Časopis Naše řeč
en cz

Za profesorem Dr Adolfem Kellnerem

Václav Vážný, Redakce

[In Memoriam]

(pdf)

-

Česká a slovenská jazykověda, zvláště dialektologie, utrpěla velkou ztrátu odchodem vzácného člověka, PhDr Adolfa Kellnera, profesora slovanské jazykovědy na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně. Zemřel po těžké nemoci dne 31. května t. r. ve věku 49 let v nejkrásnějším rozletu svých tvůrčích sil a upro[221]střed velkých plánů, které si ještě osnoval pro svůj zamilovaný vědecký obor.

Adolf Kellner narodil se dne 27. března 1904 ve Štramberku. Jeho otec, po němž zdědil vysokou, štíhlou postavu, až do stáří pracoval jako zámečník v kopřivnické vozovce, která tehdy patřila baronu Ringhofferovi a později proslula pod jménem závody Tatra. Rodina byla četná, sedm dětí, Adolf byl pátým dítětem a prvním synem po čtyřech dcerách. Se zvláštní vděčností vzpomínal si prof. Kellner na svou matku, ženu velmi schopnou a energickou, která měla hlavní zásluhu o dobrou výchovu a vzdělání svých dětí.

Rodina vyrůstala v staré dřevěné chalupě, kterou Kellnerova maminka zdědila po svých „staříčcích“, t. j. po svých prarodičích. Tam — podle vzpomínek Kellnerových — početná rodina prožívala často těžké časy, zvláště za prvé světové války. Na východní Moravě byl tehdy všude hlad, ale nejhůře bylo v pohorském koutě na Štrambersku; pro litr mléka chodívaly Kellnerovy děti až tři hodiny cesty.

A právě v té době — počátkem druhého roku války — začínal Adolf Kellner gymnasijní studia v Příboře. Už na střední škole se vyvinuly a osvědčily u vynikajícího studenta základní rysy jeho povahy: poctivost, pracovitost, důkladnost a nenáročnost. Roku 1923 vstoupil na filosofickou fakultu mladé, svěží university Masarykovy, aby se věnoval studiu češtiny a francouzštiny. Jak se tehdy na vysokém učení v Brně odlišoval plachý student hlubšího a promyšlenějšího životního zaměření od většiny svých kolegů, libujících si v okázalém vystupování nebo v planém krasořečnictví! Již v prvém roce vysokoškolského života stal se knihovníkem slovanského semináře; tam se jeho zvýšené snažení začalo vyhraňovat směrem k jazykovědě, i když ani literární zájmy mu nebyly cizí. Záhy obrátil na sebe pozornost svých učitelů, Vondráka a Trávníčka a po studiích i Havránka. Zásluhou svých učitelů dostal se Kellner na konci svých studií do Polska: studoval v Krakově, zvláště u vynikajícího dialektologa prof. K. Nitsche, a přinesl si odtud bohaté zkušenosti i podněty pro svou budoucí vědeckou práci. Předtím již v létě 1926 navštívil Francii a na Sorbonně absolvoval prázdninový kurs fonetiky.

Po návratu z Polska od února 1929 začal působit jako středoškolský profesor v Brně, nejprve na gymnasiu na Starém Brně, později na reálce v Antonínské ulici. Jako středoškolský učitel vynikal stejnou svědomitostí, jakou osvědčil již jako student; i když byl profesorem přísným, žáci ho měli velmi rádi a podnes na něho vřele vzpomínají.

[222]Vedle činnosti středoškolské účastnil se už tehdy Kellner velmi pilně práce v dialektologické komisi Matice moravské a začal soustavně studovat nářečí moravská i slovenská. O prázdninách 1929 zkoumal nářečí na Spišsku, 1930 mluvu obcí pod Ondřejníkem a v létě 1937 nářečí severozápadní části bývalé stolice šarišské. V školním roce 1937—38 z pověření dialektologické komise Matice moravské konal na místě průzkum nářečí v české části Těšínska: v okrese fryštátském, těšínském a frýdeckém, a obcí nad horní Kysucí v čadeckém okrese na Slovensku. V této práci v terénu pokračoval pak i jako vysokoškolský učitel za studijních cest na Opavsko 1948—49, na Valašsko 1950 a 1951 a na Místecko 1952.

