Časopis Naše řeč
en cz

Moderní klasik o jazyku

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

Maxim Gorkij správně zdůrazňoval, že základním prvkem literatury je jazyk, její nástroj a — spolu s fakty, životními jevy — též její materiál. Proto žádal po spisovatelích, aby věnovali jazykové stránce svého díla velikou péči, neboť čím dokonaleji dovede autor užívat celonárodního dorozumívacího nástroje, který je samozřejmě jako celek výtvorem kolektivním, tím účinněji může ideově a umělecky působit na své čtenáře. Na druhé straně má ovšem umělecká literární tvorba neobyčejný význam pro celý národ i po stránce jazykové, zejména pokud jde o spisovný jazyk. Není potřebí se o tom šířit, stačí jen připomenout výstižnou „theorii dobrého autora“, s níž vystoupil už před lety jeden z prvních redaktorů našeho časopisu, Václav Ertl: nepřihlížíme-li v konkretních literárních dílech k funkčně podmíněným prvkům nespisovným a k individuálním odchylkám a pokleskům, je jazyk dobrých spisovatelů nejenom nejlepším obrazem obecného spisovného [220]usu, nýbrž zároveň i kriteriem správnosti a vzorem pro ostatní uživatele.

Spisovatel pozorně pracující s jazykem nemusí však zajisté jazykově vychovávat jen skrze své umělecké dílo, nýbrž je užitečné, když své poznatky, zkušenosti a názory vyloží též přímo a když třeba i bojovně vystoupí proti jazykovým theoretikům, kteří se v zajetí svého oboru dostali na scestí, odtrhli si jazyk od života a potřeb společnosti a své poslání nevidí ve funkci odborně spolehlivých učitelů a rádců, nýbrž povětšině jen v negativní úloze jazykové policie, jež přemírou svých zákazů, často vědecky pochybených a bezduchých, nahání lidem hrůzu před samostatným písemným projevem a někdy přímo klade překážky potřebnému rozvoji jazyka a literatury. Za nejslavnější takové osvobozující vystoupení v celém posledním půlstoletí lze u nás jistě považovat otevřený útok Ivana Olbrachta z roku 1931 proti úzkoprse brusičské praxi Naší řeči v době hlavního redaktorství Jiřího Hallera.

Olbracht byl spisovatel, jehož jazykové mistrovství bylo obecně již za jeho života právem uznáváno,[1] proto jeho vystoupení mělo zvláštní váhu a stalo se podnětem k rozsáhlé diskusi o otázkách spisovné češtiny a jazykové kultury. Přestože některé základní otázky nebyly v třicátých letech ještě vyjasněny a ani odpůrci nesprávných názorů Hallerových nebyli prosti idealistického nazírání na jazyk, těžíme z kladných výsledků této diskuse ještě dnes. Již z toho důvodu zasluhují polemické stati Olbrachtovy nového připomenutí. A stejně, ba zčásti ještě více zasluhují oživení některé jiné jeho názory na jazyk, zvláště na jazykovou stránku uměleckého díla, zejména pokud běží o nové vydávání starších autorů. I když — nebo právě proto, že některé problémy nejsou tu ještě podnes plně a uspokojivě vyřešeny, neztratily tyto projevy dosud svou aktuálnost a zčásti se dokonce mohou stát podnětem k novým diskusím, k nimž by dnes naše jazykověda přistupovala už s lepšími předpoklady, totiž vyzbrojena po zásadních statích Stalinových marxistickou obecnou theorií jazyka, a proto schopna správně se postavit i k rozmanitým otázkám dílčím.

Je tedy třeba uvítat soubor Olbrachtových statí O jazyce a literatuře, který připravil k vydání a opatřil poznámkami Rudolf Havel (vydal Československý spisovatel, Praha 1953, jako 44. svazek Knihovničky Varu; stran 48). Sborníček obsahuje celkem sedm projevů, z nichž první, feuilletonově laděné zhodnocení Haškova Švejka, uveřejněné r. 1921 po vyjití prvého dílu, celkem [221]jen okrajově se dotýká i stylu tohoto nejskvělejšího plodu české satiry. Další čtyři čísla, „Jazykový zmatek“ I a II, „Jazykové zmatky řeší laici“ a úryvek z úvodu ke knize „O zlých samotářích“, tvoří jádro sborníčku: první dvě z nich jsou vlastně ono vystoupení proti dřívější brusičské orientaci Naší řeči, třetí rovněž vzniklo v souvislosti s diskusí (1932) a čtvrté (z roku 1939) reaguje na její výtěžky. V posledních dvou statích souboru, t. j. v příspěvku do ankety „Upravovat staré texty?“ a v úryvku z předmluvy k novému vydání „Blouznivců našich hor“ Antala Staška (obě čísla z r. 1939), vykládá Olbracht svůj postoj k jazykové stránce literárních děl minulého století a odůvodňuje úpravy, které prováděl v knize svého otce.

