Časopis Naše řeč
en cz

Nová učebnice českého jazyka

Jaroslav Popela

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve školním roce 1951/52 se začalo na školách III. stupně vyučovat podle Cvičebnice jazyka českého, kterou vydalo Státní nakladatelství učebnic jako „pomocnou knihu pro gymnasia a vyšší odborné školy, zvláště pro I. třídu“ (Praha 1951; 339 str., 28,— Kčs). Vydáním cvičebnice končí dlouholeté provisorium ve vyučování mateřskému jazyku na školách III. stupně, kdy se vyučovalo bez učebnic.[1]

Cvičebnici vypracoval kolektiv autorů (J. V. Bečka, E. Čech, Fr. Daneš, M. Dokulil, K. Hausenblas, M. Helcl, Al. Jedlička, J. Kaňka, J. Mrázek, J. Zachystal) za vedení a aktivní spolupráce univ. prof. [161]Dr. Bohuslava Havránka. Kniha se snaží poskytnout nový pohled na jazyk, i když to není pohled zcela jednotný, protože v jednotlivých úsecích čerpá z prací různých našich odborníků, patřících k různým jazykovědným směrům (z Havránka, Trávnička, V. Mathesia, Vlad. Šmilauera a j.) a také autoři jednotlivých úseků byli zřejmě různí. Poněvadž cvičebnice byla zpracována a schválena ještě před velkou jazykovědnou diskusí v SSSR, mohla z výsledků této diskuse těžit jenom zčásti (některé výsledky diskuse zachycuje oddíl úvodní). V dalších vydáních cvičebnice bude také ještě třeba některých korektur na základě diskuse o strukturalismu, která u nás proběhla[2].

Obsah cvičebnice je dán dosavadními učebními osnovami pro gymnasia z r. 1949. Předepsaná látka byla ovšem rozvržena podle samostatného plánu cvičebnice.

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. Oddíl úvodní obsahuje tři kapitoly s obecnými výklady o jazyce, dále základní poučení o slohu (kap. 4) a výklad o základních útvarech slohu prostě sdělovacího.

Prvních tří kapitol úvodního oddílu si všimneme poněkud podrobněji, protože se dotýkají některých zásadních otázek jazykovědných, které se ujasňují teprve po diskusi v Sovětském svazu a jejichž propracování se počíná věnovat teprve nyní — po vydání knihy — zvýšená pozornost.

Do druhé stati úvodního oddílu („Národní jazyk; jazyk spisovný a nářečí“) proklouzly některé formulace znějící skoro mysticky. Viz na př. na str. 14: „Vždyť právě rodná řeč nám otevřela hluboká tajemství řádu myšlení a souvislosti věcí…“. „Rodný jazyk nás spíná tajemným poutem přes dálky prostoru a času…“ (zde i dále podtrženo námi). Vedle toho jsou zde i některé problematičnosti věcného rázu. Tak na př. národní jazyk se tu pojímá jako souhrn jazykových prostředků spisovných i nářečních. K otázce t. zv. obecné češtiny, o níž se ve cvičebnici na str. 17 říká, že se již zcela zřetelně vyhraňuje z masy různých nářečí jako společný jazyk obcovací, bychom poznamenali, že patrně zmizí, t. j. splyne s celonárodním spisovným jazykem dříve, než se stane jednotnou; spisovný jazyk tím ovšem rozhodně nezůstane nedotčen.

Dále je třeba upozornit na to, že cvičebnice zavádí terminologické rozlišování dvou blízkých pojmů — socialisace a demokratisace spisovného jazyka: „Socialisací rozumíme pronikání spisovného jazyka do nejširších vrstev národa, proces směřující k tomu, aby spisovného jazyka užíval, nejen trpně, ale i činně, skutečně celý národ. Tomu, že se spisovný jazyk vzdává oněch zvláštností, jejichž smysl byl především v tom, aby širokým vrstvám lidu byl zamezen nebo aspoň znesnadněn [162]přístup k němu (srov. na př. umělé nesnáze českého pravopisu, psaní a výslovnost cizích slov atp.), říkáme demokratisace spisovného jazyka. Socialisace a demokratisace spisovného jazyka jdou spolu ruku v ruce předpokládajíce se navzájem“ (str. 16). Toto rozlišení má však zároveň zápornou stránku: Termín „socialisace“ je pro nás dnes už příliš svázán s přechodem společnosti k socialistickému řádu, takže jeho použití třeba pro dobu Husovu by nás poněkud zaráželo. Podle našeho názoru by bylo možno docela dobře vystačit jen s termínem „demokratisace“— jak ho užívá B. Havránek v několika statích —, poněvadž jde toliko o dvojí stránku jediného procesu.

