Časopis Naše řeč
en cz

Dnešní vývojový stav nářečí v okrese poličském ve východních Čechách

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Území východočeského okresu poličského — silně protáhlé zvláště v jeho starších hranicích zhruba od severozápadu k jihovýchodu, kde původně vybíhalo daleko do území moravského až k samé řece Svitavě, vytvářejíc tak příznačný obrys zemského výběžku — představuje i po nářeční stránce jakýsi přechodný most mezi Čechami a Moravou. Severovýchodní čtvrtina okresu patřila přitom dříve k bývalému německému národnostnímu ostrovu svitavskému, takže tím jihovýchodní česká část okresu v okolí městečka Bystrého a Svojanova byla od vlastních Čech od severu a západu téměř zcela odtržena, a vyvíjela se proto v těsnějším soužití se sousední Moravou.

[147]Celkově pak patří nářečí v okrese poličském (a zčásti i na západ odtud na Svratecku), jež bývá místními obyvateli i od jejich sousedů v Čechách zpravidla označováno jako horácké, do skupiny t. zv. českých nářečí jihovýchodních,[1] jako jejich severní okraj, který těsně navazuje směrem do Čech na sousední nářeční oblast severovýchodočeskou. Tento severní okraj jihovýchodních českých nářečí ustupuje tu pak všude pod tlakem obecného mluveného jazyka v Čechách a vlivem jazyka spisovného už po delší dobu pozvolna k jihu, směrem k územnímu jádru jihovýchodočeské nářeční skupiny, které dnes leží téměř už výhradně na moravské straně Českomoravské vrchoviny a má svůj střed přibližně na Novoměstsku.

Setkáváme se tedy na Poličsku v zásadě s obdobnou situací jako na poměrně známějším západním okraji těchto nářečí, který sice na Polensku a Přibyslavsku a dále v okolí Polničky u Žďáru n. S. zasahoval původně rovněž dosti daleko z Moravy do Čech, avšak v dnešní době tu ustoupil už téměř beze zbytku obecné češtině bez zřetelnějšího krajového zabarvení. Můžeme-li však novější vývoj nářečního stavu na tomto západním okraji jihovýchodočeské oblasti v Čechách zásluhou dvoudílné monografie I. Hoška Nářečí českomoravské[2] vysledovat často až do nejmenších podrobností, na severním okraji našich nářečí, především tedy v okrese poličském, už tak šťastni nejsme, protože tu místní nářečí nebylo nikdy v minulosti podrobněji popsáno. Musíme se tu proto spokojit i s drobnějšími staršími záznamy a zprávami (na př. zlomkovitou Roblovou charakteristikou nářečí obce Korouhve na jih od Poličky, jak se jím mluvilo před první světovou válkou)[3], dále s dříve sebranými nářečními texty (několik jich ve východní části poličského okresu zapsal a otiskl v Českém lidu právě I. Hošek, který se živě zajímal i o tuto „českomoravskou“ oblast)[4] a v neposlední řadě také s některými romány Terézy Novákové (hlavně romány [148]Drašar, Jiří Šmatlán a Na Librově gruntě), jejichž děj se odehrává na Poličsku a v jejichž dialozích se odráží starší stav zdejšího nářečí vcelku tuším velice věrně. A konečně nám tu pak, jak chceme ukázat právě v tomto článku, mohou vydatně pomoci i dnešní záznamy souvislých textů a rozhovorů s příslušníky nejstarší generace, v jejichž řeči se dá aspoň v ojedinělých zbytcích dosud zachytit podstatná část z toho, co asi bylo dříve v nářečí na Poličsku obecné.

