Nový vojenský slovník a současné vojenské názvosloví

Karel Sochor

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Mezi rusko-českými a česko-ruskými odbornými slovníky, které vyšly v poslední době, zaujímá přední místo Malý vojenský slovník[1], neboť je vyhledáván nejen vojáky, nýbrž i překladateli nevojáky. Je důležité, že tento slovník vznikl na podkladě odborně vedené excerpce, zejména ze všeobecných vojenských řádů a předpisů. Obsahuje jednoslovné vojenské odborné názvy a dvouslovná nebo i víceslovná terminologická sousloví, přihlíží však též k volnějším spojením rázu názvoslovného a dokládá i frazeologii. Mimo to zaznamenává v hojné míře ustálené formule, to jest především četné povely a hlášení.

Zpracovatelé vojenského slovníku si dobře ujasnili otázku, co je to termín, jaká je jeho platnost a v čem spočívá význam terminologických sousloví, která se v Slovníku rozpisují do tolika hesel, z kolika slov se skládají. Celkem dobře se orientovali v rozsáhlé oblasti vojenského názvosloví, správně využili nahromaděného materiálu, z něhož provedli výběr výrazů opravdu potřebných, aby malý slovník při rozsahu asi 3 800 hesel byl praktickou pomůckou. Oba díly mají stejnou náplň a stejným způsobem zpracovávají touž látku. Díl rusko-český vyšel dříve a je původní; z něho pak byl sestaven díl česko-ruský.

V úvodu Malého rusko-českého vojenského slovníku je vhodně poukázáno na to, jak „v souvislosti s budováním československé branné moci podle sovětského vzoru se přetváří také česká vojenská terminologie.“ Toto přetváření neděje se však neorganicky, nýbrž pokračuje v dobré tradici našeho vojenského názvosloví, jak o tom svědčí jednotlivá hesla slovníku. To sahá svými kořeny až do doby Žižkovy, kdy nejeden český vojenský výraz pronikl za hranice a rozšířil se nejen ve slovanských, nýbrž také v jiných evropských jazycích. V době, kdy jsme žili v područí rakousko-uherském a neměli jsme vlastní armádu, bylo [302]naše vojenské názvosloví v úpadku. Vzpamatovává se však z něho poměrně snadno již v 2. polovině 19. století uvědomělou péčí M. Tyrše a jiných pracovníků.[2] Plného rozvití a náležitého uplatnění dostává se vojenskému názvosloví ovšem až na půdě Československé republiky v naší obnovené branné moci. Zásoba odborných výrazů našich vojáků se rozrůstá všemi směry a tento růst je usměrňován oficiální názvoslovnou komisí ministerstva národní obrany, v níž po první světové válce za filology po devět let zasedal prof. Emil Smetánka tehdy hlavní redaktor Naší řeči. O jeho obětavé práci píše Vl. Šmilauer v úvodu studie Vojenské názvosloví ručních střelných zbraní a kulometů (Naše řeč 20, 1936, str. 25 n., 77 n.), v níž rozbírá po stránce jazykové jeden z četných důležitých úseků vojenské mluvy a zároveň tím podává názorný příklad, jak uvědoměle se toto názvosloví vytvářelo. I dnes je jeho další vývoj živen usilovnou péčí o správné a odborně přesné vyjadřování. Právě proto vojenské názvosloví může být vzorem i ostatním našim odvětvím při dotváření a normalisování odborných výrazů.

O tom jsme se přesvědčili při studování hesel Malého vojenského slovníku. Pročítáme-li díl rusko-český a posuzujeme-li jej po stránce vhodnosti českých ekvivalentů, vidíme, že se tu uplatňuje zásada nepřekládat mechanicky, nýbrž volit za ruský termín odpovídající termín český, ať již jednoslovný nebo ve formě sousloví. Jako doklad toho uvedeme, jak jsou správně, ústrojnými názvy nahrazovány některé ruské termíny; pulemetčik česky kulometník; šturman česky letovod; dežurnyj feľdšer česky dozorčí zdravotník; veterinarnyj feľdšer česky veterinářský instruktor; voditeľ mašiny česky řidič motorového vozidla; komendant česky správce, velitel; staršij seržant česky rotný; avtomat česky samopal (a také ovšem samopalník místo ruského avtomatčik); parašjut česky padák; podryvnaja mašinka česky roznětnice; snegoočistiteľ česky sněhový pluh; ataka česky zteč, útok; atakovať česky útočit, provést nebo provádět útok nebo zteč; mediko-sanitarnyj česky zdravotnický; samochodnyj česky samohybný. Někdy ovšem nebylo možno najít rovnocenný výraz český za název ruský a tak se potom i v češtině setkáváme na př. s těmito výrazy: fugas (hořlavinový, kamenometný, samočinný) — rus. fugas, tankodrom (místo, parkoviště pro tanky, sr. aerodrom) — rus. tankodrom; mixty, t. j. osoby raněné a zároveň zasažené bojovou chemickou látkou, rus. miksty; zátravka (součást puškové nábojnice).

Slovník obsahuje mnohé názvy, jež se ve vojenské terminologii uplatnily teprve v době nedávné. Některé přinesl technický pokrok, na př. obojživelné auto, brzdovratné zařízení, bezzákluzové dělo, proudový stihač, protibetonový granát, naslouchatelna, zvukové maskování. [303]Jiné vznikly v souvislosti s novou organisací československé armády a souvisí přímo s kulturním a politickým ruchem našeho vojska (staršina[3]), agitátor čety, politickovýchovná světnice[4]). Zajímavé řešení přináší slovník při překládání ruského termínu front. Setkáváme se tu s heslem fronta v obvyklém vojenském významu (na př. linie fronty, rozrazit frontu) a vedle toho též podle ruštiny s heslem front v rodě mužském (na př. velitel frontu, t. j. skupiny armád).

Některá hesla jsou neobyčejně obsažná, s řadou termínů, jež rozvíjejí základní heslo a bohatě vyčerpávají materiál shromážděný excerpcí. Při vnitřní výstavbě hesla uplatnil se zřetel mechanického řadění podle abecedy, což je výhodné potud, že poskytuje uživateli rychlou orientaci, ale jinak zase nevýhodné, neboť jeden termín nenavazuje významově na druhý a linie významová je zpřetrhána. Vždy až v závěru hesla jsou klišé; bývají to zpravidla povely a hlášení.

Příznivou okolností pro Malý vojenský slovník bylo, že jej zpracovávali nejen dobří vojáci., nýbrž i odborní překladatelé a lexikografové, školení na pražské filologické fakultě a opírající se o vojenské odborníky s dlouholetou zkušeností v terminologické práci. Slovník vznikl na půdě československé branné moci a podařilo se mu zachytit vojenské názvosloví v tom stavu, v jakém dnes slouží našemu vojsku.

---

[1] Malý rusko-český vojenský slovník. Stran 380, cena 13 Kčs. Malý česko-ruský vojenský slovník. Stran 350, cena 13 Kčs. Zpracovalo ministerstvo národní obrany. Praha 1952.

[2] Srov. Karel Titz, O vojenské češtině v 19. století (Vojenskohistorický sborník, roč. 2, sv. 2, 1933).

[3] Srov. Fr. Daneš, Novinky ve vojenském názvosloví (Naše řeč 33, 1949, str. 113, 114).

[4] Správnější by byl ovšem název světnice pro politickou výchovu.

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 9-10, pp. 301-303

Previous Alois Jedlička: Práce brněnského jazykovědného střediska

Next Rudolf Havel: Čeština v radách nakladatelských praktiků