Časopis Naše řeč
en cz

Německý slavista o českých místních jménech a o slovanských jazykových památkách v Německu

Jaromír Spal, Josef Jejkal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Německý slavista Rudolf Fischer, profesor university v Lipsku (předtím v Jeně), uveřejnil v nedávné době několik drobnějších studií z oboru [238]toponymie, studia místních jmen.[1] Zcela v duchu marxistického požadavku spojovat vývoj jazyka s dějinami jazykového společenství studuje jazykovou stránku společně s historickými fakty, a tak jeho práce součinností obou věd docházejí výtěžků pro obě cenných.

Sympatické je autorovo stanovisko v národnostních otázkách. Výklad místních jmen býval vítanou příležitostí k uplatňování šovinistických záměrů v jazykovědě. Tím radostněji se čtou Fischerovy klidné a věcné úvahy o poměru Němců a Slovanů v minulosti. Nejlepší výraz tomuto přesvědčení dal autor v závěru svého velmi příznivého referátu o Profousových Místních jménech v Čechách[2]: „Es ist zu hoffen, dass das Werk seine Vollendung findet und dass in Zukunft die Forscher ohne Unterschied der Nationalität immer mehr gemeinsam um die Wahrheit ringen, der sie ja gemeinsam verpflichtet sind.“[3]

V jedné své práci se autor pokouší lokalisovat hrad Canburg, jejž uvádí Chronicon Moissacense k r. 805,[4] a dochází k názoru, že nejpravděpodobněji jde o hrad pův. slovanského jména „Kámen, Kamýk“, jež pak bylo kombinováno s něm. Burg = hrad. Mohlo by tu nejspíše jít o Kamýk v českém Středohoří.

Dále se zájmu autorovu těší otázka slovanského osídlení částí německého území přilehlých k dnešním českým západním hranicím.[5] Zaujme tu hlavně autorovo zjištění, že jména s wenig- (Wenigejena atd.) nejsou ve spojitosti s „windisch“ (slovanský), nýbrž mají význam „wenig“ (malý). Jméno Jena je původu germánského, ale blízký kopec Jenzig ukazuje už vliv slovanský (pův. Jensk).

V časopise „Wissenschaftliche Annalen“ uveřejnil Fischer studii o jméně durynské župy Längwitz.[6] Je odvozeno ze jména říčky, doložené jako Langwitz, což je staré slovanské Lǫkavica (srov. české Lukavice). Je to tedy jméno původu slovanského, a to na západ od Sály, v lesnaté a hornaté krajině Durynského lesa, kde jsou i jiná jména původu slovanského (Lemnitz, Serbitz, Wulschnitz). Z toho plyne, že i tato krajina byla — i když řídce — osídlena Slovany, kteří však byli [239]domácím obyvatelstvem omezeni na hornaté území a brzy se asimilovali. — Jistý přítok Sály se jmenuje Loquitz; to je patrně původu jiného, asi Lokvice (srov. srbch. lokva = jezírko, bahnisko).

Z krajin našeho státu největší pozornost věnuje autor nejzápadnějším částem (Chebsku, Sokolovsku, Loketsku). Zvláště pečlivě probádal vývoj místních jmen v souvislosti s osídlením, zejména pak počátky hornictví na Loketsku.[7] Sleduje tu vývoj sídelních poměrů a prudký vzestup počtu obyvatelstva, zvláště u tří hornických měst: Slavkova, Schönfeldu (nyní Krásné) a Lauterbachu (nyní Čisté).

Z výtěžků této práce vychází jiná publikace Fischerova,[8] zabývající se přímo výkladem místních jmen na Loketsku. Českého původu jsou jm. Chodov, Lesnice, Slavkov, ale i jiná, pro něž ani nebyl zaveden po r. 1918 úřední český název (na př. Chranišov).