Už Kellnerova seminární práce o jeho rodném nářečí štramberském, kterou podal u prof. Trávníčka, naznačuje cesty jeho budoucí činnosti, třebaže první jeho publikované vědecké studie se týkají výzkumu nářečí slovenských. Z podnětů vynikajícího středoškolského učitele, předčasně zesnulého prof. dr. Josefa Víry, autora cenné monografie Hláskosloví osturňského hovoru (Sborník Matice slovenské 8, 1930, str. 69—124) a z počátku i za spolupráce s ním vyrůstají prvé dialektologické studie mladistvého Kellnera, týkající se několika zajímavých krajů východoslovenských a pak i hornotrenčanských nářečí čadeckých na nejkrajnějším severu nebo severozápadě dialektické oblasti západoslovenské. Roku 1932 vydává osmadvacetiletý Kellner v 6. ročníku Bratislavy první větší studii, Příspěvek k bližšímu poznání nářečí lučivňanského. Kellnera zaujalo zde zajímavé přechodné podřečí mezi střední a východní slovenštinou v jihozápadním koutě Spiše, zhruba na západ od linie, kterou tvoří obce Gerlachov — Spišská Teplica — Hranovnica, nářeční úsek, jemuž věnoval zvýšenou pozornost již Czambel a pak krátce před Kellnerem polský jazykozpytec Stieber. — Druhá stať Kellnerova, Příspěvek k jazykové charakteristice Plavnice, ve Sborníku Matice slovenské (dále SMS) 13, 1935, podává hláskoslovnou a tvaroslovnou charakteristiku šarišské obce Plavnice v poříčí Popradu v okrese Stará Ľubovňa. Kellner zde zčásti navazuje na studie tehda rovněž mladého slovenského dialektologa J. Fedáka (Zo šarišského hláskoslovia, ve Sborníku Škultétyho, 1933, a Zo šarišského tvaroslovia, ve SMS 13) a doplňuje nebo zpřesňuje některé jeho postřehy nebo výklady. — Hned potom v následujícím ročníku SMS vydává Kellner Nářeční ukázky z liptovsko-spišského pomezí, zápisy vzniklé o prázdninách r. 1929 za spolupráce s Josefem Vírou z oblasti, jíž věnoval Kellner svou první studii v časopise Bratislava. — Další studie z oblasti východoslovenské, Nářečí severozápadního Šariše, ve [223]SMS 16 a 17, 1938 a 1939, podává přehledný obraz hláskosloví a tvarosloví okrsku sabinovského, území vymezeného čarou: Lipany — Šindliar — Bertolovce — Jarovnice — Sabinov — Lipany, navazujíc na starší výzkum autorův provedený již dříve v severní části spišsko-šarišského pomezí.

Brzy však potom, kdy se Kellner dostává k hlavnímu svému poslání, které má býti nejvlastnější a nejcennější výplní jeho životního badatelského úsilí, k přesnému, podrobnému a všestrannému výzkumu moravských a slezských nářečí lašských, velmi správně vytušil zvláštní vnitřní spojitost nářečí našeho Těšínska a slovenského úseku okresu Čadca, přiléhajícího k území těšínskému; proto obrací pozornost k čadeckým obcím nad horním tokem Kysuce, sousedícím s územím těšínským. Z Kellnerova přímého výzkumu tohoto kraje vznikly jeho dvě studie K charakteristice čadeckých nářečí a K palatalisaci v čadeckých nářečích (Linguistica Slovaca I—II, 1939—40; IV—VI, 1946—1948).

Ovšem nejrozsáhlejší a nejvýznamnější činnost Kellnerova soustřeďuje se na naši dialektologickou oblast lašskou v severním cípu Moravy a v bývalém Slezsku. Zde zanechal po sobě dílo, které navždy zůstane základním pramenem pro poznání a studium tohoto významného kraje českého. Vedle řady studií, populárních statí a referátů z nejširší historické, jazykové i národní problematiky lašské nejvzácnějším přínosem pro naši dialektologii jsou Kellnerovy dvě krajové monografie, Štramberské nářečí a Východolašská nářečí.

