Časopis Naše řeč
en cz

K vydání Českého slovníku pravopisného a tvaroslovného

Karel Horálek, František Váhala

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]V době, kdy se schylují ke konci přípravy nového vydání Pravidel českého pravopisu, vychází tato praktická pomůcka, založená ještě na pravopise dosud platném. Úspěch tohoto nového pravopisného a tvaroslovného slovníku (v krátké době vyšlo druhé vydání, úhrnem dosud 70.000 výtisků) je třeba vysvětlit především okolností, že již dlouho není na knihkupeckém trhu žádná jiná pravopisná pomůcka. Jakmile úřední Pravidla vyjdou, ztratí jistě tento slovník na svém významu, protože se co do rozsahu od Pravidel málo liší.

Slovník obsahuje dosti obsáhlý úvod (téměř 100 stran), v němž jsou podány základní informace pravopisné a přehled tvarosloví. Slovník sám obsahuje hlavně slova, která v sobě mají po stránce pravopisné něco nejasného nebo mohou dělat potíže po stránce tvaroslovné. K někte[232]rým slovům (hlavně přejatým a méně běžným) byly připojeny stručné vysvětlivky, někdy již pro samou stručnost nejasné.[2] Proč u některého slova vysvětlivka je a u jiného nikoli, není vždy dobře patrno. Na př. slova automat a automatický jsou bez vysvětlení, slovo automatisace vysvětleno je (podle Příručního slovníku je tu uvedeno ‚přeměna ruční práce v strojovou‘ a jako stylistický termín ‚zevšednění významu slova‘).

Až bude Český slovník přizpůsobován novým Pravidlům, měly by se v něm některé nepřesnosti a nesprávnosti opravit, a to jak v části slovníkové, tak v části všeobecné. V slovníku bude třeba opravit výklady a vysvětlivky hlavně u hesel ideologicky závažných (u hesla dialektika nebude moci zůstat určení druhého významu ‚učení o třech stupních společenského vývoje, kapitalismu, proletariátu a beztřídního stavu‘). Chybné je určení významu také u slova úkon (‚úkol, funkce‘). U některých důležitých termínů by měly být vysvětlivky doplněny, na př. u slova nadstavba.

Nepřesnosti v mluvnických údajích, jež bude třeba opravit, vyskytují se hlavně v části slovníkové. Zde jsou na př. označována za vidově obojaká slovesa, jež jsou buď jen nedokonavá, nebo převážně nedokonavá a jen ojediněle také doložena jako dokonavá. Autoři se zřejmě přidrželi mechanicky Příručního slovníku; avšak velký akademický slovník se opírá o velmi bohatý a různorodý materiál (který ostatně také zastarává) a sleduje významy slov a jejich odstíny podrobněji a s jiným zaměřením než praktická jazyková příručka. Slovesa tvořená od přejatých základů, jež nejčastěji bývají vidově obojaká, jsou postupně začleňována do vidové soustavy, stávají se slovesy nedokonavými a tvoří se k nim dokonavé protějšky praefixací. Domnívám se, že dnes již nelze souhlasit s Příručním slovníkem v označení dvojího vidu na př. u sloves automatisovati, komplikovati, typisovati a j.; zde se již užívá běžně jako dokonavých tvarů odvozenin s předponou z-. Doklady, které Příruční slovník u takových sloves uvádí, nesvědčí zpravidla nikdy jednoznačně pro dvojí vidové zařazení.[3]

O zpřesnění by se mělo v Českém slovníku uvažovat na př. také při určování některých slov jako zdrobnělin, jestliže se již stala taková slova samostatnými názvy nebo odbornými termíny a jako zdrobněliny se již necítí. To platí na př. o slovech bůček, fialka a j.

[233]V úvodní všeobecné části bude třeba při nové redakci slovníku opravit výklad na př. na str. 92 na místě, kde se mluví o psaní čárky před spojkami a, i, nebo. Jsou sem zařazeny navíc i příklady se spojkou ani, při čemž některé příklady nejsou zvoleny právě šťastně.