Shrnutím výsledků těchto prací jsou autorovy Probleme der Namenforschung[9]. Svorníkem tohoto díla je stálé řešení poměru českého a německého osídlení, což je pro uváděné oblasti otázka zásadní důležitosti. Fischer dokazuje, že se dosud síla i doba slovanského osídlení podceňovala. Avšak ony krajiny byly osídleny patrně už v 6. stol. Slovany, a to kmeny českými, nikoli lužickosrbskými. Na Sokolovsku a Loketsku sídlili Sedličané (Sedlec, Zettlitz u Karlových Var); na Chebsku, ve Smrčinách a nad horním Mohanem sídlil rovněž kmen patrně český, ale řídce roztroušený, takže většinou nestačil utvořit politický celek. Také západní svah Šumavy a Českého Lesa byl kolonisován Slovany, kteří tam pronikali údolími řek. Nebylo tedy území pohraničního hvozdu tak liduprázdné, jak se někdy soudívá. — Je pak zajímavé, že po obou stranách hranic nacházíme stejná nebo podobná jména slovanského původu (Roszmeisl, Mehlmeisl, Zettmeisl — slov. *Rozmyšl, *Milomyšl, *Četomyšl); Rednitz z pův. *Radanice, Redwitz z *Radovice, Schlacken- (-reuth, -werth, -mühle, -wald) ze slov. Slavek, Tirschenreuth a Tirschnitz z pův. *Drsen atd. Zvláštní pozornost věnuje autor jménu Wondreb (Vodrava). Často místní nářečí pozměnila výslovností i lidovou etymologií místní jména tak, že jejich slovanský původ se leckdy úplně zatemnil. Tak na Loketsku Rabensgrün je pův. *Radvansgrüene, Granesau *Chranišov, Sponsl *Spomyšl. Je vidět, že nejsou nijak vzácná jména s jednou částí českou a druhou německou nebo naopak (Tirschenreuth, Schlaggenwald atd.). Sem patří i jména na s německým [240]základem: Roless, Rolisch, Rudisch. Bydlili tu pohromadě Češi i Němci — nacionální nenávist byla středověku cizí. Toto zjištění však vedlo autora k tvrzení poněkud pochybnému, že totiž by se snad byly celé Čechy poněmčily, kdyby se proti politice českých panovníků nebylo pozdvihlo revoluční husitské hnutí (Probleme, str. 31). Víme naopak, že se česká města začala počešťovat už ve 14. stol.

Jedním z nejzajímavějších míst autorovy studie je výklad jména Loket. Autor je pro prioritu jména německého (české Loket by bylo překladem stejně jako lat. Cubitus) a své tvrzení opírá důvody velmi důmyslnými a podrobnými, ne však vždy zcela průkaznými (na př. že jméno Loket vzniklo překladem, aby měly všechny župní hrady česká jména — ve 13. století by německé jméno asi sotva bylo vadilo). Jméno samo je však podle Fischera původu staršího: souvisí prý s keltským Melibokon, jímž byly označovány Krušné hory (na př. u Ptolemaia); to dalo slov. *Milbogov (mylnou etymologií) a to zas něm. Elbogen (dekomposicí -zu Melbogen > zum Elbogen). Dosud se jednomyslně odvozovalo toto jméno ze záhybu řeky. Etymologie Fischerova je neobvyklá, ba vypadá dobrodružně; autorova myšlenka, že nejstarší doklad jména nemusí být vždy jeho nejstarším tvarem, je ovšem v zásadě správná.

V zásadě správné jsou i ostatní metodické zásady autorovy, na př. že věda se nikdy nesmí spokojit tím, čeho bylo dosaženo, a musí se pokoušet o další kroky kupředu, i přes nebezpečí, že tu a tam utrpí neúspěch: zásada přes zdánlivou samozřejmost ne vždy v praxi uznávaná.

Jaromír Spal

V druhé části našeho referátu chceme čtenáře obšírněji seznámit aspoň s některými výklady jedné z posledních statí prof. R. Fischera, která vyšla v „Lětopisu Instituta za serbski ludospyt“ (čís. 2, 1954) s nadpisem Die slavischen Sprachdenkmäler Deutschlands.

