Časopis Naše řeč
en cz

Několik obrozenských zpráv o východočeské výslovnosti souhlásky v

František Cuřín

[Články]

(pdf)

-

Česká dialektologická literatura, zahájená Šemberovým popisem nářečí vysokomýtského a hlavně pak jeho Základy dialektologie československé r. 1864, dodnes myslím ještě nedoceněnými, dovoluje nám soustavněji sledovat vývoj českých nářečí v Čechách zhruba za posledních sto let. Celé toto období je charakterisováno [262]pokračujícím rozpadem dialektů, takže mnohde už ani v 2. pol. minulého století nemůžeme mluvit o jádru nářečí. Pro současnou dobu to ve své práci o oblasti jihozápadní ukazuje Jaroslav Voráč.[1] Hranice i význačnějších jevů se posouvají a drobí, některé nářeční znaky ustupují už od 2. pol. 19. stol. a mnohé ve 20. stol. zanikají úplně. Sem patří na př. východočeská změna b d, p t, m n, kterou již r. 1904 označil Quido Hodura v podstatě za mrtvou[2] a o jejíž starší existenci někteří dnešní informátoři dotazníkové akce Ústavu pro jazyk český skoro nic nevědí.[3]

Pro poznání vývoje českého jazyka je však nutné znát i starší stadia a vývoj nářečí. Pravdu má Kellner, že i „synchronická bádání mají jen tehdy své pravé zdůvodnění, jsou-li postavena do služeb bádání historických“ (Úvod do dialektologie, Praha 1954, s. 8). Jazykový zeměpis nám ovšem může interpretací nářečního materiálu při výkladu vývoje nářečí i českého jazyka mnoho pomoci, velmi často však nemůže nic konkretního říci o jevech zaniklých, o starších nářečních hranicích a o starém rozšíření jednotlivých jevů. Tu bude třeba jít stále hlouběji k pramenům a sbírat vše, co o starším stavu může dát nějakou zprávu. Bude nutno provést obrovskou práci výzkumnou v místních archivech i v archivech feudálních panství, bude třeba po stránce jazykové rozebrat a kriticky zhodnotit i literaturu ze 17.—19. století. Je pozoruhodné, že mnohé z toho doporučoval už Josef Jireček v úvodu k svému článku Podřečí východních Čech.[4] Hledat nářeční jevy v archivním materiálu je však věc dost svízelná jednak proto, že podle některých zkušeností je dialektických znaků v starších textech málo, jednak proto, že se nářeční jevy často těžko interpretují. Píše-li na př. neznámý bydžovský písař r. 1783 a 1784 několikrát odvedel, mohel (odvedl, mohl) a pod.[5], nemůžeme dnes určit, zda to byla jen jeho písařská zvyklost nebo zda si tyto tvary přinesl ze svého původního nářečí nebo zda je to konečně starý jev nářečí bydžovského. Při všech těchto obtížích je však přece jen možno určit aspoň přibližně starší rozšíření některých jevů. Ukáže se přitom, že některé nářeční znaky byly ještě za obrození rozšířeny daleko za hranice známé od 2. pol. 19. století. Některými takovými [263]dílčími problémy se chci zabývat v jiné práci. V tomto článku rozebereme několik starších tištěných i rukopisných zpráv, pokud mluví o nejtypičtějším znaku východočeském, o retoretné výslovnosti v.

Nejstarší mně známé obrozenské souhrnné charakteristiky českých nářečí nacházíme v dílech topografických, a to především v práci Schallerově a Sommerově. Jaroslav Schaller (narozen 1738 v Konopišti, zemřel 1809), piaristický učitel v Kosmonosích, Mikulově a Praze, napsal rozsáhlou Topographie des Königreichs Böhmen. V souhrnných úvodních charakteristikách jednotlivých krajů si na základě zpráv svých informátorů všímal i jazyka. O východočeském nářečí mluví v 15. díle (Hradecký kraj) 1790, s. 2. — Johann Gottfried Sommer (1782—1848), rodem Sas, stal se po pestrých životních osudech zaměstnancem Českého musea. Svůj rozsáhlý popis Čech podle jednotlivých krajů nazval Das Königreich Böhmen. Obecné charakteristiky krajů v úvodu ke každému dílu psal však profesor Frant. Xav. Zippe (1791 až 1863), také pracovník Musea. Charakteristiku východočeského nářečí podal v 3. díle (Bydžovský kraj) 1835, s. XLII. Sám říká, že se opíral o informace Hankovy. — Kromě toho r. 1825—1827 vydal v Hradci Králové svého trojdílného Průvodce po biskupství královéhradeckém Josef Mirovít Král (1781—1841), autor básní, povídek i modlitebních knih, rodák z Opočna, později kněz v Hrádku u Opočna, v Jilemnici a v Horní Branné. Řeč kraje hradeckého stručně popisuje r. 1825 v I. díle, s. 22.

