Sborník vysoké školy pedagogické v Olomouci

Jaroslav Bauer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Hned v prvním roce svého trvání představila se naší veřejnosti vysoká škola pedagogická v Olomouci vědeckým sborníkem.[1] Prvé dvojčíslo, které vyšlo v červenci r. 1954, je věnováno jazyku a literatuře. Odráží se v něm požadavek, vyslovený rektorem Běličem v úvodním slově: práce musí soutěžit svou úrovní s badatelskými pracemi z universitních fakult, ale zčásti se budou od nich odlišovat zaměřením k potřebám školy, k vyučování. Přímo to dokumentuje v prvním dvojčísle stať Poldaufova a náplň rubriky Rozhledy.

Jazykovědě jsou z devíti statí věnovány jen tři. Přinášejí však podnětné úvahy, cenné postřehy a zčásti i nový materiál. Seznámíme s nimi čtenáře podrobněji.

[228]M. Komárek zkoumá ve studii K otázce predikativa (kategorie stavu) v češtině (str. 7—25) otázku, existuje-li kategorie stavu jako samostatný slovní druh i v našem jazyce. Vychází z názoru, že základem pro třídění slovních druhů musí býti syntaktická funkce jednotlivých lexikálních typů: „být větným členem nebo pomocnou gramatickou součástí věty je funkce slovního druhu“ (str. 8). S tohoto hlediska neobstojí tradiční třídění na devět slovních druhů; při něm vystupují někdy do popředí hlediska tvaroslovná a významová (zvl. u zájmen, která mají syntakticky povahu podstatných nebo přídavných jmen). Také příslovce se chápala jako neohebná slova, která mají na rozdíl od předložek, spojek a částic samostatný věcný (lexikální) význam. Jestliže je však určíme jako neohebná slova se základní syntaktickou funkcí příslovečného určení, musíme z této kategorie mnohá slova vyloučit; jsou to ta, jichž se ve větě užívá především v platnosti přísudku, kdežto příslovečným určením nemohou být vůbec nebo jen druhotně (horko, líto a p.).

Stejný problém řešili ruští jazykovědci počínajíc L. V. Ščerbou a výsledkem tohoto řešení bylo zavedení nového slovního druhu — kategorie stavu. Vymezení této kategorie není dosud jasné a jednotné, nepochybuje se však o její oprávněnosti. Nejvíce vadí homonymie s příslovci (na př. v komnate grjazno — grjazno vymyť — jde o dvě slova stejně znějící nebo o dvě rozdílné funkce téhož slova?).

V češtině je situace jasnější, protože zde jsou predikativní příslovce zčásti odlišena koncovkou -o (je zde hlučno) proti příslovcím na -e (-ě) (chová se hlučně). I když jsou příslovce na -o nehojná, takže musí býti doplňována příslovci na -e nebo -y (je pěkně, hezky — zpívá pěkně, hezky), posilují přesvědčení, že jde vskutku o samostatný slovní druh, který by bylo možno nazvat predikativum. Autor se pak pokouší zjistit příslušnost jiných typů slov k této kategorii: je těžko, nutno, jisto …; je tma, zima …; mám uvařeno, je prohráno …; jsem rád, práv; je dalek, povinen, hotov …; je nasnadě … Ukazuje se, že vedle nemnohých případů jasných je mnohde možné dvojí pojetí, takže zde bude třeba ještě dalšího bádání. Třídit lze predikativa na neosobní (dále se dělí na skupiny významové) a osobní (s formálními prostředky shody nebo bez nich).

Komárkův podnětný článek by měl vyvolat diskusi; a mělo by také ještě následovat hlubší zpracování materiálové. Konečné řešení nebude ovšem možné bez prohloubení theorie slovních druhů, při jejichž klasifikaci nelze nepřihlížet vedle stránky syntaktické také k stránce významové a tvaroslovné. A právě v této věci je „kategorie stavu“ stejně nejednotná, jako na př. kategorie zájmen po stránce syntaktické.