Autor úvodem praví, že na místních jménech Evropy poznáváme, jak kmeny a národy během tisíciletí svá bydliště měnily a jak se navzájem převrstvily. Kdežto v zemích sousedících s Německem můžeme sledovat jména germánská, Německo samo skrývá zase slovní zásobu jiných národů, tak ve východní části především jména původu slovanského. Nejde tu jen o otázky filologické, nýbrž též o historické otázky soužití Slovanů a Němců ve střední a východní Evropě, které trvalo několik století. Bylo osudnou chybou, že někteří historikové dlouho vykládali jen o nepřátelství, jež slovanské a germánské kmeny rozdvojovalo. Představa o prastarém jejich soupeřství zastírala věci jim společné a je spojující. Pro vzájemné vztahy Němců a Slovanů měla zajisté těžké následky válečná tažení, která podnikali franští panovníci a jejich následovníci proti Slovanům proniklým na západ. Avšak nemělo by se zapomínat, [241]že po těchto bojích Němci a Slované žili po staletí vedle sebe pokojně a že po dobu ještě mnohem delší vyměňovali si navzájem kulturní statky způsobem smírným. Právě hojná slovanská místní jména, která Němci ve středověku od svých sousedů převzali a přes některé hláskové změny až dodnes dochovali, svědčí o delším důvěrném soužití lidí různých jazyků. Jen v poměrně málo případech byla staroslovanská místní jména záměrně zatlačena zavedením nových názvů. — Autor pak vzpomíná předních pracovníků, kteří se v tomto oboru na poli slavistiky zasloužili: Dobrovského, Kollára, Miklosiče, Leibnize, Schleichera, Trautmanna, Vasmera a mladších. Také Goethe se zajímal o češtinu a v jednom geologickém článku vykládá jméno Podhorn jako pomístní označení „pod horou.“ Rovněž Engels v pojednání o franském nářečí zkoumá místní jména. V slovanské filologii je zkoumání vlastních jmen stále lákavým pracovním polem, vždyť výklad místních jmen, jakož i starých osobních jmen je nutný k objasnění jmen kmenů a zemí netoliko pro jazykovědu, ale i pro dějiny.

Autor pak v oddílu „Slovanská jména z tradice 9. stol.“ pokračuje ve výkladu jmen. Slovanská jména byla v Německu zaznamenávána v listinách dříve než na slovanských územích střední a východní Evropy. Kdežto v češtině (a v ruštině) nejstarší známé záznamy slov nejsou z doby před 11. stol., jsou slovanská jména ve středním Německu doložena již od 9. století. Okolo roku 874 se jmenují mezi durynskými osadami kláštera fuldského vedle sídel s jménem německým osady jako Trebunestorph a Wonisestorph. Jsou to t. zv. smíšená místní jména, která se hojně vyskytují ve střední Evropě: německé jméno základní, slovanské jméno určovací. Tyto osady pojmenovali Němci podle usedlých tam Slovanů.

Trebunestorf, dnešní Tróbsdorf u Výmaru, značí bezpochyby „ves Trěbunova“. Toto osobní jméno a jména podobná vykládá autor jako lichotný tvar ze složených jmen Trěbogast a pod. Při tom může znamenat v první části trěb-, podle staroslov. trěbъ ‚potřebný, nutný‘, tolik co ‚žádoucí‘, tedy Trěbogast ‚žádoucí host‘. Autor porovnává uvedené místní jméno s jinými podobnými, také s českými (Trěbenice ‚lidi Trěbenovi‘). Od těchto odvozenin třeba přísně odlišit ta místní jména, která označují „mýcení“ a patří k slov. trěbiti. To vyžaduje ovšem největší opatrnosti a kritického zkoumání listinných dokladů, neboť poněmčená jména jako Trebnitz mohou se vztahovati jak ke jm. Trěbьnica ‚mýtiště‘, tak ke jm. Trěbenici ‚lidi Trěbenovi‘. Nejen -ica, ale i -ici dalo v němčině -itz. Doložené tvary neposkytují vždy jistotu. Němečtí písaři nepodali vždy přesně slovanské tvary jmen s různými jejich pádovými koncovkami. Tím, že -ica se změnilo v -ice a patronymické -ici bylo nahrazeno 4. pádem -ice, obě přípony splynuly. Protože jsou v Německu a v jeho sousedství místní jména, která jsou odvozena od osob[242]ního jména Trěbun, Trěben a p., varuje autor před tím, aby jména jako Trebnitz byla ukvapeně vykládána za název označující mýtinu. Konečně poznamenává, že značný počet osobních jmen s Trěb- lze objasnit právě ze jména Trebunestorf. Toto jméno místní je doloženo dříve než všechna ostatní příbuzná jména (9. stol.) a vyskytuje se na západ od Sály, tedy mimo hranice určené v době karolinské za slovanské území.