Prvá z nich, Štramberské nářečí (v edici Moravská a slezská nářečí, vydávané dialektologickou komisí při Matici moravské, svazek 1, Brno 1939), má základ již v seminární práci Kellnerově a podává výstižný obraz nářečí pěti obcí bývalého okresu novojického, jejichž středem je Štramberk. Je to jazykově velmi důležité okrajové území české, význačné všemi hlavními znaky nářečí lašských, výrazně se však lišící od nářečí hornoostravského. V prvé části své monografie popisuje autor dnešní stav hlásek v nářečí štramberském a vykládá jejich vývoj od nejstarších dob, přehledně si všímá kombinačních i psychologických změn hláskových i otázky kvantity a přízvuku. V části druhé probírá, hlavně s hlediska charakteristických typů svého kraje, jmenné kmeny jednoduché i složené a kmeny slovesné. Část třetí poskytuje velmi dobrý nárys tvaroslovného systému štramberského. V části poslední podává autor charakteristické ukázky z větosloví a významosloví. Dílo je uzavřeno devíti dobře vybranými a pečlivě přepsanými nářečními ukázkami ze Štramberka. Přehledností a jasností podání a přesností materiálu, poskytujícího mnoho nového po[224]znání, řadí se již tato první větší studie Kellnerova k našim nejlepším dialektologickým monografiím.

Druhá, daleko rozsáhlejší a hlouběji i šíře založená dvojdílná monografie Kellnerova, Východolašská nářečí I a II (vydala opět dialektologická komise při Matici moravské v Brně r. 1946 a 1949 jako 3. a 4. svazek sbírky Moravská a slezská nářečí), nejvyzrálejší dílo autorovo, je nesporně nejvýznamnější naší dialektologickou monografií současné doby. Prozrazuje badatele, který má za sebou bohaté sběratelské i pracovní zkušenosti a dopracoval se jistoty metodického postupu pro výstavbu svého největšího díla. Kdežto prvá Kellnerova monografie z oblasti lašských nářečí se týkala jen menšího jejich okrajového úseku na Moravě, ve druhém díle zmocňuje se autor lašské oblasti mnohem rozsáhlejší. Nářečími východolašskými označuje Kellner nářečí na Těšínsku v sousedství českých dialektů středolašských v poříčí Ostravice: na Bohumínsku, Fryštátsku, v okolí Karviné a Těšína a na Jablunkovsku. Snad nebylo toto Kellnerovo označení pro nářečí oblasti těšínské na východ od jazykové hranice české, ležící již v obecně uznávané sféře nářečně a většinou i národnostně polské, šťastné; nejlépe to věděl jistě sám autor, ale jen s tímto neutrálním, národně politicky a zeměpisně nic neříkajícím určením mohl se odvážit za doby okupace (r. 1940) dát do sazby své dílo.

V prvém dílu podává Kellner podrobný hláskoslovný, kmenoslovný, tvaroslovný a syntaktický popis a rozbor východolašských nářečí; v dílu druhém v kritickém synthetickém rozboru osvětluje a hodnotí bohatý jazykový materiál, pečlivě sebraný a bezpečně utříděný v dílu prvém, s hlediska vztahu východolašských nářečí k dialektům sousedním, určuje jejich povšechnou charakteristiku, jejich zeměpisné rozrůznění a jejich jazykovou klasifikaci, stanoví hranici východolašsko-českou, určuje nářeční typ východolašský, řeší otázku jeho původu i vývoje a uzavírá své dílo nářečními ukázkami, rozsáhlým slovníkem ze západního Těšínska a mapovými přílohami.