Materiálová stať B. Ilka pojednává O některých zvláštních rysech ruského záporu ve srovnání s českým (str. 27—43). Ukazuje pěkně, jak [229]theoreticky prohloubené synchronní srovnání dvou příbuzných jazyků odhalí jemné rozdíly a pomůže lépe poznat i jazyk vlastní. Tak na př. jasně vynikne, jak tendence češtiny klást zápor k určitému slovesu vede k menší frekvenci a k omezenému tvoření záporných přídavných jmen (srov. rus. chorošij — plochoj — nechorošij — neplochoj — čes. dobrý — špatný — nedobrý — 0; bezvolosyj — lysý, nesloznyj — jednoduchý atp.) i jiných slov. Odtud plyne i méně časté užívání dvojího záporu s kladným významem, neobvyklost negativní antithese v naší poesii a j. Velké potíže dělají při překladu ruská záporná podstatná jména jako negraždanin, neptica (jiný tvor než pták) a konstrukce typu voz ne voz, derevo ne derevo (cosi jako vůz nebo snad strom). Vystižení systémových souvislostí a důsledků, které vyplývají z rozdílného kladení záporu v obou jazycích, je skutečným přínosem této práce.

Srovnávání s mateřštinou při vědeckém zkoumáni jazyků (str. 45—72) je thematem úvah I. Poldaufa. Autor má zde na mysli jazyky vzdálenější, nikoli blízce příbuzné. Zamýšlí se nejen nad otázkou, do jaké míry je srovnávání prospěšné v jednotlivých oblastech nauky o jazyce, ale naznačuje na příkladech i metodický postup výkladů.

Při vědeckém zkoumání jazyka je nutno vycházet z jeho dvou základních úkolů: být nástrojem dorozumívání a podkladem myšlení; s toho hlediska je třeba přistupovat i k vnějškové stránce jazyka. „Rozdíly mezi jazyky nespočívají v tom, co se sděluje“ (základní druhy sdělných potřeb jsou stejné), „ale v tom, jakým způsobem se běžná sdělovací potřeba splňuje“ (str. 47). Proto lze jazyky srovnávat. Je zde však nebezpečí: zkoumáme jazyk jazykem — jako bychom měřili metr metrem. Východiskem je buď zkoumání jazyka z něho samého — ale tu je nebezpečí ztotožnění jazyka a myšlení, kategorií jazykových a myšlenkových. Nebo je možné zkoumání jazyka s hlediska potřeb, které splňuje — při tom se však musíme varovat zanedbávání vnější stránky jazyka, techniky vyjádření. Je nutno spojit postup od formy k obsahu s postupem od obsahu k formě; při tom nám srovnání jazyků pomůže při hledání sdělovacích potřeb, které má každý jazyk.

Při vlastním zpracování se srovnávání uplatní různou měrou, podle toho, jde-li o praktický popis cizího jazyka (v učebnici) nebo o theoretické zkoumání. Tak na př. při výkladech o zvukové stránce jazyka vyjdeme v prvém případě (při praktickém popisu cizího jazyka) ze srovnání s mateřským jazykem, v druhém případě (při theoretickém výzkumu) použijeme popisu fonetického. Srovnání pomůže zjistit vedle rozlišovací funkce hlásek i funkci delimitační (rozhraničení slov). — Při tvoření slov stojí v popředí postup od formy k významu; opačný pohled (od významu k formě) vede k otázce, jak se tvoří v daném jazyce pojmenování pro různé oblasti věcných významů. Tak se dostáváme k sémantice (nauce o významu slov), která má však širší dosah a zasahuje [230]mimo jiné i do vlastního tvarosloví; zvláštní problematiku mají slova stejně znějící, ale s různým významem (homonyma), a slova s několika významy (polysémie). Lexikologie postupuje od formy k obsahu při popisu významů jednotlivých slov a ustálených slovních spojení ve slovníku výkladovém, kdežto od obsahu k formě při zkoumání synonym a v slovníku onomastickém; srovnávání jazyků může přitom pomoci odhalit synonyma. — V tvarosloví postupujeme od formy, ale zřetel k obsahu pomůže vymezit oblast užití různých forem (na př. rozdíl mezi koncovkami -a a -u v 2. p. jedn. čísla mužských jmen neživotných). Od obsahu vychází zase nauka o významu slovních druhů a tvarů (významosloví). Srovnání jazyků zde má cenu omezenou — snadno bychom podle jednoho jazyka vykládali druhý. Ve skladbě lze za formu označit rozčlenění na větné členy, způsob jejich vyjadřování, za obsah sdělnou funkci věty (různou povahu sdělení, vliv kontextu, členění sdělení ve vztahu ke skutečnosti a k myšlence). Zde se uplatní srovnávání jazyků nejvíce.

