Nerudův thematický a jazykový program v Poetických besedách

Felix Vodička

[Články]

(pdf)

-

Vedoucí úloha Nerudova při vstupu družiny Májové do literatury na sklonku let padesátých a na počátku let šedesátých je všeobecně známa a obecně doceňována. Neruda přejímal úlohu mluvčího celé družiny a svým satirickým „U nás“ soustřeďoval na sebe hněv odpůrců; zároveň tam i jinde vytyčoval program [104]mladých spisovatelů. Jeho „Obrazy života“ se staly hlavní tribunou nové literatury. Vědomí odpovědnosti nutilo Nerudu k zásadním úvahám o společenské funkci literatury, o jejím charakteru, o její thematice a uměleckosti a konec konců i o jejím jazyku. Neboť všechny zásadní změny, které chtěl Neruda v čele družiny mladých spisovatelů vnést do české literatury, byly provázeny i změnami v jazykové a stylistické stránce literárních děl. Nebylo to však jazykové hledisko, které bylo rozhodující. Celý smysl vystoupení mladé generace se vzpíral proti úzce jazykovému hodnocení literatury, s jakým se setkáváme leckdy v literatuře obrozenské. „Vy podřizujete řeč myšlénce!“ říká s rozhorlením zpátečnický kritik mladému básníkovi Voláčkovi v satiře „U nás“ a je Nerudou výrazně zesměšněn za to, že v jedné tónině s odsuzováním „myšlének, jež v Evropě teď zrajou“ zdůrazňuje jako důležitý postulát i samozřejmý požadavek, že „česky umět musí český básník“. Zcela jiné požadavky zdůrazňoval Neruda; jemu šlo především o pokrokovou ideovost a pravdivost v literatuře. Zároveň s tím proniká však i vědomí, že je třeba odstraňovat z literárního jazyka ty stylistické složky, které měly platnost samoúčelnou nebo ornamentální a které pomáhaly vnějším verbalismem zakrýt nedostatek obsahu. Připomeňme opět slova konservativního kritika z „U nás“, adresovaná mladým básníkům:

Nač pokračovat také v řeči časem,
nač obnovit chtít mluvu pěvců hlasem,
nač vůbec myšlének, když národ v plence?
Ta vaše řeč, a to mne tuze leká,
je přece příliš málo středověká!
Jen římskou periodou může lid
náš za nos ještě trochu veden být:
když periodám našim nerozumí,
toť také sotva posoudit nás umí.

Zřejmá tendence oprostit jazykový projev od archaismů a zastaralých větných konstrukcí (period), jakož i snaha „obnovit mluvu“ v její dorozumívací funkci „pěvců hlasem“, dala také i příznačný charakter Nerudově literární tvorbě hned v jejích počátcích. Mnohokrát byla již citována slova Šaldova z „Aleje snu a meditace nad hrobem Jana Nerudy“ o tom, jak Neruda měl odvahu „učinit slova nemytá a nečesaná posly věčnosti“.

Účelem tohoto našeho článku není však jen připomínat tyto obecně známé poznatky. Jde nám o to, abychom upozornili na některé otázky thematiky i jazyka literárních děl, jak se vynořily v souvislosti s Nerudovým pokusem sjednotit všecky tvořivé síly [105]české poesie ve sbírce Poetické besedy, vydávané a redigované Nerudou od r. 1883.

Poetické besedy měly svůj pevný program, s nímž vstupovaly do let osmdesátých. Prohlášení redaktora Jana Nerudy a nakladatele Eduarda Valečky oznamovalo, že mají především dvojí účel: 1. „aby prospěly samé básnické produkci české“; 2. „aby českému básnictví klestily cestu a získaly obliby v národních kruzích nejširších“.

První úkol směřoval k poesii samé, měl jí vytvořit pevnou základnu nakladatelskou a organisační, měl ji soustředit k umělecké soutěži v jednom podniku, o němž redakční oznámení sdělovalo, že se chce odporučovat čtenářstvu jen „vlastní hodnotou“. Co znamenal tento podnik pro českou poesii, o tom svědčí již sám výčet básníků, které Neruda kolem sbírky soustředil ihned v redakčním oznámení. Jsou mezi nimi májovci (A. Heyduk), ruchovci (Sv. Čech, L. Quis) i lumírovci (J. V. Sládek, J. Vrchlický, J. Zeyer). Je třeba říci, že k tomuto sjednocení docházelo v době, kdy oba tábory, ruchovský i lumírovský, měly za sebou již první velké boje, které příslušníky obou táborů vzdalovaly od sebe přímo osobně.

