Časopis Naše řeč
en cz

O záporu složených přídavných jmen

Miloš Helcl

[Články]

(pdf)

-

Při diskusi o reorganisaci naší tělesné výchovy a sportu jsme čtli v Práci, že nemá smysl další existence „neživotaschopných jednot“. Záporné přídavné jméno neživotaschopný, jehož zde bylo užito, nás zaujalo svou neobvyklostí a dalo nám podnět k tomu, abychom se zamyslili nad tím, zda je možné vyjádřit popření u složených jmen přídavných vůbec a jaké jsou způsoby tohoto vyjadřování.

Abychom si ověřili své pochybnosti o tom, zda uvedené přídavné jméno v záporné podobě tvoří ústrojnou složku naší slovní zásoby, probrali jsme v Příručním slovníku (III; s. 299—587) všechna hesla začínající záporkou ne-, vybrali z nich slova složená a dospěli po jejich roztřídění, probírce a rozboru se stanoviska způsobu tvoření k některým poznatkům, které zde podáváme.

Za prvé se ukázalo, že se užívání záporu u slov složených výrazně liší od záporu u slov odvozených předponou. Tento poznatek není třeba nějak zvláště dokazovat. Skutečnost, že předponová přídavná jména vytvářejí velmi snadno záporné protějšky, lze ověřit jak jazykovým povědomím každého z nás, tak i probírkou slovníkových hesel začínajících záporkou ne-. Stačí tedy, připomeneme-li si alespoň, že k slovu dobytný lehce přitvoříme záporné nedobytný, k napodobitelný záporné nenapodobitelný, k očekávaný, ohebný záporné neočekávaný, neohebný a podobně neodbytný, neobmezený ke kladnému odbytný, obmezený nebo nepočítaný, nepochopitelný, nepodmanitelný k počítaný, pochopitelný, podmanitelný. A tak bychom mohli pokračovat i u předpon pro-, pře-, před-, při-, s- a dalších a vždy bychom shledali, že příslušná přídavná jména lze připojením záporky ne- velmi snadno popřít. Jen je třeba si ještě uvědomit, že tato snadnost ve vytváření záporné podoby je vlastností nejen předponových přídavných jmen dějových, nýbrž i nedějových. U přídavných jmen dějových je to lehce vysvětlitelné z obdobné vlastnosti sloves, ať prostých nebo předponových, že mohou být lehce popřena, a nezáleží nyní na tom, že u sloves jde o zápor mluvnický (větný), kdežto u přídavných jmen o zápor slovní (lexikální).[1] Popírání příponových přídavných jmen nedějových si snadno ověříme jen namátkově vzatými dvojicemi počestný nepočestný, násilný nenásilný, přítomný nepřítomný, souzvučný nesouzvučný, rozpačitý nerozpačitý, včasný nevčasný. [269]Někdy takovéto záporné přídavné jméno může být odvozeno od hotového již záporného jména podstatného, na př. netvorný od netvor, rozbor jejich vzniku je však již mimo rámec tohoto článku. Jinak je tomu u slov vzniklých skládáním, t. j. slovotvorným postupem, jehož podstatou je vytvářet nová, významově jednotná pojmenování ze dvou (nebo i více) lexikálně samostatných prvků, nikoli pouze obměňovat význam slovního základu, jako tomu je při odvozování. U nich pozorujeme při vytváření jejich záporného protějšku dvojí situaci, a to je druhý poznatek, k němuž jsme při úvahách o přídavném jméně neživotaschopný dospěli.