*

S takto zaměřeným výzkumem Poličska, prováděným v rámci předběžného průzkumu českých nářečí, který podniká dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český jako přípravu k vlastním pracím na sestavení nářečního atlasu českých zemí, započali jsme ve druhé polovině roku 1953. Do roku 1955 jsme tu společně s Dr Pavlem Jančákem, Dr Věrou Michálkovou a Dr Jaroslavem Voráčem navštívili ve třech zájezdech postupně všech 25 obcí bývalého poličského okresu, v nichž žijí starousedlí obyvatelé české národnosti. V údolí řeky Svratky je to od západu k východu těchto 7 obcí: Březiny, Pustá Rybná, Telecí, Lačnov, Sedliště, Trhonice a Korouhev. Dále je to souřadně s nimi se táhnoucí severnější pás celkem 5 osad v údolí Bílého potoka: Borová s osadou Svatá Kateřina, Oldřiš, Sádek, Kamenec a Polička (ještě severněji položená obec Široký Důl — lidově zvaná Širocko, kterou jsem navštívil sám, sem už vlastně nepatří a má spíše spád na litomyšlské „Petácko“)[5]. A konečně jsme tu navštívili počínaje obcí Nedvězí těchto 12 osad jihovýchodní části okresu poličského v údolí říčky Křetínky: Nedvězí, Nedvězíčko, Bystré, Hartmanice, Hamry, Rohozná, Hlásnice, Svojanov, Starý Svojanov, Předměstí, Trpín a Vítějeves (ve východněji položeném Brněnci a Chrastavci nebylo pak možno sehnat osoby vhodné pro výzkum místního nářečí). Zašli jsme tu dále také, aspoň na západní straně, kde jsou dnes už původní „českomoravské“ nářeční prvky setřeny nejvíce, i do několika sousedních osad moravských ležících na pravém břehu řeky Svratky: do Samotína, Blatin, Podlesí, Krásného, Borovnice a Jimramova. Ukázalo se při tom, že bývalá zemská hranice tu má na dnešní nářeční stav (jako ostatně i v řadě jiných případů) dost značný vliv: „moravské“, t. j. vlastně jihovýchodočeské prvky, zvláště nejnápadnější z nich, jako jsou třeba analogické koncovky [149]typu kaša, kašu, kašou, kašo!, mizejí totiž v Čechách daleko rychleji a nevytvářejí tu už souvislou nářeční vrstvu ani u nejstarší generace, kdežto hned v prvních osadách na moravské straně zpravidla ano.[6] Nejmladší generace v Čechách pak chápe často tyto prvky jako čistě moravské a směje se, že „tak mluvjej Morafci“.

Konečně jsme tu pak společně s Dr Janou Ondráčkovou z fonetického kabinetu Ústavu pro jazyk český navštívili řadu osad znovu s nahrávacími přístroji; zvláště pěkné záznamy nářečních textů takto získané, zejména rozhovory s osobami zachovávajícími poměrně nejlépe tradiční místní nářečí a dále také živá vyprávění dobrých vypravěčů, nahrávají se potom na gramofonové folie, jež se ukládají do archivu trvalých zvukových snímků našich nářečí a v přesném fonetickém přepise mohou sloužit především jako cenný materiál k dalšímu studiu. Tyto opětované zájezdy nám jistě v mnohém usnadnily práci; přicházeli jsme tak totiž po druhé ne k docela cizím lidem, nýbrž do známého prostředí, a to má jistě velmi příznivý vliv na celkový přirozený spád řeči, na její zdůvěrnění a nehledanost — což vše jsou právě nezbytné podmínky dobrého nářečního záznamu, tím spíše pak záznamu zvukového. Bohužel však jsme přitom získali i jednu zkušenost velice smutnou: v mnoha případech jsme se totiž po druhé se svými známými už nesetkali a nikdy víc nesetkáme. V Čechách, kde najdeme často nositele místního nářečí už jen v té nejstarší, odcházející generaci, může se tak stát, že co se tu nezaznamená v době nejbližší, nezachytí se později už vůbec. Jsme přesvědčeni, že situace je tu už teď po této stránce vpravdě kritická a že se s touto skutečností musí v přípravách pro atlas českých nářečí počítat na prvním místě.

Po všech těchto našich zájezdech a přitom ve shodě s dosavadními výsledky dotazníkové akce pro jihovýchodní česká nářečí a také ve shodě s celkovou zeměpisnou situací našeho území můžeme si Poličsko nářečně rozdělit na dva základní úseky: vlastní poličský, s těžištěm v západní půli poličského okresu v údolí řeky Svratky, a bysterský, s těžištěm v jihovýchodní části bývalého zemského výběžku poličského okolo hradu a městečka Svojanova v údolí řeky Křetínky. V poličském úseku byly moravské nářeční podoby v poslední době už značně setřeny, zejména v jeho severnější části; zato se tu však podnes velmi pevně drží výrazné obecné, i některé zvláštní okrajové jevy českých nářečí severovýchodních, které tu [150]ostatně zasahují dost hluboko dále na jih na Moravu. Bysterský úsek, isolovaný vcelku od vlastních Čech, podržuje si naopak zřetelněji obecné znaky „českomoravské“ a přitom do jisté míry i některé své okrajové znaky zvláštní, které se jinde na Poličsku nevyskytují; naproti tomu prvky severovýchodočeské tu směrem k východu stále více slábnou, až nakonec u hanácké hranice blízko Bohuňova na východním konci tohoto úseku mizejí vůbec.

Abychom si pro další výklady o tradičním nářečí prvního z našich úseků, úseku poličského v západní části okresu, učinili o jeho celkové povaze aspoň poněkud názornější představu, uvedeme si tu úryvek z vyprávění devadesátiletého starce z obce Telecí, jenž ve své řeči zachovává vedle řady vzácných archaických jevů severovýchodočeských i dosti stop „českomoravských“.