Nejdůležitější však jsou popisy, které si od svých informátorů vyžádal Alois Vojtěch Šembera pro připravovanou Dialektologii. Šembera sám už předtím napsal popis mluvy vysokomýtské v knize Vysoké Mýto, královské věnné město v Čechách (Olomouc 1845). Pro popis nářečí východočeského měl k disposici vedle svých osobních zkušeností citovaný již článek Josefa Jirečka Podřečí východních Čech, dále článek Josefa Kouble Podřečí severních Čech (ČČM 1864, s. 49—55). V rukopisných příspěvcích mu své informace poslali Božena Němcová (otištěno nyní v knize Národopisné a cestopisné obrázky z Čech, Praha 1951), K. J. Erben a Antonín Zefyrin (Vánkomil) Maloch (1823 až 1880), vynikající topograf, profesor v Praze, Jindřichově Hradci a od r. 1851 v Jičíně. Příspěvek Erbenův a Malochův je v Šemberově vysokomýtské pozůstalosti. Oba pocházejí z roku 1854.

Od prvních popisů až podnes pokládá se za nejdůležitější z východočes. hláskových jevů výslovnost neslabičného u místo v (f) po samohláskách před souhláskami a na konci slova: leu, kauka, rouný, [264]poliuka a pod. Isoglosou tohoto jevu se zároveň určují západní hranice severovýchodního nářečí. Její průběh známe dnes hlavně podle Frintova určení ve spise „Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky v ve slovanštině“ (Praha 1916)[6]. Frinta upozornil, že tato změna svědčí o staročeské retoretné výslovnosti v, a konstatoval, že se ve východních Čechách, hlavně „v odlehlých vesnicích a horských samotách“, vyslovuje retoretné v [w][7] mezi samohláskami dosud. Sám ji uvádí z Vamberka. Pozdější dialektologický výzkum zjistil retoretnou výslovnost v okrajových oblastech, ale už jen ve zbytcích. Havránek ji ve Vlastivědě III zná z Podkrkonoší, z Turnovska, Kladska a Hronovska.

Starší dosud známé tištěné popisy retoretnou výslovnost w mezi samohláskami výslovně neuvádějí. Šembera konstatuje r. 1845 pro Vysokomýtsko změnu v u po samohlásce, ale příklady uvádí jen na v před souhláskou nebo na konci slova, nikoli však na v mezi samohláskami: kauka, děuka, poliuka, souky, Paulouský. R. 1864 však starší širokou stylisaci precisuje a výslovnost u (neslabičného) před samohláskou přímo vylučuje. Praví sice, že se „v po samohláskách a na konci slabiky vyslovuje jako u: kauka (kavka), prauda (pravda), … leu (lev), Knířou (Knířov)“, ale hned upozorňuje: „však v genitivu: lva, Knířova“ (s. 25). Šembera tu převzal formulaci i některé příklady ze zprávy Ant. Malocha. Maloch charakterisuje východočeské nářečí třemi hlavními znaky: 1. v se vyslovuje na konci slabiky jako u: rouný, kreu, kauka, láuka, … Turnou (Turnov; naproti tomu do Turnova); 2. instr. sg. ulicej, mezej; 3. dat. sg. pánoj, klucoj. Maloch tedy už před Šemberou výslovně upozorňuje, že před samohláskou se vyslovuje v, nikoli u. Ani Josef Jireček o výslovnosti v mezi samohláskami nemluví. Podle něho „v po samohláskách zní obecně co u“, ale všechny doklady uvádějí v jen na konci slabiky: hláuka, naulikat, láuka, kauka, hauran atd.

