Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, III.
Miloš Dokulil
[Články]
-
Tyto „vertikální“ vztahy v slovní zásobě jsou sice obecné, neuplatňují se však stejnou měrou. Na př. u útvarů se slovotvornou příponou -č, které se spojují jednoznačně se slovesy, jsou vždy jen druhořadé, nemají vliv na jejich významové chápání, proto jsme se jimi u tohoto typu nemusili vůbec zabývat.
Schematicky bychom si mohli tyto vztahy znázornit takto:
Zjistili jsme již, že se činitelská jména na -ce mohou tvořit od sloves prostých i předponových (a ovšem také od dějových jmen prostých i předponových); po stránce vidové mohou být tato slovesa dokonavá i nedokonavá, ve shodě s vidovou stránkou základního slovesa označují pak činitelská jména osoby buď jako konající určitou stálou činnost, na př. vůdce ten, kdo vede, vodí; bránce ten, kdo brání, působce kdo působí; slávomnožce kdo množí slávu, nebo jako konající, resp. vykonavší, vykonající určitý jednotlivý úkon, na př. předplátce kdo si předplatil, předplatí; zachránce kdo zachránil nebo zachrání; výprosce kdo vyprosil atp.
Vidová neurčitost odpovídajících jmen dějových přispívá však v značné míře k stírání tohoto významového rozdílu, takže jména odpovídající slovesům dokonavým mají často vedle významu provedeného jednotlivého úkonu i význam činnosti trvající nebo obvyklé; tato významová obouznačnost přenáší se pak i na taková jména činitelská, která vedle sebe odpovídající jméno dějové vůbec nemají; srov.:
a) ochránce (k ochránit i ochrana) 1. kdo ochránil, 2. kdo poskytl nebo poskytuje ochranu, a tedy 3. kdo ochraňuje;
odhadce (k odhadnout i odhad) 1. kdo odhadl, 2. kdo provedl nebo provádí odhad, 3. kdo odhaduje;
poradce (k poradit i porada) 1. kdo poradil, 2. kdo dal radu, dává rady, 3. kdo radí;
výzkumce (k vyzkoumat i výzkum) 1. kdo vyzkoumal, 2. kdo provedl nebo provádí výzkum, 3. kdo zkoumá;
b) rozhodce (k dok. rozhodnout) 1. kdo rozhodl, 2. kdo rozhoduje;
odpravce (k dok. odpravit) 1. kdo odpravil i 2. kdo odpravuje;
*předplátce (k dok. předplatit) 1. kdo (si) předplatil, 2. kdo (si) předplácí;
obhájce (k dok. obhájit) 1. kdo obhájil i 2. kdo obhajuje.
Tato významová dvouznačnost přispívá pak svým dílem rovněž k tomu, že se činitelská jména často vztahují k oběma členům slovesné vidové dvojice, jak o tom již byla řeč; srov.
Souhrnný obraz slovotvorných vztahů podstatných jmen činitelských na -ce s jedné strany a podstatných jmen dějových (zejm. „bez koncovky“ nebo s thematem -a-) a sloves, vlastně vidových slovesných dvojic, s druhé strany je tedy v dnešním jazyce takový:
I. Velká většina podstatných jmen činitelských na -ce je v slovotvorných (formálních i významových) vztazích jak k podstatnému jménu dějovému (s nímž je těsněji spíná podoba zvuková), tak k slovesu (s nímž je opět častěji těsněji spojuje stránka významová).
Na př.:
Někdy je však vztah k podstatnému jménu dějovému těsnější i po stránce významové, takže vztah k slovesu je pak jen zcela volný.
