Znovu

[Drobnosti]

(pdf)

-

Vlastní bratr krásného slůvka spolu ve složeninách je znovu: kde Němec skládá slova s neu-, tam dnešní vzdělavatelé jazyka českého kladou znovu. Jak to je pohodlné: neuerrichten — znovuzříditi, neuerbauen — znovuzbudovati, neueröffnen — znovuotevřití atd.! Brzy budeme říkati a psáti: »Pane X., ještě jste neznovuzřídil svou kavárnu? Neznovuotevřete ji ještě?« »Pane Y., neznovuvydáte ten egyptský snář?« Slovíčko znovu je vlastně ještě pohodlnější než spolu; spolu říkáme i po česku (vedli se spolu, šli spolu na pivo a pod.), místo »učeného« znovu však se po domácku říká znova, a tak se v nás neježí cit, spojujeme-li po německu znovu, jak se po česku podobná slova nikdy nespojovala (přece jen by se nám příčilo, mluviti o znovazřizování, znovaotvírání; aspoň na počátku, než bychom se osmělili). Chudáci naši předkové; nedovedli znovuzřizovati, znovubudovati, byli rádi, mohli-li obnovovati, opravovati, ba musili si pomáhati i dvěma slovy, co bylo zavřeno, zase nebo znova otvírali, a rozuměl jim dokonce i člověk, který ani čisti neuměl.

Za oknem jsme na jedné z hlavních tříd pražských čtli na knihkupeckém oznámení slovo »znovuvydání«. V duchu vidíme, jak se jeho pachatel blaženě usmíval, když je tvořil. Neuausgabe — znovuvydání. Ať dovede franština nebo jiný z t. zv. světových jazyků, co pod naší bezcitnou rukou dovede podle německého vzoru čeština! Ty si jak tak pomohou nějakým ubohým »novým vydáním«; ale je to německé »Neuausgabe«?

Aby se čtenář nemýlil: toto »znovuvydání« nevytvořil snad nějaký německý nakladatel, který líčí v republice mizerný překlad nějakého krváku na české kapsy. Tuto ostudu udělalo české knihkupectví Vilímkovo Jiráskovi. Vyvěsilo za sklem o vánocích list, jemuž papírové visuté pečeti se snaží dodati starobylého rázu, s těmito slovy: »Velkým překvapením pro českoslov. mládež je znovuvydání již dlouho rozebraného díla Al. Jiráska Staré pověsti české« atd. Koho to mají u Vilímků na takové práce?

Co toto korigujeme (17. ledna), ta krása u Vilímků ještě visí.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 1, s. 13

Předchozí Z. (= Josef Zubatý), Ignát Herrmann: Konečně, posléze

Následující Divná porucha řeči