Posudkem Švejka se zde nemusíme podrobněji zabývat, postačí toliko říci, že už po vyjití jen části díla, kdy celá buržoasní kritika stála v rozpacích, Olbracht velmi dobře poznal jeho cenu a také postihl, že všechny prvky argotické a vulgární, které ve Švejkovi jsou, celý ten „neliterární“ sloh, ty „bezděčné políčky, které kniha dává staré i nové literární estetice a hlavně starému i novému literárnímu estétství“ (5), nejsou zde samoúčelné, nýbrž mají tu své místo a jsou účinným prostředkem charakterisačním, neoddělitelným od obsahu a satirického tónu knihy.

Podnět k vystoupení proti jazykovým zmatkům dal Olbrachtovi Hallerův rozbor knihy Otokara Fischera „Duše a slovo“ v Naší řeči, podle něhož se Fischer dopustil ve svém díle více než dvou set jazykových chyb. Vinu však nenalézá Olbracht u Fischera, nýbrž u celých generací brusičských filologů a profesorů, z nichž „každý měl nějaké koníčky, a co bylo u jednoho správné, bylo u druhého vrcholem nepravosti“ (12), takže nikdo už vlastně neví, co skutečně chyba je a co není. Redakce Naší řeči pak, zvláště pokud se snažila stěsnávat i jazyk v krásné literatuře do hranic úzce školsky chápané normy, tuto nejistotu neodstraňovala, nýbrž naopak ještě ji zvyšovala. Olbracht považuje za neudržitelný stav, že spisovné češtiny se dá správně používat jedině v klidu a pohodlí u psacího stolu, kde leží po ruce všechny pomůcky, v nichž stále musíme hledat poučení. A možnou nápravu vidí v radikální úpravě pravopisu a v připuštění všech výrazů, obratů a vazeb, které přes dlouholetý boj proti nim ve spisovném jazyce i u dobrých autorů fakticky zdomácněly a stále žijí.

Při těchto svých názorech Olbracht ovšem naprosto nebyl obhájcem jazykové anarchie a libovůle. Proto odsoudil ve zvláštním článku diletantské pokusy, kterým se oddávala na počátku třicátých let i část levě orientované mládeže, reformovat český pravopis na př. užíváním jen malých písmen, odstraněním ů a psaním [222]y pouze po d, t, n, kdežto jinak zavedením veskrze i. Správně tehdy Olbracht napsal, že užívání měkkého a tvrdého i nepůsobí zvláštních potíží již ani dobrým žákům obecné školy, a ještě méně psaní ú a ů a velkých nebo malých písmen. Závažnější obtíže zřetelně viděl v pravidlech o psaní s a z, v některých případech délky a krátkosti a j. Je zajímavé a příznačné, že většinou právě tyto věci jsou dnes předmětem největších diskusí v komisi pro přípravu nových Pravidel českého pravopisu. Olbracht si byl vědom, že promyšlená úprava tu není snadná, proto zdůrazňoval, že reformu musí provést lidé se zájmem o jazyk a s odbornými znalostmi, vědomí si však potřeb praxe a mající na zřeteli široké vrstvy uživatelů jazyka.

V třicátých letech k závažnější úpravě pravopisu ovšem nedošlo. I Pravidla z roku 1941 jen zčásti si vzala poučení z diskuse, která se rozvinula po Olbrachtových článcích zejména zásluhou mladých tehdy jazykovědců, sdružených v Pražském linguistickém kroužku.[2] Přesto však výtěžky diskuse byly dalekosáhlé a znamenaly nejen porážku bezduchého brusičství, nýbrž zároveň i zvýšení skutečné péče o opravdovou jazykovou kulturu. Několik let po skončení diskuse to Olbracht krásně postihl v úvodu k své knize „O zlých samotářích“. Nejdůležitější část této pasáže byla v Naší řeči uvedena již loni, v citovaném článku „Ivan Olbracht a česká jazyková kultura“ (s. 73n.), nemusíme ji zde tedy znovu opakovat.

S Olbrachtovým postojem k jazyku do značné míry souvisí i jeho názory na to, jakým způsobem vydávat starší autory. Jak jsme už naznačili, je to otázka, které jsou věnována poslední dvě čísla sborníčku. Když připravoval k novému vydání Staškovy Blouznivce, viděl Olbracht, že za padesát let od vzniku díla se ve spisovném jazyce leccos změnilo, a to nejen v drobnostech pravopisných, nýbrž i pokud jde o hodnocení a užívání některých jevů, jako na př. forem předminulého času, přechodníků a pod., které povětšině nemají v jazykové výstavbě starších děl zvláštní funkci, nýbrž jichž autor užíval jen proto, že to soudobé kodifikace předpisovaly, nebo pod tlakem dobového stylistického usu. Na dnešního čtenáře však zpravidla takové věci působí rušivě a dílo mu zbytečně oddalují. Proto se Olbracht rozhodl upravit knihu svého otce tak, jak by ji asi „upravoval on sám, kdyby žil a byl o padesát let mladší“ (32). A podle Olbrachtova mínění se má vůbec dbát při vydávání starších [223]knih na to, „aby byl jazyk autorův přiblížen jazyku dnešního čtenáře a aby estetický účin vět, kde vyprchal, byl naplněn bývalou silou“ (34).