K. Horálek

Český slovník pravopisný a tvaroslovný je nutno posoudit především s hlediska jeho uživatele. Ten po něm sahá nejen tehdy, nemá-li Pravidla českého pravopisu dosud platná, ale také tehdy, když mu dosavadní Pravidla nedávají poučení. Na př. v psaní velkých písmen nemohou Pravidla dokonale uspokojit, protože jejich zásady (z doby před r. 1941) není možno vždy bezpečně aplikovat na bohatou skutečnost dnešní. Tomuto nedostatku odpomohl do jisté míry Jazykový koutek, První výběr, z r. 1949 (3. vyd. 1951), pokud mohl novou skutečnost rodící se po r. 1945 zachytit. Od té doby však vzniklo mnoho nových institucí, podniků, závodů atd., a je proto samozřejmé, že každý aktivní uživatel spisovného jazyka sahá po nové příručce v naději, že jej právě v takovýchto případech vyvede z nejistoty. A v této naději jej Český slovník zklame. Ani jeho 2. vydání nemá ani v souborném poučení o psaní velkých písmen, ani v abecedním slovníku při jednotlivých heslech poučení o psaní výrazů jako Pražská, Ústecká, Bratislavská dráha (a jejich oddělení), Československé státní statky, n. p., Cena míru, Mezinárodní cena míru; hrdina práce, hrdina Sovětského svazu, národní umělec, zasloužilý umělec RFSSR, dům kultury, dům osvěty, osvětová beseda, osvětová jizba, hlavní správa a pod. Marně tu hledáte, jak psát názvy různých konferencí, komisí, sněmoven (chybí tu Lidová sněmovna, Nejvyšší sovět, Sovět národností, Sejm a vůbec názvy parlamentů lidově demokratických i některých kapitalistických zemí), sovětských správních a územních celků, jako oblastí (Moskevská oblast), rayonů, krajů, národnostních okruhů, dále názvy různých akcí, závodů (Závod míru, Velká cena Československa) a mn. j. Slovník tu nevyužívá pro poučení ani těch příležitostí, které se mu samy nabízejí. Na př. má heslo banskobystrický, ale neuvádí už Banskobystrický kraj, má heslo sovět, ale neuvede Nejvyšší sovět, Sovět národností; pod heslem milice nenajdeme, zda psát lidová milice či Lidová milice, není tu uvedeno, zda 2. pád množ. zní milic či milicí, pod heslem závod není ani jeden příklad na názvy závodů. A stejně je tomu v případech jiných.

Pokud Slovník uvádí psaní nových názvů, činí tak více méně nahodile, nesystematicky, a což je nejhorší, doporučované způsoby nejsou namnoze ve shodě ani s dosavadními Pravidly, ani s ustáleným usem tisku, který mnohdy předjímá způsoby psaní, jež má zavést chystané vydání Pravidel. Tak na př. Slovník píše Jednotné zemědělské družstvo s velkým začátečním písmenem, ačkoli tento název — odpovídající sovětskému [234]jménu kolchoz — vlastním jménem není a nikdo jej s velkým počátečním písmenem nepíše. Vlastním jménem se může stát, individualisujeme-li jej uvedením sídla družstva; píšeme tedy: jednotné zemědělské družstvo, ale Jednotné zemědělské družstvo v Jeseníku n. O. A stejně je tomu s psaním názvů krajská a okresní odborová rada; 2. vydání Slovníku tu uvádí psaní s velkým počátečním písmenem, ačkoli bez udání sídla rady je to pojmenování obecné. — Všechny názvy národních výborů a úřadů píší se podle dosavadních Pravidel, jak Slovník sám výslovně uvádí, s malým písmenem; ale Slovník má hned výjimku: Ústřední národní výbor hlavního města Prahy a Úřad předsednictva vlády (pod heslem úřad); proč tyto výjimky nebo proč právě jen tyto? Nepochopitelné je také, proč se má psát Pětiletý plán s velkým začátečním písmenem, ale pětiletka s písmenem malým. Pod heslem Stalin čteme „zesnulý předseda Rady ministrů SSSR“, ačkoli na psaní Rada ministrů s velkým R nikdo nepomýšlí a tisk dnes tak nepíše (rada ministrů je vláda). Obě vydání Slovníku píší vítězný Únor, ačkoli se obecně ustálil způsob Vítězný únor. V pravopise jmen řádů se 2. vydání přizpůsobilo usu a doporučuje rovněž Řád práce (1. vyd. má řád Práce).

