Český fonetik Bohuslav Hála šedesátníkem

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

12. ledna 1954 oslavil svou šedesátku v plné svěžesti a pracovním rozmachu významný český fonetik dr. Bohuslav Hála, profesor filologické fakulty Karlovy university, ředitel jejího Fonetického ústavu a vedoucí Fonetického kabinetu při Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd.

Značnou část vědecké práce Hálovy tvoří bádání o fonetice českého jazyka, a proto i Naše řeč ráda svým čtenářům připomíná toto jubileum. Z úseku české fonetiky je již první vědecká práce Hálova, K popisu pražské výslovnosti z r. 1923, a může tedy spolu se svou šedesátkou jubilant oslavit i plných třicet let své vědecké publikační činnosti. Ale mohu sám dosvědčit, že jeho intensivní zájem o fonetiku a o fonetické bádání trvá zhruba již čtyřicet let. Právě před čtyřiceti lety jsme se s Bohuslavem Hálou poznali jako posluchači nově nastupujícího prvního docenta fonetiky Josefa Chlumského, který tehdy začal apologetickou přednáškou svého oboru zasvěcovat nás i do základních a tehdy ještě dosti primitivních metod fonetického pozorování. Bylo to skoro v samých nových slibných počátcích české fonetiky, z níž od prací Gebauerových a Kovářových téměř nic několik desítiletí u nás nevzniklo; roku 1909 vyšla Novočeská výslovnost Antonína Frinty, založená na přímém pozorování a poslechu, a od r. 1911 vycházely experimentální práce Josefa Chlumského, tehdy žáka a spolupracovníka jednoho ze zakladatelů experimentální fonetiky, P. Rousselota. Bylo to ale také krátce po prudkém střetnutí nejvýznačnějších představitelů [31]přímého pozorování a nepřímého pozorování ve fonetice, Jespersena a Rousselota, kterýžto boj předznamenal profesora Chlumského, jenž se úzkostlivě držel tradic svého učitele, skoro na celý život značnou nedůtklivostí a zavinil tím mnoho vzájemných nedorozumění mezi jazykovědou a fonetikou u nás.

Je nespornou zásluhou Hálovou, že se v této věci dovedl zbavit tohoto nevhodného dědictví svého učitele a že sám se postupně snažil o dobrou spolupráci fonetiky s jazykovědou a vedl k tomu také důsledně své žáky. Na druhé straně ani dnešní jazykověda na svých nových cestách nemůže a nechce odtrhávati jazykovědnou nauku o hláskách od jejich fonetické konkretisace. Tím ovšem staré boje ztratily význam i smysl a dnešní spolupráce mezi jazykovědou a fonetikou se dobře rozvíjí.

Nelze vůbec pochybovat o důležitosti fonetiky, t. j. nauky o zvukové stránce řeči, jak theoretické, tak praktické: theoretické pro poznání povahy jazyka vůbec i pro poznání konkretních jazyků; praktické pro stanovení vzorné výslovnosti, pro školu při učení jazyku mateřskému i cizímu, pro nápravu vad řeči a konečně i pro film, rozhlas a divadlo. Fonetika má pak své důležité místo ve vědním poznání i pro své těsné styky s fysiologií na straně jedné a s akustikou na straně druhé.

Hála dovede obě tyto stránky dobře spojovat jak ve své vlastní práci, tak při výchově svých žáků. Po stránce theoretické věnoval mnoho přemýšlení i konkretní práce tomu, aby fonetika dospěla ke zkoumání opravdu objektivnímu a bezpečnému. K hlubšímu výzkumu tvoření hlásek užil jako jeden z prvních roentgenových snímků pro zachycení polohy mluvidel při jednotlivých hláskách už r. 1926, kdy spolu s Pollandem vydává svou Artikulaci českých zvuků v roentgenových obrazech. A brzy potom r. 1931 užil filmu pro pozorování pohybů rtů a pak zejména hlasivek; kromě v časopiseckých statích předvedl a hájil tuto metodu, v níž má prvenství, na mezinárodním sjezdu. Za spolupráce s fysiky usiluje také o nový postup zkoumání akustické stránky zvuků lidské řeči a jejich tónových charakterů, a to jak na zápisech zvukového filmu, tak zápisem pořízeným novým přístrojem, oscilografem, který zapisuje zvukové vlny přeměnou mikrofonickou na kmity elektrické, a konečně pomocí stroboskopického kotouče; těchto metod užil zejména ve své práci Akustická podstata samohlásek, vydané r. 1941. Přitom dovedl materiál získaný experimentálně, a proto vždy početně omezený, opírat vhodně i o širší pozorování přímé.

