Kapesní slovník cizích slov

Františka Havlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zájem o slovníky byl u nás vždy velký a v poslední době se zároveň se zájmem o otázky jazykové správnosti ještě stupňuje. Zvláštní pozornosti se těší slovníky cizích slov. Dokazuje to skutečnost, že náklady jsou brzo rozebrány a slovníky se pak stávají hledanými. Tak je dlouho rozebrán nejen Taušův Slovník cizích slov pro čtenáře novin (1946) a Soukupův Cizojazyčný slovníček (6. vyd. 1947), ale i největší dosud slovník tohoto typu, Pechův Velký slovník cizích slov (Slovanské nakladatelství 1952). Je proto každý slovník cizích slov přivítán čtenáři s radostí. Tak tomu bylo i u Kapesního slovníku cizích slov, který na podzim [100]minulého roku vyšel v Státním pedagogickém nakladatelství v nákladu 50.000 výtisků. Zpracoval jej dr. Jiří Haller, recensovali prof. dr Vladimír Šmilauer, doc. dr Jaromír Kopecký a Ant. Sobotka. Proti Pechovu „Velkému slovníku cizích slov, rčení a zkratek v psané i mluvené češtině ze všech oborů lidského vědění a konání“, obsahujícímu 70.000 hesel, chce tento slovník podle Úvodní poznámky redakce (str. 3) „seznámit uživatele s nejběžnějším slovním materiálem cizího původu. Aby byl cenou přístupný i nejširším vrstvám pracujících, byla vypuštěna slova úzce odborná i výrazy obecně známé a nepotřebující výkladu“. Na druhé straně však „kromě slov spisovných byly do slovníku pojaty i některé výrazy obecné a lidové, jejichž výklad a spisovná náhrada nebývá vždy zcela nasnadě“.

Je tedy tento Kapesní slovník slovníkem výběrovým, jak u kapesního slovníku ani jinak být nemůže (jako hlavní prameny uvádí redakce naučné slovníky, akademický Příruční slovník jazyka českého, Slovník Vášův-Trávníčkův a ku podivu Český slovník pravopisný a tvaroslovný K. Adama, V. Jaroše a J. Holuba, dále slovníky cizích slov: slovník Pechův, oba slovníky slovenské, slovník sovětský a německý), přesto však slovní materiál, který slovník přináší, je bohatý a čtenář v něm najde poučení o významu, pravopisu i o výslovnosti mnohých slov, takže svůj úkol slovník jistě splní. Přesto však není možno nemít k slovníku jisté připomínky, jak ostatně redakce sama očekává.

Je to především výběr uváděných slov cizího původu, k němuž je možno zaujmout kritické stanovisko. Předně se ukazuje, že slovník přes omezení, které si stanovil v úvodu, uvádí slova, jejichž užívání je omezeno na úzký okruh odborníků (podle mého mínění neměla být z tohoto důvodu zařazena do slovníku na př. hesla anthrax, aposiopese, botulismus, diuresa, emfysém, enteritis, frastická slovesa, hernie, macchie, palpace, raid, ragtime, tenakl) nebo která mají vůbec úzký, často dobový okruh užívání (ze slov tohoto typu uvádím alespoň slovo gitana = španělská cikánka [je to slovo minulého století, dnes naprosto ne běžné; v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český je doloženo jen z Podlipské a R. Svobodové] a frugální jídlo = bezmasé, prosté, skromné — rovněž slovo dnes neužívané; doloženo jen ze Sv. Čecha [Kandidát nesmrtelnosti], Heyduka, Stankovského, Ot. Hostinského a Jar. Vlčka). Na druhé straně je však celá řada slov, nikoli úzce odborných ani tak obecně známých, že nepotřebují výkladu, která by podle mého soudu do slovníku zařazena být měla. Uvádím alespoň tato: kontraktace, agrotechnik, kvalitář, kvíz, penicilin, radiace, rafije, ranžír(ovat), regresivně, sarkom, terarium, turbina a z posledních písmen abecedy: watt, welter (avšak bantam je uveden), wistarie, zootechnik, žandár, žardiniéra, ženerósně, žingle (žengle), žentour, žet, [101]žinýrovat (se), žoldnéř, žoviální a mn. j. I při prvním prolistování překvapí značný nepoměr mezi množstvím slov začínajících posledními písmeny abecedy a písmeny ostatními. Kdežto písmeno a zabírá 32 stran, b 17, i 14 a půl, k 36, písmena u, v, w, x, y, z, ž obsáhla dohromady jen 6 a půl strany. To se ovšem nutně odrazilo i ve výběru slov.

Nejvíc je přetíženo názvosloví lékařské, z něhož je také téměř polovina slov nahoře v závorce uvedených: anthrax = sněť slezinná, botulismus = otrava jedem klobásovým (určení oboru ve slovníku není, myslím však, že to je odborný termín), diuresa = vylučování moče, emfysém = rozedma plic, enteritis = zánět sliznice střevní, hernie = = kýla, palpace = prohmatávání těla. Hojné zastoupení lékařských termínů by se dalo snad částečně odůvodnit tím, že lidé chtějí znát český název své nemoci označované v diagnosách latinsky.