V třetí kapitole, „Úkoly spisovného jazyka a jeho rozvrstvení“, se setkáváme s termínem (funkční) vrstva (hovorová, praktická, vědecká a básnická). Termín „vrstva“ však není bez nevýhod; nasvědčuje tomu i ta skutečnost, že v jeho užívání termínu není cvičebnice důsledná. Jazykový „podklad“, společný všem „vrstvám“ spisovného jazyka je nazván na str. 20 „běžně (obecně) spisovným“; tento termín je zbytečný, jde tu vlastně, jak už bylo řečeno, o celonárodní základ jazyka. „Běžně (obecně) spisovný podklad“ a vrstvu odbornou (t. j. praktickou a vědeckou) zahrnujeme prý někdy pod společný název jazyk vlastně spisovný („spisovný v užším slova smyslu“); bylo tomu tak v Trávníčkově dělení[3], ale vede to zpět k strukturalistickému pojetí. — Co se týče hodnocení jednotlivých jazykových prostředků, je třeba poznamenat, že vypouštění tvaru pomocného slovesa býti u typu „já myslela“ (str. 21) vlastně nepatří do hovorové vrstvy spisovného jazyka; tento jev je běžný hlavně jen v Čechách, jde tedy o regionalismus, nikoli o rys opravdu spisovný s hlediska celonárodního.[4]

Druhý oddíl cvičebnice je věnován větné skladbě. Začíná výklady o mluvnické stavbě a významové výstavbě věty, o zvukové stránce věty a o pořádku slov se zřetelem k zvukové stránce věty. Dále se mluví o větných členech, o větných vztazích, syntaktických dvojicích a shodě a podřízenosti, o druzích vět podle členitosti a podle postoje mluvčího a o rozlišovacích znaménkách. Co se týče větných členů, přístavek se tu určuje podle obvyklejšího, gebauerovského pojetí jako zvláštní druh přívlastku, tedy jako určování, nikoli jako zvláštní vztah větný, jak jej chápe na př. Vl. Šmilauer. Z větných vztahů vylučuje cvičebnice na rozdíl od Šmilauera kromě přístavku také vsuvku, o níž se mluví až níže (14. kap. cvičebnice, za souvětími složitými a za nepřímou řečí), takže se zde pojednává jenom o třech obvyklých typech [163]větných vztahů, t. j. o přisuzování, určování a přiřaďování. Podle členitosti dělí cvičebnice věty na dvojčlenné a jednočlenné, podle postoje mluvčího (v dosavadní terminologii „podle obsahu“) na věty oznamovací, tázací, žádací (t. j. rozkazovací a přací) a zvolací. Při probírání souvětí se začíná souvětími podřadnými; je to logicky oprávněné: podřadné souvětí se liší od věty jednoduché tím, že jeden nebo několik jeho členů je vyjádřeno celou vedlejší větou; naproti tomu souvětí souřadné představuje dvě nebo více vět samostatných. V označování typů souřadných souvětí je nahrazen termín „rozlučovací“ termínem „vylučovací“ (podle Trávníčka). „Vysvětlovací“ spojení vět, normalisované v „Základních pojmech mluvnických při vyučování českému jazyku“ z r. 1945, se ve cvičebnici neuvádí.