Nemůžeme být docela spokojeni ani se záznamy Slovníku v psaní příslovečných spřežek. Na s. 19 v kapitole o příslovečných spřežkách se totiž dočítáme, že abecední seznam Slovníku obsahuje co možná všechny spřežky, a že proto máme psát dohromady jen ty příslovečné výrazy, které v něm najdeme. Uživateli však zůstává záhadou, proč Slovník doporučuje psát na holo, na mále, na pevno, na pilno, na podiv, na pohled, na povrch, po málu, když Příruční slovník píše naholo (také slovník Vášův-Trávníčkův, dále jen VT), namále (také VT), napevno, napilno (také VT), napodiv (též VT), napohled, napovrch, pomálu (též VT). Slovník píše na oko, ačkoli VT má naoko a též Příruční slovník má toto heslo (kdyby Příruční slovník toto příslovce neuznával, neuváděl by je, nebo by psal na oko; viz v něm na př. hesla po výtce, pro podruhé a j.). K tomu přistupuje ještě v 1. vydání psaní po skrovnu (pod heslem po tenku) a v obou vydáních formulace jako „do hola, psáno též dohola“.

Jistou nespokojenost projevují uživatelé Slovníku i s psaním přejatých cizích slov. Autorům chybí jednotící pohled na celou otázku a nedovedli se vyrovnat s různou praxí pramenů, z nichž čerpali. Na př. uvádějí heslo georgette [žoržet] i žoržet a krepžoržet; u hesla žoržet poznamenávají „ps. též georgette“, ale u georgette neuvádějí, že dnes se toto slovo píše jen počeštěným pravopisem. U přejatých slov dávají autoři — jak se zdá — obecně přednost pravopisu původnímu před počeštěným. U hesla dispatcher je poznámka „dnes obyčejně dispečer“, ačkoli dnes se píše jedině dispečer a původní anglickou podobu uvedl Příruční slovník v I. díle z r. 1935—37, kdy ještě nikdo netušil, že toto [235]slovo se jednou stane docela běžným. U hesla šeping je odkaz na shaping. Při heslech football, volleyball, tennis (podle Pravidel) se autoři neodvažují ani poznámky „dnes zpravidla fotbal, volejbal, tenis“, ačkoli bychom to očekávali. První vydání psalo také hockey, ve vydání druhém však je heslo hockej (tiskařská chyba místo běžného hokej?). V podobě catchup sotva hned poznáte kečup, jak se už dlouho běžně píše. Psaní bulldozer z 1. vydání bylo ve vydání 2. opraveno na bul(l)dozer. Vyžadovat ještě dnes psaní couch a výslovnost [kauč] je v rozporu s dnešním obyčejem. Že slovník má vedle sebe hesla cake [khéjk], caku [khéjku] a keks, -u (podle Pravidel) bez jakéhokoli vzájemného odkazu, jistě uživatele zmate (nehledě ke kuriosnímu přepisu výslovnosti). Heslo byznys (z angl. business), aniž je uvedeno původní business, se zcela vymyká ostatní praxi Slovníku, vyžadující u běžných slov jako fotbal atd. psaní původní. Heslo cameraman [ka-men] vedle u nás dávno běžného kameraman je snad zbytečné. Není také jasné, proč Slovník vyžaduje u slova rush výslovnost [reš] vedle [ruš] a u slova unfair výslovnost [enfér] — sice vedle [unfér] —, když se tato slova nevyslovují s [e] ani v češtině, ani v angličtině. — Pochybujeme, že uživatel Slovníku pochopí, proč adverbium ažúr (à jour) se píše, jak uvedeno, ale substantivum, znamenající prolamování látky, ažur, ažura, když i tato slova se vyslovují [ažúr, ažúra], jak slovník výslovně uvádí.

Kromě všeho, co dosud uvedeno, bylo by si přát, aby byla ve Slovníku podrobněji probrána otázka složených adjektiv a jejich psaní se spojovací čárkou nebo bez ní (a podobně zda se má psát generálporučík a pod. či generál-poručík). Žádoucí by bylo pro uživatele i jasné určení, má-li se psát za jednotlivými údaji v adrese čárka, či možno-li užívat normalisovaného způsobu psaní bez čárek. Slovník se staví sice proti oné normalisované úpravě, ale jasné rozhodnutí nedává.