Jiní pozorovatelé si však všimli, že se v ve východní oblasti vyslovuje vůbec nějak jinak než v ostatních Čechách. Pozoruhodné je, že o retoretné výslovnosti w ve východních Čechách věděl nejspíš už Schaller od svých informátorů nebo z vlastní zkušenosti kosmonoské. Píše totiž (uvádím v překladu): „Je tu pozorovat, že Čechové v tomto i v bydžovském kraji vyslovují v po samohlásce jako u, na př. místo kráva kraua, krev kreu atd., což je rozenému [265]Čechu hned nápadné.“ Stejné tvrzení opakuje r. 1825 i Král. Jako jiné informace přejal i tuto doslova od Schallera, jen ji doplnil ještě dvěma příklady: „K pozorování však jest, že jak v tomto, tak i v bydžovském kraji obecní lid v po samohlásce jako u vyslovuje; k. p. místo krávakraua, krevkreu, levleu, konevkoneu atd.“ Oba dva, Schaller i Král, charakterisují hradecké a bydžovské nářečí jen tímto jediným znakem. Zvlášť důležitý je tu příklad kraua s intervokálním w a u Krále dokonce s krátkým a.[8]

Postihnout retoretnou výslovnost w mezi samohláskami je necvičenému uchu dost obtížné. Nepostihl ji (nebo už nezastihl) ani Zippův informátor Hanka. Byl si však vědom, že se i výslovnost v před souhláskou a na konci slova neshoduje docela s výslovností u. Ukazuje to citát ze Zippova úvodu (uvádím v překladu): „Charakteristická je temná (dumpfe) výslovnost v před jinými souhláskami a na konci slov, kde zní skoro (fast; podtrženo námi) jako u, na př. děuka, kreuný, zpěu, koneu místo děvka, krevný, zpěv, konev… Lidé v pravopisu necvičení zaměňují také v písmu tato písmena a píší rauný místo rowný, skrauný místo skrowný.“ Neuvádí však žádný příklad na v mezi samohláskami.

Zato jej však uvádí Kouble r. 1864 z Podkrkonoší. Už v úvodu článku se Kouble odvolává na popis Jirečkův, a chtěje „šetřiti krátkosti“, slibuje uvádět čísla položek tam, kde se podřečí krkonošské shoduje s východním. Ve výkladu o výslovnosti v se přesně drží Jirečka („v po samohláskách zní co u“), neopakuje však už Jirečkovy doklady a uvádí jen jeden svůj, ale zajímavý: kráua.

Svědectví dosud uvedená potvrzují sice retoretnou výslovnost w mezi samohláskami příklady, nikde však o ní nemluví jasně. A přece ji pro starší dobu můžeme předpokládat pro velké území severovýchodní. Že se s ní dosud setkáváme, svědčí konstatování Frintovo (a předtím Hodurovo), Havránkovo, Kubínovy přepisy[9] i moje zkušenost vlastní. Upozornil jsem na ni stručně a populárně v jubilejním sborníku gymnasia v Kostelci nad Orlicí r. 1947. Potvrzení tohoto faktu můžeme pro starší dobu najít u posledního z našich informátorů, u Erbena.

K. J. Erbenovi dal Šembera posoudit svůj rozvrh výkladu o českých nářečích. Erben jej na mnohých místech doplnil poznámkami, [266]námitkami i připomínkami a připojil mnohé ze svého nářečního materiálu. Zápisky Erbenovy i jeho korespondence se Šemberou ukazují, že Erben dobře informoval zvlášť o severovýchodních Čechách. Někdy ovšem neslyšel tam, kde jiní slyšeli jasně. Zná na př. z domova změnu lavicelajc, ale nepamatuje se, že by se říkalo pod lajcej, pochybuje o existenci koncového v infinitivu v Podkrkonoší a pod. Pro východní Čechy uvádí „z kraje Hradeckého, Bydžovského, Boleslavského a z té strany“ jako důležité zvláštnosti výslovnost ji, j místo vi: tátoji, tátoj, a výslovnost „měkkého“ v: „… skoro tak se slyší jako u; však ale předce jest nějaký jemný rozdíl, který se popsati nedá: kreu, leu, prauda, láuka, děuka, sliuka. Neníť to plné u, ale týž je to zvuk, který se v jiných pádech určitěji odhaduje: krue, lua, láuek, sliuek atd.“[10] Erben tedy jasně slyšel retoretné w právě v poloze mezi samohláskami a pokládal je za důležitý znak severevýchodních Čech.

