Časopis Naše řeč
en cz

K výkladu místních jmen na -any

Jaromír Spal, Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Mezi místními jmény utvořenými ze jmen obyvatel jsou zvláště zajímavá jména obyvatelská v užším smyslu, zakončená dnes příponou -any.[1] Za název těchto obcí byl — jak je obecně známo — vzat akusativ plurálu jmen jejich obyvatel a ta zase jsou utvořena od názvu místa původní příponou -jan (-in?); k nim patří běžná jména typu Pražan, vesničan atd.[2]

Místní jména tohoto typu jsou dosti četná: v Čechách a na Moravě je jich přes 200. A že jsou starobylá, o tom svědčí jejich doklady už v nejstarších zápisech (i z 11. století).

Místo, od jehož názvu jsou odvozena, může být označeno různě: celkem tu máme vše, co naše předky z přírodních podmínek za[275]jímalo. Tak je to poloha podle poměrů výškových (Dolany, Hořany, Hlubany, Vysočany), podle útvaru krajiny (Chlumany, Podhořany, Korycany, Straňany), podle blízké vody (Brozany, Bystřany, Poříčany, Vodňany). Východiskem názvu byly také stavby v obci nebo u obce (Hradčany, Hradišťany, Kostelany, Týnčany). Ale především ovšem zajímaly pastevce a zemědělce dvě věci: jakost půdy a porost. Tak máme Hliňany, Loučany, Mokřany, Sušany a Borovany, Dubany, Lipany, Olšany. Zvláštní skupinu pak tvoří jména odvozená od hotových jmen místních, jež sama zase vznikla i z osobních: Dobříčany, Krakovany, Libišany a j.

Z rozboru takových jmen zde uvádím jednu skupinu: jména utvořená od názvů drobného porostu.

Bylany (1. u Chrudimě, dol. 1406, 2. u Mostu, dol. 1203) jsou ves obyvatel místa zarostlého býlím. Naproti tomu jistě Bylany u Kutné Hory (dol. 1142) a snad i Bylany u Českého Brodu (dol. 1295) jsou vlastně Bílany, ves obyvatel usedlých patrně při „bílé vodě“ (srov. jméno řeky Bělé). O tom svědčí staré doklady, srov. Profous[3] I, 227. Bílany (dol. 1267) jsou také u Kroměříže.

Kestřany (Staré a Nové, u Písku, dol. 1338). Profous vykládá (II, 222), že „pův. jm. Kystřany = osada obyvatelů v Kystře nebo kysterských nebo osada lidí *Kystrových. Dial. se Ky- změnilo v Ke-, srov. Mohelnice z mohyl-, Roketnice z rokyt-“. Místní jméno Kystra na Lounsku vykládá Profous (II, 470) „ze slova kostra buď ve významu hranice, Scheiterhaufen (srov. pol. staré a dial. kostra f. Holzstosz) — anebo ve významu ‚kostlivec‘ … V tomto případě by pak jméno Kystra bylo vlastně příjmením prvního usedlíka“. Změnu o > y vykládá Profous dialektickou výslovností jako v dolní lužičtině a ukrajinštině (!).

Obě tyto hypothesy mají mnoho slabin. Že by za název vesnice byla prostě vzata přezdívka prvního usedlíka, to by byl postup ve starší době v češtině nebývalý. O nic lepší není výklad z významu ‚hranice dříví‘. Změna o > y je v češtině zcela neobvyklá. Ve slovech Mohelnice a Roketnice máme změnu y > e. To je však disimilace dvou blízkých i (y); srov. zápčes. komeník m. kominík. Kromě toho tu může jít i o vliv nářečí hanáckého (Mohelnice na Moravě). U slova Kestřany však těchto podmínek není. Ostatně tvar Kysstran má jediný, a to v pořadí pátý Profousův doklad; jeden píše Kostrzany a všechny ostatní Kestrany, Kestrzany. — Byl by však možný jiný výklad ve spojení se jménem Kostrčany (u Žlutic, dol. [276]1359). P. II, 327 je vykládá ze slova kostřec, gen. kostrcě, novočesky kostrč. „Jm. Kostrčany = ves lidí bydlících u kostrce, tedy u řiti, bylo jméno posměšné, srov. jm. Řitka u Zbraslavě“. — Nevíme ovšem, proč by tato obec byla právě takové jméno dostala. Posměšná jména místní jsou velmi hojná, a to často velmi drastická; sotva by se bylo sáhlo k podobnému eufemismu, jak předpokládá Profous. Kromě toho ani jedno jméno na -any není posměšné: jsou to vesměs jména odvozená ze skutečných názvů místa. Ostatně staročeské doklady slova kostřec máme jen z lékařských spisů (viz Geb. Stč. slov.) a nevíme, žilo-li toto slovo také v obecné řeči. Proto se pokusíme o výklad jiný.