Místní jméno Wonisestorf vykládá autor jako ‚ves Bonešova‘ a srovnává s ním místní jméno Fonsau, Bonešov na Chebsku. Boneš lze pokládat za zkráceninu jména Bonifác, Bonifatius (srov. Beneš k Benedikt a j.). Sv. Bonifác, jenž založil okolo r. 742 klášter fuldský, požíval ve svém misijním obvodu zvláštní úcty. Je tedy docela možné, že toto jméno vešlo v užívání u durynských Slovanů západně od Sály již v 9. stol. a že byl od nich utvořen lichotný tvar, který byl pak obvyklý i u Slovanů v jiných zemích. W- v místním jméně je náhradní hláska za slov. b, které bylo vyslovováno zněle (srov. na příklad v západních Čechách Borschengrün, doložené jako Worssengrün). Dochované jméno Wonisestorf z 9. stol. lze hodnotit jako doklad toho, že lichotná přípona -eš — rovněž jako přípona -un v Trěbun — byla produktivní již v rané době. Toto zjištění má význam pro celoslovanský jmenozpyt, neboť osobní jména na -eš a -un se vyskytují i v zemích, kde chybějí podklady k jejich datování.

Dále soudí autor z některých místních jmen v Durynsku, že v 8.—9. stol., v době, kdy kláštery počaly vyvíjet svou kolonisační činnost, nasazovaly k mýcení jak německé, tak slovanské poddané přesídlené od řeky Mohanu a Náby, t. zv. Mohanské a Nábské Slovany. Toto osídlení nutno však zásadně odlišit od kolonisace v 6.—7. stol., kdy Slované přišlí od východu došli až k Sále a překročili ji z vlastního popudu.

Původ a řeč lidí nerozhodovaly dříve po stránce společenské tak jako místní příslušnost a třída. Tak splynuli poddaní slovanští sedláci s německými téhož panství. Místní jména jako Trebunestorf a Wonisestorf takto dokumentují soužití Slovanů s Němci.

V další části stati, nadepsané „Slovansko-německé společné jevy v osobních jménech“, zkoumá autor společnou zásobu jmen Slovanů a Němců. Praví, že je různého stáří. Něco pochází z doby součinnosti ve stoletích kolonisačních, něco z dřívějšího úseku slovansko-germánských vztahů a něco je dědictvím z doby jazykového společenství. Ovšem časové zařazení je v jednotlivých případech většinou věcí obtížnou a odvážnou. Slovanská místní jména v Německu obsahují mnohdy slovní zásobu, kterou z jiných pramenů již neznáme. Skrývají v sobě často starobylá osobní jména, která jinak v rané době nejsou doložena. Důkladného prozkoumání zasluhují především ta slovanská osobní jména, která mají [243]své analogie v němčině. Otázku, zda tu jde o výpůjčku ze slovanštiny do němčiny, anebo naopak, lze často sotva rozřešit, ježto jistá osobní jména mají své paralely i v jiných ide. jazycích (něm. Gott-lieb, slov. Bogo-mil, řec. Theo-philos). Kromě prostých výpůjček byly běžné také překlady výpůjček. Autor zjišťuje, že řada slovanských osobních jmen s -měr se téměř rovná starým něm. osobním jménům s -mar, resp. -mer, na př. slov. L’uboměr — sthn. Liubmâr „Liebmar“, slov. L’utoměr — sthn. Liutmâr „Leutmar“. Tak se mohly tam, kde se stýkali Němci se Slovany, přizpůsobit v mluvě Slovanů něm. osobní jména Liubmâr, Liutmâr a pod. k jiným obvyklým slov. jménům s -měr a dáti L’uboměr, L’utoměr a pod. Naopak mohla i skutečná slovanská jména s -měr býti přizpůsobena podobným jménům německým. Listiny nám potvrzují, že Slované v Německu opravdu přijímali germánská osobní jména. Také v knížecích rodinách si vyměňovali jména. Za jméno Waldemar, které proslavil dánský král Valdemar Veliký, nacházíme v Rusku odpovídající mu slov. jméno Volodiměrь, Vladimír, velkokníže kyjevský. Při věcném posouzení vidíme v těchto dvou jménech dědictví z doby indoevropského jazykového společenství.