Jaký závěr můžeme učiniti z těch několika zpráv, které jsme citovali? Všimněme si ještě jednou, co informátoři říkají, odkud mohli výslovnost v znát anebo za kterou oblast mluví. Všichni pokládají výslovnost u místo v za nejtypičtější znak východočeský. Dva nejstarší, Schaller a Král, charakterisují východočeské nářečí jen tímto znakem. Pokud jde o polohu, v které se nářeční výslovnost v objevuje, a o její rozšíření, vypadá situace takto: Schaller, který sám česky mluvit uměl, přisuzuje podle svých informátorů nebo snad i podle své zkušenosti z pobytu v Kosmonosích retoretnou výslovnost w i mezi samohláskami celému kraji hradeckému a bydžovskému. Jeho celé tvrzení přejímá i Král, který mohl mít vlastní zkušenosti především z rodného Opočenska (Podchlumí a Hrádek u Opočna) a z Krkonoš (Jilemnice a Horní Branná), vedle toho snad i ze studijního pobytu v Litomyšli a v Hradci Králové. Schallerovo tvrzení asi odpovídalo Královým zkušenostem. Soudíme tak z toho, že výslovnost w přisuzuje „obecnímu lidu“. To u Schallera není. Nejdůrazněji retoretnou výslovnost w mezi samohláskami dosvědčuje Erben. Svoje pozorování opíral o vlastní zkušenost. Pocházel z Miletína, studoval v Hradci Králové, znal dobře Turnovsko, neboť se tam podle dopisu Šemberovi z 20. března 1854 vypravil kdysi jen za nářečím, za pobytu u svého přítele Roštlapila se seznámil i s Opočenskem a Kosteleckem nad Orl. a v Rychmburku na jihu východočeské oblasti si pořídil záznam dialektických zvláštností. V materiálu rychmburském nemá žádný příklad, který by svědčil o retoretné výslovnosti w mezi samohláskami, ba dokonce některé nemají změnu vu ani před [267]souhláskami (takovnej — takovej). Jinak Erben připomíná, že „skoro ve všem srovnává se to (t. j. popis znaků východočes.) s následujícím od Rychmburka, až na to e místo ě, čehož u nás a v té straně se neslýchá“. Z toho je zřejmé, že Erben vycházel při popisu nářečí východočeského především ze znalosti nářečí hořického. Můžeme soudit, že z ní vycházel i při popisu výslovnosti w, ale jistě se s ní setkal i jinde. Jeho stylisace však nám nedává jistotu, zda Erben tuto výslovnost přisuzoval celému kraji hradeckému, bydžovskému a boleslavskému. Retoretnou výslovnost w znal v severních Čechách i Kouble r. 1864.

Naproti tomu jiní autoři retoretnou výslovnost w mezi samohláskami buď přímo nebo nepřímo v dokladech popírají. Zippe podle poučení Hankova chválí čistotu nářečí východočeského. „Množství výrazů, které v jiných krajích jsou známy jen ze spisovného jazyka nebo vůbec známy nejsou, vyskytuje se zde v obecné řeči (Umgangssprache). V této charakteristické čistotě prostírá se tato zemská řeč z Moravy přes chrudimský, královéhradecký a bydžovský kraj až do kraje boleslavského“. Pro celou oblast uvádí výslovnost u místo v jen v poloze před souhláskami a na konci slova, dosvědčuje ji doklady a stejnou výslovnost konstatuje i v lužické srbštině a v slovinštině. Tento odkaz i popis „temného“ v, poněkud odlišného od u, zdají se nakonec svědčit o tom, že Hanka i před souhláskami a na konci slova slyšel spíš retoretné w než neslabičné u. Hanka sám znal toto nářečí velmi dobře už z domova, z Hořiněvsi, a věděl i o jiných důležitých znacích, na př. o severočeském tvrdém ł, o infinitivech na i o změně í > ej v 7. sg. f. (ulicej).

O retoretné výslovnosti w nevěděl o deset let později ani Al. V. Šembera, dobrý znalec rodného okolí vysokomýtského. Poučil se o ní později od Erbena. Erbenův výklad však nepřijal ani pro celé „podřečí východní“, ani pro „různořečí krkonošské“, ačkoli pro Podkrkonoší měl jasný doklad Koublův kráwa. V tom smyslu také přestylisoval výklad v Dialektologii 1864 proti prvnímu popisu v monografii o Vysokém Mýtě a doplnil jej příklady. Dokládá jimi, že před samohláskami zní v, nikoli u: lva, Knířova. Opíral se přitom o Ant. V. Malocha, od něhož přejal také stylisaci. Maloch byl nejen dobrý topograf a historik, ale byl i na svou dobu dobrý znalec českých nářečí. Sbíral si materiál pro popis nářečí jičínského a Šemberovi dal mnoho poučení. Zdá se, že jeho stylisace i stylisace Šemberova jsou reakcí na konstatování Erbenovo. Retoretnou výslovnost tedy neslyšel ani Maloch, ani Šembera, a neslyšela ji ani B. Němcová. Aspoň o tom svědčí její stručný záznam a doklady.

