Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Řeč a písemnictví českých židů v době přemyslovské

Na pozoruhodný a dosud téměř zcela nepovšimnutý pramen pro poznání českého jazyka v období, z něhož jinak nemáme českých literárních památek a jen velmi málo památek jiných (na př. vlastní jména a ojedinělá bohemika v textech latinských), upozornil Roman Jakobson, dnes profesor slavistiky na Harvardově universitě, v nevelkém, ale hutném příspěvku do Kulturního sborníku ROK.[1] Zabývá se tu [108]českými glosami a drobnými úryvky českých textů, které se dochovaly v nečetných zbytcích bohatého českožidovského písemnictví ve století dvanáctém a v první polovině století třináctého. O nich a o jejich významu zejména pro bohemistiku přednášel profesor Jakobson také za své nedávné návštěvy v Praze dne 31. ledna 1957 na pozvání Jazykovědného sdružení při ČSAV.

Nehledíme-li k ojedinělým českým glosám ve spisech proslulých francouzských talmudistů XI. a XII. století, které jsou samy o sobě výrazným svědectvím o živých kulturních stycích českých židů té doby s francouzskými souvěrci, nalézáme český jazykový materiál především ve spisech dvou vynikajících příslušníků pražské obce židovské, Abrahama Chládka a Izáka Ór Zárua. Dílo Abrahama Chládka, který proslul v středověkém hebrejském písemnictví jako „jeden z českých mudrců“ a mistr ve vědě gramatické, má název Arúgath Habósem (Záhonek balzámu) a podává podrobný rozbor židovské knihy liturgické; židovská liturgie je tu obrazně pojmenována slovy Písně Šalomounovy (5, 13) a odtud dostal své české příjmení Chládek i sám autor, patrně podle slov, kde dívka přirovnává svého milého k ovocnému stromku, v jehož chládku by chtěla usednout. Druhou nám zachovanou památkou českožidovského písemnictví z doby posledních Přemyslovců je obšírný komentář k rituálním předpisům židovského talmudu, který za vlády krále Václava I. napsal Izák, žák Abrahamův, a podle slov žalmu (97, 11) nazval Ór Zárua (Světlo vssáté); název spisu stal se pak i částí jeho jména. Autoři těchto spisů, oba vynikající představitelé české školy komentátorů a exegetů, stejně prošlí francouzskými školami, projevují nevšední znalost francouzštiny i tehdejší literatury francouzskožidovské. Francouzský vliv se u nich mimo jiné jeví také v obdobném poměru k domácímu jazyku: jako francouzskožidovští spisovatelé užívali k výkladu obtížných termínů a pojmů francouzštiny, sahali pražští autoři v téže situaci k jazyku českému neboli — podle středověkého hebrejského názvosloví — kanánskému. Že se názvy „kanánský jazyk“ a „kanánská země“ vztahují na český jazyk a na českou zemi, dovodil důvtipným rozborem teprve R. Jakobson; starší výklady pomýšlely na jazyky jiné. Židé často ve svém okolí nahrazovali zeměpisná a ethnická jména vhodnými názvy biblickými; protože v I. knize Mojžíšově slovo „Kanaan“ vedle svého ethnického významu označuje i „otroka“, právě tak jako se ve středověkém germánsko-románském usu významově sdružovala slova Slavus „Slovan“ a sclavus „otrok“, je rovnice kanánský — český dobře odůvodněna, a to tím spíše, že ve středověku pojmenování češtiny jazykem slovanským a české země zemí slovanskou nebylo nikterak neobvyklé.