Ve slovanských jazycích je kořen kost-, kostr- ještě v jiném, ovšem příbuzném významu, který máme v českém kostřava. (Souvisí snad i významově — něco ostrého, špičatého jako kost.) Ve slovanských jazycích jsou od tohoto základu odvozeny vesměs názvy rostlin: ukr. kostyča — len, pazdeří, slovin. koštrika — listnatec (ruscus), čes. kostřava, pol. dial. kostra — len, pazdeří (Berneker 584)[4]. K tomu polab. kostera = sveřep. Machek[5] 279 uvádí „pol. kostrzka Equisetum (přeslička), r. koster, kostra, kostrec Bromus, kostryga Urtica, bulh. kostrěva Alopecurus prat., srbch. kostrava, kostrba Festuca, kostrika Ruscus acul., slovin. kostreva, kostreba koukol“. Podle Machka 1. c. se rozšířilo toto jméno „na všelijaké plevele nevítané a neužitečné“.

Z toho zaslouží pozornosti zvl. polský tvar kostrzka (kostrьka) a rus. kostrec (kostrьcь). Z obou těchto tvarů dobře může být odvozeno jméno Kostrčany, znamenající ves obyvatel místa zarostlého plevelem — ať už bližší význam byl jakýkoli. Tvary kostrьka nebo kostrьcь můžeme předpokládat i pro češtinu.

Jméno Kestřany je pak patrně odvozeno od tvaru koster, kostra, kostera (viz tvar polabský, polský a ruský) s podobným významem. Potíž tu působí jen rozdíl o e, i když jeden doklad (ze 16. stol.) má též tvar Kostřany. Avšak změnu o > e známe porůznu právě z okrajových území nář. jihozápadního: čečka, šlehat doudl., demů, delů chod. (Geb. Hist. mluv. I, 242); v minulosti mohla být rozšířena v celém onom nářečí (Kestřany jsou u Písku): je patrně až z doby české, ale nemusí být pozdní. — Dodávám, že sem patrně patří i místní jm. Kostřice (sg.!), které Profous vykládá podobně jako Kostrčany.

Klíčany (u Prahy, dol. 1380). P. II, 242 vykládá „ves lidí Klíčových“. To je ovšem projev Profousovy theorie, že příponou [277]-any se odvozovala místní jména také od jmen osobních, a to patrně ve významu vlastnickém. I když v ojedinělých případech, hlavně z novější doby, mohlo snad k takovému analogickému tvoření dojít, nelze toto řešení zevšeobecňovat a také v našem případě sotva by vyhovovalo. Máme na př. také jméno říčky Klíčava, které asi nebude možno vykládat ze jména osobního. Základem je tu patrně jméno obecné, nikoli však klíč (kljukjь), nýbrž slovo odvozené od kořene kъl-[6]: kъl-ikъ > klík, odtud klíček (obilný) a sloveso klíčiti[7]. K tomu srbch. kalac = mladá tráva, klica = výhonek (od klijem); dolnoluž. kel = klíč obilný, pol. kiel, dem. kielek = klíček (Bern. 661). Souvislost se slovem kel — špičák je dobře možná: klíčky některých rostlin mají nápadnou podobu s bílým špičákem.[8] Polské místní jméno Kielce asi nebudeme vykládat z významu „špičák koňský“, ačkoli slovo kielec v dnešní polštině tento význam má, nýbrž jako dubletu deminutiva kielek/ kielec — klíček, tedy kielce — vyrážející, klíčící rostliny. Také místní jméno Kly (v Čechách čtyřikrát), které Profous vykládá od osobního jako „ves Klů, t. j. Klovy rodiny“, vyložíme lépe od obecného jména kel = výhonek. Patří sem pak patrně jméno uvedené říčky Klíčavy, místní jméno Kelníky na Moravě a snad i Kelčany u Kyjova; ty je ovšem možno vykládat také jako „ves obyvatel Kelče“, ale ani výklad z Kъl-ьk-jany nelze úplně zamítnout.

Přesný význam obecného jména kel, klík se ani zde asi nepodaří vystihnout. Z podaných dokladů a paralel však plyne, že tu můžeme předpokládat nejen základní význam „klíček“, nýbrž i „výhonek, mladá tráva“. O pojmenování obce mohla často rozhodnout okamžitá situace: tedy Klíčany — ves obyvatel místa s mladou travou, výhonky.

