Z knih, časopisů a novin
Zdeněk Tyl
[Posudky a zprávy]
-
V úvodním trojčísle minulého ročníku Věstníku ČSAV (63, 1954, 62—69) je s titulem Základní úkoly jazykovědy otištěn propracovaný referát akad. Bohuslava Havránka o dnešní situaci jazykovědy, přednesený na IV. plenárním zasedání Československé akademie věd v lednu loňského roku. Akad. B. Havránek v něm kriticky hodnotí jazykovědnou práci v ústavech a kabinetech VIII. sekce ČSAV a perspektivně vytyčuje nejbližší úkoly příští. — Současnou situaci naší jazykovědy dokreslují dále referát akad. Fr. Trávníčka a diskusní příspěvek akad. B. Havránka, přednesené na zasedání sekce jazyka a literatury na valném shromáždění ČSAV v dubnu 1954; byly uveřejněny v čas. Slovo a slovesnost 15, 1954, 109—118.
[53]Ve „Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university“ (řady B — filosofické sv. 1; roč. 3, 1954, č. 1, str. 105—114) rozbírá Ladislav Štejgrle význam učení I. P. Pavlova pro poznání fysiologických a psychologických základů lidské řeči (Příspěvky k fysiologii a psychologii řeči na podkladě učení I. P. Pavlova o vyšší nervové činnosti). Podle Pavlova je „spontánní řeč soustava podmíněných reflexů vysokého řádu, řetězových reflexů, které se mohou vybavit jen u člověka. Podněty řečových podmíněných reflexů mohou být nejrůznějšího druhu, jednoduché i komplexní, konkretní skutečnost i pouhé slovní výmysly. Proto je řeč člověka neodlučitelná od jeho druhé signální soustavy“ (str. 113). — Pro první orientaci v bohatě rozvitém názvosloví učení I. P. Pavlova může dobře posloužit Pavlovský rejstřík, který sestavili L. Monatová a J. Sedlák a otiskli v témž čísle brněnského sborníku (str. 149—166). Podává soupis termínů z fysiologie vyšší nervové činnosti, získaný obsáhlou excerpcí českých a slovenských překladů příslušné literatury, a zároveň se pokouší o jejich základní utřídění a rozlišení.
Zvukové stránky češtiny se týkají tři studie Milana Romportla. V první z nich, K artikulační asimilaci nosových souhlásek v češtině (Slovo a slovesnost 15, 1954, 10—19), všímá si některých problémů artikulační spodoby v takových souhláskových skupinách, jejichž jedním členem je některá z českých souhlásek nosových (m, n, ň), na př. zadopatrové n v tenký atp. Popisuje různé případy této asimilace, srovnává stav český s širším materiálem slovanským a zabývá se i chronologií asimilačních jevů v češtině; nakonec je popsán současný stav v češtině spisovné, obecné i v nářečích.
Není pochyby o tom, že se ani při studiu zvukové stránky cizího jazyka nemůžeme obejít bez stálého srovnávání s jazykem mateřským. To bylo M. Romportlovi podnětem k důkladnému srovnávacímu příspěvku Melodie ruské a české věty (Sovětská jazykověda 4, 1954, 207—221). Zabývá se tu melodií ukončené věty netázací, melodií otázky zjišťovací a konečně melodií nekoncového větného úseku; výsledkem zkoumání je závěr, že mezi českým a ruským melodickým systémem jsou sice jisté shody v celkové výstavbě, ale daleko podstatnější jsou rozdíly v realisaci celého systému. Někdy melodické útvary velmi podobné, nebo dokonce shodné mají v českém systému jiné místo než v systému ruském a vyjadřují mnohdy vztahy rozdílné. Nelze proto melodické formy české přenášet mechanicky do ruštiny nebo naopak.