Na tyto skutečnosti si právem stěžuje zejména učitelstvo, neboť rozpory mezi Slovníkem a denním tiskem nebo obecným usem neprospívají vyučování, upevňování pravopisných zásad a vytváření pravopisných návyků a jsou příčinou častých nedorozumění mezi učiteli a žáky (nebo jejich rodiči). Právě ony byly podnětem k napsání tohoto našeho dodatku. Je možno říci, že v tomto směru zůstává Slovník své zásadě „být praktickou pomůckou pro naše pracující“ mnoho dlužen.

Také nad některými údaji tvaroslovnými stojí někdy i uživatelé z nejširších vrstev v rozpacích. Na př. k 6. p. množ. jmen muž. rodu zakončených na -h, -ch, -k, -g, která se skloňují podle vzorů „pán“, „hrad“, se poznamenává, že mají koncovku -ích: „Jestliže před -k stojí souhláska, bývá vedle -ích také -ách“ (s. 25) a jako příklady jsou uvedeny tvary v obláčcích i v obláčkách, po kouscích i po kouskách, v soudcích i v soudkách. Jde tedy vlastně o zdrobněliny na -ek a -ček, [236]u nichž v 6. p. množ. -e- mizí, takže tu pak vzniká skupina „souhláska + k“. V abecedním slovníku jsou ze jmen na -ček uvedeny obě koncovky na př. u jmen: bloček, bouček, domeček, doubeček (není jasné), drobeček, hlouček, houfeček, hrozníček, hřebíček, klíček, knedlíček, knoflíček, kolíček, košíček, králíček, kvíteček, lísteček, nátepníček, rtíček, sáček; ze jmen na -ek jsou tvary na -cích a -kách výslovně uvedeny na př. u jmen balónek, dárek, domek, doubek, doušek, drobínek, drobítek, hranolek, hrbolek, hrobek, hrůbek, klouzek, klůcek, korálek, kousek, kožíšek, kroužek, krystalek, křemínek, lístek, míček, náčrtek, oříšek, růžek, soudek. — Je tu patrná jistá náhodnost a libovolnost výběru a nedůslednost ve zpracování. Na př. připouští se tvar kouskách, avšak tvary kousíčkách, kouštíčkách, kousínkách, které jsou tím spíše nasnadě, se neuvádějí. Je připuštěna koncovka -ách u klouzek (bot., houba), ale nikoli u hříbek, hříbeček, u nichž se tvarů na -ách užívá docela běžně (telecí na hříbkách). Obojí tvary jsou uvedeny u řídkého slova křemínek, ale u běžného kamínek nikoli, a přece víme, že koncovka -ách se objevuje vedle koncovky původní právě u slov s velkou frekvencí. Kromě toho je možno právem pochybovat o správnosti připuštění koncovky -ách u slov domek, hranolek, krystalek, a na druhé straně lze stejným právem vyslovit podiv, že nejsou obě koncovky uvedeny u slov jako broček, cvoček, keříček, připínáček, řádeček, syreček, škopíček, štoček, trošíček, tvarůžek; hrotek, kastrólek (mají lidový charakter), okolek, opatek a u mnohých jiných.

Rovněž překvapuje, že Slovník uvádí jako spisovný tvar kožichách (vedle kožiších), smokingách (vedle smokinzích), ale u tréning, looping, dancing takové dvoj tvary uvedeny nejsou, a že má tvar hřídelech, ačkoli tu očekáváme hřídelích (podle strojích).

V přehledné tabulce slovesných tvarů i u jednotlivých sloves uvádí Slovník vždy jen tvary rozk. způsobu pec, pecme, pecte, utec, utecte atd., ačkoli dnešní příručky (Havránek-Jedlička, Česká mluvnice, Příruční slovník, Vášův-Trávníčkův slovník) uvádějí už i tvary peč, uteč atd., i když je označují jako hovorové. Tvaroslovná norma Slovníku je tedy velmi nevyvážená a neodpovídá skutečnému stavu spisovného jazyka: na jedné straně podržuje Slovník zbytečně tvary zastaralé, na druhé zase zavádí tvary, o jejichž existenci možno mít pochyby.