Ale nebylo by správné domnívat se, že šlo jen o formální a organisační shromáždění všech významných básníků v jedné sbírce. Druhý úkol, který stanovil, že cílem sbírky je získat české poesii obliby v národních kruzích nejširších, znamenal v situaci let osmdesátých čin velkého dosahu. V letech osmdesátých česká buržoasie přešla v politickém poměru k Vídni od státoprávního hlediska (sice zastaralého a neživotného, ale přitom důsledného v nekompromisním odporu) k politice oportunismu spojeného s podporou reakčního tábora v říšské politice, t. j. zrazovala národně osvobozenský boj, aby si připravila půdu k nevybíravému a bezohlednému postupu při zajišťování svých hospodářských posic a všech ostatních zájmů třídních. Tehdy se buržoasie také rychle distancuje od demokratických idejí, které jí pomáhaly kdysi formovat takřka celý národ do boje proti pozůstatkům feudalismu. Buržoasie bude mít stále větší zájem o svou literaturu, odpovídající její mentalitě a neohlížející se na zájmy lidu. A právě v této situaci má ohromný význam organisační čin, jakým byly Poetické besedy, které si kladou za cíl soustředit přední české básníky k tvorbě zaměřené k nejširším kruhům národním, t. j. k jeho lidu.

Neruda se již jednou ve svém mládí zabýval theoreticky otázkou národní a lidové literatury, a to v článku Ze vzduchu v „Obrazech života“ r. 1860. Tehdy — ve shodě s programem hájeným již [106]v „U nás“, v polemice s J. Malým a v souladu s celou svou tvorbou v období Knih veršů — hájil především právo poesie přispět podstatně k poznání života a společenských jeho rozporů, ale zároveň mu šlo o plný rozvoj literatury jako součásti národní kultury v celé rozloze její společenské funkce. Proto polemisoval s obrozenským pojetím lidu, omezujícím lid na obyvatele vesnic, a proti pojmu lidu kladl důraz na pojem národa, který měl na mysli všecky třídy národní společnosti. „Chceme-li pokrok národa, musíme pro všechny třídy jeho zároveň pracovat: všechny třídy musí se vyrovnat třídám jiných národů, nebo se staneme jednostrannými, naše vzdělanost bude nepravá, náš pokrok záhadný a život našeho národa věčně kolísavý a nejistý.“[1] Jde mu tedy o literaturu celonárodní, ale nepředstavuje si ji tak, že by měla jen jedinou formu, formu „lidovou“. Nemůže ji podle Nerudova přesvědčení mít, protože nejsou všichni lidé stejně vzdělaní. Neznamená to, že by podceňoval lid („že by lid náš k něčemu nezralým byl, uznáváme za pouhou urážku“), ale přece jen „nestojí lid náš ještě na stupni tříd vyššího vzdělání a nebude také nikdy na něm státi. Aristokracie duševní bude vždy lišiti se od vzdělání masy, a právě proto nesmí také literatura pouze k „lidu“ hleděti a musí i plody se honositi, které dostačujou lidem, již svoje vzdělání dobyli sobě na základě všeho toho, čeho cizí národové už dovedli. Čistě národní literatura jest pouhý nesmysl. Měli jsme ji jenom tenkráte, když celá literatura sestávala toliko z národních písní a pověstí …“[2] Z těchto Nerudových výroků je zřejmé, jak mu v jeho úsilí o literaturu národní nikdy nešlo o lineární její nivelisaci; vždy musela právě národní literatura plnit všechny úkoly, jaké na ni klade soudobý stav vzdělání. Neruda to osvětluje na velkých heroích světové literatury, na Goethovi, Lessingovi, Schillerovi, Dantovi, Miltonovi, kteří „nepsali zajisté pro lid v užším slova smyslu“, kteří psali pro vzdělance a teprve „masou těchto vzdělanců … působili zase na vrstvy dolejší“[3] a kteří přece patří zároveň k literatuře národní.

