K metodice stylistického rozboru

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

-

Při stylistickém rozboru se ponejvíce spokojujeme výčtem a klasifikací slohových zvláštností. Při jejich hodnocení zůstáváme často v nejistotě. Je zajímavé připomenout si ještě dnes, jak nedůslední byli v této věci formalisté a strukturalisté. Připouštěli, že na př. i tiskové chyby mohou dotvářet básnické dílo, ale přitom zároveň kladli důraz na t. zv. „záměrnost“ stylistických prostředků. Když se na př. Mukařovský zamýšlel nad stylistickými prostředky Babičky B. Němcové[1], položil si u slovosledných zvláštností otázku, zdali nejde v některých případech „měkkého melodického vyznačení věty“ (na př. nevím, jak se mi tam líbit bude) prostě o projev dobového obyčeje, usu a nikoli o záměrný stylistický prostředek větné modulace. Potvrzení toho, že případy s nedůrazným slovesem na konci věty dobovým usem vykládat nelze, spatřoval Mukařovský v Babičce ve větách, kde se přemisťuje na konec nikoli sloveso, nýbrž jiné nedůrazné slovo.

Proti takovým úvahám je možno namítnout, že nezáleží na tom, jsou-li stylistické zvláštnosti motivovány dobovými nebo osobními návyky, že je tu hlavní věcí to, jak přispívají k výslednému dojmu čtenáře či posluchače. Zjištění záměrnosti (ať již jí rozumíme vědomé užití, nebo prostě strukturní přiměřenost) nezabezpečuje ostatně stylistický prostředek před negativním hodnocením. Ze stylistického rozboru není možno vylučovat t. zv. nahodilé nebo návykové zvláštnosti.[2]

Pokud jde o samo zjišťování funkční hodnoty stylistických prostředků, je třeba pamatovat na to, že je to veličina proměnlivá v prostoru i v čase. Hodnocení je mimo jiné závislé také na vnímavosti a vzdělání čtenářově, na jeho oblastním (nářečním) původu atd. Vývojová proměnlivost stylistických hodnot je dána především vývojem spisovné normy.

Jazykové vzdělání je v stylistickém hodnocení složkou velmi významnou. Prošel-li čtenář (a ovšem také kritik) brusičskou školou a přijal-li její zásady, bude mít docela jiné měřítko pro rozlišování stylistických prostředků a „chyb“ než čtenář (či kritik) odchovaný i [153]názorem, že jazykovému vývoji je třeba ponechat co největší možnosti.

Závisí-li však funkční hodnoty stylistických prostředků na celkové jazykové průpravě čtenáře a také na stupni jeho vzdělání estetického, je třeba připustit, že tu není úplně bezvýznamným činitelem ani vědomí nebo poznatek, že je nějakého prostředku v literárním díle autorem užito vědomě a podle určitého plánu. U stylistických prostředků výraznějších záleží samozřejmě i na tom, o jaký celkový plán tu jde. Čtenář ovšem může zůstávat dlouho v nejistotě, neužívá-li se nějakého stylistického prostředku ironicky nebo parodisticky.

Jde-li o stylistické prostředky, které vyvolávají představu osoby vypravěče zřetelně odlišné od autora, usnadňuje jejich hodnocení bližší určení této osoby již na začátku vyprávění. Je-li osoba vypravěče jen naznačena (na př. gramatickou osobou, hodnocením událostí a pod.), může být čtenářovy nejistoty v otázce, je-li vypravěč totožný s autorem, využito k zesílení uměleckého účinku.