[268]Všichni autoři, které uvádíme (snad mimo Schallera), znali východočeské nářečí ze svého rodiště nebo působiště, někteří znali i oblasti rozsáhlejší. Většinou generalisovali, jiní naopak jevy známé a dosvědčené omezovali nebo i popírali, protože je sami nezaslechli. To se týká i B. Němcové, která přisuzuje výslovnost u místo v jen Krkonošům, rozumíme-li ovšem dobře její zprávě, že „místo v eu au mnoho se v Čechách užívá, ale naskrz v Krkonoších“ (l. c. 173).

Pokládáme-li citované zprávy za správné pro rodiště nebo působiště autorů a vezmeme-li k svému rozboru na pomoc ještě prameny jiné, zvl. doklady z literatury a dnešní nářeční fakta, můžeme myslím s velkou pravděpodobností říci, že se za obrození vyslovovalo retoretné w v rozsáhlé oblasti severovýchodní, zabírající na svém západním okraji celé Podkrkonoší (Kouble a Král), Turnovsko a severní Hořicko (Erben), Opočensko, Rychnovsko a Kostelecko (Král, Erben?, Rayman). Dále k jihu sem patřilo Třebovsko a Litomyšlsko. Pomalu však tato výslovnost ustupovala. Už za obrození zanikala (nebo nebyla) na Jičínsku (Maloch), Hradecku (Hanka) a Vysokomýtsku (Šembera, Jireček). Je však pravděpodobné, že se ještě na počátku obrození držela i v oblastech západnějších, hlavně v kraji bydžovském a boleslavském, t. j. v těch krajích, které dodnes charakterisuje výslovnost polosamohláskového u před souhláskami a na konci slov.

Zeměpisný rozsah výslovnosti u místo v určil A. V. Šembera v Dialektologii jednak podle krajů, jednak už také první naší isoglosou. Svým starším popisem nářečí vysokomýtského r. 1845 charakterisoval stejně jako Jireček 1863 výslovně jen východní Chrudimsko. V Dialektologii se už obrací k celému „podřečí východnímu“, které „obecné jest ve východním Boleslavsku, v Jičínsku, Kralohradecku a ve východním Chrudimsku, totiž na Landškrounsku, Ústecku, Vysokomýtsku, na Litomyšlsku až k Poličce a okolo Rudy a Zábřehu na Moravě“ (s. 24). Šembera pak výčtem míst kreslí isoglosu, nepřiznává však, že není celá jeho. Její největší část, a to část nejsprávnější, přejal zjednodušeně ze zprávy A. V. Malocha. Maloch určoval hranici východočeského nářečí podle dvou jevů: podle výslovnosti v před souhláskami a na konci slova (kauka, leu) a podle změny íej v její funkci tvaroslovné (7. sg. ulicej). Rozsah „podřečí bydžovsko-hradeckého“ vymezil takto: „Pole podřečí toho rozprostírá se přes Bydžovsko a Hradecko, východní čásť Boleslavska a severní polovici Chrudímska až za Litomyšli, na východ až k slezským a moravským hranicem. Čára dělící je na západ a jih od jiných podřečí počíná asi [269]u německých Hodkovic (Liebenau v Boleslavsku), jde k jihu minouc Mnichovo Hradiště (kde již v se vyslovuje; též v blízkém Klášteře-Kloster a Třenčíně jen v slyšeti) a Mladou Boleslav (i tam panuje v) na Doubravici, ale klikatě; v Bousově (Bautzen) totiž panuje oboje (u i ej), ale v blízkých Skyšicích zůstává sice ej, ale míchá se u i v. Od Doubravice (kdež ještě u zaznívá) k jihozápadu se točíc objímá čára Lysou, jde pak k východu, vyhýbá se Nymburku (kdežto jen v vládne), kloní se k jihu za Poděbrady a táhne se pak na východ ke Chlumci, kde prý již jen v slyšeti jest, ale ej ještě zaznívá. Dle jiných zpráv sáhá u i ej až k Labské Tejnici. Další hranice k východu nejsou nám známy. Podotýkáme jenom, že ve Výprachticích (Weipersdorf) na moravských hranicech obojí ještě panuje, taktéž u Litomyšle.“