Za starejch dobә tam bila f tej Lukásovje lípje taková jeskiňe. Vona je doupná. To sme se tam choďili skovávat jako klúci.  je konec, porád dál to zarústalo —  konečně zarústla. Jó, a to víte, kolik má sáhú? Za starejch dobə, dvanác múžú wopstoupilo ji takhle a ji sotvá vobejmuli. A každej múš má tak sách. A ta lípa má tak prúmňer dvanác sáhů, esli né wíc. No a jiního

Já sem bil po šestaštiricet roku cestářem, a  mňe . Sem bídnej uš. Já (f) celím Telecím sem sám tak starej z mojí ženou — ona taki. Hnoje sme vozili na trakačích. To se nevozili na vozi. Třeba deset, dvanác lidu bilo a jezďili jeden za druhím na trakači z hnojem. A dostal dva šestáki za to púlne a napil se jako kúň. Každej vipil litr kořalki. Ta se pálila v Lačnouje, nákej Ulman, židə. Ale teť  to zrušení. Tam se propilo moc…

Bejvalo tu brzi zima, f prosinci už bəl sňich a zima velká bejvala, sňehu tu bejvalo hromadu a . A bili tu taki dvakrát, co já teda pamatuju, povodňe velkí. Tile potoky, co tadi teť tečou, ti šli takle po vrchu jenom a teť je to taková hloupka dólu. A dos(t) často, částo tadi hořelo. To je tadi  — a fšecko s kamena, s cihel, s tech kwádru takovejch. Ve dřevjednim bilo teplejc. A pokrejvali to eternitem , a dřiu šindelem a lepenkou.

Ta cesta kolem  stará? Nó to nepamatuju. Tadi pot stráňou, tak to je pár roku noví, tam bila cesta dál do Polički, tadi přes kopec. Moch tam z vozem jet a pješki. Hdo bil dost richléj chúze, ta za hoďinu bəl f Police.

I z této archaické textové ukázky je tuším vidět dost zřetelně, jak silně zde pronikly obecně české podoby i do jazyka nejstarší generace a jak se i v něm nářeční prvky projevují už jen zcela nedůsledně. Při bližším hodnocení jednotlivých těchto nářečních [151]prvků naší ukázky vidíme pak také názorně, jakým způsobem se vlastně v úseku poličském mísí jednotlivé typické okrajové prvky východočeské nářeční skupiny (případy jako za starejch dobə, esli né wíc, ve dřevjednim) s ojedinělými prvky českých nářečí jihovýchodních (pot stráňou, richléj chúze, hdo, bәl).

U střední a mladé generace se tu pak nářeční prvky severovýchodní uplatňují často ještě zřetelněji a naopak prvky jihovýchodní z ní až na malé výjimky zmizely naprosto. Obecně se tak stalo zvláště v nářečí druhé řady osad na západním Poličsku, v údolí Bílého potoka, počínaje osadou Svatá Kateřina, a hlavně pak i v městském nářečí poličském, kde ovšem značně ustoupily obecné češtině i typické prvky severovýchodní. Na ukázku tohoto vývojově pokročilejšího nářečního typu, s kterým se tu často setkáme i v řeči generace nejstarší, uvádíme dále rozhovor dvou žen, čtyřiašedesátileté a sedmasedmdesátileté, z obce Borové:

A: Taková bábina uš muže ňeco povidat. — A viprauvali si celí večéri. Dřívejc vjéřili hrozně na strašidla.

B: Že lítá prašivec, vohňivej kúň, že tadi bil vo(h)ňivej sloup —

A: Diš já sem bila ďeuče, to sem slejchávala, že to lítávali, ale ňic takovího sem neviďela.

B: Taková vohňivá koule, vohňivej sloup. To ňede leťelo a zase se to straťilo. Ešťe řikali, kam to padne, tam že je dicki křik, jak sem já to slejchala ešťe jako ďecko.

A: Voňi se liďi strašili hodňe sami. Muj bratr, diš se bílilo plátno, Hlaváčko(v)i šli chitat raki, voňi vzali louči a šli. Počkejte, já vás postraším! Bratr vzal voctávek [hůlku], uvázal na ňej poclamku, a na ňe! A pak prej, jaká veliká báň se proťi ňím kulila!

Po těchto dvou typických nářečních ukázkách můžeme si nyní charakterisovat celkový dnešní stav nářečí poličského úseku blíže asi těmito znaky:

1. Až na 7. p. jedn. č. typu prácej jsou zde zastoupeny všechny typické jevy severovýchodočeské, jako ďeuče, sjetlo, hóřet, vjéřit, múš, klúci, nápřet, sinoj, máme doma zajci (= králíky) a celá řada jiných, i s výrazným typem severovýchodočeské melodie, zdůrazňujícím svérázně (nápadně zvláště ve větách tázacích a žádacích) melodický průběh poslední slabiky přízvukového taktu.

