Složená slova s -met

František Svěrák

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tato složená slova vznikala již v době staré. Nutno tu však rozlišovat dvě skupiny. Jedna z nich, starší a méně početná, označuje životné činitele; první část slova má význam předmětný a dějová část je odvozena od slovesa metati ve významu ‚zametati‘. Sem patří staročeské slovo školomet, které označuje toho, kdo zametá školu, školníka. Teprve později nabylo významu ‚pedant‘ a dalo vznik odvozenému přídavnému jménu školometský (Příruční slovník jazyka českého uvádí ještě řídkou podobu školometný) a podstatnému jménu školometství ‚pedantství‘. Ve staročeském Tkadlečkovi (ze XIV. stol.) se vyskytují přechýlená ženská jména kuchometicě a jistbometicě jako [119]označení ženy, která zametá kuchyň, jizbu. Příruční slovník má z Holečka slovo trusomet jako nadávku panskému služebníkovi. Vedle toho je ve staré češtině jedna složenina s obráceným pořadím členů. Gebauer uvádí ve Slovníku staročeském z Wintrových Obrazů spojení mestkomínové neb kominníci.

Druhá skupina slov na -met označuje činitele neživotné, různé přístroje, stroje a zařízení; jejich první část má rovněž význam předmětný a druhá část souvisí s metati ve významu ‚házeti, vrhati‘. Tato skupina obsahuje slova poměrně mladší, ale je bohatší a životnější. Vzorem tvoření tu byla slova ruská, polská a někdy též německá. Kottův Česko-německý slovník má slovo kamenomet ve významu latinského balista, rovněž tak Příruční slovník jazyka českého (s dokladem z K. Klostermanna). Vášův-Trávníčkův Slovník uvádí slovo kamenomet ve významu ‚přístroj na vrhání kamenů, válečný prak‘. Přídavné jméno kamenometný uvádí podle polského Slovníku Lindova Jungmannův Slovník. Naše řeč (36, 1953, s. 302) připomíná z Malého rusko-českého vojenského slovníku přídavné jméno kamenometný jako slovo přejaté z ruštiny. Ve staročeském Klaretově Glosáři je za latinské balista české samostřiel a za latinské catabulta české kluk (k tomu je za lat. catabultator čes. klukař). V překladě Feuchtwangerova románu Válka židovská a románu Howarda Fasta Moji stateční bratří mluví se o metacích strojích. — Z ruštiny je přejato dále slovo vodomet (vodotrysk), které uvádí Jungmannův Slovník a podle něho Vášův-Trávníčkův Slovník a Příruční slovník. Dosti staré je slovo medomet (odstředivka na med), které je doloženo i v nářeční podobně medomét (Kašík, Popis a rozbor nářečí středobečevského, 1908).

V první světové válce vznikla slova týkající se vojenství, plynomet, plamenomet[1] (za německé Flammenwerfer, nyní ohňomet), minomet, světlomet, granátomet, torpedomet, raketomet. Z ruštiny byla tehdy přejata slova kulomet (v žertovné řeči vojáků jsem slýchával v třicátých letech podobu kalomet) a bombomet. Příruční slovník dokládá slovo bombomet z Langra s významem ‚vrhač bomb‘, L. Kopeckij ve svém Rusko-českém slovníku jím překládá ruské bombomët, značící letadlo, které svrhuje bomby, bombardovací letadlo. Složené fotokulomet označuje fotografický přístroj k zjišťování přesnosti zaměřování při zkušební střelbě z letadla. Odchylné je svým významem slovo puškomet, které má Příruční slovník podle Holečka z jihoslovanského prostředí; znamená „dostřel puškou“.

Až po první světové válce vznikla slova z oboru pokročilé techniky teplomet, senomet, sněhomet (zařízení na rozmetávání sněhu), pískomet [120](zařízení na rozmetávání písku po zmrzlé vozovce). Teprve nedávno se v našich JZD objevil zrnomet, stroj na dopravu obilí, zrní.

Složeniny tohoto typu pronikly také do básnického a knižního jazyka. Příruční slovník uvádí básnická slova bleskomet (vrhač blesků), jiskromet (světelná fontána) a hanlivé veršomet (veršotepec). Životnost tohoto tvoření citově zabarvených složenin potvrzuje vznik nových slov. V časopise Tvorba 1952, seš. 2 (na obálce), objevilo se slovo špinomet jako označení pro lživou politickou propagandu. Zemědělské noviny mají stálou nedělní satirickou rubriku Satiromet, v níž s úspěchem bojují proti nedostatkům v zemědělství.

---

[1] Srov. Jazykový koutek Čs. rozhlasu (Druhý výběr), 1955, s. 114 n.; jsou zde uvedeny i odvozeniny plamenometný a plamenometník.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 3-4, s. 118-120

Předchozí Karel Hausenblas: Televise

Následující Zdeňka Sochová: Proočkujeme děti na očkovišti?