Co se týče bádání o hláskách konkretních jazyků, přispěl Hála k fonetickému prozkoumání nejen češtiny, nýbrž i jazyků jiných, zejména slovanských, a to slovenštiny (ve spise Základy spisovné [32]výslovnosti slovenské z r. 1929) a polštiny (Fonetika polštiny, 1954). Rovněž prospěl české dialektologii, pro niž ve spolupráci s prof. V. Vážným navrhl jednoduchý a praktický přepis.

Profesor Hála se nikdy neomezoval jen na theoretickou stránku svého předmětu a dovedl vždy a důsledně upozorňovat na praktický význam a praktické důsledky fonetického zkoumání; činil tak a činí jak v populárních spisech o zvukové stránce řeči (Hlas, řeč, sluch, v 2. vyd. 1947, Mluva ve zvukovém filmu, v 2. vyd. 1946, Úvod do fonetiky z r. 1948 atd.), tak i nesčetnými přednáškami a působením mezi učiteli a mezi lékaři; zejména o dobrý rozvoj naší logopedie, t. j. systematicky vedené nápravy vad řeči, má značné zásluhy. Zasahuje také do otázek jiných úseků: ať do oblastí technických, na př. prováděným průzkumem slyšitelnosti v telefonu, tak do oblastí uměleckých, na př. právě počatým průzkumem výslovnosti české při zpěvu.

Nakonec, ale podle významu ne na posledním místě, připomínáme i jeho iniciativní práci na zpracování orthoepické výslovnosti, prováděné v dobré spolupráci s jazykovědci; tato práce spěje již k svému zakončení a jistě prospěje škole i celé veřejnosti, jež plným právem kladou a musí klást značný důraz na jasnou, zřetelnou a jednotnou výslovnost spisovné češtiny ve všech jejích dnes tak rozsáhlých úlohách ve veřejném životě. Zvláště tento úsek se přímo dotýká programu našeho časopisu a Naše řeč doufá, že bude moci velmi záhy seznámit své čtenáře s výsledky této společné práce.

Mnoho práce a úsilí věnoval profesor Hála vybudování dnešního Fonetického ústavu filologické fakulty Karlovy university; již r. 1920 se stal asistentem fonetické laboratoře, z níž tento ústav vznikl, a ještě za života prof. Chlumského značná část práce laboratoře se přenášela na jejího asistenta — a zůstal asistentem, třebaže od r. 1938 s titulem profesora, ale titulem bezplatným, až do r. 1945, tedy přes svou padesátku, což připomínám z výchovných důvodů mladším pracovníkům jako názorný příklad a doklad, jak se tehdy „dařilo“ vědecké práci. Teprve po r. 1945 vznikl z laboratoře Fonetický ústav a mohl plně rozvinouti jak širokou činnost, tak i výchovu žáků. Dnes je Fonetický ústav vzorným střediskem odborné práce, často navštěvovaným i hosty ze spřátelených států, a zároveň i praktickým střediskem, kde se učí české výslovnosti studenti sovětští, bulharští, čínští, korejští, vietnamští atd., kteří k nám přicházejí a potřebují zvládnout češtinu buď jako svůj studijní obor, anebo jako jazyk, kterým budou u nás studovat obory jiné.

Intensivně se snažil profesor Hála organisovat fonetickou práci i v komisích bývalé České akademie věd; v nové Československé [33]akademii věd bylo mu svěřeno založení a vedení Fonetického kabinetu při akademickém Ústavu pro jazyk český, který je ovšem prozatím jen zárodkem širšího ústavu, navrženého profesorem Hálou pro pracovní typ nové akademie.

O první vědecké práci profesora Hály napsal jsem v r. 1925 v Listech filologických podrobný a kladný rozbor. Další naše cesty se značně rozcházely, od třicátých let nové cesty české jazykovědy a zejména fonologie byly v mnohých půtkách s fonetikou a jejími představiteli. Byly také značné názorové rozpory mezi profesorem Hálou a mnou. Rád však připomínám, že přitom nikdy mezi námi nebyly rozpory osobní, ale ještě raději a upřímně vítám, že dnes tyto minulé rozdíly theoretické jsou překonány a že fonetika a jazykověda, jak už jsem se na začátku zmínil, může dnes a jistě dovede pracovat společně na velkých úkolech, které nám přítomný rozmach vědecké práce u nás přináší. Nepochybuji, že právě profesor Hála se ještě dlouho a úspěšně této společné práce na prospěch naší vědy i našeho celého života intensivně zúčastní a s upřímnými díky české vědy za práci dosavadní připojuji srdečné přání dalších pronikavých úspěchů.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 1-2, s. 30-33

Předchozí Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech

Následující František Váhala: Pravidla slovenského pravopisu