Složená slova, jak známo, dělíme po stránce jejich vnější podoby na dvě velké základní skupiny, na složeniny vlastní, na př. listonoš, a na složeniny nevlastní neboli spřežky, na př. ohnivzdorný. Toto dělení není ovšem dáno jen stránkou formální, že totiž vlastní složeniny nelze vždy rozkládat na takové složky, které by mohly ve větě existovat samostatně, kdežto spřežky ano,[2] nýbrž je dán historicky, vývojem jazyka a jeho tvárných prostředků vůbec i vývojem jednotlivých složenin a jejich významu zvláště. A tento historický pohled na vznik složených slov a na původ rozdílu mezi složeninami vlastními a nevlastními (spřežkami) nám pomůže vysvětlit a odůvodnit onu zmíněnou dvojí situaci při tvoření záporných podob složených slov. Ukazuje se totiž, že k vlastním složeninám záporné formy tvořit lze, na př. nerovnoměrný, neplnokrevný, nestátotvorný, nevěrohodný a j., kdežto ke spřežkám většinou nikoli, na př. neexistují se záporem spřežky bohumilý, hořeplný, důvěryhodný, mírumilovný, obranyschopný, ale běžně užíváme záporného nepravděpodobný.

Příčinou tohoto různého chování složenin vůči negaci je hlavně větší samostatnost částí složeniny u spřežek než u složenin vlastních. Tato samostatnost vyplývá jednak z typu složeniny, jednak z toho, jak dalece se ve složenině v souvislosti s jejím stářím posunul význam původního dvouslovného spojení. Víme, že složeniny vlastní jsou mnohem starší způsob skládání slov než složeniny nevlastní (spřežky)[3], a jejich podoba — zpravidla nepřipouštějící samostatné větné užití první části složeniny bez její formální změny — přispívá i u složenin vznikem mladých, ba i nedávno nově [270]vzniklých (srov. na př. rychlotavba), k větší významové jednotnosti, než jaké mohou dosáhnout spřežky, třeba i dobou vzniku starší než jednotlivé složeniny vlastní. Proto se vlastní složeniny jako celek dají popřít snadno. Naproti tomu spřežku lze mnohem snáze rozložit na její původní složky a těch se dá přímo samostatně užít ve větě bez jakékoli změny jejich tvaru. Proto také — vedle menšího stáří jako slovotvorného typu — je u nich významová jednolitost a samostatnost mnohem menší než u složenin vlastních, takže se jako celek popírat většinou nedají. Jen staré spřežky, u nichž k větší významové jednotnosti a značnějšímu odstupu od významu pouhého slovního spojení došlo, zápornou podobu mít mohou; srov. na př., že k pravděpodobný, jež znamená ‚možný‘, máme nepravděpodobný.

Zjištění, k němuž jsme tu došli, že totiž zápornou podobu mohou mít jen složeniny, u nichž vznikl nový, jednolitý význam značně vzdálený od významu pouhého slovního spojení příslušných prvků, má ovšem ještě svůj důsledek. Vycházejíce z něho, můžeme říci, že možnost utvořit ke složenině zápornou podobu je svědectvím významového osamostatnění a vzdálení složeniny od původního významu pouhého slovního spojení a že v ní lze vidět další, nově poznaný a v pracích o složených slovech dosud neuváděný příznak existence složeniny jako nové samostatné složky slovní zásoby jazyka.[4] A to je další, již třetí poznatek, který z těchto našich úvah vyplývá.

Obtíže s tvořením záporné podoby nevlastních složenin spočívají, jak se zdá, také v tom, že záporná podoba může být výchozí podobou některé části složeniny již před skládáním. Tak na př. přídavné jméno nenávistiplný není popřením nějaké předpokládané kladné spřežky návistiplný, nýbrž má jako výchozí složky slova nenávist a plný v příslušném spojení (nenávisti plný) a významu (‚naplněný nenávistí, nenávistný‘). Na možnou námitku, že na stejnou obtíž můžeme narazit i u složenin vlastních, odpovídáme: může tomu tak být, ale mnohem řidčeji, a to proto, že u nich bývá nový, jednotný význam již důvodem ke vzniku složeniny a že bývají i po stránce hláskové podoby odlišeny od podoby původních složek. Ukážeme si to na příklad na přídavném jméně nevěrohodný. Zde je nám významové i hláskové odlišení slov víra a nevěra spolehlivým vodítkem při významovém rozboru složeniny a ukazuje, že jde opravdu o zápor přídavného jména věrohodný s novým významem ‚spolehlivý‘, nikoli o skládání slov nevěra a hodný.