Řešení této otázky ovšem není tak zcela jednoduché, jak je formuluje Olbracht, i když se omezíme jen na stránku jazykovou. Nemluvíme-li už ani o verších, jsou díla, která přes jazykové odchylky jsou živá, ba u nichž jakýkoli zásah, třeba s dobrým úmyslem, pociťujeme rušivě;[3] a jsou naopak díla, která neodvolatelně patří už do literárněhistorického archivu: sáhnou po nich jen zvláštní zájemci a žádný zásah jazykový je již obecně neoživí, nanejvýš jen o nich skreslí představu. Proto dnes stojíme na rozdíl od Olbrachta na stanovisku spíše opačném; v nových edicích se pietně zachovává jazyk autora a v zásadě se připouštějí jen zásahy pravopisné, a to ještě jen takové, kterými se neporušuje zvuková podoba textu. Takovými zásadami se řídí na př. Knihovna klasiků, Národní knihovna a j.

Na druhé straně je však někdy přece jenom nutno provádět i jiné úpravy, na př. ve vydáních pohádek pro děti je třeba odstraňovat výrazy dnes už nesrozumitelné a z výchovných důvodů leckdy i uvádět jazyk staršího autora v soulad s dnešním usem.[4] [224]Kromě toho i Olbrachtova argumentace má jistě také svou váhu. Je prostě zřejmé, že různé okolnosti si vynucují různý postoj k jazyku staršího autora, a bylo by skoro žádoucí právě dnes, po bohatých zkušenostech z posledních let s mnoha edicemi klasiků i jiných děl, rozvinout novou diskusi o těchto otázkách.

I z tohoto závěru vidíme, že Olbrachtovy stati o jazyce nemají cenu jen historickou, nýbrž že jsou svým způsobem dosud velmi aktuální. A proto je tím záslužnější, že sborníček byl vydán. Kladně je třeba zhodnotit i pečlivost vydavatelovu, který v ediční poznámce vysvětluje situaci, za níž jednotlivá čísla vznikla, a v řadě vysvětlivek podává bibliografické údaje i objasnění některých narážek, kterým by nezasvěcený čtenář dnes už nerozuměl.


[1] Srov. nekrolog Zdeňka Tyla Ivan Olbracht a česká jazyková kultura v loňském ročníku Naší řeči, str. 69 n.

[2] Otištěna byla ve známém sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura z r. 1932; srov. dále B. Havránek, Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 10, 1947—48, s. 13n., a Frant. Trávníček, Podstata a úkony pravopisu, tamtéž, s. 23n.

[3] Jako odstrašující příklad se uvádívá úprava Babičky provedená Františkem Bartošem, ovšem nikoli kvůli přiblížení jazyka Němcové soudobému čtenáři, nýbrž s hlediska dobových kriterií jazykové správnosti. Viz 2. vydání Bartošovy edice, I. L. Kober, Praha 1892. — Srov. též článek Rudolfa Havla Poznámky ke kritice textu „Babičky“ (Naše řeč 33, 1949, s. 121n.).

[4] Srov. na př. v doslovu k vydání Českých pohádek pořízenému kolektivem katedry čes. jazyka a literatury býv. pedagogické fakulty Karlovy university za vedení Felixe Vodičky a Aloise Jedličky (Stát. nakladatelství dětské knihy, Praha 1954, s. 212): „Není a nemůže být cílem našeho vydání zásada nezměněného dochování jazyka autorova, jako je tomu při vydávání klasiků, na př. v Národní knihovně. Proto se naše normalisace nemůže omezovat na jevy čistě pravopisné. Postihuje i jevy hláskoslovné, tvaroslovné a v jednotlivých případech i syntaktické. Zejména se odstraňují některé jevy zastaralé, jež jsou v rozporu nejen s dnešní normou, ale i s dnešním živým jazykem. Každou takovou jazykovou normalisaci musí však předcházet úvaha, zdali normalisace nenaruší buď celkový stylistický charakter pohádky, nebo stylistický záměr, vyplývající z jednotlivých situací.“ — Zajímavý je zase naopak postoj Rudolfa Havla, připravovatele nového vydání Babičky pro děti (v SNDK, Praha 1954, s. 201): „V jazyce Babičky jsou některé tvary a některé podoby slov, které dnes pokládáme za nesprávné nebo alespoň za nezvyklé. Kdyby se tyto ‚chyby‘ neobjevovaly právě v Babičce, jistě bychom je odstranili, zvlášť když jde o vydání určené především dětem. Nebojme se však, že se jazyk našich dětí těmito jazykovými odchylkami pokazí. Nepokazí se, jako se nepokazí jazykem mluveným, který se i dnes od spisovného liší. Babička je nám drahá i s těmito drobnými kazy, které nic nemění na kráse jejího jazyka a na účinné prostotě jejího vyprávění.“

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 7-8, s. 219-224

Předchozí František Cuřín: Klicpera a Mácha

Následující Kvido Hodura: O jazykovém slohu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1