Třetí oddíl obsahuje podrobné a systematické zpracování tvarosloví. U formálních prostředků se stále přihlíží k jejich významu (proto je do tvarosloví zařazena také kapitola o významu pádů). Typy živé, produktivní jsou odlišeny od neproduktivních. Stojí za zmínku, že cvičebnice zavádí místo termínu „vzor“ termín „typ“; nový termín je snad vhodnější, ale „vzor“ je už příliš vžitý a nemáme závažné důvody jej odstraňovat. Od normalisovaných vzorů (srov. Základní pojmy mluvnické, str. 34) se cvičebnice odchyluje jenom v jednom případě: nahrazuje vzor „sluha“, připomínající neblahý zjev starých řádů, aktuálnějším slovem „předseda“. K normalisovaným vzorům připomínáme, že dva z nich nejsou příliš vhodné: vzor „pán“ má výjimečný vokativ pane! (se zkrácenou kmenovou samohláskou), vzor „píseň“ má zase vkladné e. Dvě kapitoly cvičebnice jsou věnovány tvarosloví slovenskému (kap. 24 slovesu, kap. 38 skloňování), jak požadují učební osnovy.

Čtvrtý oddíl zachycuje české hlásky po stránce fonetické i po stránce významotvorné, podává jejich soustavu, uvádí zvláštní jevy při spojování hlásek a řadou úkolů vede k poznání jejich skladebného řádu. Kap. 43 se týká pravopisu (českého i slovenského) a správné spisovné výslovnosti; při tom se odkazuje na dřívější poznatky o správné výslovnosti, uvedené v oddíle III.

Upozorňujeme na jednu nepřesnost v hláskoslovných výkladech oddílu IV: Na str. 295 čteme: „Tak zvaná dvojhláska ou (louka) není zvláštní hláska, nýbrž spojení dvou samohlásek (o + u) uvnitř téže slabiky.“ („Hláskou“ se při tom rozumí ve cvičebnici hláska významotvorná, foném, jak říká poznámka na str. 294). Pro slovenštinu naproti tomu cvičebnice ou za dvojhlásku uznává, když říká: „Dvojhláska ou je jenom v instr. sg. fem.: ženou, dušou, tou, velkou“. (Str. 306.) Ve skutečnosti ou je v češtině zvláštní foném, představující v systému dlouhých vokálů protějšek ke krátkému u (srov. sud — soudek || hrad — hrádek; louka — luk || síla — sil), kdežto v slovenštině se pociťuje spíše [164]jako téžeslabičné spojení o + v (na př. ou v instr. sg. so ženou se pociťuje jako totožné s ov v přivlastňovacím adjektivu bratov a jinde v protikladu k fem. bratova a pod.)[5].

Celkový rozsah cvičebnice je bohužel tak veliký, že ji za rok není možno probrat při dvou hodinách týdně, jež jsou při vyučování češtině vyhrazeny mluvnici a slohu. Jak látkové předimensování učebnice pro jeden ročník, tak i její používání jako knihy pomocné ve vyšších třídách nutně vyžaduje, aby z ní učitel vybíral; pak ovšem je její obsahová roztříštěnost zbytečná a je knize jen na škodu. Kapitoly z nauky o slohu by se měly shrnout do zvláštního, pátého oddílu, ojedinělé kapitoly o výslovnosti by se měly zařadit do IV. odd., kapitola „Jazyková norma a její kodifikace“ patří buď do oddílu úvodního, nebo do oddílu IV. Učitel by si pak mohl při tomto přehledném shrnutí a ucelení látky z učebnice lépe vybírat. Cvičení v oddílech mluvnických, zaměřená na slohové využití výrazových prostředků, jsou ovšem dobrá a mohou zůstat.

Mezi klady cvičebnice patří především to, že nechce podávat jenom poučky, nýbrž vychází z textů, vede žáky k pozorování jazyka, a tím dosahuje jejich aktivisace při jazykovém vyučování. Předností učebnice je také to, že pracuje s živým jazykovým materiálem (na rozdíl od starších učebnic, jež si libovaly na př. v takovém zastaralém materiálu jakým jsou přísloví). Pokud je možno řídit se rozvrhem učiva podle měsíců, pak je jazykový materiál obvykle zároveň aktuální (tak na př. výchozí text o slovenském národním povstání je zařazen tak, aby se probíral v září, t. j. v době, kdy jsou oslavy povstání ještě v živé paměti žáků). Nový a aktuální jazykový materiál oceňuje na našich učebnicích také Usnesení předsednictva Ústředního výboru KSČ o učebnicích pro národní a střední školy (z července 1951); platí to i pro tuto učebnici. Většina cvičení v učebnici je dobře volena (na př. úprava projevu psaného v projev mluvený, str. 31). Je nutno také ocenit, že cvičebnice poskytuje žákům některé cenné praktické rady, na př. zásady správného přednesu.