Kožušany (u Olomouce, dol. 1297) svým původem ukazují k obecnému jménu kožich v dialektickém tvaru nepřehlasovaném (kožuch). Význam tohoto obecného jména, jak jej známe dnes, se nehodí jako základ jména místního. Proto nelze vyloučit ani odvozování od míst. jm. Kožuš, které by bylo vzniklo od osobního jm. Kožuch právě tak jako Kožichovice u Jaroměřic. Černý—Váša[9] vykládají toto jméno od obecného jména kožuch snad ve smyslu porostlina. Tento zdánlivě smělý výklad má oporu v po[278]místním jméně Na kožichu, názvu polností na sever od Sadské. Konečně zaslouží pozornosti, že chrastavec, rostlina obvyklá na polích a mezích, se jmenuje právě na Hané kožoušek (Spitzner, Lidová jména rostlin na Hané, cit. Machek v uvedeném díle s. 226). Snad by bylo možno připustit, že původně byl tento název nezdrobnělý (kožuch) a od něho bylo odvozeno jméno „kožušané“ = obyvatelé místa porostlého „kožuchem“.

Metličany (1. u Nového Bydžova dol. 1334, 2. u Vlašimě dol. 1541), ves obyvatel místa s metlicí, metlicemi (P. III, 60 říká: „v osadě založené na metlicových pozemcích“). Podle Gebauerova Staročeského slovníku sice stč. metlicě = suchá ratolest, pro náš případ je však Profousův výklad dnešním významem mnohem pravděpodobnější.

Opařany (u Bechyně, dol. 1407). P. III, 277 uvádí, že v tamním nářečí opar znamená žlutá, uschlá louka (srov. míst. jm. Oparno). Ves obyvatel „oparu“ = Opařany.

Řepany (u Žlutic 1360) vykládá P. III, 596 jako „ves lidí Řepových“. To však není nijak nutné: ve staré češtině je slovo řepa doloženo jako obecné jméno (tak Rostl. Drk., Klaret II, 426).[10] Kromě toho však měla stará čeština i slovo řěpí, patrně ve významu ‚lopuch‘. Od tohoto slova může být odvozeno jméno Řepany, ves obyvatel místa porostlého lopuchem.

Solany (u Libochovic, dol. 1300) se na první pohled druží ke slovu sol? — nč. sůl. V místech, kde je tato obec, na úpatí Středohoří, je možno předpokládat slanou půdu nebo slané prameny (srov. míst. jméno Slaný), ale pak bychom čekali Slaňany. Základ sol- máme i ve slově slatina (sol-t-ina). Avšak v žádném z těchto případů nedovedeme vysvětlit odvození přímo od slova sol? — sůl. Solané — „obyvatelé soli“ nedává smyslu, leda bychom připustili „solný výkvět“ na rostlinách ve slané půdě. Ale to je věcně málo pravděpodobné.

Bylo by možno vyjít též od stč. slova solík — calamus, rákos (Klar. II, 449). Musili bychom tu ovšem předpokládat tvar nezdrobnělý sol nebo hromadné jméno solé. Poloha Solan v mělké zátočině potočního úvalu by tomuto řešení nasvědčovala. Od téhož základu by bylo možno odvozovat místní jméno Solec (na Mnichovohradišťsku) a Solnice, jméno města v Orlických horách, „původně patrně název říčky městem protékající, jejíž horní tok se nazýval Deštná a dolní v l. 1527—1537 řekou Solnickou“.[11] Tedy Solany — ves obyvatel místa s rákosím.

[279]Trboušany (u Brna, dol. 1538). Černý—Váša 243 je uvádějí jako „jméno temné“ ve spojení s kořenem terb-, tьrb-. Na první pohled by bylo možno spojit je se staročeským slovem těrboch (expr. odvozenina od teřich) = veliké břicho, srov. srbch. trbuh — břicho, rus. trěbucha = vnitřnosti.[12] Avšak věcný výklad působí potíže: na nějakou podobu útvaru krajiny nelze myslit, ostatně obec leží v údolí potoka. Staročeská slova teřich a těrboch však mají jen ter-, zde je tr-. Na kořen terb- myslit nemůžeme, ten by dal třeb-. Stupeň trb- není v češtině znám.

Snad by bylo možno myslet na spojení se jménem rostliny zvané staročesky třbuchan (Klar. II, 480), podle Machka 256 Cirsium oleraceum, novočesky řbuchan, dial. buchan, břuchan, žbluchan. Podle přesvědčivého výkladu Machkova tu jde o pův. tvar chřbuchan, koř. kerb, skerb a příp. -uch-; snad by se dal předpokládat i tvar chřbuch. Je tedy možný výklad, že ves vznikla na pozemcích porostlých touto rostlinou. Její podivný název (tak jej nazývá i Machek l. c.) patrně snadno podlehl tvarové kontaminaci s expresivním těrboch[13] a název Chřbúšany se změnil v Trbúšany. Pcháč zelinný (Cirsium oleraceum) je dobrá pícní rostlina dosti hojná na vlhkých lukách; s polohou Trboušan etymologie souhlasí.

