[Okénko z naší poradny]
-
Dnes se ukazuje stále častěji potřeba tvořit přídavná jména od cizích jmen zeměpisných. V některých případech má čeština na vybranou dvě možnosti: buď přejmout cizí přídavné jméno (na př. bakinský), nebo si takové jméno utvořit přímo od jména — nezávisle na onom cizím přídavném jménu (od Baku bude takové přídavné jméno znít bakuský). A tu čeština dává přednost tvoření podle slovotvorných zákonů českých před přejímáním hotových přídavných jmen.[1] S tímto tvořením jsou ovšem spojeny leckteré potíže. Do jisté míry působí nezvykle už to, že příponu -ský přidáváme k jménu, které končí neobvyklou hláskou (na př. Kan-su, Nelluru). Někdy vznikají takovým tvořením těžko vyslovitelné souhláskové skupiny, které je nutno odstranit (třeba vkladným -e-, na př. Etna — etenský, Vologda — vologedský, Šachty — šachetský), jindy jde jen o nesnáze pravopisné (na př. Marseille — marseillský). Od dvojslabičných cizích jmen na -u tvoříme přídavná jména mechanicky: rus. Baku — bakuský, fin. Turku — turkuský, čín. Kan-su — kansuský atd., u víceslabičných se koncové -u vypouští: indic. Nelluru — nellurský, rumun. Brezviu — brezviský, afric. Timbuktu — timbuktský a j.
Končí-li cizí slova na př. na -g (-ga), -ch, -k, mění se často tyto souhlásky v ž, š, č (č ovšem splývá s následujícím -s přípony -ský v c). Tak od Bug máme bužský, Ladoga — ladožský, Curych — curyšský, Buzuluk — buzulucký a j. (U jmen zakončených na -burg, -burk, -berk, -borg se koncová hláska odsouvá: hamburský, norimberský, viborský a j.)
Skládá-li se zeměpisný název ze dvou slov, dostane přídavné jméno podobu slova složeného. Od Krivoj Rog dostaneme krivorožský, od Velikije Luki — velikolucký, Kamensk-Uralskij — uralskokamenský a j.[2]
[1] Viz článek B. Ilka O převodu ruských vlastních jmen do češtiny v Naší řeči 35, 1951, str. 11.
[2] Srovnej článek V. Šmilauera Přídavná jména na -ský v Naší řeči 23, 1939, str. 99—115.
Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10, s. 319
Předchozí Okénko z naší poradny
Následující Velká písmena v názvech výrobků