Zatím co Nerudovo básnické úsilí o vytváření národní literatury bylo tedy v letech šedesátých zaměřeno na poznání života viděného přímo z posic lidu, s hlediska jeho zájmů, ale bez výslovného zřetele k tomu, aby se stal srozumitelným „nejširším kruhům národním“, přihlašuje se nyní na počátku let osmdesátých svými Poetickými besedami právě k této široké basi čtenářské, kterou je třeba mít na mysli a pro kterou je třeba najít speciální formy [107]básnického projevu. Neruda si za změněné situace společenské a politické uvědomuje, jakou hodnotu pro národní kulturu mají taková díla literární, která se svou obecnou srozumitelností a svou národní specifičností stávají kulturním majetkem celého národního společenství. „Nepsali jsme pro národ dle jeho potřeby,“ napsal Jan Neruda v r. 1887 v Národních listech (25. září), „dle jeho ducha, jeho porozumění. Mnoho-li pak je toho, co z pěkné té naší literatury stalo se živým majetkem národu, co vštípilo se do jeho paměti, rozmnožilo vlastní jeho myšlenkový poklad, zachvělo mu srdcem?“[4] Vytvořit takovou národní literaturu stalo se na počátku let osmdesátých cílem vlastní umělecké práce Nerudovy a i cílem jeho vedení v Poetických besedách.

První etapou na této cestě Nerudova vývoje byly jeho Písně kosmické. V nich Neruda hledal cestu k poesii, která zachovávajíc všechny své hodnoty při poznávání života a skutečnosti měla by zároveň všechny znaky obecné srozumitelnosti, demokratické formy. Již v nich je obsažena částečná revise starších Nerudových názorů z článku „Ze vzduchu“ z r. 1860. Zatím co dříve ukazoval na nutnost několikerých typů kulturních hodnot uvnitř národní literatury, diferencovaných podle stupně vzdělanosti a náročnosti, hledá nyní cestu, jak učinit i nejnáročnější hodnoty aspoň v oblasti umění srozumitelnými a pochopitelnými všem. Cesta demokratisace umění se mu začíná jevit jako záležitost umělecké dovednosti, jako cesta uměleckého mistrovství. Proto se tak děsí všech připomínek, že jeho sbírka, zabývající se kosmickým thematem na podkladě posledních poznatků vědy, bude patrně přístupná jen zasvěcencům, a proto ty své písničky „česal, myl, škrobil a žehlil“[5], aby svou uměleckou dokonalostí i srozumitelností se mohly stát dílem celonárodního dosahu a významu.

Písně kosmické však naznačují jen zárodek toho, co měl Neruda na mysli při své poesii pro „nejširší kruhy národní“. Mnohem výrazněji tlumočí tyto tendence Balady a romance, které zahajovaly Poetické besedy. Neruda na nich pracoval dlouho (od r. 1876) a zdá se, že zprvu bez pevného plánu. Sám píše V. K. Šemberovi: „Rostlo to, jak to právě rostlo. Těžko rovnováhu hledat.“[6] Přitom však právě Balady a romance představují program, jaký měl na mysli Neruda i celou sbírkou Poetické besedy. Literatura národní musí mít podle Nerudy, jak to cítí v letech osmdesátých, i svůj specificky český obsah. Ve své stati o literatuře národní [108](N. l. z 25. 9. 1887) píše Neruda: „Šli jsme kolem domácích svých pramenů, jako by jich ani nebylo, nedotkli jsme se téměř ani velkolepých svých dějin, z nichž možno vyvádět jednotlivé heroy a heroické činy pro uměleckou tvorbu již jakoby ulité, nevšímali jsme si svých kouzelně krásných mythů, z nichž možno utvářet postavy přímo slunné duševní krásy a novosti nikde netušené, aniž mudrosloví svého lidu, z něhož možno uvést do světového básnictví ethické názory, rovněž nové, jako démantově čisté.“ „Odívali jsme se v jakous básnickou uniformu světovou, a oni jsou zatím do té velké básnické armády, do toho ‚básnictví světového‘ přijímáni jen ti, kdož přicházejí v kroji svém osobitém, řekněme národním“.[7] Takto viděl Neruda cíle národní literatury a v tomto smyslu vytyčoval i úkoly nejen sobě ve svých Baladách a romancích, ale i básníkům jiným v Poetických besedách.