Na př.:
Řidčeji vstupuje do popředí vztah k slovesu:
II. Méně početné jsou případy, kdy podstatné jméno na -ce se opírá buď pouze o dějové jméno, nebo pouze o sloveso, protože existují jen dva členy odvozovacího slovotvorného vztahu (třetí člen chybí):
podstatné jméno činitelské + podstatné jméno dějové
anebo
podstatné jméno činitelské + sloveso
Jen v tomto druhém případě je odvozovací vztah s hlediska současného jazyka jednoznačný:
důchodce ← důchod (kdo pobírá důchod)
vůdce ← vodit (kdo vodí)
Naproti tomu v případě prvním je odvozovací vztah obecně dvojznačný: podstatné jméno činitelské se cítí jako odvozené zároveň od slovesa i od dějového jména; větší nebo menší významová vzdálenost činitelského jména ke slovesu nebo k dějovému jménu, často i jen aktuální užití činitelského jména dávají pak vystupovat do popředí tomu nebo onomu vztahu, který se pak jeví jako těsnější nebo volnější, primární nebo sekundární.
3. Jen výjimečně projevuje dnes ještě jistou tvořivost činitelská přípona -ec, třebaže i tu můžeme uvést několik slov s touto příponou, která dokládá sice Příruční slovník, nikoli však Slovník Jungmannův. Jsou to tato slova: letec, běžec, kujec, -pijec, *lijec (řemeslník, který slévá kovy), *pěstec (Sv. Čech), *věstec (Sv. Čech), -mluvec, -kazec, -zkumec, -zpytec, spěšec, mlec (Kosmák).
Některá z těchto slov jsou dialektická (mlec), a nelze je tedy považovat za novotvary.
Pokud jde o slova skutečně nová, jako letec, -zpytec, jsou tvořena uměle, příležitostně: jednak od sloves typů „prositi“, „trpěti“ (pěstec, věstec, sadec, letec, běžec), jednak od sloves typu „krýti“ (z kmene prés.) (kujec, *lijec), jednak od dějových jmen (-zkumec, -zpytec, -vědec).
Po stránce slovotvorné stavby je velká většina slov dosud průhledná. Obdobně jako činitelské útvary na -ce, jsou i útvary na -ec — třebaže mnohem řidčeji — opřeny někdy nejen o slovesa, nýbrž i o dějová jména.
O slovesa se tvarově a významově opírají tato činitelská jména: (z kmene infinitivního nebo présentního:) lezec, střelec, vábec, točec, tlučec, věrec, pronevěrec, tvorec, nořec // norec, kosec, mlatec, pěstec, věstec, věštec, čistec, očistec, -kazec, klapec, pisec, spěšec, pištec, plavec; (z kmene présentního:) žnec, lijec, -pijec, kujec, ryjec, -berec; (z kmene infinitivního:) pěvec, mlec.
Zároveň k slovesům i dějovým jménům se svým tvarem hlásí jako ke svým základům činitelská jména běžec (běžet i běh), *skočec (skočit i skok), chodec (chodit i chod), jezdec (jezdit i jízda), letec (letět i let), honec (honit i hon), kupec (koupit, kupovat i kup, koupě), smyčec (smýkat i smyk), hudec (hudl, hude i hudba), -zkumec (zkoumat i -zkum), -zpytec (zpytovat i -zpyt). Na rozdíl od typu na -ce je zde však významový vztah k slovesu, pokud se vyskýtá, téměř vždy těsnější než k dějovému jménu, jak plyne také z obvyklého výkladu významu našich jmen: běžec = kdo běží, běhá; letec = kdo letí, létá; hudec = kdo hude atp. Snad jedině ve jménech typu jazykozpytec, přírodozpytec je dějové jméno i nesporným základem významovým.
Pouze o dějové jméno se formálně opírají: vědec (věda), (přírodo)pisec [(přírodo)pis] a dále bitec (bití), litec (lití), pitec (pití) a rytec (rytí); i tu však se v této poslední skupině vytvořil přímý vztah k slovesu, takže jména tohoto typu se dnes cítí spíše, jako by byla odvozena ze slovesného kořene příponou -tec [srov. rytec = kdo se zabývá rytím (ryt-ec), ale též kdo ryje (ry-tec)].