Také termínů literárních, jazykovědných a hudebních je myslím vzhledem k množství slov uvedených v tomto slovníku z jiných oborů neúměrně mnoho (z jmenovaných je to aposiopese = náhlé odmlčení v řeči, uprostřed věty a frastická slovesa = pomocná; z hudebních bych uvedla alespoň agitato, con dolore, con fuoco, rinforzando). Nemělo by se myslím zapomínat na to, že zájmy dnešních čtenářů se nesou spíš k veřejnému životu a k vědám technickým, jak to také bylo jasně vysloveno loni v anketě Ukázkového čísla Slovníku současného spisovného jazyka českého (zprávu o anketě viz v minulém čísle, s. 25—32).

Problematické je také zařazení zkratkových slov jako na příklad Goelro, rabkor a p. Patří vůbec do kapesního slovníku cizích slov? Bude někdo tato slova hledat v tomto slovníku (existují přece slovníky zkratek, ne všechny špatné)? A totéž platí o slovech, která už zdomácněla v našem jazyce tak, že se sotva najde někdo, kdo by jim nerozuměl a hledal jejich výklad ve slovníku cizích slov. A není-li uvedeno jejich znění v jazyce, z něhož byla převzata, zabírají myslím v tomto slovníku docela zbytečně místo (jde o slova jako auto [vyložené jako automobil], bál, bača, fábor, fialka [vyložené jako violka], hastrman, koliba a p.). Když však byla zařazena, měla by být i v jejich výběru — stejně jako ve výběru jiných slov — jistá důslednost. Když na př. byla zařazena fialka, proč není uvedena konvalinka? Nebo když je berla, proč není perla, když je broněvik, proč není gruzovik? Když je akatalektický a katalektický, proč není hyperkatalektický? A konečně: proč je uvedena bible Kralická? Slovo bible do slovníku cizích slov jistě patří, ale bible Kralická není přece cizí sousloví ani cizí pojem (a otázky pravopisného psaní nejsou úkolem tohoto slovníku).

Bude tedy nutno znovu se vážně vrátit k výběru hesel, až se bude pomýšlet na druhé vydání (redakce slibuje, že k němu dojde brzo), protože otázka výběru hesel je jednou ze základních — a jak každý, kdo na slovní[102]ku pracoval, ví, nejobtížnějších — otázek každého slovníka, který nechce zachytit úplnou slovní zásobu určitého oboru nebo celého jazyka.

Obtížný je také výklad slov. Celkem bez problémů je tehdy, lze-li uvésti jen český ekvivalent, jak tomu je na př. u hesel gratulace = blahopřání, gratis = zdarma, grandiosní = velkolepý, kontra = proti, morfologie = tvarosloví a p. Kde však není možno uvést ekvivalent a je nutno sáhnout k popisu nebo výkladu, nastávají potíže. Na jedné straně je třeba jisté důslednosti ve způsobu výkladu, jde-li o slova téhož druhu (na př. z chemie: tombak je správně vyložen jako druh slitiny mědi a zinku, ale pakfong = slitina kovů, nové nebo čínské stříbro; nebo z mineralogie: trachyt = druh vyvřeliny, kdežto kyz = nerost [rovněž jako „nerost“ je ovšem vyložen i minerál]), ale na druhé straně je žádoucí vyhnout se šabloně. Přitom je nutná jistá přesnost formulace, která nesmí utrpět stručností výkladu. Neboť právě snaha o stručné vyjádření je příčinou, že se někde objeví nepřesný, nebo dokonce i nesprávný výklad; tak „mluva společenské spodiny“ není dnes i argot i slang, jak se totiž u obou těchto slov ve slovníku vykládá, nýbrž jen argot (nejšťastnější není ani vyjádření „společenská spodina“); outsider není jen ten, „kdo nemá naději na úspěch“, nýbrž každý, kdo stojí mimo něco, vně něčeho (ať z nezájmu nebo z neznalosti), pirueta není jakékoli „rychlé otočení na jedné noze“, nýbrž jen při tanci nebo při bruslení (přeneseně lze ovšem užít tohoto výrazu o rychlém otočení vůbec); generál není jen „důstojník u pozemního vojska“, ale i u letectva; heslo graždanka by snad také bylo čtenáři zřejmější, kdyby bylo vyloženo tak, jak se vykládá ve Velkém rusko-českém slovníku: „azbuka zavedená Petrem I. v 18. stol.“ (18. století by bylo možno vynechat). Podobně je možno mít výhrady též u hesel sortiment, terasa, machr a u mnoha jiných. — Blíže si z nich všimneme ještě těch slov, která označují různé směry umělecké, ať už ve výtvarnictví nebo v literatuře, protože nevyhovují většinou ideologicky. Za všechny uvedu jen jeden název, ruralismus, protože je nejnázornější. Haller jej vykládá jako „směr zabývající se problémy venkova“. To však přece naprosto nestačí. Problémy venkova stojí v popředí zájmu našich spisovatelů také dnes, a přesto nemůžeme říci, že by na př. Bohumil Říha, který se ve svých pracích problematikou venkova zabývá, byl ruralistou. Ruralisté neviděli třídní rozpory na venkově za první republiky, hlavní důraz kladli na selskou tradici. A proto je nutno tento výklad upravit tak, aby bylo zřejmé, že jde o úpadkový buržoasní směr v naší literatuře.