Třetí a nejobsáhlejší práce téhož autora, Přízvuk, kvantita a melodie v nářečí na Jablunkovsku, vyšla jako zvláštní příloha Slezského sborníku 52, 1954, č. 1—2 (samostatně stránkováno, str. 48). V ní navazuje Romportl na starší studie Stanislava Petříka o zvukové stránce českých a slo[54]venských nářečí; užitím přesnějších metod dosahuje však v popisu, utřídění i výkladu melodických jevů nářečních spolehlivějších výsledků. Jeho popis a rozbor modulačního systému nářečí z jazykového pomezí česko-polského může však přispět kromě toho i k řešení některých otázek obecnějších, jako na př. poměru mezi českým a polským systémem modulací, jakož i — do jisté míry — při zkoumání dosud nevyjasněné otázky vzniku a ustálení českého a polského přízvuku.[1]
Časopis Sovětská jazykověda, který věnuje soustavnou pozornost otázkám jazykové správnosti v našich překladech z ruštiny, přinesl v 1. čísle loňského ročníku dva srovnávací česko-ruské příspěvky. Gerhard Baláž v článku Abstraktné deverbatíva v ruštine, slovenčine a češtine (4, 1954, 12—21) se zabývá otázkou, která se naskýtá při zkoumání podstatných jmen slovesných ve významu abstraktním stejně v ruštině jako v slovenštině a češtině: jsou-li totiž tato jména ještě slovesnými formami, nebo už samostatnými podstatnými jmény. Otázku lze formulovati také jinak: vznikají tato jména postupem tvaroslovným, nebo procesem slovotvorným? Pro řešení této otázky má základní význam míra substantivisace slovesné formy, t. j. získání nových kategorií, a naopak ztráta jiných kategorií, které charakterisují sloveso. Závěr: V ruštině je třeba považovat deverbativa (i abstraktní, s významovým odstínem děje) za skutečná podstatná jména; naopak ve slovenštině a v češtině si zachovávají — byť s jistým omezením — kategorie slovesného vidu a rodu, a nejsou tedy novými slovy, nýbrž jmennými tvary slovesnými, právě tak jako na př. příčestí. — Kratší příspěvek tamtéž otištěný, Genitiv přivlastňovací a přídavné jméno přivlastňovací v ruštině a češtině od Sylvy Benešové a Oldřicha Mana (4, 1954, 22—24), vytkl si cíl podstatně skromnější: znovu upozornit na rozdíly, které jsou mezi češtinou a ruštinou při užívání obou významově blízkých způsobů vyjadřovacích, a zabránit tak častým chybám, které se tu stále objevují, zejména v překladech. Jde o případy typu Leninovo mausoleum, nikoli mausoleum Lenina; ale Institut Marxe-Engelse-Lenina (a podobně často v názvech institucí a v některých ustálených spojeních). V druhé části článku podán stručný výklad o významovém rozdílu, který je třeba v češtině zachovávat mezi přídavnými jmény přivlastňovacími na -ův a -in a příd. jmény na -ovský; srov. na př. rus. pavlovskoje učenije = Pavlovovo učení, ale pavlovskij nervizm = pavlovovský nervismus.
[55]Konkretními otázkami překladatelské praxe se v Sovětské jazykovědě zabývají dva články. První z nich, stať Vlasty Boudyšové K problematice překládání Gogola. Gogolovy „Mrtvé duše“ (Sovětská jazykověda 4, 1954, 248—259), je zaměřena spíše historicky a všímá si vývoje českého překladatelství, jak se projevuje v překladech K. Havlíčka Borovského (1849), Em. Vávry (1862), Ig. Hoška (1891), St. Minaříka (1928), A. Poláčka (1931) a v posledním překladu P. a O. Bojarových (1952). S uznáním hodnotí autorka, jak se tohoto obtížného úkolu zhostil hned první z českých překladatelů, Havlíček, a z ostatních vyzvedá přednosti překladu Poláčkova a Bojarových; zároveň však na příkladech ukazuje, že některé specifické otázky překladatelské stále ještě vyřešeny nebyly a bude třeba se s nimi vyrovnat další prací. — V druhém článku, O překladu věrném a volném (Sovětská jazykověda 4, 1954, 256—261), omezuje Zdeněk Heřman poněkud chválu, které se v kritice dostalo překladu Ščipačevových „Slok lásky“ od Ladislava Fikara. Vytýká překladateli, že vinou metodické neujasněnosti v některých číslech nezachoval „historickou konkretnost“ originálu a že se tak v překladu dostalo do rukou čtenářů dílo, které autorovu tvůrčímu záměru plně neodpovídá.