2. K těmto obecným znakům severovýchodočeským se tu řadí několik výrazných okrajových jevů této oblasti, jako typ Adna, padna (s rozlišením skupiny nn), stopy vzácného způsobu obouretné výslovnosti hlásky v i mezi samohláskami a na začátku slova, na př. kráwa, a won, on wí, jakož i znělé koncové souhlásky, především u jednoslabičných podst. jmen typu soud, hrob, kříž, [152]sliz, dále v některých příslovcích, jako hned, teď a také v imperativech jako viď! seď! Někdy tu v těchto případech bývá i zdůrazňující průvodní samohláska neurčité povahy (kterou označujeme literou ə) na př. židə, teďə a hlavně v imperativech seďə! veďə! a j. Tato neurčitá průvodní samohláska se pak vyskytuje i v tázacích tvarech typu víšə? vidíšə?, kde vlastně už ani nejde o zdůraznění znělosti koncové souhlásky a mohli bychom spíše soudit, že je vázána na jistý mluvnický tvar.

Všechny tyto případy jsou rozšířeny i v sousedním úseku svrateckém a dále i na jih na Moravu, hlavně směrem k Bystřici nad Pernštejnem. Zvláště nápadně se pak projevují zejména v úseku bysterském, kde představují snad nejnápadnější rys místní výslovnosti. Všude na tomto území, od Svratecka až po nejvýchodnější konec Bysterska, můžeme pak pozorovat i bezrázovou spodobu předložek typu , proti běžnému českému typu s ’autem, f ’Americe, a také znělou mezislovní spodobu před jedinečnými znělými souhláskami typu , proti běžnému devadesát let, uš víš, teť uš je. O žádném z těchto způsobů výslovnosti nejsme z dosavadních pramenů a literatury informováni, poněvadž je ani zapisovatelé a posuzovatelé tak pečliví jako Hošek nezaznamenali. Všechny jsou tu dnes význačněji zastoupeny už jen u generace staré, ba nejstarší (srovnej po této stránce obě naše ukázky), a náš výzkum je tu tedy zachytil v nejvyšší čas.

3. Moravské znaky jsou pak v poličském úseku vcelku ještě vzácnější a namnoze už docela ojedinělé. Jenom příslušníci nejstarší generace, zvláště z osad v údolí Svratky, tak dosud tu a tam používají i typických nepřehlasovaných tvarů jako pačesná příza, každou nedělu, za ňou (srovnej i podobu pot stráňou v první naší ukázce), dále hláskové skupiny šč v expresivních slovech a tvarech jako uščipnout, chlašče, hiátové hlásky h- ve slovech jako houskej, hňískej, huzel a několika mála jiných ojedinělých jevů.

4. Dosti zřetelně se tu však dosud projevují moravské prvky ve slovníku; na př. přízeň proti českému přátelstvo (spisovně příbuzenstvo), děcko — dítě, pořítkář — obecní chudý, japka — brambory, t. j. zemskí japka na rozdíl od jablíček „štěpových“, kuřátka — houby „lišky“ (tak ovšem i dále v severovýchodních Čechách), halouska — větvička, šťakel — klacek, umejvat — mýt, líčit — bílit atp.

5. Poměrně nejzřetelnější jsou tu pak „moravské“ prvky slovotvorné a tvaroslovné, jež tu ovšem skoro vesměs, s výjimkou nepřehlasovaných tvarů typu kaša a pod., přesahují poněkud dále na český východ, a někdy dokonce i na celý severovýchod, takže [153]to nejsou zpravidla jevy od původu čistě moravské. Předně sem patří příslovce typu semka, domka a dále slovotvorné přípony typu strnisko, bičísko, ťíreň, pazderňě a pod.; patří sem i celá řada analogických tvarů „měkkého“ sklonění typu v lesi, ve školi, do škole, příďele, starší koncovky 2. a 6. p. podstat. jmen mužského rodu, na Moravě dosud docela běžné, jako u pomňíka, do roha, s kamena, na pomňíce, na vjetře, na kameňe, dále důsledná koncovka -om v 3. pádě množ. č. osobních jmen jako Duškom, pekařom, a nedůsledné -em u typů jako s Frantem, ze starostem. U zájmen (též u příd. jmen) patří sem koncovka -ej ve tvarech jako vot tej dobi, z dlouhej chvíle, g dobrej chuťi (důsledně proti západnějšímu důslednému vod tí dobi, z dlouhí chvíle) a konečně i kolísavé zájmenné tvary po tem, s tim, u tech, tema, střídající se s podobami po tom, s ťím, u ťech, ťema a sousedící dále na Žďársku s podobami u tejch, tejma a pod. U sloves je tu nápadné téměř důsledné užívání předpony ze- v případech jako zebrat, zehnat a pod.; jsou tu dále i slovesné tvary jako chcu, ojedinělé su, biť, abichme, imperativ táhňite!, příčestí vzítej, typ je vimlácení (proti západnějšímu je vimlácíno), jakož i krátké jednoslabičné inifinitivy typu chťet, brat, krast, jest. Konečně sem pak patří také některé jiné společné typy odchylných nářečních délek u podstatných jmen, jako krátká dvouslabičná jména ženského rodu mucha, rana, sila a pod., z nichž některá jsou rozšířena i daleko na český severovýchod, většinou však už jen v platnosti emocionální (tak na př. ve zvolacích větách jako: To byla ale rana! Ten má pane silu! a pod.)[7].