Rovněž stavba hesla (uspořádání významů) a stylistická a vrstevní charakteristika slova není vždy nesporná. V úvodě redakce uvádí, že „hlavně se klade důraz na aktuální význam cizího slova“, často však neuvádí nejběžnější význam na prvním místě (tak u hesla [103]siréna nejprve je výklad „svůdnice“, pak teprve „rotační píšťala“; podobně u hesla lokálka: krátká zpráva v novinách; místní dráha; nebo u hesla alpaka: = 1. druh lamy, 2. argentan, pakfon; nebo u hesla fofr: zast. vějíř, ruční mlýnek; lid. shon a j.).

Stylistická a vrstevní charakteristika slova je neobyčejně obtížná zvláště proto, že nemáme ještě zcela jasně určeny a rozlišeny pojmy a termíny obecný, hovorový, lidový a familiární. Přesto však nelze užívat těchto označení libovolně, jak se to — zdá se — v některých případech v slovníku děje. Uvedu jen jeden příklad, třebaže právě tento materiál je v tomto slovníku velmi bohatý. V mluveném jazyce jsou dnes běžná slova generálka a plenárka (za spisovné „generální zkouška, generální mapa, generální oprava“ a „plenární schůze“. Je správné, že je slovník uvádí, nemůžeme však souhlasit s tím, že plenárka je označena jako výraz familiární, generálka ve významu ‚generální zkouška‘ jako výraz spisovný, ve významu ‚generální mapa‘ jako výraz hovorový a konečně ve významu ‚generální oprava‘ jako odborný termín technický. Myslím, že ve všech případech měla být u těchto slov zkratka „hovor.“, protože všechna jsou v téže jazykové rovině (tak také zařazuje slovo generálka Trávníček ve svém Slovníku [plenárka je u něho bez označení], kdežto Příruční slovník nemá jednotné určení; není však možno zapomínat na to, že první díl Příručního slovníka vyšel r. 1935, tedy před 20 lety).

Zcela na okraji je spíše technická poznámka k systému odkazování a pravopisu jednotlivých slov. Také zde by byla žádoucí větší důslednost (odkazy často chybějí, a to i tam, kde by jich bylo nezbytně potřebí; všimla jsem si podrobněji na př. názvů tkanin: u písmene g je heslo georgette, které však ve složenině s podstatným jménem krep má podobu počeštěnou: krepžorzet — u písmene ž však toto slovo vůbec uvedeno není), stejně jako v uvádění jazyka, z něhož slovo bylo převzato (také chyby v abecedním uspořádání sem patří, na př. regata, regál nebo rehus, rebel), a ve výslovnosti.

Výslovnost se uvádí u těch slov (respektive slabik), kde se liší od pravopisu — na př. konsekutivní (-týv-), konjunktura (-tú-) a pod. —, avšak nedůsledně. Chybí na př. označení u hesla paian, margarin, hangar, konkretní, ažura a j., ačkoli tu je ve spisovné výslovnosti nepochybná délka. Leckde je uvedena výslovnost chybná; na př. slovo rush se vyslovuje buď po anglicku (a) anebo po česku (u); naprosto umělá a neopodstatněná je výslovnost (e), jak ji uvádí slovník (bohužel podle Příručního slovníku; avšak ani zde není možno přejímat materiál nekriticky).

A konečně jedna připomínka: otázka uvádění původního znění v cizím jazyce (zároveň s uvedením cizího jazyka), jak to dělají sovětské slovníky cizích slov (Pechovo uvádění cizího jazyka myslím nemůže [104]postačit). Soudím, že by slovník velmi získal, kdyby původní znění uváděl; čtenář by měl okamžitě jasno i u takových slov, která se dosud hláskoslovně nezměnila (na př. typografický termín alinea = nový odstavec), i u těch, která se hláskoslovně přizpůsobila češtině tak, že je za cizí slova na první pohled už nepovažujeme (žold = Sold, hastrman = Wassermann atd.).

Pro druhé vydání by tedy bylo nutno provést pečlivou revisi textu a odstranit nedostatky, které jsme zde naznačili. Je však otázka, zda by nebylo lépe věnovat všechnu péči chystanému velkému slovníku cizích slov, k němuž mohou sloužit za vzor nejen uvedené slovníky sovětské, nýbrž i nedávno vyšlý polský slovník (Słownik wyrazów obcych, 1954). Neboť velký slovník bude veřejnosti sloužit po všech stránkách daleko přesněji a úplněji, než jak to bude moci učinit i revidované vydání Kapesního slovníku.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 3-4, s. 99-104

Předchozí Josef Filipec: Slohový a jazykový rozbor příručky o hutnictví

Následující J. Schieszl, František Trávníček: Co je s vědeckou pozůstalostí Gebauerovou?