Jádrem Poldaufových výkladů je myšlenka vyjádřená v závěru studie: „… rozbor jazyka může postupovat stejně od formy k obsahu jako od obsahu k formě, … avšak jen v tomto druhém případě uplatňujeme s prospěchem srovnávání jazyků“ (str. 71n.).

Rozsáhlá a obsahově bohatá stať podává více než lze čekat podle nadpisu — vykládá autorovy názory na náplň a rozdělení jazykovědy s ukázkami praktického řešení některých otázek. Měla by být skutečně podnětem k diskusi, jak říká její podtitul; realisace mnohých podnětů by byla jistě užitečná, ale některé autorovy názory se asi setkají s námitkami. Zdá se mi, že kritické poznámky o našich mluvnicích vyznívají místy skoro nespravedlivě, zvláště kde se týkají prvého zpracování některých úseků (na př. tvoření slov) — vždyť právě materiál, který shromáždily, umožňuje prohloubení výkladu. I autorovy příklady nového pojetí jevů jsou v některých bodech podle mého soudu sporné a výklad takto pojatý nebude ve všech případech ještě dlouho možný. To ovšem neznamená, že bychom o něj neměli usilovat. A theoretické ujasnění je jistě — vedle bohatého materiálu — základním předpokladem takovéhoto řešení.

Stati literárně historické pojednávají o některých otázkách literatury české (J. Skalička), španělské (O. Bělič), anglické (L. Cejp) a německé (P. Trost). Národopisným pojednáním přispěl O. Zilinskyj.

Jazykovědy se částečně dotýká theoretická úvaha R. Smetany K otázce vztahů mezi řečí a hudbou (str. 143—161). Autor v ní dochází k závěru, že lidová píseň, která v sobě spojuje nedílně stránku slovesnou a hudební, je původnější formou uměleckého projevu než samotná poesie nebo samotná hudba. Předpoklad jejich vzniku a rozvoje vidí v ovládání písma, které umožnilo jejich složitost. To má ovšem důsledky [231]i pro řešení nadstavbové povahy hudby, o níž se po Stalinových jazykovědných statích rozvinula diskuse. Škoda, že je tato zajímavá stať psána slohem přespříliš složitým a ne zcela jasným.

Zaměření Sborníku k otázkám školským obráží se nejsilněji v Rozhledech, a to v obou příspěvcích literárních (od J. Daňhelky a M. Koukalové) i v jednom ze dvou jazykovědných. Je to ve stati V. Křístka Učitel češtiny a slovenština (str. 173—180). Autor v ní chce pomoci učitelům střední školy ve správném výběru látky, aby i v krátkém čase vymezeném osnovami dovedli žáky seznámit se základními rysy mluvnické stavby slovenského jazyka ve srovnání s češtinou a ujasnit jeho místo mezi slovanskými jazyky. Při nedostatku vhodných pomůcek je to velká pomoc a dobrá informace, upozorňující zvláště na diferenční jevy hláskoslovné a tvaroslovné a odkazující i na dosavadní literaturu. — P. Trost přispěl do Rozhledů podnětnou recensí sborníku Otázky jazykovědy s hlediska prací J. V. Stalina; sborník byl přeložen z ruštiny olomouckým kolektivem z dřívější filosofické fakulty Palackého university v r. 1952.

Rubrika „Zprávy“ informuje o přednáškové činnosti „filologického odboru“ a o publikační činnosti olomouckých filologů za rok 1953.

První dvojčíslo Sborníku je i při méně početném zastoupení prací jazykovědných pěknou ukázkou práce na vysoké škole pedagogické v Olomouci. Můžeme se proto těšit na další filologická čísla.

---

[1] Sborník vysoké školy pedagogické v Olomouci. Řídí Václav Křístek s red. radou. Jazyk a literatura. Stát. pedag. naklad. Praha 1954. 189 str., 20 Kčs.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 227-231

Předchozí Slavomír Utěšený: Kniha o dolských nářečích

Následující Karel Horálek, František Váhala: K vydání Českého slovníku pravopisného a tvaroslovného