Neprůhledné a isolované je se stanoviska dnešního jazyka slovo švec, etymologicky odvozené od slovesa šíti, a archaické jméno žrec (k žráti ve významu ‚obětovat‘); více méně zastřená je i významová stavba slov trubec, sadec (bot.) a tipec.
4. Přípona -čí je v nové době produktivní jen velmi omezeně. V dnešní době se jí nová jména netvoří téměř vůbec.
Sám počet činitelských jmen tvořených touto příponou je nevelký. Akademický Příruční slovník jich zaznamenává necelého půl sta. Z nich je jen velmi málo těch, která jsou skutečně živá, jako na př. průvodčí, výpravčí, výherčí, rozhodčí, krejčí.
Ta, která nezaznamenává Jungmann, avšak uvádí Příruční slovník, uvedeme zde pro názornost všechna: odhadčí, † sádčí (dozorce nad hraničními kameny, Herben), rozhodčí, návodčí, rozsudčí, † hončí (lovčí, Tyl; pronásledovatel, Rokyta), nákupčí, *překupčí, sběrčí, smírčí, dozorčí, správčí (dial.), úpravčí, omluvčí, smluvčí, výpravčí, závodčí.
Jádro jmen na -čí tvoří historické názvy povolání již zaniklých, na př. lovčí, nadlovčí, hončí, nadhončí, sádčí, popravčí; ta, která označují příslušníky povolání, řidčeji nositele jiných funkcí, dosud běžných, cítí se zpravidla jako zastaralá a mívají vedle sebe souznačné tvoření živé, na př. odhadčí — odhadce, správčí — správce, plavčí — plavčík (stejně tvořené krejčík se dnes cítí jako zdrobnělé k základnímu krejčí).[1]
Poměrně velký počet slov, která má Příruční slovník proti Jungmannovu slovníku navíc, ukazuje na to, že doba pojungmannovská oživovala příponu -čí, jinak už neproduktivní, především v odborném názvosloví právnickém (odhadčí, rozhodčí, návodčí, rozsudčí, smírčí, dozorčí, smluvčí); v některých případech jde velmi pravděpodobně o slova stará, jen náhodou u Jungmanna nezachycená (sádčí,[2] patrně i hončí).
Za to, že se některá z těchto jmen udržela v běžném dorozumívacím styku, vděčí tomu, že formálně splynula s živými adjektivy k synonymním podstatným jménům na -ce, takže se dnes často i cítí jako zpodstatnělá jména přídavná: tak se na př. podstatná jména dozorčí, smírčí, popravčí, rozhodčí a některá jiná chápou vzhledem k existenci souzvučných podob jmen přídavných jako přídavná jména zpodstatnělá — na pozadí takových skutečných zpodstatnělých adjektiv jako vrchní, lesní, berní, hajný atp., s nimiž je spojuje společný významový rámec (viz zde dále).
Přestože jde o tvoření dnes již neživé — s výjimkou skutečného zpodstatnění souzvučných jmen přídavných —, je slovotvorná stavba velké většiny slov sem náležejících ještě zcela průzračná.
Ze slov dosud běžných snad jediné slovo krejčí je pro většinu příslušníků jazyka dnes slovem bez významové stavby (nepopisným). Jeho souvislost s krájet není již faktem obecného jazykového povědomí, je pouze etymologická, třebaže střídání téžeslabičného ej s různoslabičným aj není v současném jazyce nijak ojedinělé. Rozhodující je, že činnost krájení nemůže být dnes chápána jako charakteristický znak krejčího. (Je to situace obdobná jako u jiného starého názvu povolání švec, které dnes již rovněž nespojujeme se slovesem šíti, srov. zde s. 142). Ne zcela zřetelná je i významová stavba jména závodčí (kdo zavádí dělníky do práce, vojáky na stráž). Ještě zastřenější je dnes významová stavba zastaralého jména sádčí (prosté sloveso saditi je totiž dnes již neobvyklé). Pokud je přímo neznáme, stěží bychom mohli z jeho podoby vyčíst, co znamená.