Hodnotíme-li pak dnešní nářeční situaci v úseku poličském souhrnně na základě všech pěti uvedených skupin nářečních jevů, které jsme zde ve stručnosti probrali co do hojnosti jejich užívání, co do jejich generačního rozvrstvení i co do jejich vztahu k nářečnímu sousedství s české i moravské strany, jeví se nám tu jistě velmi výrazně především přechodný ráz tohoto úseku; můžeme ho však nakonec i s dnešního hlediska přiřadit k širšímu okruhu českých nářečí jihovýchodních, především zvláště pro jasnou celkovou převahu jihovýchodních nářečních prvků v tvarosloví i v slovníku těchto nářečí, které pak dále na český severovýchod rázem zřetelně slábnou.

S hlediska staršího vývojového stavu tohoto úseku nemůže pak být o takovém zařazení vcelku vůbec pochyb, už proto, že dodnes tu pozorujeme, byť jen ve sporých zbytcích, i takové nápadné [154]jihovýchodočeské podoby, které spojují tuto oblast jedině s moravským sousedstvím, jako na př. typ kaša, kašu, kašou atd. V minulosti se pak právě těchto podob užívalo bezpochyby daleko víc (i když už dávno jistě ne důsledně), a to i v těch obcích, které jsou od moravských hranic vzdálenější. Dosvědčují to mimo jiné záznamy o starším místním nářečním stavu v oldřišské školní kronice[8] a pak hlavně oba romány Terézy Novákové z tohoto kraje, „Drašar“, jehož dějištěm je z velké části Polička, Sádek a Březiny, a „Jiří Šmatlán“, jehož děj se odehrává hlavně v Borové a na sousedním Luckém vrchu. Přitom je pozoruhodné, a odpovídá to patrně skutečnému stavu z osmdesátých let minulého století, kdy byly oba tyto romány napsány, že se v jejich nářečně podbarvených dialozích vyskytují moravské prvky poměrně dost střídmě, i když daleko hojněji než v nářečí dnešním, kdežto naproti tomu moravské prvky v dalším románě Terézy Novákové, „Na Librově gruntě“, jehož děj se odehrává v polovině minulého století ve vsi Nedvězí a městečku Bystrém, jsou už daleko hojnější a soustavnější. O poměrně rychlém ústupu tradiční vrstvy nářečí na poličském úseku v poslední době svědčí také zmíněný už článek Roblův o starším stavu dialektu v Korouhvi (obci jinak z celého tohoto úseku dodnes nářečně nejzachovalejší); a vůbec nejstarší svědectví o dávném ústupu moravských a „horáckých“ jazykových prvků v celé této oblasti, na př. o ústupu hiátového h- v slovech jako huzel, huďit, rozšířeného kdysi běžně dokonce až na Skutečsku, přinášejí nám vlastně už údaje Šemberovy.[9]

*

Druhý nářeční úsek v poličském okrese, úsek bysterský, shoduje se téměř ve všech uvedených jevech s právě popsaným úsekem poličským, avšak zásadně se od něho liší v jejich využití: moravské prvky tu mají celkově silnou převahu, prvky severovýchodočeské naopak ustupují do pozadí. O archaické nářeční vrstvě tohoto celkově poměrně dosud zachovalého úseku můžeme si učinit nejlepší představu z následujícího vyprávění devětasedmdesátiletého rolníka z Hartmanic:

Voňi si liďi viprauvali ledasco, ale bila to taki úplná prauda, poňevač si povidali o tom, jak to choďilo v bisterskím panství za časú ňákího Hopi. To bil spráfce, ten co řek, to bilo svatí. Tenkrát nesmel žánej kouřit. Gdo [155]kouřil, tak mu Hopa řek, tag dostaneš bílej kabát. A za pár dňí uš tu mňel rukováňí. Von se s ňikím nehádal, jen řekl, dostaneš bílej kabát — třeba padesát let.