Již tento zkratkový pohled na hlavní dílo Kellnerovo ukazuje, že jde o pojetí dialektologické monografie v plné její šíři a domýšlející její poslání za meze výzkumu čistě jen jazykovědného. Jistě jsme upřímně vděčni Kellnerovi za to, že tak všestranně a podrobně zpracoval právě naši část Těšínska, kraj neobyčejně složité jazykové problematiky, vyplývající ze spletité souhry, zápasů i vzájemného působení místních nářečí dvou příbuzných jazyků slovanských, kraj, jemuž se s české strany dlouho nevěnovala taková pozornost, jaké by si byl pro svůj význam zasloužil.

Co se týče postupu a rozvržení látky, zachovával Kellner i ve [225]Východolašských nářečích celkem totéž pojetí a roztřídění látky, jehož s úspěchem použil při své starší práci o štramberském nářečí, toliko s tím rozdílem, že při výkladech historických vychází z předpokládané poslední vývojové fáze praslovanské v té její nářeční podobě, z které se potom vyvinuly jazyky západoslovanské.

Celkem jeví se první díl práce Kellnerovy jako obsáhlý popis mluvnického systému východolašských nářečí, pečlivě zachycující všechny výrazné i drobné rozdíly v lidové mluvě našeho Těšínska, popis vyznačující se stejně přesností metodickou, jako opravdu bezpečnou dokumentární hodnotou jazykového materiálu. Ve druhém svazku podává Kellner obecnou charakteristiku východolašských nářečí podle souhrnu jejich typických jazykových znaků, jak se projevují v jejich dnešní soustavě hláskové a v jejím vývoji, v tvarosloví, v skladbě i v slovníku.

Podle souboru přesně probraných a vymezených diferenčních znaků rozděluje Kellner východolašská nářečí na tři skupiny: jablunkovskou, těšínskou a fryštátskou. V rámci těchto tří nářečních typů vedle města Jablunkova samostatnější místo zaujímá Bohumínsko a skupina nýdecká v hornatém kraji v okolí města Nýdku. Kromě toho se na západě ke skupině těšínské a fryštátské připojuje okrajový pás dialektický jako typ přechodného nářečí českovýchodolašského.

Co se týče nesnadné otázky nářeční hranice východolašskočeské, dospívá Kellner k podobným výsledkům jako Havránek v Nářečích českých (Československá vlastivěda, d. III, 1935, 212); správně zdůrazňuje, že tato hranice česko-polská na Těšínsku není ostrá, nýbrž stupňovitá, jednotlivé jazykové jevy české zasahují totiž stupňovitě dosti daleko do území jazykového typu slezsko-polského. A právě v tomto stupňovitém charakteru hranice česko-polské na Těšínsku vhodně hledá Kellner příčinu, proč dosud nebylo jednoty v jejím určování.

Rovněž důkladné kritické revisi podrobil Kellner otázku nářečního typu východolašského. Obyčejně se pokládají tato nářečí za polská, a to slezskopolská; Kellnerovi se však podle dnešního stavu jeví jako přechodná nářečí polsko-česká, slovníkově pak spíše patří do nářečního souboru slezskomoravskoslovenského.

V souvislosti s touto otázkou a s pomocí přístupného historického materiálu zabývá se Kellner posléze složitým problémem původu a vývoje východolašských nářečí. Na podkladě jazykových faktů snaží se dokázat původní převážně český ráz dnešních východolašských nářečí, t. j. celé západní polovice Těšínska, velmi silný vliv češtiny na nářečí jihozápadního Slezska, starou úzkou [226]kulturní souvislost celého Slezska se zeměmi českými, zvláště s Moravou, a původní slovenský charakter území horních Kysuc na Čadecku. Takto přiřaďuje Kellner oblast východolašských nářečí i západní Čadecko k původnímu jazykovému typu českému a slovenskému. A jako na Jablunkovsku a Čadecku podle Kellnera teprve silný příliv polského obyvatelstva během stol. 17. byl příčinou popolštění těchto krajů, tak rovněž polskost západního Těšínska, předpokládaná polskými badateli, nemá prastarých kořenů, nýbrž je výsledkem kolonisačního proudění až v minulosti poměrně nedávné.

