Časopis Naše řeč
en cz

Původ jména Čech

Jaromír Spal

[Články]

(pdf)

-

Výklad původu jména Čech má celou dlouhou historii; první pokus o vědecký výklad učinil Josef Dobrovský[1]. Ten spojil jméno Čech se slovesem (za)číti, v němž hledal starý kořen če-. Podobně jako na př. duch od douti bylo prý utvořeno Čech od „četi“ a znamenalo ‚počínající, první, začátek‘, neboť Čechové přišli první do západních krajin. — Tento výklad byl odmítnut už Jungmannem[2]: Čechové nebyli ve skutečnosti „počínající“ při stěhování na západ a kromě toho staroslověnština a polština by v tomto slově musely mít nosovou samohlásku, nikoli e; předpokládaný původní tvar slovesa začíti zněl totiž začęti. — Dodejme k tomu, že v češtině bychom pak čekali tvar *Čach, analogickou přehláskou *Čěch; ale všude, i v textech na iotaci přesných, je psáno vždy jen Čech.

Sáhlo se tedy k výkladu jinému: Čech je hypokoristikon, domácká obměna nějakého jména začínajícího Če-. Uváděla se tu jména Čestmír, Česlav, Česta, ale u těch je potíž: první část těchto slov má základ slova čest, které v praslovanštině znělo čMstM; a měkké jery byly ještě v 10. stol. Slovo Čestmír má v Gebauerově Staročeském slovníku doklady na Čstimír a jen „odchylkou (z XIV. stol.): syna Czestmierze Přib. 21“. — Česlav uvádí tento slovník jen jako jméno místní. Bývá vykládáno z Čestislav, ale takový tvar by mohl být až analogický, pozdní; do 10. století musil znít *Čьstislav (>*Čstislav >*Ctislav). — Fr. Prusík[3] vykládal jméno Čech z Česta a opíral se o jméno místní Ctiněves pod Řípem. Ale právě toto jméno ukazuje, že výchozí jméno osobní musilo znít *Čьsta nebo *Čьstь; odtud *Čьstina vьsь >*Ctinaves, 6. pád Ctiněvsi. Kdyby slovo Čech bylo vzniklo z těchto jmen, bylo by musilo znít původně *Čьchъ, *Čьcha, později Čech, *Čcha; ale po tom není nikde stopy, i nejstarší zápisy mají vždy e. Srovnejme pak s tím, jak dlouho se drží na př. těžko vyslovitelné Cheb, Chba!

Ovšem tyto výklady mají ještě jednu potíž: vycházejí přímo nebo mlčky z kronikářského předpokladu, že národ — nebo vlastně kmen — byl nazván podle svého vůdce, praotce. To je věc [264]krajně nepravděpodobná. Čechovi potomci, rod, čeleď by se nazývali jménem utvořeným patronymickou příponou -ici, tedy Češici, resp. Čechovici. Ostatně obě ta jména jsou doložena jako místní.

Etymologický slovník J. Holuba - Fr. Kopečného uvádí jako hlavní domněnku jinou. Vychází z tvaru množného čísla Čechy a vykládá: „Čechy asi původně jméno místní…, a sice ve významu ‚sušší místo‘ se starší podobou i čachy (dialekticky…)“ — a na podporu uvádí i místní jména Čachovice vedle Čechovice, Čechůvky.

To je v podstatě domněnka Korandova, uveřejněná ve Slovu a slovesnosti 6, 1940, str. 90 n. (s kritickým dodatkem B. Havránka). Na první pohled je domněnka velmi vábná a opřená se všech stran; s filologické ovšem nejméně — („autor se přenáší lehce přes nesnáze filologické, protože si jich není patrně ani vědom“, říká o tom, již kritika Havránkova, tamže str. 104). Autor totiž vychází z toho, že místní jména osad Čechy „jsou vesměs v krajině suché, teplé, a že tedy také Čechy znamenalo území suché mezi Ohří, Džbánem a Vltavou, kde sídlili prvotní Čechové“. Své tvrzení zdůvodňuje klimatologicky, ale zapomíná, že před 1000—1500 lety mohly být poměry značně odlišné. Po té stránce tedy tato domněnka není nezvratná. Autor pak dále uvádí řadu místních názvů Čechy, prý vesměs na místech suchých, a dodává: „Nelze se uchýlit k výkladu, že snad šlo o pozdní názvy, vzniklé podle toho, že se v jinonárodním prostoru usídlili Čechové jako kolonisté. Tomu odporuje všechno: historická fakta, ethnografické okolnosti a zvláště to, že se někde udržel starobylý tvar s a.