Z oboru dialektologie zasluhuje zmínky kritický referát Františka Kopečného o významné práci polského dialektologa Karla Dejny „Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski“ (Łodź, I, 1951, s. 408; II, 1953, s. 270), otištěný ve Slezském sborníku 52, 1954, 277—283. Dejnova práce usiluje o důkaz, že s dnešního hlediska jsou lašská nářečí přechodná nářečí mezi češtinou a polštinou, tedy nikoli česká; a s hlediska historického — třebaže tato otázka zůstává i pro Dejnu stále ještě spíše otevřená — že je prý lehčí předpokládat jejich původní základ polský a nikoli český. Za druhé tvrdí Dejna, že přechodnost slezskopolských nářečí není téhož druhu jako přechodnost nářečí lašských. Kritika Kopečného přesvědčivě polemisuje s hlavními thesemi Dejnovy práce, po př. uvádí některá jeho tvrzení na skromnější a celkem správnější míru; naopak objektivně oceňuje nesporné přednosti Dejnovy monografie, především její materiálovou důkladnost a pečlivé propracování po stránce fonologické. Záslužná je zejména pohotovost, se kterou polský jazykovědec sebral a dokumentárně zachytil jazykový stav v české zahraniční nářeční oblasti, už v minulosti značně narušený, a zejména dnes rychle zanikající vlivem nových osídlenců, školy a ostatních činitelů. (O práci Dejnově se diskutovalo také na nedávné dialektologické konferenci v Brně; srov. zde zprávu o ní na str. 44— 49.)
V materiálové studii Al. Gregora Neslovesné věty v moravských nářečích (Vlastivědný věstník moravský 9, 1954, 119—121), věnované [56]památce prof. Dr Adolfa Kellnera, je sneseno bohatství dokladů jak z odborných prací dialektologických, tak i z beletrie a jiných pramenů. Látka, v článku přehledně utříděná a popsaná, je novým potvrzením zkušenosti, že neslovesné věty, kterých se ve zvýšené míře užívá zejména v řeči citově zabarvené a vzrušené, jsou oblíbeným vyjadřovacím prostředkem zvláště v nářečích, a že proto při jejich studiu je třeba k nářečnímu materiálu v plném rozsahu přihlédnout.
Jan Chloupek a Jan Pavelčík v článku K tvoření podstatných jmen v nářečí na Uherskobrodsku (Vlastivědný věstník moravský 8, 1953, 126—133) podávají výklad o tvoření podstatných jmen nejrozmanitějšími příponami podle jednotlivých věcných skupin (jména obyvatelská, domácí, jména rodin atpod.); podrobněji si všímají tvoření lidových přezdívek a v této skupině se jim podařilo sebrat pozoruhodný dokladový materiál pro jazykovou tvořivost lidovou, která se v této nářeční oblasti stále ještě udržuje v plné síle. Dokončení přináší nevelký článek Jana Chloupka K tvoření slov v nářečí na Uherskobrodsku (tamtéž 9, 1954, 119—121), upozorňující na charakteristické typy nářečního tvoření ostatních druhů slovních (jména přídavná, číslovky atd.) a opět je dokládající hojnými příklady.
Bohumír Četyna, známý autor historických románů z Valašska (Jednou za slunovratu, Zbojníci), přispěl do regionálního vlastivědného sborníku „Valašsko“ (1953, 67—68) nevelkým, ale pozoruhodným souborem lidového názvosloví dřevorubeckého z Beskyd: Názvosloví drvařů v Trojanovicích pod Radhoštěm. Nás tu zaujme především bohatství lidové řeči, která až marnotratně dovedla vytvořit zvláštní výrazy pro takové významové odstíny, jako jsou na př. pojmenování jednotlivých fází práchnivění dřeva. Krnubění je počátek odumírání dužiny, kdy se kůra sloupla, dřevo mění barvu, ale ještě drží pohromadě; Ztyření, tyření, tyř je další stupeň „krnubění“, dužina se rozpadává; práchnivění — dřevo se mění v prach; ždžalkovatění, ždžalka — malé částky dužiny zpráchnivěly nebo zkrnuběly, léta stromu se však proměnila v tuhé, pružné listy („ždžalky“ světélkují). — Cena všech těchto příspěvků tkví především v sebraném materiálu; totéž platí i o článku Václava Šolce O voroplavbě a vorařích (Český lid 41, 1954, 111—116), kde máme v oddíle „Vorařská technologie a terminologie v posledních sto letech“ bohatý soubor lidových odborných výrazů se spolehlivými věcnými vysvětlivkami (o stavbě voru, o práci vorařů, způsobu jejich života a pod.).