Pokud se vyskýtají vedle podstatných jmen činitelských na -čí odpovídající podstatná jména dějová, opírají se jména na -čí často i významově těsně o tato jména dějová a pociťují se jako od nich odvozená. Tak je tomu na př. u dvojic odhadčí — odhad, návodčí — návod, hončí — hon, nákupčí — nákup, překupčí — překup, sběrčí — sběr, smírčí — smír, dozorčí — dozor, podpůrčí — podpora, popravčí — poprava, úpravčí — úprava, lovčí — lov, omluvčí — omluva, smluvčí — smlouva, výmluvčí — výmluva, námluvčí — námluvy.
Vztah k slovesu se však uplatňuje i tu. Tam, kde podstatné jméno dějové chybí, nabízí se přirozeně vztah k slovesu jako jediná motivace činitelského jména. V takové situaci jsme na př. u podstatných jmen rozhodčí — rozhodnout, rozhodovat, rozsudčí — rozsoudit, náhončí — nahánět (pův. nahonit), pohončí — pohánět (pův. pohonit), plavčí — plavat a některá jiná.
Složitější je situace tam, kde vedle činitelského jména na -čí je i činitelské jméno na -ce nebo -ec, jak je tomu v případech odhadčí — odhadce — odhad — odhadnout — odhadovat, rozhodčí — rozhodce — rozhodnout — rozhodovat, návodčí — návodce — návod — navést — navádět — navodit, průvodci — průvodce — průvod — provést — provádět, rozsudčí — rozsudce…, výkupčí — výkupce…, nákupčí — nákupce…, lovčí — lovec…, plavčí — plavec…, hončí — honec…
Tu se totiž leckdy vnucuje podstatné jméno na -ce jako bezprostřední základ odvození. Existence souzvučného tvoření adjektivního (srov. rozhodčí, soudčí, rozsudčí, hončí, smírčí, dozorčí, popravčí, lovčí — substantivum i adjektivum; vůdčí, dárčí, porotčí, odpůrčí, dohončí — jen adjektiva) vede pak k tomu, že se taková podstatná jména mohou po případě pociťovat jako zpodstatnělá jména přídavná, odvozená od podstatných jmen činitelských na -ce, -ec, na př. dozorčí jako úředník, zaměstnanec konající službu dozorce, dozorčí službu, tedy i dozorčí úředník.
Shrňme si nyní vztahy a rozhraničení mezi činitelskými příponami (-ce, -ec, -č a -čí), spjatými původem, hláskovou podobou i významem, v současné spisovné češtině v přehledný obraz:
Zásadně bude vhodné rozlišit především otázku konkurence našich přípon při tvoření nových slov od jejich využití v existující slovní zásobě.
Tím, že slovotvorné přípony -čí a -ec jsou v současném jazyce prakticky zcela neproduktivní, zjednodušuje se nám prvá otázka na otázku konkurence slovotvorných přípon -č a -ce.
Oblasti jejich využití jsou, jak jsme již poznali, rozhraničeny poměrně velmi jasně:
1. Tvoření na -č je možné jen od sloves, a to jen od sloves s infinitivním kmenem otevřeným (vyjma 2. třídu slovesnou). Theoreticky možná je tedy konkurence obou slovotvorných typů jen uvnitř sloves nedokonavých 1. slovesné třídy vzoru „krýti“, dále 3., 4. a 5. třídy slovesné.
2. V mezích těchto formálních slovotvorných podmínek se uplatňují kriteria významová:
a) Význam osoby, která vykonala nebo vykoná jednotlivou činnost, lze vyjádřit jen tvořením na -ce od sloves dokonavých;
b) význam osoby konající určitou obvyklou činnost, která se pociťuje jako jejich trvalá a nápadná vlastnost, lze vyjádřit pouze tvořením na -č;
c) význam osoby konající určitou činnost a charakterisované zároveň určitým vztahem k činnosti chápané předmětně lze vyjádřit jen tvořením na -ce.