Ve skutečnosti však historická (a jazykovědná) fakta podvracejí právě hlavní sloup této domněnky, s takovou pečlivostí opatrovaný — Čechy u Děčína, o nichž zjistil Ant. Profous ve svých „Místních jménech v Čechách“, že tato osada „vznikla až někdy v 18. století (nejstarší doklad je z r. 1787). Soudě podle tvaru bylo její jméno Tscheche (= Čech) prvotně příjmením jejího prvního usedlíka v té době.“ Tedy žádné „čachy“.

Ostatní místní názvy (dvakrát Čechy na Moravě, jednou na Slovensku a několikrát v Polsku) vysvětlíme lépe z osobního nebo národního Čech. Tomu se nepodiví nikdo, kdo ví, kolikrát máme v Čechách Moravany, Moravčice, Poláky, Srby atd. „Osady pojmenovány buď po příslušníku nebo příslušnících dotyčného kmene (národa) nebo po osobách, jimž se z jakýchkoli příčin takové jméno dalo. Tak doloženo Bavor, Uhra, Uhřín, Sasín, Vlašín — jméno Čech bylo obvyklé.“ (Černý - Váša, Moravská jména místní.)

[265]Podle zmínky o starobylém tvaru s -a- bychom čekali, že je někde doložen tvar čachy. Ve skutečnosti však toto slovo, jakož i obecné jméno čechy (ve významu ‚suché místo‘) není vůbec doloženo. Kdyby opravdu tvar s -a- byl starší (čachy), bylo by z něho čechy přehláskou, ovšem jen analogií původu velmi pochybného (podle 6. pádu jedn. čísla?); ale takový doklad, jak už řečeno, nikde nemáme. „Starobylý“ tvar s -a- nachází autor v místním jméně Čachovice (vedle toho i Čechovice). Skutečně je v Čechách (podle Profouse) Čachotín a dvakrát Čachovice, při čemž jedna z těchto obcí (Čachovice u Nových Benátek) má též doklady na Čechovice, avšak právě ty jsou starší (z r. 1088 a 1125); teprve 1222 je psáno Csakovicich. Gebauer v Staročeském slovníku neznal všechny doklady, ale tvrzení, že „G. uvádí jako základní tvary topických jmen Čachovici (vedle Čechovici) a Čachov (vedle Čechov)“ se nezakládá na pravdě; naopak Gebauer výslovně konstatuje „Čechov, Čachov“ a „Čechovici a z toho Čachovici“. — Gebauer tu měl tedy patrně na mysli nějaké střídání a/e, jak je po č, ž, š, ř, j známe z nářečí, ovšem z nářečí jihozápadního! Podobně soudí i Profous („byla jména osobní téhož původu, a tedy i smyslu, Čarad i Čerad…“ atd.).

Tedy: 1. tvar s -a- není starobylejší, 2. je doložen u místních jmen, která jsou nesporně odvozena ze jmen osob (Čach, Čachota). I kdyby tu byla možnost dvojtvarů čechy/čachy, neznamená to nic, poněvadž žádný z obou tvarů jako obecné jméno není doložen; tvar čachy pak vůbec ne.

A zde je konečně další námitka proti této etymologii: je možno, že by ze jména Čechy (vzniklého z původního jména obecného) bylo odvozeno jméno národní nebo osobní Čech? To by byl případ zcela ojedinělý. Zajisté názvy Lučané, Pomořané jsou od bydlišť (luka, pomoří), patrně i Polané a Poláci od pole—ale to jsou právě jména odvozená příponou -jan, kterou se tvoří jména osob bydlících na určitém místě. To, co uvádí Koranda o jménech Srb, Uher atd., je dílem filologicky nesprávné, dílem neprůkazné.

Na podporu své domněnky uvedl autor i to, že v Dalimilově kronice je několikrát psáno Čechy v platnosti 1. pádu; ale kromě toho je tam i tvar Čechové. Z toho chce dokazovat, že tvar Čechy je původní, a tedy plurál obecného jména. Ale to je nemožné: plurál čachy — ‚suchá místa‘ nemohl prostě přejít ve význam ‚Čechové‘; to se mohlo stát jedině metonymicky (srv. „Pardubice vyhrály“, „Klatovy přijely“) a to pro uváděnou etymologii neznamená vůbec nic. Na takové metonymické záměny jmen místních a obyvatelských ukázal už Gebauer; právě Dalimil má zas naopak do Polan, z Polan (z Polska), do Němec.

[266]Jednou z nejzávažnějších zbraní této domněnky je výklad ruského (a podobně lužickosrbského) rčení meždu čachi i ljachi ‚kdoví kde‘. Tu jde patrně opravdu o obecná jména, z nichž aspoň první není plně vysvětleno. Ale uváděnou etymologii to nepodporuje, právě naopak! Rusky je ljach i Ljach, ale čachi Čech (vždy jen tak!). A to je velmi důležité: o co opřel Koranda svoji etymologii čachy = ‚suché místo‘? Jen o ruské výrazy čachlyj, čachotka, čachnuť, které etymologicky souvisí s německým hager (‚slabý, hubený‘) a znamenají vesměs ‚slabý, neduživý‘ (čachotka = souchotiny), ‚zkomírající‘, a tedy i ‚schnoucí‘. Tohoto posledního významu, zřejmě přeneseného, chopil se autor a na něm založil celou svou dobrodružnou a nepravděpodobnou etymologii.

A tak zbývá jen poslední etymologie, uvedená už Hoškem[4] a neprávem podceňovaná. Ta spojuje jméno Čech s kořenem čel-, kde je e původní. Tento kořen máme v českých slovech čeleď, člověk (rus. čelovek). Je tu předpokládaný kořen kel/kol-: srov. pokolení, koleno. Původní význam tohoto kořene je ‚rod‘. Slovanských dokladů (člověk, čeleď, člen, pokolení) je dosti k tomu, abychom předpokládali, že jméno utvořené z kořene čel- hypokoristickou příponou -chь mělo význam ‚člen rodu, našinec‘; tím by se také nejlépe vysvětlil hypokoristický, „mazlivý“ tvar na -ch. V citovaném článku se odmítá názor, že by se nějaký společenský celek nazýval prostě „lidé“, a autor volá: „Kde jsou národy, které samy sebe pokřtily ‚lidé po výtce‘?“

Je jich dost: nejen ti Eskymáci (Innuit = lidé), nejen bantuští černoši (Bantu = lidé), nejen jiné národnosti na nižším stupni vývoje. Vždyť přece i jméno Deutsch se odvozuje od diutisc s významem ‚popularis, gentilis, vulgaris‘.

Bylo by ovšem nesprávné tvrdit, že „v odlehlých těch dobách se nadmíru nejasně rýsovaly odlišné znaky kmenové“ (J. Sutnar)[5]. Právě naopak! Pro primitiva byli obyčejně lidmi jen lidé vlastního kmene či rodu, kdežto ostatní nazýval jinak, velmi často potupně. Tak kmen Innuit byl nazýván indiánskými sousedy Aškimeg (prý ‚jedlíci masa‘) a právě tak Deutsche byli nazýváni našimi předky Němci — t. j. lidé nesmluvní, němí.

[267]A nakonec na podporu uváděné etymologie jména Čech: toto jméno v předpokládaném významu ‚člen rodu‘ máme takřka doloženo. Etymologický slovník uvádí slovinské čeh ve významu ‚pastevec‘. Avšak toto slovo má též význam ‚hoch, chlapec ve stáří 10—15 let‘ (viz Pleteršnik—Wolf, Slovensko-nemški slovar). Je tedy nejvýš pravděpodobné, že hoch mezi 10—15 lety bývá pastevcem, a tedy význam ‚chlapec, člen rodiny‘ je prvotní (srov. též stč. čeleď = děti). A jak jinak bychom odvozovali toto slovo, ne-li od kořene čel-?

Potíž by mohla působit jen podoba hlásková: *čel-chъ by mělo dát přesmyknutím, *člech; podobný vývoj však třeba předpokládat i při výkladu slova hoch z kořene *gol- (srov. holý). Snad tu máme vysunutí -l- před -ch, nebo spíše „allegrovou“ výslovnost: máme doloženo také jméno Čelech v místním Čelechovice a z toho — u jména tak často užívaného — mohlo vzniknout Čech.

Ale není třeba uchylovat se k tomuto výkladu: domácké obměny jmen (hypokoristika) vznikají zpravidla tak, že se prostě k první slabice — bez ohledu na kmen či kořen — přidá přípona -ch (pův. -chъ). Tak na př. ve slově Václav je kořen první části vęt-, ale hypokoristikon Va-chъ; Přech (z Přemysl) je předpona +ch atd. Je tedy možno vykládat vznik slova Čech přímo z Če+chъ.

Mám zato, že tento výklad je mnohem pravděpodobnější než kterýkoli jiný.[6]

Poznámka

Spojení ruského čachnuť s německým hager prohlašuje Berneker za nejisté, a právem. Nedávno vyšel v časopise Lingua Posnaniensis (4, 1953, str. 121) můj výklad slova čachnǫti. Spojuji je se slovem (o)ča-děti (srov. ruské očaděť). Podle toho tedy -ch- nepatří ke kořeni, ale k příponě tohoto slovesa; a toto sloveso je jen východoslovanské. Tedy i to mluví proti Korandovi.

Václav Machek


[1] J. Dobrovský, Uber den Ursprung des Namens Tschech (Cžech), Tschechen v předmluvě k Pelclovým „Geschichte der Böhmen“ 3. vyd., 1782; týž, Čech nebo Čechové odkud tak slují? Časopis českého musea I, 1827.

[2] J. Jungmann, Slovník česko-německý I, heslo Čech.

[3] Fr. Prusík, Původ jména Čech, Věstník Král. čes. společnosti nauk 1885; týž, heslo Čech v Ottově slovníku naučném.

[4] Hošek, O významě jmen Čechové, Morava, Slované, Časopis Matice moravské 15, 1891. — Obnoveno J. Otrebským v knize Słowanie (1947).

[5] J. Sutnar podal ve Sborníku ke stému výročí smrti J. Dobrovského (1929) nový, ale velmi nepodařený výklad. Spojuje tam jméno Čech se slovem cech a se středohornoněmeckým Zëche.

[6] Připomínám ještě další literaturu předmětu: Fr. Palacký, Dějiny národu českého I, 1, pozn. 17. — P. J. Šafařík, Slovanské starožitnosti, 787n. — Slavík, O významu jména Čech, ČČM 1890. — Sobolevskij, Čech und Čach, Archiv für slavische Philologie 27. — J. Sutnar, Čech, Zbornik u slavu V. Jagića, 1908. — Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego, heslo Czech a j. — O jméně Čech psal též Mikkola, Rus. filolog. vestnik 1902 a Urslavische Grammatik I, 8. — V. Flajšhans, Jméno „Čech“ a některá jiná, Naše řeč 9, 1925, str. 193 n. — Bibliografie celé otázky je u V. Novotného, České dějiny I, 235.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10, s. 263-267

Předchozí Jaroslava Janáčková: Julius Fučík a česká jazyková kultura

Následující Milan Romportl: K výslovnosti cizích slov v češtině