[271]Podíváme-li se pod tímto zorným úhlem na spřežku neživotaschopný, vidíme, že se při ní můžeme opřít jen o hledisko významové. To však nepřipouští spojení slov neživot a schopný ve dvojici schopný neživota, nýbrž jen spojení slov neschopný a život. Zbývá nám tedy jediná možnost rozkladu této spřežky, a to na ne- a na životaschopný, tedy popření složeného slova jako celku. To však zde není dost oprávněno, protože tato spřežka ještě není novým, samostatným významovým celkem, výrazně odlišeným od významu spojení schopný života, a to pro svou poměrnou mladost a novost. Podobně jím nejsou další spřežky s druhou částí -schopný, na př. obrany schopný, ani spřežky s druhou částí -milý, -hodný, -libý, -vzdorný, -milovný, -plný,[5] z nichž jsme některé uvedli výše. U nich u všech použití vzorové dvojice pravděpodobný nepravděpodobný pro nedostatek významového osamostatnění selhává a případné tvoření záporných protějšků by bylo jen čistě mechanickým napodobením ať této dvojice, nebo záporných podob k vlastním složeninám, jako libozvučný (nelibozvučný), samostatný (nesamostatný), státotvorný (nestátotvorný), zemědělský (nezemědělský) a j., po případě k přídavným jménům odvozeným předponami (příklady v. výše v 3. odstavci).

Takovému čistě mechanickému, k významové stránce jednotlivých složek nepřihlížejícímu tvoření slov se autoři vytříbenějších jazykových projevů vyhýbají. Ukáží nám to i tyto podrobnější údaje: ze třiapadesáti záporných složených slov (bez odvozenin) zaznamenaných v Příručním slovníku je celkem jen devět spřežek (to jest 17 %). Z nich je však třeba vyloučit ty, u nichž je první částí slovo již samo o sobě záporné (nectiplný, nenávistiplně, nesčetněkrát, nesčíslněkrát, nespočetněkrát), celkem pět. Ze zbývajících čtyř (t. j. 7,5%) je však jen jedno jediné, totiž právě několikrát již uvedené nepravděpodobný, spřežkou toho druhu, o který nám zde jde, ostatní jsou jiného rázu (nedvojsmyslný, nesoběstačný, nesvéprávný).[6]

Z tohoto dosti úplného, podrobného a důkladného obrazu naší slovní zásoby za posledních sto pětasedmdesát let, jaký podává Příruční slovník, vychází tedy najevo, a to zcela přesvědčivě, že adjektivní spřežky s druhou částí -hodný, -plný, -schopný atd. (v. výše) z velké většiny nemají v našem jazyce záporné protějšky s předponou ne- na začátku. Důvody toho jsme se pokusili vysledovat v první polovině tohoto článku.

[272]Zbývá ještě ukázat, jak se s potřebou záporu u takových složenin vyrovnávají pečliví autoři jazykových projevů, zejména uměleckých a odborných.

Obvyklého způsobu popírání slov základních, slov odvozených předponou a vlastních složenin (t. j. se záporkou ne- na začátku slova) užívají, jak jsme viděli jen ojediněle. Z novějších dokladů, v Příručním slovníku ještě nezachycených, citujeme spojení nezáviděníhodná situace z Otčenáškova Občana Brycha.[7]