Historik a archeolog Rudolf Turek se už dříve pokusil jak rozborem některých archeologických jevů (na př. zeměpisného rozšíření různých typů hradišť, místních rozdílů ve způsobu pohřbívání, odlišných druhů keramiky a pod.), tak revisí kusých historických zpráv přispět k řešení otázky, jaké bylo teritoriální rozdělení českých kmenů v počátcích [57]našich dějin (Kmenová území v Čechách. Časopis Národního musea, odd. věd společenských 121, 1952, 3—46). Nyní se dalším diskusním příspěvkem K otázce českých kmenových území (Slavia 23, 1954, 47—52) obrací především na jazykovědce a žádá je o spolupráci při výkladu některých oblastních i místních názvů, které s problémem českých kmenových území souvisí. Jde tu hlavně o zkomolená místní jména u t. zv. Geografa bavorského; jejich emendace, a zejména lokalisace by nemálo přispěla k rozřešení otázky, jež má pro objasnění hospodářských a společenských poměrů v raně feudálním období našich dějin důležitost zásadní. Studii T. Lehra-Spławińského, na kterou jsme upozornili v 1.—2. čísle letošního ročníku Naší řeči, zaznamenává (v korekturní poznámce), ale k jejím thesím stanovisko nezaujímá; jde ostatně sice o stejnou otázku, ale řešenou u Lehra-Spławińského filologicky, u Turka metodou historickou.
Zajímavé a už nejednou studované i diskusně probírané otázky textových změn v básních národního umělce Petra Bezruče se nejnověji dotýká i Alois Sivek v drobném příspěvku Poznámky k textovým změnám v Bezručově Stužkonožce modré (Slezský sborník 52, 1954, 210—216). Všímá si při tom jednak změn, které básník provedl v jednotlivých verších, jednak nových veršů, které přidal do dalších vydání. Všechny tyto změny i dodatky ukazují, jak Bezruč osobitým způsobem pečuje o jazykovou stránku svých básní a jak usiluje, aby jeho dílo bylo ideově živé a aktuální.
Reportáž patří dnes k nejoblíbenějším žánrům novinářské prózy; je to však útvar po stránce jazykové a stylistické dosti náročný, neboť je v podstatě kombinací popisu nebo líčení, složky vypravěčské a bystrých vtipných úvah. Každá z těchto součástí ovšem vyžaduje přiměřené vyjádření jazykové a opatrnost při výběru vhodných jazykových prostředků je tu zvlášť nezbytná. Fr. Váhala v článku Několik poznámek k jazyku novinářské reportáže (Československý novinář 6, 1954, 235—237) na konkretních příkladech ukazuje, co po této stránce ubírá na hodnotě našim reportážím a oslabuje jejich účin.
Na žádost Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze se Kabinet pro moderní filologii Československé akademie věd zabýval otázkou jednotné populární transkripce cizích vlastních jmen a jiných slov; řešení této otázky je zvláště naléhavé pro naši literaturu překladovou. Zvláštní komise ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český vypracovala směrnice, jimiž se má napříště transkripce cizích slov v překladových a jiných edicích řídit; s těmito zásadami stručně seznamuje článek Bohumila Trnky Lidová transkripce cizích jmen (Časopis pro moderní filologii 36, 1954, 55—56).
[1] To je předmětem Romportlovy studie K otázce ustálení západoslovanského přízvuku (Studie a práce linguistické I, Praha 1954, 73—80), kde autor vedle rozboru materiálu jablunkovského upozorňuje na některé přízvukové jevy v archaistickém západočeském nářečí chodském.
Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 1-2, s. 52-57
Předchozí Miroslav Roudný: Sovětská příručka o technickém názvosloví
Následující Lubomír Doležel: K postavení bohatěji rozvitého přívlastku
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1