Hopa mňel krásnou červenou čepičku a na ňi červenej střapec. Gdo hu viďel, bila mu hrozná. Dicki mňel sebou takovího pejska, ten bil jeho jeďiní poťešeňí. Ďeťi nemňeli, a tag Hopka chovala psa. Každou neďelu se rozepisovala robota. Muj ďedeček taki bil f kanceláři a Hopa uřadoval a u nohou, na polštářku, si lejžel pejsek. A tak uřadujou a za sedlákem z Jedlovéj sem přišel pes. Ten pes selskej šel k tom stolu a pejsek ňaf a ten selskej pes s ňim zatřepal a bilo po ňom. A tu chvílu bilo konec ouřadováňí. Hopka řvala, jako bi její nejmilejší taťík umřel. A pak to dával Hopa tomu sedlákoj a Jedlovákom pociťovat. Seřezal ho karabáčem, a nebejt ďedečka, bili bi ho utloukli. Gde sou ti časi, gdi se tole fšecko ďílo! Řikával ďedeček: Mluvme prej to tem mladejm.

Zajímavé jsou v této ukázce zejména zvláštní jevy bysterského úseku, jako gdo hu (= ji) viďel, z Jedlovéj, k tom stolu; jinak jsou tu ještě v dost značném počtu zastoupeny i prvky severovýchodní (prauda, žánej, lejžel). Dále směrem k jihovýchodu však tyto prvky na Bystersku slábnou, jak o tom svědčí už na př. další nářeční ukázka, ze sousedního Starého Svojanova. Vypráví v ní čtyřiasedmdesátiletý bývalý listonoš o svojanovském služebníku Bernátkovi, o němž tu kdysi zapsal podobnou pověst i I. Hošek.

Bernátek, von bil strašňe pobožnej a jedenkrát šel do kostela, a jak šli ti lafki ke kostelu, tak ta voda se rostoupla a von šel suchou nohou. A von nat tím zhrd jako, a takle se vohlížel při pozvihování při mši svatej a ďíval se po lidech. A za voltářem viďí čerta, jag zapisuje liďi, kerí nedávaji pozor. Bilo moc tech lidu, pergamen mu nestačoval, tag vzal kúžu a natahoval ju zubama, abi tam ešťe moch napsat vic tech lidu. A najednou se mu kus utrhl a von ten čert tou hlavou drdz do zďi! A ten Bernátek se zasmál. A tak von si ho hned zapsal. Pag diš šél s toho kostela, ta voda uš se nerostoupla a von se vipral f tej voďe, uš mu nateklo do bot. A teď nevjeďel, jag bi se na Pánubohu pomsťil. Nakrájel ze zlosťi krajčki chleba, dal si ho do bot, a dupal po tom chlebje ze zlosťi, že ho ten čert napsal taki. Tak prej po smrťi strašil.

V této nářečně poměrně nevýrazné ukázce máme už jen několik obecných prvků moravských (kúžu, ju, lafku, utrhl) a ze zvláštních tvarů východočeských je tu jen podoba zhrd. — Tolik můžeme tedy vidět z našich ukázek.

V jednotlivostech se pak na celém Bystersku dají proti nářečnímu stavu úseku poličského uvést souhrnně asi tyto rozdíly:

1. Místo výslovnosti typu dřevednej, kamednej slyšíme tu spíše dřevennej, kamennej (se zdvojeným nn), po případě, zvláště v příčestích, podoby rozebrannéj, volannéj (s dlouhým koncovým -éj). [156]Místo tvaru 3. os. mn. č. voňi nosej, vozej, na Poličsku zcela pravidelného, řekne se tu spíše voňi nosí, vozí, nebo vzácně i archaické nosijou, vozijou, které jinak z Čech vymizelo úplně a silně ustoupilo daleko na Moravu i ve vlastním jádru jihovýchodočeské oblasti na Novoměstsku. Ustupuje tu dále ze severovýchodních jevů i dativní koncovka -oj (tátoj) i obouretná výslovnost w (poslední její zřetelnější stopa je z Hartmanic, jak jsme to viděli v naší ukázce; děti prý tu také skupinu -ou a -ov zaměňují i ve škole; jméno Roun píší jako Rovn a pod.).

2. Naopak tu celkově sílí jednotlivé znaky moravské, objevuje se tak na př. proti českému moch, řek důsledněji typ mohl, řekl, na Poličsku jen zcela ojedinělý, běžně pak tvary čepica, čepicu, čepicou, na něž, jak jsme už viděli, působí právě pro jejich nápadnost jinde v Čechách tlak spisovné a obecné podoby těchto tvarů vůbec nejsilněji.