Již redakční oznámení při zahájení vydávání Poetických besed ohlašovalo, že obliby v „národních kruzích nejširších“ chce sbírka získat „hlavně výpravným obsahem“. Redakce nevylučovala ani lyriku, hlavně časovou, po případě i zdařilé a vhodné „překlady“, ale jinak zdůraznění epického charakteru bylo ve shodě s nevyužitými thematickými okruhy specificky českými, jak připomínal Neruda ve své stati o národní literatuře. Balady a romance Nerudovy byly jasně ve shodě s tímto programem. Neruda připisoval Poetickým besedám „nesmírnou důležitost“. „Literatura tím nyní,“ psal E. Špindlerovi, „zabočí do kolejí národu nejprospěšnějších.“[8] Nerudovi bylo však od počátku jasné, že se nesmí spokojit jen s tím, co mu spisovatelé dodají, že musí sám na jejich tvorbu působit, aby je přiměl k básním se specifickou národní a lidovou thematikou.

Již 14. prosince 1882 oznamuje Ervínu Špindlerovi svůj úmysl vydávat Poetické besedy s tímto odůvodněním: „Poesie naše ovšem květe, ale vchází málo do lidu a nemá dost široké kruhy. Abychom jí vždy širších kruhů dobývali, chci vydávat ‚Poetické besedy‘. — Obsah hlavně epický; když lyrika, tedy moderní nebo časová.“ A zároveň s tímto vyznáním přichází i výzva k účasti na tomto úkolu, která je té povahy, že vydává jasné svědectví, kam Neruda směřoval se svou sbírkou: „Tak hezky prozkoumej své ledví, sedni si a piš mi. Těším se na Tvůj list. Jakpak tak něco pro dělníky? Ale aby to censurou prošlo! Nebo ještě líp něco z českých dějin!“ A v následujícím dopise už specifikuje svůj původní plán poesie pro dělníky: „Dodatkem ke svému listu ještě podotýkám, že by se mně náramně líbil na př. titul ‚Kancionál dělnický‘ — jak? [109]A dal by se dobře psát a poeticky! Je beztoho potřebí nějakého českého, jejž by mohli skutečně zpívat. Stálý akcent při tom na ‚českém dělníku‘. Odnárodňujou se nám tím proudem, který do nich vchází z ciziny. A látky k dělnickým zpěvům je dost, i historické, a jiné poetické.“[9]

Z dopisů vysvítá jasně, jak Neruda má „nejširšími kruhy národními“ na mysli i dělníky a jak pokládá právě dělnickou thematiku za bohatý zdroj národní literatury. Neruda, který v r. 1867 prorokoval, že „dělník dojde svého práva v společenstvě lidském, píseň socialistická rovněž v společenstvě literárním“,[10] obrací se tu na Ervína Špindlera, autora článku o „Poesii dělnické ve Francii“ (rovněž z r. 1867), aby napsal Dělnický kancionál pro Poetické besedy. Již z toho je vidět, že jeho představa národní poesie se neomezuje v otázkách politických na boj národnostní, že nesměřuje k zastírání živé problematiky sociální, jak o tom svědčí i jeho Balady a romance. Je tu však i zřejmá snaha vytvořit dělnickou poesii, která by vyrůstala z celé podstaty národní kultury, která by měla charakter česky individualisovaný. Nelze ovšem nevidět, že Neruda nemá tu ještě dost porozumění pro internacionální charakter boje dělnické třídy a že přistupuje i k úkolu dělnické poesie s hlediska zájmu celonárodního, se snahou neztratit dělníka pro věc národně osvobozeneckého boje. Ale již tím, že zároveň má na mysli i životní zájem dělníka a tragiku celého jeho osudu v období kapitalismu, ukazuje cestu k tomu pojetí národa, jež se nerozchází se zájmy dělníka. Nerudovi se nepodařilo realisovat plán Dělnického kancionálu v Poetických besedách; první zpěvník dělnických písní, sestavený J. B. Peckou, vyšel až r. 1887 v Chicagu a poesie s dělnickou thematikou, jak ji měl na mysli Neruda, jen pomalu si probojovávala cestu v národní literatuře.