Stejně zřídka volívají cestu, kterou bychom mohli nazvat „vnitřní negací“, na př. pravděnepodobný (v. PS IV, 1) nebo bohunelibě (v. Literární noviny V, 1956, č. 33 ze dne 4. 8. 1956, s. 10). S tímto způsobem umístění odvozovacího prvku se setkáváme také při stupňování adjektivních spřežek, srov. pravděnejpodobnější vedle nejpravděpodobnější (PS IV, 1 pod heslem pravděpodobný). Důvody řídkosti tohoto způsobu lze nejspíše spatřovat v tom, že tato vnitroslovní poloha záporky ne- jednak porušuje obvyklou podobu dané spřežky a brání tím jejímu formálnímu i významovému sjednocování, jednak napovídá složení jiných prvků, než které jsou u podoby kladné (pravda a nepodobný místo ne, pravda a podobný, bůh a nelibě místo ne, bůh a libě). Jinými slovy, zápor se pak vztahuje jen k druhé části složeniny, popírá se význam jen jednoho z komponentů místo popření nového jednotného významu celé složeniny. Jistě také proto, že při malé významové jednotnosti a samostatnosti spřežek může snadno docházet k těmto nesprávným rozborům jejich významu, vyskytuje se zápor u spřežek ve srovnání se složeninami vlastními (významově jednotnějšími), s odvozeninami i se slovy prostými tak zřídka. Často ovšem bývá potřeba záporu omezena samým věcným významem složeniny.

Nejschůdnější cestou, je-li záporného vyjádření zapotřebí, se zdá užít místo záporné adjektivní spřežky vedlejší věty přívlastkové se záporným slovesem a příslušnou spřežkou v podobě kladné (v našem případě tedy jednoty, které nejsou životaschopné) nebo upustit od vyjádření spřežkou a uchýlit se k dvouslovnému spojení se záporným přídavným jménem (jednoty neschopné života;[8] v přísudku je ovšem možný jen tento druhý způsob). Je to možné tím spíše, že ve většině případů postup významového sjednocování a osamostatňování od významu dvouslovného spojení nepostoupil u spřežek příliš daleko. To se projevuje obyčejně také nejistotou pisatelů, běží-li v konkrétním případě již o vícečlenné pojmenování [273]jednoslovné, nebo ještě dvouslovné,[9] t. j. váháním, mají-li je psát dohromady, nebo zvlášť. Důsledkem toho pak je, že takový nesjednocený význam nelze popírat jako celek, integrálně, nýbrž že je nutno připojit záporku ne- jen k některé části výrazu, popírat parciálně, tedy v našem případě místo neživotaschopné jednoty říci a napsati jednoty neschopné života. Ovšem ty spřežky, u nichž významové odlišení a sjednocení již značně pokročilo, obvyklým způsobem, t. j. připojením předpony ne-, popíráme, tedy na př. nepravděpodobný, nezáviděníhodný.


[1] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947, s. 22—26. — Český jazyk pro 10. post. roč., Praha 1956, s. 119—120.

[2] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I2, Praha 1951, s. 389—390, 393; týž, Ke vzniku složených jmen typu zemětřesení a trestuhodný, Slovo a slovesnost 5, 1940, s. 28—35. — Český jazyk pro 10. post. roč., Praha 1956, s. 34, 54—55.

[3] Karl Brugmann — Berthold Delbrück, Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen II, 12, Strassburg 1906, s. 35—120; srov. zvl. s. 78 a 94.

[4] Grundriss II, 1, s. 38—39; Mluvnice spisovné češtiny I, s. 390. Český jazyk 10, s. 54.

[5] Mluvnice spisovné češtiny I, s. 389.

[6] Podle Mluvnice spisovné češtiny (I, 427) běží i u těchto složených slov o složeniny vlastní, a to tvarové, nikoli o spřežky.

[7] Viz vyd. SNKLHU (Klub čtenářů), Praha 1956, s. 214.

[8] Pro toto řešení záporu se rozhodl autor odborné knihy Úrazová urologie MUDr Jiří Náhlovský (Praha 1956): „je třeba excidovati všechny života neschopné části svalu“ (s. 100).

[9] Srov. Ján Horecký, K charakteristike štúrovského lexika, Linguistica slovaca IV—VI, Bratislava 1946—48, s. 281.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 9-10, s. 268-273

Předchozí Antonín Frinta: Česká jména lužickosrbského původu

Následující Viera Budovičová, Lubomír Doležel: Základní příručka spisovné slovenštiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1