V závěru připomínám, že se zde na několika místech odchyluji od mínění Profousova. Nesouhlasím s ním zvláště v uvedeném názoru, zejména na -any lze odvozovat prostě od jmen osobních. Uvedený materiál by ovšem sám o sobě k takovému důkazu nestačil. Ke svému názoru jsem však došel rozborem všech českých jmen na -any v připravené rozsáhlejší práci. — Naproti tomu mi ovšem bylo Profousovo dílo nedocenitelným, spolehlivým a úplným zdrojem dokladů. U ostatních místních jmen (písmena S—Z a jména z Moravy) nemohu bohužel zaručit, že doklady s uváděnými daty jsou skutečně nejstarší — bylo mi někdy z důvodů čistě technických dosti svízelné doklady najít.[14]

 

 

[280]Poznámka redakce. K článku Jaromíra Spala mám tyto poznámky:

Autorova domněnka o původu slova Klíčany není zcela přesvědčující. Myslím, že kel, klík a pod. se za základ místních jmen nehodí. Lze pomýšlet spíše na souvislost se jménem Klínčany, srov. jméno Klínec u Profouse.

O slově Kožušany soudím, že je asi sotva od slova kožuch, které by znamenalo chrastavec. Spitznerův název kožoušek je jenom název z rozpaků asi toho druhu jako pantoflíčky a pod. Pochází od toho, že úbory té rostliny dělají dojem jakési chlupatosti. Jistě to není starý název. Snad by bylo možno mysliti, že Kožušany je žertovná obměna, ovšem už dávná, nějakého starého názvu, a to, podle nějaké příhody s kožichem. Ale dál než za takové nejisté domněnky se nedostaneme.

U slova Opařany bych vycházel od základu opar; Profous pod heslem Opařiště cituje polské oparzysko ve významu „bažina“. To se dobře hodí. Nepokládám tedy za vhodné mysliti s Profousem a se Spalem na nářeční opar v tom smyslu, jak to má Profous 277. Chápu tedy opar jako zkrácený útvar vedle opařiště. Ten se mohl státi vskutku východiskem nového jména.

Jméno Řepany bych vykládal od hromadného jména řepí (od řepa — Rübe) jako Dubany od dubí. Tedy nikoli od řěpí — lopuch, neboť to slovo označovalo původně plody, a nikoli vlastní rostliny. Jiní Slované mají jména od lopuch, na př. rus. Lopuchino.

V. Machek


[1] Ovšem ne všechna místní jména zakončená dnes příp. -any jsou tohoto původu: srov. Korutany, Oplany, Opolany a j.

[2] O tom viz Vl. Šmilauer, Obyvatelská jména na -ec, -an, -án, -ák, Naše řeč 23, 1939, s. 3—6, a ManováMan, Obyvatelská jména v ruštině a v češtině, Sovětská věda — jazykověda 3, 1953, s. 544.

[3] Antonín Profous, Místní jména v Čechách, dosud I—III, Praha 1947—1951. (V textu zkracuji P.)

[4] Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg 1908—13.

[5] Machek, Česká a slovenská jména rostlin. Praha 1954.

[6] Nemáme bohužel starší doklady, které by ukázaly, bylo-li tu -ľú- nebo -li-.

[7] Sotva se dá spojovat sloveso klíčiti se slovem klih, jak činí Holub—Kopečný, Etymologický slovník 170.

[8] Srov. též nářeční české klicek a moravské kel a klík.

[9] ČernýVáša, Moravská jména místní. Praha 1907.

[10] Flajšhans, Klaret a jeho družina. Praha 1928.

[11] Sedláčkův Místopisný slovník.

[12] HolubKopečný, Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1952.

[13] Takovou kontaminací by se snad vysvětlilo i lidové slovo řimbuch = tlustý člověk; samo slovo řimbaba, jak prostě vykládá Et. slov. Holuba—Kopečného, k takovému významu nijak nevede. Srov. Machek 247. Jde tu asi o kontaminaci řimbaba, těrboch.

[14] Znění dokladů necituji, kde jejich forma nic nemění na uváděné etymologii. Uvádím však vždy stránku Profousova díla, kde je možno ony doklady najít.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 9-10, s. 274-280

Předchozí Pavel Jančák: Lidové pozdravy typu „zdrávi byli“

Následující Zdeňka Sochová: Slovesný vid s hlediska slovníku