České glosy v obou památkách českožidovského písemnictví XII. a XIII. století mají však různý ráz. Abraham Chládek si všímá v hojné [109]míře také otázek mluvnických, a proto českými příklady osvětluje především výklady o slovních druzích, o gramatickém rodu, o slovesných způsobech, rodech, časech, o podstatných jménech slovesných atd.; máme tu před sebou nepochybně nejstarší nám známý příspěvek k mluvnickému rozboru češtiny. Glosy Izákovy zase obsahují cenný český materiál lexikální, a přihlížíme-li k nim, můžeme bezpečně posunout datování nejstarších nám známých dokladů mnohých českých slov hodně do minulosti. Některá slova tu doložená v dnešní češtině vůbec nemáme: kupica „dřevěný koflík“ se objevuje jen v slovenských nářečích, jiné názvy se zachovaly jen v polštině, jako kuklíky „druh pečiva“, róžky „nástroj na pouštění žilou“, zákova „kovová přezka“ a j. O tom, že se pražští židé mezi sebou dorozumívali česky, svědčí na př. také sobotní rozmluva při nákupu masa, zapsaná Izákem. V jeho hebrejštině jsou patrné také zřetelné stopy českého slovosledu a často je mluvnická vazba upravena s ohledem na českou jednoslovnou glosu: na př. po hebrejském slovese, které odpovídá čes. „dotknouti se“, následuje glosa pěny podle češtiny v genitivu. Bez významu pro jazykovědu není ani pravopis „kanánských“ glos v českožidovském písemnictví, protože české hlásky jsou tu v hebrejském písmu zachyceny mnohdy přesněji než v latinském písmu tehdy běžném. Přitom ovšem je třeba mít na paměti, že rozdíly ve spisovné a liturgické řeči (t. j. mezi latinou a hebrejštinou) se projevily jistými odchylkami v slovní zásobě. Podle prof. Jakobsona se „kanánské“ glosy opírají o mluvu pražského měšťanstva a tím by snad bylo možno vyložit i některé odchylky od jazyka českého písemnictví té doby, které bylo — alespoň v první fázi svého vývoje — převážně záležitostí šlechty. Židovskou variantu staré češtiny XII. a XIII. století vůbec charakterisují některé prvky, které můžeme označit za archaické.

Z toho ze všeho lze vyvodit důležité závěry pro celkovou kulturně politickou orientaci pražských židů za vlády posledních Přemyslovců a doklady pro to, snesené z děl obou předních představitelů „české školy“, bylo by možno celkem bez nesnází rozhojnit poukazy dalšími. Čeští židé na př. běžně užívali slovanských názvů pro města a řeky, často i zahraniční (Praga, Vltava, Labe, Budín, Ostrigom, Dunaj a j.); v českožidovském materiálu se objevují i vzácná starobylá jména jako Mezigradie (= pražské podhradí), Stanica (= Uherský Ostroh) a j. Pozornosti by zasluhovala také četná soudobá svědectví o kulturním i hospodářském pronikání českých židů na východ, na př. do Polska, dosud rovněž větším dílem nesebraná a nezhodnocená; totéž lze říci i o starobylé české lexikální vrstvě v jiddiš, které se po složitých vývojových pochodech ujalo a ustálilo jako obecný jazyk židovský v Polsku a v okolních zemích (srov. na př. nebech „ubožák“, srov. stč. jmenný tvar adj. neboh; treibern, stč. třiebiti a j.).

[110]Pražskou přednášku prof. Jakobsona, v celku i v četných podrobnostech namnoze objevnou, přijali hojní posluchači s velkou pozorností. S opravdovým zájmem budeme proto očekávat podrobné zpracování téhož thematu v studii Czech in Medieval Hebrew Texts (Čeština v středověkých hebrejských textech), kterou prof. R. Jakobson připravuje spolu s M. Hallem; pražská přednáška s potřebnou filologickou dokumentací bude otištěna v Slavii.


[1] Vydalo jej r. 1957 nakladatelství Moravian Library v New Yorku (též zvl. otisk, s. 12).

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 3-4, s. 107-110

Předchozí František Hladiš: Čeština je jazyk vtipný

Následující Dš, V. Š.: Pécs, nebo Pětikostelí?