však od sebe jednak realisací těchto typů v daném případě, jednak jejich celkovým počtem a hojností výskytu. Probereme proto v tomto článku nejdříve typy pojmenování společné obojím předpisům, dále rozdíly mezi nimi a konečně tyto výklady shrneme a pokusíme se nalézt směr vývoje, pokud jej ovšem v době pouhých 8—10 let lze vůbec zachytit.

Způsoby vyjadřování

K jazykovému vyjádření významu návěstí a znamení užívají obojí předpisy jak vět jednočlenných, tak dvojčlenných. Setkáváme se tu s jednočlennými větami substantivními (holými i rozvitými, na př. Výstraha. Pozor. Odraz. Vjezd odbočkou. Začátek pomalé jízdy. Začátek práce postrku. Rozkaz k odjezdu), adjektivními (Pohotovi k odjezdu. Obsazeno osobami), příslovečnými (holými a rozvitými, na př. Pomalu. Vpřed. Pomalu 60 km/h. Opatrně na přivolávací návěst) a infinitivními (holými i rozvitými: Stlačit. Zabrzdit. Odbrzdit. Zabrzdit na zkoušku. Rychle sunout. Snížit rychlost). Z dvojčlenných vět jsou tu věty imperativní (holé, rozvité i několikanásobné, na př. Stůj! Pískejte! Popojeďte! Zrušte krytí vlaku! Vyčkejte rozkaz k odjezdu! Povolte brzdy úplně! Zastavte všechny vlaky! Nařiďte hodiny! Stůj, zastavte všemi prostředky! Zdvihněte krunýř a stáhněte křídla!), věty s přísudkem neslovesným (na př. Posun zakázán. Posunování zakázáno. Uzavření koleje zrušeno. Pohyb vozidel přes váhu dovolen. Brzda v pořádku) a holé nebo rozvité věty s přísudkem slovesným (na př. Vlak se roztrhl. Vlak se blíží. Vozidla ujela. Vlak pojede ke konci dráhy. Vozidla minula námezník). [233]Řídké jsou případy jiné, jako: Stůj — zákaz sunout. Vodní jeřáb — Žádná překážka pro jízdu.

Rozdíly mezi obojími předpisy

Rozdíly v pojmenování návěstí a znamení jsou dány dvěma činiteli — zpřesňováním návěstních pojmů a technickým pokrokem. První činitel se uplatňuje změnami kvalitativními (zpřesňování výrazu, zjednodušování rozkazů, snaha neužívat rozkazů všeobecných, „odosobněných“), druhý činitel se projevuje především kvantitativně — technický pokrok v železniční dopravě si vyžádal nové návěsti (návěstidla) a znamení a tím i jejich nová pojmenování, po případě způsobil zánik některých návěstí a znamení a jejich pojmenování. Že se ovšem i u nových názvů uplatňuje první činitel, t. j. snaha po největší přesnosti a jednoznačnosti, není třeba zdůrazňovat.

Zpřesňování návěstních pojmů

Návěstní předpisy z r. 1946 definují návěst a znamení takto (s. 1): „Slovem návěst nebo znamení rozumíme určité slyšitelné nebo viditelné vyjádření zprávy nebo rozkazu.“ — Naproti tomu předpisy z r. 1954 podávají poučení důkladnější (s. 7): „Návěst je viditelné nebo slyšitelné vyjádření rozkazu. Znamení je viditelné vyjádření zprávy. Návěstní znak je způsob, jak jsou rozkaz nebo zpráva vyjádřeny.“

Toto prohloubení theoretické základny se pak odráží i v jazykovém vyjádření návěstního pojmu. Dobře to vidíme na tomto příkladu:

Místo na trati, kde má vlak po přechodnou dobu zpomalit jízdu, se označuje podle starých i nových předpisů stejně — žlutým trojúhelníkovým terčem obráceným hrotem dolů; na terči je nakreslena černá číslice udávající v desítkách předepsanou rychlost (na př. 3 = 30 km/hod.). Předpisy z r. 1946 řadí toto poučení do kapitoly nadepsané „Návěstidla pro pomalou jízdu“ (s. 28); na s. 29 mluví sice také o „návěstidlech 12, 13 a 14“ (bod 98), ale v bodě 99 na téže straně čteme „Návěsti 12 Terč pro pomalou jízdu se užívá…“ Splývá zde tedy pojmenování návěstidla s pojmenováním návěsti.

Naproti tomu předpis z r. 1954 řadí sice předvěstní štít pro pomalou jízdu také do kapitoly o přenosných návěstidlech (s. 110), ale rozlišuje přesně návěstidlo, návěstní znak a návěst: „Předvěstní štít pro pomalou jízdu ukazuje návěstní znak, jímž je za dne — černá číslice… ve žlutém trojúhelníku udávající sníženou rychlost v desítkách km/hod. = SNÍŽIT RYCHLOST“ (s. 110). Předvěstní štít = návěstidlo, žlutý trojúhelník s číslicí = návěstní znak, snížit rychlost = jazykové vyjádření návěstního pojmu.

Podobně:

1. Předvěstná návěst pro Sběrač dolů (s. 105) — Připrav se k stažení sběrače (s. 181).

[234]2. Návěst na vodním jeřábu (61) — Vodní jeřáb — žádná překážka pro jízdu (101), nebo Stůj — rameno jeřábu napříč ke koleji (102).