Slov. osobním jménům na -gost odpovídají něm. osobní jména na -gast, tak slov. Radgost nebo Radogost sthn. osobnímu jménu Râtgast, přičemž se psalo vedle Rat- také Rad-. Staré něm. Râtmâr, resp. Râtmêr mohli Slované podati také jménem Ratiměr, vedle Radoměr (k staroslov. raditi ‚starati se‘). Hojná jsou jména utvořená z lichotného základu Rad-. V některých místních jménech Německa vězí osobní jméno Radvan nebo Radovan; to se vyskytuje též v češtině, polštině a v jiných slovanských jazycích. Tam si lámali filologové hlavu pro ono -v- resp. -ov-, neboť k složeným úplným jménům jako Radogost, Radoměr tvořil se hojnou příponou -an zpravidla lichotný tvar Radan. J. Svoboda (Časopis pro moderní filologii 29, 1946, s. 210 n.) považuje tvar Radvan za synkopované Radovan, avšak s významem aktivním — k slovesu „radovati se“, tedy „radující se“. Bez újmy tohoto výkladu poukazuje autor na to, že jak se jmény Radvan a Radovan, tak s mnoha jinými osobními jmény s Rad- se hojně setkáváme na území od Alp až k Baltickému moři, kde Slované a Němci po staletí měli spolu co činit a kde stojí proti slov. jménům jako Radogost, Radoměr jména něm. jako Ratgast, Ratmar, resp. Radegast, Rademer. Právě jak ve slovanštině, tak i v germánštině skládaly se často oblíbené slabiky bez určitého smyslu. Nečinil se už mnohdy rozdíl mezi původními komponenty a pouhými suffixy. Cizojazyčná jména byla bez rozpaků přizpůsobována k jménům domácím. Tak by bylo možné, že něm. jméno Ratwin nebo Radewin — tomu -win ‚přítel‘ nerozuměli později ani sami Němci — bylo od Slovanů připodobněno k známým jim jménům na -an, jako Bojan a Dragan, takže mohl takto vzniknout tvar Radvan nebo Radovan. [244]Jestliže bylo lze mechanicky připojit komponent -slav jak ke jménům domácím, tak k cizím — Přemysl: Přemyslav, Jan: Janislav (J. Svoboda, na uv. m. 211), — bylo ještě snadnější přeměnit nesrozumitelnou cizí slabiku v domácí suffix. — Radvan a příbuzná jména byla ještě do nedávna vykládána v místních jménech nesprávně. Radwansgrün v západních Čechách bylo jednak změněno na spisovné německé Rabensgrun, jednak pro znění Robersgron a podobné doklady z 15. a 16. st. postaveno k střhn. rouber „Räuber“ (A. Profous III, 507). Toto psaní se zakládá na domácím nářečí a lze z něho s jistotou usoudit na osobní jméno Radvan. — Je také možné, že na území slovansko-německého převrstvení máme před sebou osobní jména předslovanská, s kterými se v pozdějším středověku Němci seznámili v podobě slovanské a za něž kladli zase tvary své, německé. Otázce předslovanské musí být proto věnována největší pozornost. Také osobní jména, která lze vytěžit ze slovanských jazykových památek Německa, třeba ještě důkladněji prozkoumat po stránce společných vztahů slovansko-německých. Středověcí kronikáři zaznamenávali většinou jen jména jednotlivých knížat nebo pánů, v místních názvech se však dochovala jména sedláků a pracujícího lidu. V závěru podává autor stručný souhrnný výklad o významu bádání o jménech. Slovní materiál obsažený v místních jménech a jeho místní rozvržení poskytuje nám cennou pomoc při ethnografickém zkoumání raných dějinných úseků. Jména sídel nelze sice všeobecně sledovat tak daleko nazpět jako jména řek, která se ukázala ze všech vlastních jmen nejodolnějšími, ale pro epochu slovansko-německého jazykového prolínání jsou místní jména nejdůležitější oporou. Slovansko-německé složeniny, které byly běžné u místních jmen i u jmen potoků, jsou důkazem toho, že obyvatelstvo bylo na čas dvojjazyčné (také v severním Bavorsku a západně od Sály). Slovanská slova byla přenášena do němčiny a německá slova zase do slovanštiny (také v oblastech jiných tomu tak bylo, na př. v bytové a domovní kultuře). Slované a Němci jsou si navzájem zavázáni mnohem více, než jsme se obyčejně domnívali. Při zkoumání vlastních jmen je třeba studovat zemi a lid (listiny a nářečí) ještě pozorněji než dosud, chceme-li být právi slovanským jazykovým památkám Německa. Studium slovanských místních jmen v Německu může přispět k řešení těch problémů, o něž se slavistika sousedních národů již dávno pokouší, zejména pak k určení nejstarších slovanských sídel, při čemž musí být archeologie podporována jazykovědou. Slovanská jména v Německu, která jsou co nejtěsněji spojena s německou slovní zásobou, pomáhají nám lépe poznávat veškeré kladné stránky slovansko-německé součinnosti. Jako se slovanská a německá filologie navzájem doplňují, tak i oba národy nechť si hájí a opatrují ve vzrůstající solidaritě věci jim společné.