Tyto velmi zajímavé, dobře podložené a důmyslně sestavené závěry Kellnerovy nebudou asi posledním slovem k této velmi složité otázce a stanou se jistě předmětem dalších diskusí. Ale ať budoucí bádání přinese některé opravy nebo zmírnění tvrzení Kellnerových, jemu jistě zůstane zásluha pronikavého zásahu do spletitých problémů původu a vývoje lašských nářečí na západním Těšínsku.

Monografii Kellnerovu uzavírá obsáhlý výbor nářečních ukázek z jednotlivých nářečních úseků východolašských, tvořící skutečnou dialektickou čítanku Těšínska, poměrně značně podrobný, vhodně zpracovaný výběrový slovník a příloha mapová, poskytující základní soubor isoglos popisovaného kraje.

I jinak z oblasti, z níž čerpají jeho hlavní dvě díla, a z nejširší problematiky k ní se poutající těžil Kellner v řadě drobnějších studií, statí nebo článků často povahy informativní nebo populární v nejlepším slova smyslu. Tak vedle odborné črty Příspěvek k fonologii slezskopolských nářečí na Těšínsku (v Recueil linguistique de Bratislava I, 1948), psané na okraji jeho díla o východolašských nářečích, a vedle zásadních posledních dosud nepublikovaných studií Kellnerových, K otázce historického formování jazykových hranic (napsané pro sborník „Studie a práce linguistické I“, věnovaný akad. B. Havránkovi k šedesátým narozeninám) a K problematice pomezných jazyků mezi jazyky slovanskými (vyšlé v Slavii 21, 1952/3, seš. 2—3), s vývody zajímavými i s hlediska obecně jazykovědného, patří do této skupiny poučná pojednání: Nářečí širšího Ostravska (ve sborníku Od Ostravice k Radhošti z r. 1941), Slezsko po stránce jazykové (ve sborníku Slezsko, český stát a česká kultura z r. 1946), Jazykové poměry v levém horním Poodří (ve sborníku Naše země, Opava 1946), K slovníkovému rozrůznění východolašských nářečí (v Slezském sborníku z r. 1947), Hodslavské nářečí (ve sborníku Palackého rodná obec Hodslavice z r. 1948), Nářečí na Hlučínsku (Český lid 5, 1950) a j.

[227]Z jiných studií chci ukázat aspoň na dvě: Jazykový zeměpis a jeho význam pro studium vývoje jazyka a K opavskému jazykovému zeměpisu (v Slezském sborníku z r. 1951 a 1952), naznačující, jaké poslání čekalo ještě Kellnera při organisaci a zpracovávání jazykového atlasu zemí českých, zvláště pro oblast lašskou, pro jejíž kolektivní výzkum vedle znamenitého dotazníku slovníkového (vydaného Slezským studijním ústavem v Opavě r. 1950 pod názvem Odraz života slezského lidu v jazyce) připravil podrobný Dotazník pro česká lašská nářečí (který ještě tohoto roku vydá Ústav pro jazyk český).

Literární i vědecký portrét Kellnerův dokreslují ještě hojné jeho referáty a recense, uveřejňované nejčastěji v Časopise Matice moravské a v Slezském sborníku, též v Naší vědě, v Slově a slovesnosti, v Listech filologických, v Slavii i jinde, prozrazující poměrně široký vědecký zájem autorův. Tak ve svých uměřených, bystrých posudcích všímal si nejen významných současných děl z naší literatury, týkajících se nářečí i spisovného jazyka, jako Československé vlastivědy III, Jazyk, 1934, i doplňkového svazku z r. 1936, Stanislavových Liptovských nárečí z r. 1932, Horečkových Nářečí na Frenštátsku z r. 1941 a Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny, nebo nových dialektologických prací z jazykového pomezí česko-polského a slovensko-polského, tak na př. významného díla Małeckého a Nitschova Atlas językowy polskiego Podkarpacia z r. 1943, ale i polské mluvnice, dnešních i minulých vztahů mezi jazykovou oblastí československo-polskou, výzkumu našich i jinoslovanských místních jmen, ba i vydání našich textů staročeských.