3. Konečně se tu dosud ve skrovné míře objevují i vzácné jevy okrajové, jako uvedený už 4. p. zájmena hu (= ji), 2. p. do zeme (do země), archaický typ borúfkovo víno a j. — Srovnáme-li však dnešní frekvenci východočeských i moravských nářečních znaků v tomto úseku s řečí, kterou mluví hrdinové románu na Librově gruntě nebo kterou zachytil dokumentárně ve svých zápisech ze Svojanova, Rohozné a Vítějevsi Hošek, vidíme i tu, jak značně od té doby ustoupil celkový nářeční ráz místní mluvy jazyku obecnému. Takové tvary jako mi smi, mi mámi, dámi, nebo typ dlouhéj, které nacházíme v Hoškových textech ještě poměrně důsledně, jsou tu dnes už zřejmě na vymření. Dosud živý je tu z těchto archaismů jen zvláštní dativní tvar u zájmena, na př. tom já nerozumím, jednom pánoj, přišel k ňom.[10]

4. Konečně se v našem úseku drží obzvláště pevně i některé zvláštní typy spodoby hlásek a jejich splývání, které se ojediněle vyskytnou snad už i jinde na české straně, zvláště v úseku svrateckém a poličském a které se pak obvykle najdou i dále směrem na jihovýchod na Moravu. Je to předně postupná spodoba znělosti po předložce k v případech jako k Chamrom (k Hamrům), k Chúťi (k Huti) — obecně se ovšem v těchto případech vyslovuje jinak g Hamrúm, g Huťi. (Podobně se tak také na př. na Svratecku vyslovuje i název osady Cikhaj jako Cikchaj.) Patří sem dále i případy jako jejichcho, za původní jejich + ho, splynulé často v prosté jejicho; dále pro͜͜͜ čeneš, místo obvyklého prodž͜ ženeš, nebo i nadměrná spodoba u slovesa schrouťit, srouťit = zbořit. Na Bystersku ke všem těmto [157]případům přistupuje, patrně vlivem bývalého německého sousedství, i zajímavá oblastní výslovnost hlásky k s přídechem, ve slovech jako kchostka, kchostel, nejčastěji ovšem ve slovech německého původu jako kchastl, kchisna.

Bysterský úsek tedy má, jak je vidět z celého předcházejícího přehledu a poněkud už i z obou uvedených nářečních ukázek, v celkovém rámci českých nářečí jihovýchodních poněkud jiné, vcelku jistě pevnější postavení než dříve probraný úsek poličský; zároveň pak má v tomto rámci i jisté zvláštní postavení jako svérázný okrajový úsek s četnými vlastními archaickými znaky. Naopak vztah tohoto úseku k českým nářečím severovýchodním je poměrně hodně volnější než na úseku poličském, který zase co se jeho zvláštních znaků týče, může do jisté míry platit spíše za archaický okraj východočeský.

*

A tak se nakonec ukazuje, že základní územní rozdělení nářečí v poličském okrese na dva zvláštní nářeční úseky, poličský a bysterský, z něhož jsme na počátku tohoto celkového přehledu v té nejjednodušší formulaci vyšli, obstálo plně i při dalším podrobnějším zkoumání. To všechno ovšem platí především vzhledem k minulosti našich nářečí. Vzhledem k jejich vývoji dnešnímu a budoucímu můžeme pak v závěru říci zase plným právem, že se tu z bývalé jihovýchodočeské nářeční oblasti na západ od starší zemské hranice mezi Čechami a Moravou stává pomalu oblast více méně obecně česká: v úseku na západ od Poličky s jistými, stále dost zřetelně patrnými známkami sousední velké oblasti severovýchodočeské, na Bystersku pak s celou řadou odolnějších krajových typů moravských — jinak však už v obou těchto úsecích bez významnějších systémových rozdílů proti obecné mluvě v ostatních Čechách. Lidé se tu vlastně docela právem dovolávají toho, že se u nich už nijak zvláštně nemluví, i když se třeba hned přitom dovíme, že se tu mluví „správnou češčinou“ nebo dokonce „spisouňe“. Všem významnějším nářečním prvkům, a zvláště těm nápadnějším z nich se tu už dnešní mládež a valná většina příslušníků střední i starší generace vyhýbá, a často už je ani nezná, takže upadají v zapomenutí zároveň s odchodem nejstarších starousedlíků v kraji, jak jsme o tom mluvili už úvodem.[11]