Složitá psychologická situace může nastat tam, kde je motivace stylistických zvláštností odhalena osobou vypravěče až ke konci díla. Tak je tomu na př. v Šaldově povídce „Požáry“[3]. Čtenář je hned na začátku vypravování upoután stylistickými prostředky, které jsou charakteristické pro prozaiky libující si v barokisující dramatičnosti. Příznačné jsou tu již vstupní věty:

Bylo to ve čtvrtém roce té dlouhé války, která ne a ne skončit. Jako by nechtěla odejít, pokud nezchromí hříšného člověka hůř než vlačihy nebo aspoň neobsype ho prašivinou a svrabem jako posledního psa. Několikerou vlnou převalila se již přes toto staré město se starožitným jádrem, z něhož trčel kostel svatého Martina jako stará blyskavá pavéza, a s novými průmyslovými předměstími, která vznikla paprskovitě v poslední době kolem něho.

Již na tomto místě je vidět, že Šalda v této povídce podlehl dobovým tendencím vančurovského a ještě víc durychovského ražení, paralysuje však tento vliv do jisté míry ironickým postojem. Válečnému námětu starších dob (doba zůstává blíže neurčena) odpovídá archaické zabarvení textu.[4] Čtenář však zůstává v nejistotě, jak hodnotit jazykové zvláštnosti, které působí dojmem strojenosti, na př. ve větě:

Byl to podivný skřet žabích úst, neobyčejně dlouhých, pavoukovitých rukou, a stejně zvláštní chromé nožky, jejíž zkřivené prsty působily jako ptačí pařát.

[154]K čtenářově nejistotě přispívá i okolnost, že v povídce se vyskytují i různé anachronismy (jakoby ohlasy poměrů z první světové války). To zesiluje i ironické a parodistické zabarvení vypravování.

Situace se vyjasní až na konci povídky, když se k vyprávění o zavraždění židovského dítěte dodává:

A jako by bylo této oběti malého židovského skřeta třeba k usmíření nebes, požáry ustaly. Tak to aspoň zapsal starou třaslavou již rukou a švabachem do knihy pamětí místní kronikář, truhlář Antonín Záhubka na Podsvětí čp. 125. Měl několik latinských tříd a rád se vyjadřoval složitým knižním jazykem, vzdělávaným na překladě Tita Livia.

Z těchto slov může čtenář usoudit, že nejen věta, ke které se poukaz na starého kronikáře vztahuje, ale celé vyprávění je v nějaké souvislosti s fingovaným historickým pramenem. Nemůže být sporu o tom, že odhalení či předstírání této motivace je pro celkový čtenářův dojem velmi důležité a že by se výsledný účinek utvářel podstatně jinak, kdyby byla závislost na fingovaném historickém prameni čtenáři naznačena již na začátku povídky.

Je ovšem možno připustit, že vnímavý čtenář si udělá správný názor o stylistickém zaměření povídky hned od počátku a že by po případě nemusel mít vyjasnění ani na konci. Tím bychom zase došli k závěru, že stylistické hodnocení není možno dělat přímočaře pro všechny čtenáře. Je tu třeba počítat se složitým psychologickým procesem, jehož studium má velký dosah zvláště s hlediska literární výchovy.

---

[1] Sborník prací k 70. narozeninám prof. dr. J. Máchala (1925), přetisk v Kapitolách z české poetiky II, 1948, str. 311—322.

[2] Nelze tedy souhlasit s J. V. Bečkou (Úvod do české stylistiky, Praha 1948, s. 10), říká-li, že výběr variant (na př. v dvojicích typu páni a pánové, žačky a žákyně) „nepovažujeme za stylistický, není-li motivován jinak než náhodou nebo pouhým zvykem, ať už čistě osobním nebo krajovým či dobovým“. — O subjektivních slohových činitelích srov. Fr. Trávníček, O jazykovém slohu, Praha 1953, § 19—21.

[3] Listy pro umění a kritiku 3, 1935, s. 445—451.

[4] Jádrem vypravování povídky je tragický osud neduživého židovského dítěte. Při požáru je dítě rozzuřenými ženami vhozeno do ohně.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 152-154

Předchozí Věra Formánková, Jarmila Rysová, Jarmila Syrovátková: Stylistické vrstvy slovníku v dílech Marie Majerové

Následující Jaroslav Zima: K stylistice mluveného projevu