Iniciativa Nerudova, pokud jde o Poetické besedy, se však neomezuje jen na „Dělnický kancionál“. Nerudovi šlo o to, aby v Poetických besedách byl zobrazen i život lidu v specifickém zabarvení jednotlivých krajů. Tak psal 31. prosince 1882 Rudolfu Pokornému, aby mu poslal něco „výpravného“. „Takhle historického ze Slovenska nebo moderního ze života slovenského“.[11] A obdobně i Adolfa Heyduka žádá, aby mu poslal něco z českých dějin nebo ze slovenských: „Něco slovenského by mně bylo tuze milo.“[12] A v roce 1885, když si uvědomuje těžkou situaci Čechů ve Slezsku, [110]napsal Heydukovi: „Podívej se, kamaráde, těm Slezanům musíme pomáhat, seč jsme. Mám tak některé myšlenky. Mezi ně náleží také, abys napsal „Slezské balady“; snad svazeček, jejž bychom dali do P. B., snad alespoň několik kousků, jež bys jim dovolil nejprve vytisknout v ‚Op. Týd.‘, aby byly ale jejich, působíce jim dvojnásobnou radost. Tendence všude; ač arci zcela nenápadná: buzení národní pýchy, pocitu společných s námi dějin, radosti z českého života. To je ostatně vše věcí Tvojí. Jsem přesvědčen, jako jsi ‚Cymbálem‘ udusil nelad mezi námi a Slováky, že ‚baladami‘ bys vzbudil teprve život na Slezsku.“[13]

Je příznačné, jak v těsné souvislosti s těmito požadavky kladenými na thematiku Poetických besed, s touto snahou včlenit do obsahu národní poesie historii i přítomný život lidu v jejich specifičnosti společenské i územní, s tímto zjevným úsilím o lidovost národní literatury vyvstávají otázky jazyka a stylu. Jak těsně byly tyto otázky spjaty s otázkou programu celé sbírky, naznačil Neruda již proslulým mottem k Baladám a romancím, které bylo vlastně i programovým mottem k celým Poetickým besedám: „Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst jak lidu roste.“ Je v těchto slovech naznačena uvědomělá vůle po prostotě a srozumitelnosti, snaha těžit z výrazových prostředků lidového podání. Špatně bychom však rozuměli heslu „z úst jak lidu roste“, kdybychom se domnívali, že Neruda chce podřídit svůj projev mluvě lidu v dialektické stránce jejího zabarvení. Heslo „z úst jak lidu roste“ chová v sobě jednak požadavek takového pohledu na společenskou skutečnost, jež je v souladu se stanoviskem lidu, jednak takové podání, které nechová v sobě prvky exklusivnosti lidovému čtenáři naprosto nesrozumitelné nebo jemu svou povahou cizí. Zároveň se však Neruda vyhýbá takovým prvkům v jazyce lidu, které nejsou obecně srozumitelné. Můžeme to ilustrovat na příkladu z jeho Balad a romancí. Neruda se dovede přimknout k lidové písni o „Hříšné duši a Marii Panně“ ve své Baladě o duši Karla Borovského, ale dává jí charakter obecně český; ponechá i ve své básni starý tvar duálový „Za nima pak třetí duše“, který není ve znění zapsaném u Erbena, který je však ve znění moravském u Sušila, ale nepřijme přirozeně dialektickou lokalisaci moravskou, jaká je tam vyjádřena tvarem „za něma velká hříšnice“. Jeho slovník je obecně srozumitelný, snad jediné slovo okřín v „Baladě o svatbě v Kanaan“ mohlo působit jisté potíže. Dialektické babátko v Baladě dětské bylo tak včleněno do textu, že působilo jako lidová poetisace a ne jako slovo svým užíváním cizí. [111]Neruda se nebál v rovině stylistických potřeb užít v těsné souvislosti s humoristickým záměrem prvků lidové frazeologie, které nejsou obvyklé v knižním jazyce (na př. korunu si k uchu šoupnul, muzikáři atp.), ale na druhé straně neomezoval se i v možnostech jazykového tvoření v rámci spisovného jazyka a plné srozumitelnosti. Jeho zvláštnosti, na př. zadřímlý, pozaštknouti, peluň, kratbí, slouchati, sílá (posílá) atp., nejsou toho druhu, aby ztěžovaly srozumitelnost zásadně.