Vzhledem k rychlému ústupu archaické nářeční vrstvy na celém [158]našem jazykovém území, hlavně však v Čechách, je pak třeba opravdu co nejvíce uspíšit práce spojené s přípravou definitivního soustavného výzkumu našich nářečí a potom hlavně i samu práci na sestavení nářečního atlasu českých zemí. Jak značné je tu nebezpečí z prodlení, ukázal tuším dostatečně i tento krátký přehled a textové ukázky z řeči nejstarší žijící generace na Poličsku, v níž prostě už není důsledných místních nářečních znaků. V mnoha případech tu pak nakonec budeme muset být rádi aspoň tomu, že nám tu pro poměrně nedávnou dobu dosvědčila existenci řady vzácnějších a těžko postižitelných archaických nářečních jevů aspoň předchozí anketa, jíž se účastnili především naši učitelé.[12]

Pracovníci Ústavu pro jazyk český získávají při své každodenní práci stále další důkazy o celkově dobré spolehlivosti těchto údajů; proto vyslovují všem vyplňovatelům těchto nářečních dotazníků, a zvláště posledního z nich, dotazníku slovníkového, dík a uznání. Autor tohoto článku pak končí i zvláštním díkem učitelům na Poličsku, kteří tu pracovníkům dialektologického oddělení vycházeli vždy ochotně vstříc při přímém výzkumu nářečí v jejich obcích; stejně tak nakonec děkujeme všem těm milým, trpělivým a ochotným občanům poličského okresu, u nichž jsme místní nářečí často na velice dlouhých besedách zapisovali.


[1] Dříve se pro tato nářečí užívalo zpravidla názvu českomoravská. (Srov. k tomu i k celkové charakteristice této oblasti oba naše články v minulých ročnících Naší řeči, v roč. 36 na s. 91 a v roč. 37 na s. 280). Ani dnes však nepovažujeme tento název za zbytečný, protože se jím lépe vyjadřuje přechodný charakter jihovýchodočeské nářeční oblasti mezi vlastními nářečími českými a moravskými (hanáckými). Často proto sami dále v tomto článku označení „českomoravské“, nebo někdy prostě „moravské“ (ovšem v uvozovkách) užíváme k vyjádření této přechodnosti.

[2] První díl této monografie, vyšlý r. 1900, popisuje podřečí polenské, druhý díl, vyšlý r. 1905, podřečí polnické.

[3] R. Robl, Jak se mluvívalo u nás v Korouhvi. Příspěvek k popisu nářečí českomoravského. Jitřenka 63 (Polička 1948).

[4] Jsou to zápisy pověstí a zvyků z okolí bysterského a svojanovského, které vycházely v Českém lidu od r. 1896 do r. 1901 (roč. 5—12).

[5] V této obci se částečně odehrává i děj čtvrtého historického románu Terezy Novákové „Jan Jílek“, kde se v silně archaisovaných dialozích vyskytují i hojné prvky dnes už vymizelého nářečí petáckého v jeho nejstarší podobě (označované na př. v Šemberových Základech dialektologie československé jako selské různořečí východočeské).

[6] Potvrzuje se tu tak v přímém výzkumu to, čemu nasvědčují některé mapy v archivu dialektologického oddělení, které se právě pořizují podle Dotazníku pro česká nářečí jihovýchodní, vyplněného v letech 1949—52 téměř na všech školách této oblasti.

[7] Podoby uvedené v odstavci 5 drží se dnes, na rozdíl od vlastních moravských podob uváděných v odst. 3 a částečně i 4, poměrně velmi dobře i v osadách vzdálenějších od moravských hranic, ba drží se namnoze i v samé Poličce a někdy, ovšem v stále slábnoucí míře, i ještě dále na českém východě.

[8] Vedle jiných „horáckých“ prvků jsou zde zdůrazněny také hlavně délky ve slovech jako kríf, díšť, vlúňi, rúste. (Škoda, že podobné záznamy o místním nářečí nacházíme ve školních a obecních kronikách tak zřídka!)

[9] A. V. Šembera, Základové dialektologie československé, Vídeň 1864; s. 41, pozn. 1.

[10] Je pozoruhodné, že se právě všechny tyto archaismy dodnes zachovaly i na severním Zábřežsku, v prostoru od Jedlí k Štědrákově Lhotě.

[11] Celý tento vývojový pohyb jsme bohužel vzhledem k rozsahu článku nemohli blíže dokumentovat, stejně jako jsme tu nemohli pro názornější srovnání uvést aspoň krátké ukázky ze starších nářečních textů a z díla Terézy Novákové.

[12] Viz i zde naši poznámku 5.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 5-6, s. 146-158

Předchozí Miloš Dokulil: Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, III.

Následující Deset let akademického Ústavu pro jazyk český