Srovnáme-li na Frintově mapě (v knize Povaha a vývoj souhlásky v) Malochovu hranici s isoglosou Frintovou, s Trávníčkovou opravou Šembery[11] a s tím, co zachycuje Havránek, musíme se podivovat Malochově informovanosti. Trávníček i Havránek konstatují změnu vu až v okolí Lysé (Milovice, Kostomlaty) stejně jako Maloch. Ukázalo se také, že druhá eventualita Malochova, totiž pokračování isoglosy na Týnec nad Labem, je správná. Naproti tomu Šembera v části severní průběh isoglosy zjednodušil v okolí Bousova a Dobrovice, v části jižní pak navázal na první určení Malochovo (Chlumec n. C.), převedl isoglosu bez přesného určení Pardubickem do svého mýtského okolí a tam už vytyčil hranici přesnou, ale nesprávnou.

Podařilo se nám snad ukázat, že i rozbor starších zpráv, třeba neurčitých, může podepřít poznatky, ke kterým dospívá dnešní dialektologie. Vybrali jsme si k tomu úsek obtížný; vždyť zachytit sluchem v proudu řeči rozdíl mezi retozubnou a retoretnou výslovností v je i pro dnešního dialektologa úkol nesnadný. Myslím, že také proto je v naší dialektologické literatuře málo zpráv o zbytcích retoretné výslovnosti. Vím, že se dodnes zbytky zachovaly v oblasti vpředu vymezené. Mohou tedy staré zprávy dávat úkoly i dnešnímu výzkumu.

V tomto článku jsem se pro větší stručnost omezil jen na rozbor nářečních popisů. Je však možno uvést pro tento jev i pro jiné typické jevy východočeské starých svědectví víc. Jejich konfrontace, lokalisace zpráv a ověření jednotlivých údajů i dokladů literárních potvrzuje na př., že dříve byla skutečně ve východních Čechách obecně rozšířena ztráta jotace po retnicích (viz Havránek, Vlasti[270]věda III, 151). Dává dokonce jasnými důkazy za pravdu Jirečkovi (a také Šemberovi), že litomyšlské „sedlské různořečí … (bd, pt) obyčejno jest ve vesnicích, ježto se východně od Litomyšle až do Hradecka táhnou“. Možno s Jirečkem i říci, že „jsou stopy, že druhdy sahalo až k Bydžovu“ (ČČM 1863, 330).


[1] J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, Praha 1955, zvl. s. 72.

[2] Q. Hodura, Nářečí litomyšlské, Litomyšl 1904, s. 14—15.

[3] V speciálním dotazníku pro Litomyšlsko uvádějí někteří informátoři pro tuto změnu jen slovo dýlej, někteří dokonce v jedné řadě dýlej a bílej. Zdá se, že někteří mají na mysli slovo déledýlej(c). — Za možnost nahlédnouti do dotazníků děkuji Ústavu pro jazyk český.

[4] Časopis Českého musea 1863, s. 323—345.

[5] Knihy cechovní k vepsání novopřistupujících pánův mistrův poctivého řemesla novoševcovského (1738—1815), museum v Novém Bydžově.

[6] Srov. též důležitou recensi Hujerovu v Listech filologických 43, 1916, s. 286—291.

[7] Z typografických důvodů užíváme v tomto článku znaku w k označení retoretné výslovnosti souhlásky v.

[8] Toto a nemusí být tisková chyba, neboť se vyskytuje i v jiných dialektických textech té doby, na př. u Raymana v Sedlských námluvách, Hradec Král. 1819, s. 8, 16, 17, 25 (krau = krávu).

[9] Hodura, cit. spis s. 15—16; o Kubínových přepisech takouvej, k vostrouvu viz knihu Frintovu, s. 27. Přepis hlauvu má Kubín i v nové povídce z Vamberka, otištěné pod č. 1 v Lidových povídkách z Podkrkonoší, 2. vyd. Praha 1948, s. 14—15.

[10] Vše v citátu podtrhl Erben sám.

[11] Srov. mapu Země národa Českoslovanského z r. 1913; viz též mapku v knize Frintově.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 9-10, s. 261-270

Předchozí Slavomír Utěšený: Stará nářeční podoba vůda u osadních jmen v severovýchodních Čechách

Následující Pavel Jančák: Lidové pozdravy typu „zdrávi byli“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1