Už z této přehlídky nečekaně brzy uzavřeného díla Adolfa Kellnera rýsuje se vědecká osobnost jazykozpytce, nejsoustavněji a nejpronikavěji zaměřeného k české a slovenské dialektologii, v níž nejzávažněji se uplatnil v studiu oblasti lašské. Kellner patří u nás k té skupině dialektologů, kteří vyrůstali a vědecky vyzrávali v brněnském středisku v mladé republice Československé zhruba v uplynulém třicetiletí, v období, které pro naši dialektologiii přineslo přesnější a odbornější pojetí, bezpečnější metodologické předpoklady a soustavnější organisační plány. Ve skupině této české dialektologické generace patří Kellnerovi místo nejvýznamnější.

Ovšem tyto metodologické předpoklady uzrály plně teprve v pojetí nové marxistické jazykovědy, k níž se autor přihlásil jak ve svém posledním zásadním příspěvku ve Slavii, tak ve svých skriptech, stejně jako organisační plány mohly se realisovat teprve v nové Československé akademii věd. Také teprve v lidově demokratické republice byl povolán na universitu v Brně hned od 1. [228]června 1945 jako mimořádný profesor a pak od r. 1948 jako profesor řádný. Brněnská filosofická fakulta ztrácí v prof. Adolfu Kellnerovi jednoho ze svých nejlepších učitelů, oblíbeného mezi učiteli i žáky. Na této fakultě vedl Kellner dialektologické oddělení slovanského semináře a vychoval v něm za krátkou dobu početnou skupinu mladých dobrých vědeckých pracovníků; toto oddělení se tak stalo vhodným základem pro dialektologické pracoviště Ústavu pro jazyk český v Brně. Vynikajícím způsobem uplatnil se Kellner též jako ředitel slovanského semináře a později jako vedoucí katedry českého jazyka a literatury. Staral se přitom velmi pečlivě o vědeckou i učitelskou práci všech členů katedry; u studentů a spolupracovníků byl vždy velmi oblíben pro svůj vřelý lidský vztah k nim; byl jim laskavým a obětavým rádcem v otázkách vědeckých, studijních i ve věcech osobních. Byl jedním z těch vzácných vysokoškolských učitelů, na něž se nezapomíná.

Kellnerovo široké působení jevilo se však i v řadě vynikajících funkcí, které mimo fakultu v našem vědeckém životě — v Brně, v Praze i jinde — nejen měl, ale v nichž také účinně a obětavě pracoval. Byl místoředitelem Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd, členem jeho vědecké rady a vedoucím jeho brněnské pobočky, o jejíž organisování a uvedení do života se Kellner nejvíce zasloužil; byl členem výboru a jednatelem dialektologické komise Matice moravské (v níž spolupracoval s širokým okruhem dialektologických pracovníků i mimo Brno, zejména s dialektology olomouckými), dopisujícím členem jazykovědného odboru Matice slovenské a členem Slezského studijního ústavu v Opavě. Všechny tyto instituce zachovají si jméno milého a váženého svého člena a iniciativního a obětavého pracovníka Adolfa Kellnera ve vděčné paměti.

Zvláštními sympatiemi s osobností Kellnerovovu byli rovněž spjati jeho mladí i starší pražští přátelé, pracující v dialektologické komisi ČAVU a nyní ve vědecké radě Ústavu pro jazyk český a v jeho oddělení dialektologickém na témže úseku naší jazykovědy, který byl Kellnerovi tak drahý. K pocitům opravdové vděčnosti za jeho obětavé ušlechtilé úsilí a za krásné dary jeho přátelství druží se stesk nad odchodem vynikajícího laskavého spolupracovníka, který se už nebude moci zúčastnit práce na jejich společném velkém díle, Jazykovém atlase českém, v němž měl býti Adolf Kellner činitelem nejvýznamnějším a nejpovolanějším.

Na tomto nekrologu spolupracovala s autorem redakce.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 7-8, s. 220-228

Předchozí František Kopečný: K rozsahu přehlásky a—ě v nářečích hanáckých

Následující Alois Jedlička: Úvod do studia českého jazyka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1