Obdobné požadavky má však Neruda i na své spolupracovníky. Když Neruda žádal R. Pokorného, aby mu napsal něco ze života slovenského, připsal poznámku: „Ale — bez slovníku!“ Neruda tu narážel na Pokorného sbírku básní Z hor, vydanou r. 1881 a věnovanou Slovensku. Tato sbírka má na konci „Slovensko-český slovníček“, vysvětlující 165 slov, z nichž většina je pro čtenáře opravdu nesrozumitelná. Mimo to byl k básním přiložen obsáhlý dodatek „Na vysvětlenou“, přinášející věcné vysvětlivky. Tam se dočítáme, jak Pokorný zdůvodňoval své užívání slovenských slov. Již Jungmann prý pomýšlel včlenit do svého slovníku jazykovou látku slovenskou. „Jako náš Heyduk po zralém uvážení a mnohých studiích slovenského kraje, lidu a písně kořistil jsem, podle potřeby i pro příčiny poetické, v některých básních této sbírky ze slovenčiny a domnívám se, že právem. Kdo by si stýskati snad chtěl, že musí při čtení často nahlížeti do slovníčku, toho prosím, aby si slovníček přečetl dříve, než počne čísti dotyčné básně, a podotýkám hned, že každý český vzdělanec povinen jest znáti Slovensko.“ (S. 195.) Již tedy předem byla tato sbírka svou jazykovou povahou adresována vzdělancům, i když předmětem zobrazení básnického byl slovenský lid. Pokorný se tu odvolával na Heyduka. Jeho Cymbál a husle z r. 1876, věnovaný „Bratřím Slovákům“, měl vedle vysvětlivek i Slovníček jmen slovenských v knize obsažených, který obsahoval 434 slov. Jak Neruda tento postup hodnotil s hlediska srozumitelnosti národní poesie, o tom svědčí dodatek v dopise, který Neruda připojil ke své žádosti Heydukovi, aby přispěl do Poetických besed básněmi ze Slovenska: „V poslednějším případu bych Ti ale upřímně radil: vynech slovakismy, ledaže by byla slova tuze krásná, přitom průzračná a každému srozumitelná.“ (Takovým slovakismem bylo jistě Nerudovo „babátko“.) Proč prý ale užívat neznámých výrazů? „Hezké to není, a nikdo u nás tomu nerozumí, — tedy?“[14]

Jaký byl výsledek Nerudova snažení o srozumitelnost? Pokorný uveřejnil v Poetických besedách r. 1885 Mrtvou zemi, kterou ozna[112]moval již r. 1880. Šlo opět o sbírku čerpanou ze Slovenska a Pokorný asi těžce zápasil s požadavkem Nerudovým. Nakonec z toho byl kompromis: sbírka nemohla vyjít bez vysvětlivek, ale byly většinou věcného rázu; vysvětlivek slovníkových bylo již méně. Teprve následující sbírka Pokorného v Poetických besedách, Opět na horách z r. 1887, vyšla bez slovníčku. Nebyla ovšem také již čerpána ze Slovenska. Heyduk nevydal v Poetických besedách nic ze Slovenska a nenapsal ani Slezské balady. Zato vyšla jako 20. svazek Poetických besed v r. 1884 sbírka „Zpod jarma“ Svetozara Hurbana Vajanského. Nešlo tentokráte o český text se slovakismy, ale o slovenský text vydávaný v Čechách, poněvadž šlo podle slov Nerudových o „proslulého slovenského vlastence, spisovatele také v Čechách na slovo braného.“ Pro českého čtenáře muselo být v tomto svazku připojeno ovšem „Vysvětlení Čechu nesrozumitelných slov“.

Jazyková praxe Nerudova, jak ji projevil v Baladách a romancích, jeho kladný vztah k prvkům lidového a mluveného jazyka stejně jako jeho odpor proti exklusivnosti, proti dialektismům a jazykové speciálnosti vymykající se celkové srozumitelnosti ukazují jasně, v jaké jazykové rovině viděl Neruda úkoly poesie národní. Jako se mu funkce národní poesie nerozcházela se zájmy lidu, jak jsme pozorovali na jeho Baladách a romancích i na jeho neuskutečněném plánu poesie dělnické, tak se mu také po stránce jazykové nerozchází stylistická poloha celonárodního spisovného jazyka s prvky jazyka lidového a mluveného. Theoreticky to vyjádřil Neruda ve známém feuilletonu Jazyk mateřský z r. 1890: „My Čechové máme velikou výhodu: jazyk lidový a jazyk písmový je u nás týž. Literatura může vážit přímo z národního ducha, z literatury může bohatství myšlénkové přecházet přímo do lidu. Bohužel, neděje se teď ani jedno, ani druhé v míře aspoň poněkud uspokojivé. Literatura naše teď ráda kráčí cestami národu cizími, nevšímá sobě valně ducha národního, zahazuje domácí studánku opadlým smetím cizím, a málo je těch plodů její, které v našem lidu jsou chutny a živny.“[15] Z těchto slov vysvítá, jak o toto své pojetí národní a lidové poesie v oblasti thematu i jazyka Neruda musil zápasit na každém kroku i ve svých Poetických besedách. Ukázali jsme to na jeho připomínkách a podnětech adresovaných spisovatelům. Neruda často psal autorům obsáhlé připomínky i k detailům jejich básní, tak Legerovi, Vajanskému i Quisovi. Nesouhlasil často se svými autory, i když je otiskoval. Korespondence mezi Sládkem a Zeyerem ukazuje, že se mu nepodařilo získat [113]J. Zeyera. Naproti tomu lze na případě Vrchlického ukázat, jak výchovné úsilí Nerudovo přispívalo ke vzniku děl, jež byla v souladu s Nerudovým pojetím poesie národní, a to nejen thematem, ale i celkovými sympatiemi se zájmy lidu.