Co se týče využití jednotlivých těchto přípon v rámci celé dnešní zásoby činitelských jmen tvořených těmito příponami, tu je vedle produktivnosti důležitým činitelem i frekvence slov náležejících k jednotlivým slovotvorným typům.
Naprostá početní převaha typu na -č nám dovoluje, abychom na pozadí tohoto typu jakožto obecného vymezili slovotvorné typy ostatní jako případy zvláštní:
Tvoření činitelských jmen charakterisujících osobu podle její stálé činnosti je ovládáno téměř výhradně slovotvorným typem na -č. Proti této prakticky neomezené sféře působnosti slovotvorné přípony -č stojí malé a nepatrné skupiny a shluky slov omezeně produktivních a neproduktivních typů na -ce, -ec a -čí; jestliže oblast přípony -ce lze ještě vymezit s hlediska převládajícího významu — jde tu, jak víme, o názvy osob podle jednorázové činnosti a dále o názvy osob s volnějším vztahem k určité předmětně chápané činnosti —, představují činitelská jména na -ec již jen zbytky činnosti dávno vyhaslých ohnisek tvoření jmen činitelských a jména na -čí opuštěný náběh k vytvoření speciální slovotvorné kategorie nositelů úřadů a funkcí.
Tyto poslední dvě skupiny stojí proto zcela na okraji dnešní české slovotvorné soustavy. Příslušnost jednotlivých slov k nim nelze již vystihnout funkcí zákonného vztahu, nýbrž je dána pouze tradicí a konvencí.
*
Pokusili jsme se na předcházejících stránkách o souborný pohled na jeden drobný výsek z oblasti tvoření slov, a to na jména činitelská tvořená příponami -ec, -ce, -č a -čí. I když představují tato jména nepatrnou část všech odvozených slov, která tvoří předmět t. zv. nauky o tvoření slov, a i když jsme se i při rozboru těchto jmen musili soustředit jen na některé stránky a spokojit se často jen náznaky, přece jen jsme si objasnili i některé obecné zákonitosti charakterisující tuto zajímavou oblast jazykové soustavy a ujasnili jsme si i některé zásadní otázky metodologické. Ujasnili jsme si především, že t. zv. tvoření slov je nutno vidět nejen jako souhrn poznatků o zrodu jednotlivých slov a o pravidlech, o zákonitostech, které se při tom uplatňují, ale také jako souhrn poznatků o tom, jak se taková slova začleňují do slovní zásoby jazyka v určitém vývojovém období a jakými vztahy a souvislostmi jsou k sobě obecně poutána slova jako jednotky slovní zásoby jazyka tohoto období, zejména jak se promítá do těchto souvislostí aktuální slovotvorné členění jednotlivých slov. I při historickém zkoumání jazykového vývoje je třeba vždy v mezích možnosti přihlížet k této stránce tvoření slov; pro zkoumání synchronní, zejména pro popis současného jazykového systému má však tento druhý aspekt význam rozhodující. Jakkoli je mezi vznikem slov a jejich dnešními souvislostmi formálními i významovými, jejich uspořádáním v slovotvorné soustavě jazyka, mezi historickými procesy a jejich výsledky v určité etapě těsná souvislost, přece jen jde o podstatně různý pohled na jazykovou skutečnost, určený dvojím různým zaměřením jazykového zkoumání.
[1] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, s. 305.
[2] Uvádí je Glossarium Brandlovo z blíže neurčeného rukopisu býv. zemského archivu.
Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 5-6
Předchozí Miloš Dokulil: Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, II.
Následující Slavomír Utěšený: Dnešní vývojový stav nářečí v okrese poličském ve východních Čechách
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1