Časopis Naše řeč
en cz

Jedno souvětí

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jeden z našich čtenářů zaslal nám „na ukázku“, následující souvětí, které zabírá „pouhých“ 40 řádek knihy Vladimíra Neffa Srpnovští páni (Čs. spisovatel 1953).

„Právě když kostohryzským patriciům, kterým mlčení němého karatele připomínalo živěji jejich viny než jeho kázání, bylo nejhůř, právě když ospalý Kubata pojal rozhodnutí, že zbourá svůj nedokončený pivovar, právě když Mauriciova hezounká dcerka oznámila svému otci, že hodlá vstoupit do kláštera, aby vykoupila jeho i své viny, právě když kolář Drabeš, muž počestný a zbožný, který prožil proměnu Kostohryz v ústraní zdánlivě netečném, dělaje si své a ani slovem se nepleta do veřejných záležitostí, k úžasu městečka se v opilosti veřejně doznal, on že to byl, kdo zabil vařečkáře Bartona a obral ho o jeho stříbro právě když hlinomazský Sláma všecek vyděšen vyběhl na rynek a volal, aby se všichni šli podívat na strašlivý zázrak, který se mu přihodil, když vyřezával sochu Umučeného na matčině klíně a Ježíšova tvář pod jeho nožem znenadání přijala Pudivousovu podobu, právě když kdosi začal tvrdit, že si jasně vzpomíná, že původcem zločinného nápadu, zavřít do čeledníku Utěchovu ubohou chasu, byl sám Mauricius, všudypřítomný zloduch, a když přízraky uhořelých, uvěřivše tomuto klepu, vyjíce do komínů počaly se dožadovat kupcovy hlavy, a když rozharaní měšťané, doufajíce tak ulevit svému svědomí, pojali nevlídný zvyk, shromažďovat se navečer před Mauriciovým modře a červeně pomalovaným statkem a potichu rokovat, bylo-li by lépe proklatce prostě oběsit nebo užít některého bolestnějšího způsobu, právě když stařičtí manželé Filemon a Bauca, sjednotivše se na názoru, že bylo od nich neprozřetelné, zatížili-li své duše těsně před odchodem na věčnost marným zločinem, naložili na žebřiňáček, vystlaný vlněnou dekou, celý svůj lup tobolek ze zlacené kůže, odvezli je do obnoveného lombardského skladiště — družstevníci totiž, budiž připomenuto, přijali bez reptání historku o Kumánech, byliť asi podobným incidentům zvyklí — padli na kolena před počestným Anichinem, hrbatým italským správcem a doznali se mu — právě když tísnivá nálada městečka měla už už vyrůst v obecnou epidemii kajícnosti, dostalo se sklíčeným hříšníkům nečekané posily, blahodárného duchovního uklidnění příchodem nového faráře, syna, oficielně synovce opata Ingebranda, známějšího pod jménem Bigamus.“

[187]Nebylo by jistě správné posuzovat celý Neffův román podle jediného úryvku, a autor historického románu může zajisté s výhodou užít některých stylistických prostředků, které by v díle jiném byly zcela nevhodné. Přesto však nemůže být sporu o tom, že souvětí takovéhoto typu je nevhodné za všech okolností — prostě proto, že je pro čtenáře nesrozumitelné. Nechceme tvrdit, že by bylo po stránce mluvnické chybné nebo že by mělo nějakou zmatenou stavbu významovou. Nevyhovuje však základnímu požadavku stylistickému, který na každé souvětí musíme klást: je naprosto nepřehledné a čtenář je nemůže podržet v mysli jako celek. Své myšlenky členíme do vět (souvětí) přece právě proto, abychom je čtenáři (posluchači) předkládali po úsecích, které je možno na první přečtení nebo poslech přehlédnout, pochopit, zvládnout, proto délka, obsáhlost a myšlenkový obsah věty nebo souvětí mají své hranice, které by se nikdy neměly překračovat. Uvedené souvětí Neffovo je překračuje mnohonásobně. Je v něm obsaženo tolik událostí, že rádi věříme našemu čtenáři, že si z něho zapamatoval jen tu poslední a potom ještě to, že „Mauriciova hezounká dcerka oznámila svému otci, že hodlá vstoupit do kláštera, aby vykoupila jeho i své viny“. Jak daleko je tu k Mathesiovu požadavku, aby souvětí neobsahovala více než jedno hlavní myšlenkové jádro! I když v próze umělecké není vždy třeba a možno uplatňovat tento požadavek přísně, neměli by se autoři proti němu proviňovat tak okázale.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 186-187

Předchozí Dš: Úcta ke klasikům a rozhlas

Následující Há: Uspěti