3. Výstražný kolík (113) — Pískejte (108).

Jiný vztah je mezi starým a novým názvem v těchto případech:

4. Poloha výměn anglické výhybky o dvou přestavovadlech pro jízdu do odbočky vpravo (60) — Odbočkou zprava doleva (91).

5. Poloha výměny pro jízdu do přímého směru (56) — Přímým směrem (85).

6. Označení místa na trati, kde postrkový stroj práci počíná (64) — Začátek práce postrku (174). (Na prvním místě se uvádí označení staré, na druhém nové.)

Těmito doklady nejsou vyčerpány všechny příklady tohoto druhu.

U příkladů 1—3 starý předpis odlišuje sice návěstní znak, ztotožňuje však návěst a návěstidlo (znamení). Nový předpis tyto pojmy odlišuje; názvy, jež zde uvádíme, jsou názvy návěstí (t. j. jazykové vyjádření rozkazu nebo zprávy), nikoli však současně názvy návěstidel, jako je tomu u předpisu starého.

U příkladů 4—6 rozlišuje starý předpis také návěstní znak, ale ztotožňuje návěst a předmět, který je jí označován. (Tak např. určitá poloha výměn, místo na trati a pod. je předmět označovaný návěstí; starý předpis názvem tohoto předmětu vyjadřuje i návěst samu.) Nový předpis tyto pojmy odlišuje a formuluje návěst jako rozkaz.

Snaha po přesnosti a jednoznačnosti se projevuje nejen tím, že se— pokud je toho třeba — rozlišuje návěst, návěstidlo a návěstní znak, ale i tím, že se některé rozkazy doplňují, aby se staly zřetelnějšími (1), a že se formulují tak, aby pozbyly své původní neosobnosti, t. j. obracejí se přímo k vlakovému personálu[2] (2).

Příklady: 1. Zákaz sunouti — Stůj, zákaz sunout. Zabrzdit — zabrzdit na zkoušku. Odbrzdit — Odbrzdit na zkoušku. Zastavte všemi prostředky — Stůj, zastavte všemi prostředky. 2. Sběrač dolů — Stáhni sběrač. Sběrač nahoru — Zdvihni sběrač. Výstražný kolík — Pískejte. (Na prvním místě je uveden název starý.)

Působení technického pokroku v dopravě

Technický pokrok způsobuje jednak zánik starých návěstí a návěstidel a s nimi i jejich pojmenování, jednak vznik nových návěstí a konečně i změny v celém systému návěstí.

Úplně zanikly zvonkové návěsti a jejich pojmenování. Naproti tomu nalézáme v novém předpise řadu nových názvů pro návěstidla: návěs[235]tidla vložená, vyčkávací, spádovištní, přivolávací, výstražná, podmínečná, pro brzdovou zkoušku, pro omezení rychlosti, obojetná, stožárová, trpasličí, předvésti dvojznakové a trojznakové, indikátory.

Některé z těchto názvů vznikly, protože se změnily podmínky dopravy (návěstidlo vložené, přivolávací, podmínečné) nebo že si jejich vznik vyžádal technický pokrok (návěstidlo pro brzdovou zkoušku — původně se takové návěsti dávaly jen ručně, posunky).

Zvláště zajímavé je sledovat názvy návěstidla stožárová, obojetná a dvojznakové předvěsti. Stožárová návěstidla a dvojznakové předvěsti existovaly r. 1946 i před tímto rokem. Neměly však speciálního pojmenování, poněvadž nebylo třeba odlišit tato návěstidla od jiných. Jakmile však byla zavedena návěstidla trpasličí a předvěsti trojznakové, bylo třeba tato návěstidla pojmenovat, aby je bylo možno odlišit. — Elektrifikace železnic a zvýšené užívání světelných návěstidel si vynutily termín návěstidla obojetná, i když tato návěstidla existovala již před r. 1946.

Nový předpis má ve srovnání s předpisem starým více asi o dvě třetiny původního počtu návěstí a přibližně o polovinu původního počtu znamení. Nastaly zde tedy změny hodně pronikavé. To se odráží i v systému návěstí. Tak na př. původní základní rozdělení návěstí na slyšitelné a viditelné bylo nahrazeno trojvětvým dělením na návěsti denní, noční a obojetné; vznik a zánik některých návěstí (na př. zvonkových) nebyl rovněž bez vlivu na soustavu návěstí, ale výklad o tom již přesahuje rámec tohoto článku.

Závěr

Na vývoj pojmenování návěstí a návěstidel má vliv jednak prohloubení theoretické základny (zpřesnění jednotlivých pojmů a vztahů mezi nimi), jednak technický pokrok v železniční dopravě.

Pojmenování návěstí směřuje k větší stručnosti, konkretnosti a přesnosti. Projevuje se tendence vyhýbat se neosobnímu vyjádření rozkazu nebo zprávy.

Pro větší zřetelnost se některé rozkazy zesilují.

Ve srovnání s předpisem z r. 1946 ubylo v nových předpisech rozvitých jednočlenných vět substantivních a dvojčlenných vět oznamovacích, přibylo mnoho dvojčlenných vět s přísudkem neslovesným, dvojčlenných vět vyjádřených imperativem a jednočlenných vět typu „Přímým směrem zleva doprava“.

Vývoj pojmenování návěstí a návěstidel za posledních 10 let je tedy pěkným dokladem toho, jak se na utváření terminologie podílejí naukové zpřesňování, snaha po stoupající zřetelnosti výrazu a technický pokrok.

---

[1] Ukázky z železničních návěstních předpisů citujeme s laskavým svolením ministerstva dopravy.

[2] Staré předpisy mluvily o vlakovém mužstvu; protože však dnes železnice zaměstnává i ženy, užívají nové předpisy výrazu „vlakový personál“.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 7-8, s. 232-235

Předchozí Zdeněk Tyl: Přípravy k vydání Slovníku staročeského

Následující Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin