Jazyková výchova v učebnicích pro školy třetího stupně
Vladimír Ženatý
[Posudky a zprávy]
-
Ve školním roce 1952/53 dostaly naše školy třetího stupně první své učebnice českého jazyka pro druhou, třetí a čtvrtou třídu; učebnice obsahují jednak látku mluvnickou, jednak slohovou. Za vedení a aktivní spolupráce akademika Bohuslava Havránka zpracovaly je kolektivy autorů, a to Učebnici jazyka českého pro II. třídu gymnasií Dr J. V. Bečka, Dr M. Dokulil, Dr M. Helcl, J. Kaňka, Dr A. Mátl a J. Zachystal, Učebnici jazyka českého pro III. třídu gymnasií a vyšších odborných škol Dr J. V. Bečka, Dr Ed. Čech, Dr Fr. Daneš, univ. prof. Dr Al. Jedlička, Dr Jos. Mrázek a Učebnici jazyka českého pro IV. třídu gymnasií a vyšších odborných škol Dr J. V. Bečka, Dr Karel Hausenblas a prof. Dr Alois Jedlička. Všechny tři nové učebnice vyšly ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze.
Jejich obsah a rozsah je dán učebními osnovami pro gymnasia z r. 1949; učebnice pro druhou třídu má i s rejstříkem 190 stran (cena 6 Kčs), pro třetí třídu 120 stran (za 3,20 Kčs), učebnice pro čtvrtou třídu je bez rejstříku, má 81 stran a stojí 3,20 Kčs. Svou grafickou úpravou vyhovují, až na učebnici pro třídu druhou, v níž je místy nečitelný tisk.
Poněvadž již ve školním roce 1951/52 vyšla v tehdejším Státním nakladatelství učebnic Cvičebnice jazyka českého pro I. třídu gymnasií a vyšších odborných škol[1], měly naše školy třetího stupně všechny potřebné učebnice českého jazyka a tím značně usnadněnu práci ve výchově mluvnické a slohové. Značný podíl má na tom akademik Bohuslav Havránek, jehož zásluh o nové učebnice bylo několikrát vzpomenuto u příležitosti jeho letošních šedesátých narozenin.
Vydání jazykových učebnic pro školy třetího stupně je čin velmi významný, neboť autoři měli před sebou úkol obsahově i metodicky přiblížit a ujasnit otázky jazykové výchovy nejen žákům, ale do značné míry i učitelům samým. Tu je nutno připomenout, že se ve vyšších třídách bývalých gymnasií věnovala jazykové výchově a jazykovému vyučování velmi malá pozornost, a tento stav se mnoho nezměnil ani po roce 1945, třebas bylo podle osnov mluvnické vyučování do hodin mateřského jazyka jako povinné zařazeno. Svědčí o tom také články ve „Zprávách pro češtináře“, redigovaných Dr Jaroslavem Zimou. Bylo v nich konstatováno, že se mluvnici ve vyšších třídách buď neučí vůbec, nebo velmi málo (srov. na př. Vladimír Šmilauer: Proč mluvnice na III. stupni škol? ve Zprávách II/3—4 z r. 1948 — článek [241]charakterisuje situaci již svým nadpisem). Příčiny tohoto stavu byly v tom, že mnozí vyučující často ze setrvačnosti zanedbávali soustavné výklady mluvnické na tomto stupni školském, podceňovali význam jazyka pro společnost a pro rozvoj myšlení a neuvědomovali si důležitost prohloubeného poznání stavby jazyka, zvláště jeho stavby mluvnické. Nezamýšleli se proto ani nad tím, jak vhodnými metodickými prostředky vzbudit potřebný zájem žáků o tento významný úsek našeho vědění.
Velkým mezníkem pro pochopení těchto otázek se stala sovětská diskuse o otázkách jazyka a zvláště Stalinovy stati o jazykovědě z r. 1950. A je právě zásluhou nových učebnic, že ujasňují konkretně ve svém obsahu i metodickém postupu základní úkol a cíl jazykové výchovy na tomto stupni: prohloubeným poznáním stavby spisovného jazyka, zvláště jeho stavby mluvnické, a stylistické rozrůzněnosti jeho prostředků spolu s pochopením jeho vývojových tendencí přivést žáky k uvědomělému a tvořivému ovládání spisovného jazyka. Je samozřejmé, že se přitom po odborné stránce opírají o nejnovější poznatky odborného zkoumání jazykovědného.
Vinu na neuspokojivém stavu jazykové výchovy na školách III. stupně měla i dřívější nedostačující příprava učitelů na vysokých školách, jež nebyla volena s hlediska potřeb budoucího učitele. Již prof. Eugen Pauliny v článku Vyučovanie slovenčiny na gymnáziách (Slovo a tvar, 2, 1948, str. 87—90) ukázal na toto dřívější nevhodné zaměření jazykovědné studijní průpravy budoucích učitelů mateřského jazyka na našich universitách, která až do reformy universitního studia měla podle zkušebního řádu své těžiště v poznání minulých fází jazyka, kdežto studium gramatické a stylistické normy současného jazyka bylo značně opomíjeno. Tento stav byl v rozporu s praktickou potřebou učitelů mateřského jazyka na školách III. stupně[2].
Velikou pomocí učitelům českého jazyka byly proto diskusní příspěvky akademiků Bohuslava Havránka a Františka Trávníčka o otázkách jazykového vyučování s hlediska Stalinových statí, jak je přinášel při různých příležitostech metodický časopis „Český jazyk“. Dále je nutno připomenout stati prof. dr. Aloise Jedličky, který své pracovní úsilí systematicky zaměřil k potřebám jazykové výchovy na školách všech stupňů, ať již svou prací na učebnicích, články v odborných časopisech nebo svou činností přednáškovou v okresních a krajských pedagogických sborech. Jazykové výchově na třetím stupni jsou věnovány jeho programové stati Otázky jazykové výchovy (Slovo a slovesnost 10, 1948, str. 142 n.) a O jazykové výchově, zvláště na gymnasiích (Naše řeč 34, 1950, str. 41 n.). Ke zkvalitnění práce učitelů přispěla vydatnou měrou [242]velká dvoudílná Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny i Šmilauerova Novočeská skladba a pro práci žáků a upevňování soustavných vědomostí je vhodná Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice[3].
Není ovšem možno říci, že bylo vykonáno již dost k prohloubenému poznání a ujasnění všech otázek jazykové výchovy. K jejich vyřešení může přispět spolupráce jazykovědců a školských praktiků, zvláště ze středisek krajských pedagogických sborů. Dokladem zájmu s jejich strany je diskuse, která se rozvíjí již delší dobu na stránkách časopisu „český jazyk“ o otázkách větného rozboru[4]. Bude však nutno rozšířit ji i na jiné úseky mluvnického vyučování, které nemají takovou tradici jako právě tato část.
Nové učebnice českého jazyka rozvrhují látku do jednotlivých tříd ve shodě s učebními osnovami pro gymnasia z r. 1949. Učebnice pro třídu druhou obsahuje v první části výklady o vývoji jazyka v části druhé nauku o slově. Výklady historické jsou uvedeny kapitolou „Vznik a vývoj jazyků — jazyky indoevropské“ a sledují vývoj českého jazyka až po dobu pobělohorskou a národní obrození; jsou pak ukončeny přehlednou lekcí „Vývoj slovenštiny“. Druhou část učebnice tvoří nauka o slově. Začíná poučením o slovu a jeho významu, obsahuje výklad o všech typech tvoření slov, o vlastních jménech a slovech cizího původu a je zakončena kapitolou o funkční a slohové platnosti slov.
Učebnice pro třídu třetí si klade za úkol podat poučení o vybraných kapitolách ze skladby a k tomu připojuje dvě kapitoly o vyjadřování odborném (Stavba odborné řeči a Odborné názvosloví). Poučení o skladbě se týká mluvnické a významové stavby větné, pořádku slov, passiva a záporu, samostatných částí větných (přístavek, vazby přechodníkové, samostatné členy větné) a zvláštností a nepravidelností větné stavby. Jde v něm o prohloubené poznání syntaktických jevů zvláště s hlediska vztahu jazyka a myšlení s přihlížením k možnostem jejich stylistického využití. Stejné zaměření mají i poslední tři lekce o souvětí, o spojeních volných a těsných, o stylistickém hodnocení různých syntaktických prostředků a o výstavbě větších syntaktických a thematických celků.
Učebnice pro čtvrtou třídu podává souvislé obecné výklady o jazyce, založené na výtěžcích z diskusí o Stalinových thesích o jazyce, v kapitolách „Jazyk a myšlení“, „Jazyk a společnost“, „Vývoj češtiny jako národního jazyka“. Dokončení učiva z druhé třídy obsahuje lekce [243]„Vývoj spisovné češtiny od obrození“, kterou doplňuje výklad o současném stavu českého jazyka a dnešní péči o něj spolu s přehledem dějin české jazykovědy, zvláště mluvnictví.
Všechny učebnice mají úvodní poznámky pro práci učitele i žáků. Kladně lze hodnotit v nových učebnicích důsledné oddělení lekcí mluvnických od slohových, které je pro praxi na tomto stupni výhodnější, neboť je přehlednější.
Látka mluvnická je — jak už bylo řečeno — v učebnici pro druhou třídu rozdělena do dvou thematických celků: vývoj jazyka a nauka o slově. V prvém oddíle je především zásadní stať o vzniku a vývoji jazyků a o jazycích indoevropských. Její autor, Dr Antonín Mátl, uveřejnil tuto část po vysázení učebnice v poněkud pozměněné úpravě v časopise Český jazyk (2, 1952, č. 7) pod titulem „Vývoj jazyka a příbuznost jazyků“. Domnívám se, že tato časopisecká stať vyhovuje lépe než verse v učebnici, neboť v ní autor zpřesnil své výklady (zvláště v 1. odstavci) a hlavně je rozšířil o poučení o divergentních a konvergentních tendencích ve vývoji jazyků, dále o pojem jazykového svazu a konečně o základní poučení typologické (tvarosloví typu synthetického a analytického). Leckterý detail je tu však zbytečný (na př. zmínka o novořeckém dialektu cakonském), zato však by bylo možno při výkladu o tom, že z místních dialektů při nedostatku nutných hospodářských (a politických) podmínek pro vznik národa vznikají jazyky samostatné, upozornit na horní a dolní lužičtinu jako typický doklad této these. V druhé kapitole, o vývoji slovanských jazyků, je jistý nedostatek v tom, že tu nejsou otištěny ukázky ze všech slovanských jazyků a také poznámky o jejich výslovnosti nejsou postačující (u srbocharvátštiny chybějí vůbec). Tuto kapitolu by bylo užitečné uzavřít statistickými údaji o slovanských jazycích a jejich mapkou podle současného stavu a užít pro srovnání dat ze Šafaříkova Národopisu slovanského (1842), již i proto, že se o Safaříkovi mluví v této třídě při literární výchově. Jinak jsou obě stati podány srozumitelně a doloženy instruktivními příklady. I ostatní oddíly týkající se jednotlivých fází vývoje českého jazyka i kapitola o jazyce staroslověnském jsou ve svém podání konkretní. Výklady se obírají systematicky jazykem po všech jeho stránkách a na konci kapitol jsou stručné souhrny. Právem věnoval autor velkou pozornost výkladu o Husovu vztahu k jazyku a výkladu o češtině doby obrozenské, kde zároveň podává charakteristiku jazykového působení generace J. Dobrovského a J. Jungmanna. Výklad v hodinách literární výchovy bude vlastně jen doplňkem k tomu, co obsahuje tato učebnice. Stejně důkladně je probrán i jazyk bible Kralické. Poslední lekce zahrnuje výklad o vývoji slovenštiny; autor do něho vložil i petitem tištěný exkurs o poměru jazyka a dialektu s hlediska poměru mezi češtinou a slovenštinou.
[244]Z drobnějších připomínek k zpracování látky v prvním oddíle uvádíme: Někde je snad zbytečné uvádět v učebnici navíc jiné staročeské texty, než jsou v čítance; lépe by vyhovovalo důsledné zaměření právě k těmto textům v čítance. Při charakteristice období husitského chybí alespoň poznámka o pronikání vojenské terminologie husitské do cizích jazyků, i když toto poučení je obsaženo v oddíle druhém v lekci o slovech cizího původu v češtině. Pravopis bratrský není charakterisován úplně (v na začátku slova, ğ, psaní dě, tě, ně). Vcelku znamená tento oddíl velký přínos v tom, že konkretně rozebírá a vykládá tu látku z vývoje českého jazyka, při níž jsme se dříve ve škole spokojovali jen povšechnou charakteristikou bez možnosti proniknout hlouběji k podstatě probíraných jevů a pochopit vývoj jazyka v souvislosti s vývojem společnosti.
Druhý oddíl učebnice pro II. tř. je věnován nauce o slovu; je jí vyhrazeno plných 77 stran. Při vhodných příležitostech je tu na výklad lexikální navázáno i stručné poučení slohové (na př. rozdíl mezi vyjádřením slovesným a slovesně jmenným při výkladu o slovu a jeho významu slovním a mluvnickém; podobně i jinde). Tyto slohové připomínky jsou metodicky správné, neboť jsou podstatnou součástí jazykové výchovy a vedou žáka k samostatnému slohovému posuzování jazykových projevů. Oddíl začíná kapitolou o slově a jeho významu, po ní následuje obraz vývoje slovní zásoby s vhodným exkursem o českém slovnikářství a přes výklad o významové stránce slova a změnách slovního významu se dostává k rozsáhlým partiím o tvoření slov (odvozování, skládání, zkratková slova). Po výkladech o vlastních jménech a slovech cizího původu, zajímavých po stránce kulturně historické, končí celý oddíl poučením o funkční a slohové platnosti slov.
Jazykový materiál ve výkladech o slovní (lexikální) stránce jazyka je živý a aktuální. Poněkud vadí, že je látka roztříštěna do mnoha kapitol. Cvičení v některých lekcích je sice mnoho, ale málo vydatných. Na vhodném místě mohla být také vložena názorná ukázka, jak pracuje Ústav pro český jazyk ve všech svých odděleních a v Jazykovém koutku Československého rozhlasu a jak se postupuje při řešení sporných otázek (jinak je tu pěkná ukázka z Trávníčkovy knihy Nástroj myšlení a dorozumění).
Upozorňuji také na některé drobnější nedostatky. Především není vyložen uspokojujícím způsobem (stejně jako v prvním oddíle o vývoji jazyka) základní slovní fond. Celé poučení je v jedné větě a jako příklady se úzce uvádějí jen slova domácí. (P. J. Černych, jehož studii přinesla v českém překladě Sovětská věda — jazykověda 1, 1951, č. 1 uvádí mezi slovy základního slovního fondu i slova přejatá). Jisté nedopatření je také v kapitole o významové stránce slova. Autor vykládá o t. zv. slovech značkových a popisných, aniž užívá termínu „slovo [245]značkové“ (str. 73 n. za příklady ocún … pes), zato v rejstříku je uveden termín „značkový“ dvakrát: „pojmenování značková“ a „značková slova, pojmenování“, obojí s odkazem ke str. 73 n. Protože se autor v textu tomuto termínu vyhýbá, je výklad zatížen těžkopádnými opisy.
Metodicky lze s postupem v tomto oddíle souhlasit, námitky by bylo možno snad mít v části o tvoření slov skládáním. Pro školskou praxi by stačilo rozdělení podle produktivity, živosti typů ve zjednodušené formě, asi tak, jak to naznačil Vlad. Šmilauer v Prvních hovorech o českém jazyce (1940, str. 111 n.).
Tyto poznámky i připomínky nechtějí však nikterak ubírat na ceně tomuto oddílu učebnice, v němž autoři ukázali smysl pro živost podání již ve výběru materiálu.
Učebnice pro třetí třídu obsahuje vybrané kapitoly ze skladby; připojen je rozbor způsobu, jak se využívá jazykových prostředků v projevech odborných. V některých partiích ze skladby jde o prohloubení poznatků získaných již v první třídě (na př. o mluvnické a významové stavbě věty, o pořádku slov, o souvětí a j.), v ostatních se probírají ty části skladby, jež by chápání žáků v první třídě činily potíže (zvl. lekce o záporu, o samostatných částech větných a spojeních volných a těsných). Výklady mluvnické jsou v nich doprovázeny zřetelem k hodnocení slohovému a dávají tak názorný přehled o bohatosti výstižných výrazových odstínů našeho mateřského jazyka. V dokladovém materiálu je tu využito všech možností, jež poskytla excerpce z děl moderní české prózy, z děl M. Majerové, I. Olbrachta, K. Poláčka, M. Pujmanové, Vl. Vančury a jiných autorů. Ve srovnání s „Cvičebnicí jazyka českého pro I. třídu gymnasií a vyšších odborných škol“ setkáváme se v kapitole o mluvnické a významové stavbě věty s jiným pojetím přístavku, totiž jako zvláštního syntaktického vztahu, jak je to ve shodě s novými pracemi o české skladbě, kdežto Cvičebnice v podstatě setrvala při pojetí starším, jako zvláštního druhu přívlastku. Za nejdůležitější kapitoly lze považovat výklady o passivu (trpném rodě) a zvláště o záporu, opřené o nejnovější výtěžky jazykovědného bádání; s hlediska stylistického je potřebná partie o vazbách přechodníkových, neboť ve školské praxi se ukazovaly nesprávné tendence, vylučovat tyto vazby z repertoáru jazykových prostředků. Autorům se podařilo podat i tyto výklady názorně a srozumitelně a doložit je přesvědčivými doklady. Chybí tu jen připomínka, že na zvýšení frekvence vazeb přechodníkových v současném jazyce mají vliv především četné překlady z ruštiny.
Také oddíl věnovaný odbornému vyjadřování a odbornému názvosloví patří po stránce metodické a obsahové k nejinstruktivnějším. K systematickému zpracování se tu pojí poukazy na možnosti stylistického rozrůznění jazykových prostředků v oblasti lexikální a syntaktické [246]zároveň s poučným exkursem o vývoji českého odborného názvosloví. Velkým kladem celé knihy jsou dobře rozvržená cvičení; ovšem zbývá na ně při malém počtu hodin málo času.
Učebnice pro třetí třídu má v jazykové výchově velmi důležitý úkol neboť je posledním článkem v soustavném mluvnickém výcviku žáků. Na ni navazující učebnice pro čtvrtou třídu vymezuje svůj úkol v úvodních poznámkách takto: „Učivo IV. třídy shrnuje a uzavírá gymnasijní učivo o jazyce celkovým pohledem na jazyk s marxistického hlediska v duchu Stalinových thesí o jazyce.“ Po stránce metodické je tato učebnice zajímavá tím, že lekce jsou v ní zpracovány ve formě souvislého výkladu a nikoliv jako lekce v učebnicích pro nižší třídy, vyvozující nové poznatky z pozorování jevů a procvičující je na bohatých příkladech. Mohou proto sloužit jako vhodné texty k samostatnému studiu žáků. Při tomto studiu se mohou žáci při prvých dvou statích, Jazyk a myšlení, Jazyk a společnost, opřít o poznatky získané v nižších třídách v jazyce českém, po případě v psychologii.
Souhrn theoretického poučení o českém jazyce je obsažen v posledních čtyřech kapitolách: Vývoj češtiny jako národního jazyka, Vývoj spisovné češtiny od obrození, Současný stav českého jazyka a dnešní péče o něj a Přehled dějin české jazykovědy, zvláště mluvnictví. Těžiště výkladů je v poučení o vývoji spisovné češtiny od obrození a jejím stavu dnes. Žáci jsou tu především vedeni k správnému pohledu na jazyk našich klasiků, J. K. Tyla, B. Němcové, K. Havlíčka, J. Nerudy, a zároveň si hlouběji uvědomují pojem normy spisovného jazyka. K tomuto pochopení může vydatně přispět i rozbor vývojových tendencí v tvarové a větné stavbě současného jazyka, který žákům pomůže vědomě postihnout to, co jen podvědomě cítí.
Poněvadž jde při výkladu často o otázky, o nichž se v odborných kruzích vedou ještě diskuse (spisovný jazyk a jeho poměr k nářečí, národní a celonárodní jazyk, positivismus a strukturalismus v jazykovědě), je správné, že se učebnice omezuje jen na základní informace, i když leckterý pojem bude vyžadovat doplnění výkladu učitelem (na př. historickosrovnávací škola, positivismus, strukturalismus a j.).
Nový způsob podání látky v podobě souvislých výkladů vede nakonec, myslím, k myšlence, zda by nebylo lépe upustit pro nejvyšší třídu od tradiční formy učebnice a nahradit ji pro jazykovou výchovu zvláštní soustavnou příručkou, jakou mají na př. Poláci v knížce S. Dobosiewicze a spol. „Kultura języka“.
Ve svém celku znamenají tyto učebnice novou etapu v chápání našeho vztahu k mateřskému jazyku ve výchovné práci učitelů českého jazyka. Své předchůdce mají v cvičebnicích jazyka českého pro nižší třídy bývalého gymnasia, jejichž vedení bylo také v rukou akademika Bohuslava Havránka. Jsou důsledně zaměřeny na důkladné poznání [247]současného jazyka, který je ovšem třeba vidět jako článek neustálého jazykového vývoje. K vytváření aktivního vztahu žáků k jazyku přispívají tím, že se vracejí k jednotlivým problémům jazykovým jejich osvětlováním s různých hledisek, ale vždy se stanoviska dnešních uživatelů jazyka. Nedeprimují strohými zákazy, osvětlují kolísání v jazyce výkladem vývojových tendencí v jazyce, budují na znalostech, jež si žák přináší z jazykového prostředí svého domova a z tříd nižších. Všechny výklady jsou v souladu s dnešním stavem odborného bádání jazykovědného a v mnoha případech přinášejí i zcela nová zpracování jevů.
Bude však nutno revidovat rozsah látky podle připomínek učitelů českého jazyka a uvést jej v soulad s osnovami literární výchovy. Někde učebnice zacházejí do detailů; bude proto nutno dobře zvážit potřebnost a naléhavost toho kterého oddílu. Nesmí se také zapomínat na to, že žáci mají po výkladu učitele z učebnic studovat a podle nich pracovat. K tomu může hodně napomáhat důkladné promyšlení grafické úpravy jednotlivých lekcí.
Na závěr lze za učitele českého jazyka vyslovit přání, aby otázky spojené s vydáváním nových učebnic byly co nejvíce prodiskutovány v okresních a krajských pedagogických sborech za přítomnosti autorů učebnic.
[1] Její 3. vydání vyšlo letos. Srov. posudek o ní v minulém dvojčísle Naší řeči.
[2] Podobně charakterisuje tento stav Vladimír Skalička v článku Vyučování jazykům na vysokých školách (Slovo a slovesnost 11, 1949, str. 29n.).
[3] Při dnešním pracovním zatížení češtinám zbývá jim však málo času na soustavné studium jazykovědné literatury.
[4] Tato diskuse je však — na škodu věci — ještě nyní značně formalistická (přeceňování formálního grafického znázorňování zmechanisovaných vztahů a p.). — Pozn. red.
Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 7-8, s. 240-247
Předchozí Miroslav Komárek: O jazyce literárních děl
Následující Karel Sochor: Úprava jídelních lístků a kuchařské názvosloví
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1