Ve shodě s Pravidly je sice předpis Slovníku, že „spolu ve spojení se slovesy se píše odděleně: spolu cítiti, spolu pracovati, spolu působiti, spolu podepsati, spolu účinkovati atd.“, ale přece sotva najdeme jediného člověka, který by byl ochoten psát aspoň sloveso spolupracovati jako dvě slova. V této věci se autoři nepřidrželi Příručního slovníku.

K poznámce prof. Horálka, že není vždy dobře patrno, proč u některého slova vysvětlivka je a u jiného nikoli, podáváme ještě několik [237]ilustrujících příkladů. Bez vysvětlení jsou tu na př. cizí slova elektron, elektrodynamický, elektrostatický, elektrolysa, elektrolyt, ferrit, generátor, tetovati, torpedo, transplantace, ale vysvětlují se — aspoň českým souznačným slovem — fiakr, filiálka, flám, football, forman, vagon a j., ačkoli o významu těchto slov nikdo nemůže být na pochybách, právě tak jako na př. o významu českých slov podšíti, podšitý, rybolov, rupat a mnohých jiných. Způsoby vysvětlování významu slov ponecháváme stranou, jen poznamenáváme, že není obvyklé vysvětlovat běžné slovo slovem řídkým, jak je tomu na př. u aerovka, jež je vysvětleno slovem aerka.

A nyní ještě několik rozptýlených nedopatření: Slovník uvádí Leninské hory, ačkoli jejich český název je Leninovy hory. V příkladech na s. 91 se píše nejen že, ačkoli abecední slovník doporučuje psát nejenže, na s. 95 pro Boha, ačkoli vzadu je heslo proboha, na s. 8 je předepsáno leninovský, ale pod heslem Lenin zase jen leninský, u hesla Stalin opět není vůbec uvedena podoba stalinský, Slovník píše jen stalinovský; je tu heslo odekdy, ale odkdy chybí, Slovník mluví o otevřené samohlásce a o znělých souhláskách jako o jevech „gramatických“. Druhé vydání odstranilo některé chyby a omyly vydání prvního, na př. Trojský most nahradilo dnešním jeho názvem most Barikádníků, okresní a krajskou radu odborů změnilo v Okresní a Krajskou odborovou radu (!), heslo asepce v správné asepse, emblem v emblém a j., ale některé chyby zůstaly, na př. na s. 17 v kapitole „Předpony s- a z-“ se dvakrát mluví o příponách s- a z-, podobně na s. 88 v odstavci o přístavku zůstalo dvakrát slovo přívlastek místo správného přístavek (to jsou ovšem nedopatření evidentní, jež nikoho nepřivedou v omyl), ba někdy vznikly i chyby nové: na př. na s. 12 máme nyní vedle sebe psaní Ottův slovník naučný a Ottův Slovník naučný, Dodatky; nově vznikla také podoba hockej (jak už jsme uvedli) a j.

K typografické úpravě Slovníku máme jen jednu poznámku: úprava tzv. hnízdovaných hesel, při níž jednotlivé hnízdované celky jsou od sebe odděleny tečkou a po tečce pak následuje malé písmeno, je neobvyklá a na uživatele působí rušivě.

Fr. Váhala


[1] AdamJarošHolub, Český slovník pravopisný a tvaroslovný. Praha 1953, Státní pedagogické nakladatelství. 712 str., cena 15,60 Kčs váz. (2. vyd. 1954).

[2] O slově českočínský se na př. říká, že znamená ‚český a čínský‘, o slově českolatinský (na rozdíl od česko-latinský), že znamená ‚týkající se Čechů píšících latinsky‘, o slově prvotina, že je to první dílo atd.

[3] O vidové obojakosti u takových sloves mohou rozhodnout jen jasné futurální doklady (na př. věty typu až to automatisujeme …). Zdá se však, že právě v takových případech projevuje se tendence k tvoření předponových tvarů dokonavých.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 231-237

Předchozí Jaroslav Bauer: Sborník vysoké školy pedagogické v Olomouci

Následující Jaromír Spal, Josef Jejkal: Německý slavista o českých místních jménech a o slovanských jazykových památkách v Německu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1