Hned r. 1883 vyšla jako 4. číslo Poetických besed Vrchlického sbírka Staré zvěsti. Program Poetických besed splňovaly jen v tom, že to byly básně epické. Jinak šlo o látky z celého světa, ze všech oblastí náboženských mythů i ze všech dob od dávných příběhů biblických a antických až po francouzskou revoluci. Tedy nic specificky českého nebylo ani v thematu ani v celkovém postoji k dané látce. Neruda sbírku uveřejnil, neboť oceňoval vysoko umělecký talent Vrchlického. Ale v krátkém doslovu, který byl připojen ke každému svazku proto, aby v něm byl čtenářům představen autor nového čísla Poetických besed, napsal slova, jež ukazují, kde by byl rád Vrchlického viděl: „Třicet výborných šachovních tahů ohnivého hráče — a veškeří protivníci jsou šachmat! Mělť jich Vrchlický dost, protivníků těch; dnes ale básnické jeho individualitě neodpírá už nikdo rozměrů velkých. A my jsme toho určitého mínění, že Vrchlický v brzké době vynikne ještě mnohem, mnohem výš. Počíná nyní se zabývat s dramatem a jeví i v tom talent skvělý. Jakž jinak možno, než že velké české děje se svou úchvatnou, všeobecně lidskou tragikou, daleko mohutnější než veškeré děje starých národů, musí v té bohaté duši básnické obrodit se na díla, jichž síla křísivě zachvěje se národem a oslňujíc šlehne v šírý svět!“ Neruda tu v stejném smyslu jako ve své pozdější formulaci připomíná Vrchlickému, že do básnictví světového jsou přijímáni jen ti, kdo tam vstupují v kroji svém, v kroji národním. Tentokráte se výzva Nerudova setkala s kladným výsledkem. Hned po vyjití Starých zvěstí píše Neruda nakladateli Valečkovi v dopise z 5. 4. 1883, aby se vypravil k Vrchlickému s honorářem a aby jej zároveň vyzval, aby přenechal Poetickým besedám své Selské balady.[16] Plán Selských balad vznikl sice již dříve, snad v r. 1881, ale těžiště jejich látek bylo zpracováno až v r. 1884, jak víme z dopisů mezi J. Vrchlickým a A. Jiráskem.[17] Byl to právě Jirásek, který pomáhal Vrchlickému hledat české látky pro celou sbírku. Právem se lze domnívat, že na celkový ráz této sbírky, na její převážně český charakter měla vliv Nerudova výzva a okolnost, že Vrchlický se tu snažil splnit do důsledků program Poetických besed, program poesie národní, jak ji měl Neruda na mysli. Je příznačné, že Selské balady, dílo, v němž se Vrchlický nejúže [114]přimkl k revolučním tradicím našeho lidu, vznikaly takto pod společnou patronací Nerudy a Jiráska.