Josef Jejkal


[1] Srov. o nich v referátu Vl. Šmilauera o práci téhož autora Probleme der Namenforschung an Orts- und Flurnamen im westlichen Böhmen und in seiner Nachbarschaft v Časopise pro moderní filologii 36, 1954, s. 104 n.

[2] V časopise Deutsche Literaturzeitung 73, 1952, č. 7—8.

[3] „Můžeme doufat, že dílo bude dokončeno a že v budoucnosti budou badatelé bez rozdílu národnosti bojovat za pravdu stále více společně, neboť k ní mají společnou povinnost.“

[4] Wo lag die Canburg des Jahres 805? (Zur Frühgeschichte Böhmens). Wissenschaftliche Zeitschrift der Friedrich Schiller-Universität, Jena 1951/5 2, Heft 2.

[5] Ortsnamen in Thüringen (Zur „Deutschen Namenforschung“ von Ernst Schwarz. Wissensch. Zeitschrift d. F. S. Univ. Jena 1952/53).

[6] Slavisches Sprachgut westlich der Saale. Wissenschaftliche Annalen, Akademie-Verlag, 2. Jahrgang, Heft 2, Februar 1953.

[7] Ein Beitrag zur Geschichte der ČSR: Bergbau und Besiedlung im westlichen Böhmen. Wissensch. Zeitschrift d. F. S. Univ., Jena 1952/53.

[8] Namen aus Böhmen: Die Ortsnamen des Bezirkes Elbogen. — Beiträge zur Namenforschung. Carl Winter, Heidelberg 1951/52, 1953.

[9] Probleme der Namenforschung an Orts- und Flurnamen im westlichen Böhmen und seiner Nachbarschaft. VEB Bibliographisches Institut, Leipzig 1952. (Srov. zde pozn. 1.)

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 237-244

Předchozí Karel Horálek, František Váhala: K vydání Českého slovníku pravopisného a tvaroslovného

Následující Pavel Jančák: Lexikální výzkum našich nářečí