Nemám v úmyslu předváděti zde celou bilanci Nerudova úsilí o národní poesii na lidových základech. Šlo nám vlastně jen o některé jevy jazykové s tímto úsilím spojené. Přesto však musíme tuším ještě připomenout, jak právě toto Nerudovo pojetí národní poesie obsahuje v sobě i jistou tendenci ve vztahu ke skutečnosti. Cílem se stává poznání národního života v jeho rozmanitosti i specifičnosti a nelze k němu dospět bez uvědomění o nutnosti realistického postoje k uměleckému zobrazování. Jak tu Neruda pomáhal spisovatelům na této jejich cestě k uvědomění, ukazuje úryvek z Nerudova dopisu L. Quisovi, psaný při přípravě jeho „Písniček“ pro Poetické besedy v r. 1887. Neruda v něm vytyčuje Quisovi umělecký cíl takto: „Nutno říci si zvláštní svůj genre: portréty z našeho lidu (jednotlivě i skupin); vlastně jsi sobě jej již zde stanovil. Dobrý, pravý realistický směr, genre přirozeně z českého života vyrůstající; obecenstvo arci musí na něj teprv zvykat — zvykne brzy, vzdor Ahasverům, Panovým píšťalám atd.“[18]

Snad těchto několik připomínek o Nerudově programu národní poesie v Poetických besedách přispělo k tomu, abychom si uvědomili konstruktivní úlohu, jakou přejímal Neruda v letech osmdesátých v české poesii. Především pak je třeba si uvědomit, jak v jeho úsilí byla uložena snaha o poesii pro široké kruhy národní, kterou vytvořit bylo možno pečlivým výběrem thematiky, reálností obsahu, sledováním zájmů lidu a zvýšeným mistrovstvím v oblasti jazyka i stylu. Co Neruda tímto úsilím pro českou poesii znamenal jako příklad a program, uvědomoval si velmi dobře S. K. Neumann právě na Baladách a romancích v jubilejní vzpomínce na Nerudu z r. 1911: „Co jsme ztratili, uvědomí si již každý, kdo plně procítí básníkovu metodu a hodnotu osmnácti čísel, která Neruda vložil do sbírky: Balady a romance. Neruda po prvé s velikým uměním, bez pedanterie, s křepkou básnickou vřelostí zasnoubil lidový národní prvek se zralou básnickou kulturou, a sice ve formě i v obsahu.“ „Kdyby byl autor Balady horské a Balady dětské býval měl na vývoj české poesie ten vliv, který mu příslušel, nebylo nám dnes již, dávno nám již nebylo bojovati proti zneužívání lidového prvku v básnictví t. zv. umělém, proti imitování písně národní, proti povrchnímu klinkybřinkání, jehož nedovedli se vyvarovati často ani básníci tak silní jako Sládek.“[19] Neumann tu dobře ocenil [115]umělecký postup Nerudův při uplatňování lidovosti v poesii, postup, který byl v souladu s celým Nerudovým programem národní poesie a jehož důsledky se projevily i v jeho hlediscích jazykových.

---

[1] Dílo Jana Nerudy XXIV, Literatura 1, Praha 1925, s. 217.

[2] Tamtéž s. 218.

[3] Tamtéž s. 216.

[4] Sebrané spisy J. Nerudy, Řada II, Literatura 1, Praha 1910, s. 97.

[5] Srov. Odpověď anonymce na dotaz po „Kosmických písních“ (NL 18. 11. 1877), viz i Žertem do pravdy II, Praha 1912, s. 34.

[6] Spisy J. Nerudy, Dopisy II, Praha 1954, s. 325.

[7] Sebrané spisy J. Nerudy, Řada II, Literatura 1, Praha 1910, s. 98n.

[8] Z listáře Jana Nerudy, Praha 1932, s. 42.

[9] Tamtéž s. 41.

[10] Studie krátké a kratší II, Sebrané spisy J. Nerudy 8, 2. vyd., Praha 1894, s. 26.

[11] Z listáře Jana Nerudy, Praha 1932, s. 34.

[12] A. Pražák, Neruda v dopisech, Praha 1950, s. 393.

[13] Tamtéž s. 294.

[14] Tamtéž s. 393.

[15] Kritické spisy Jana Nerudy VI, Literatura 1, Praha 1910, s. 106.

[16] Z listáře Jana Nerudy, Praha 1932, s. 43.

[17] Viz J. Moravec, Několik dopisů Aloise Jiráska Jaroslavu Vrchlickému z let 1873—1885, Česká literatura 1, 1953, s. 90n.

[18] V dopise z 15. 3. 1887, Literární archiv Nár. musea.

[19] S. K. Neumann, Umění a politika I, Praha 1953, s. 138n.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 103-115

Předchozí Jaromír Bělič: Jazyk v Havlíčkových Obrazech z Rus

Následující Slavomír Utěšený: Lidový jazyk v Stroupežnického „Našich furiantech“