Celkem si cvičebnice zaslouží kladného zhodnocení. Výhrady, které jsme dosud uvedli, mají ten účel, aby se v jejím novém zpracování mohly [165]provést potřebné korektury. Připojujeme k nim ještě řadu upozornění na závady detailnějšího rázu, jež nasvědčují, že kniha vznikla ve značném chvatu.[6]

Ve cvičebnici je dosti nepřesných formulací nebo aspoň neobratností ve vyjádření myšlenky:

Str. 66: Do výkladu o rozdílu mezi vypravováním a zprávou nezapadá věta:

„Vypravování se tedy liší od zprávy tím, že je podrobnější“. Za podstatný rozdíl mezi oběma slohovými útvary nepokládáme jejich větší nebo menší podrobnost, nýbrž jejich rozdílný účel, z něhož vyplývají i rozdíly slohové.

Str. 296n.: Při rozdělení českých souhlásek do tří základních řad (retné, zubné a hrdelně) nejsou příliš vhodné termíny řada zubná a hrdelná. Hlásky k a ch nejsou hrdelné a stejně hlásky ž, š sotva můžeme označit za zubné.[7]

Na str. 326 jsou mezi slovy, jež se často nenáležitě vyslovují se znělou souhláskou místo neznělé, uvedena slova dekorace, balkon, risiko. Vyslovuje se v nich opravdu někde g místo k[8]? U slova risiko by mělo být nadto zvláštní upozornění, aby snad potom někdo nevyslovoval s místo z.

Nesprávnosti v oddílech o slovenštině vytkla naší cvičebnici již recense Jána Horeckého v časopise Slovenská reč, roč. 17 (1951—52), čís. 1-2 (str. 55). Tyto věci zde proto neprobíráme.

S hlediska stylistického zaslouží pozornosti ještě aspoň dva případy:

Výklad o slohu na str. 25 začíná v 1. osobě pl., ale po dvou odstavcích se najednou (bezdůvodně) pokračuje v 2. osobě pl., od 5. odstavce se zase přechází do 1. osoby pl.

Na str. 313 čteme: „Toho rázu je na př. dopis … iniciátorům t. zv. libčického hnutí, jež předcházelo nynější hnutí údernické a zlepšovatelské“. Zde by kvůli zřetelnosti byl vhodnější dativ po slovese „předcházeti“ („jež předcházelo nynějšímu hnutí údernickému a zlepšovatelskému“) nebo by se věta měla jinak formulovat (na př. „které bylo předchůdcem nynějšího hnutí…“).

Přecházíme k závadám po stránce metodické. Cvičebnice klade někdy předčasné otázky, na něž žák bez znalosti látky, jež je vyložena až za otázkami, není s to odpovědět. Na př. na str. 135 čteme otázky: „Mohou [166]také présentní tvary sloves dokonavých vyjadřovat děj mimočasový?“ „Jakou slohovou platnost má t. zv. présens historický?“ Avšak teprve na následující straně je poznámka, že času přítomnému se říká také présens, a mluví se o présentu historickém. Na str. 172 se cvičebnice ptá na tvary slovesa byť ve slovenštině, ačkoli v textu na str. 170/1 jsou jen některé, takže žák nemůže všechny požadované tvary z něho vyčíst. Na str. 230 jsou žáci vyzváni: „Nahraďte oposity příslovce…“, aniž je vysvětleno, co oposita jsou. Otázky nejsou někdy formulovány dosti jasně. Srov. třeba takovou ukázku: „Vypište si jádra všech vět, na př. rukopis, formát, prostrkání atd. Co tím vlastně dostanete?“ (str. 40). Na některých místech je zase cvičebnice příliš abstraktní: to platí především o úvodních partiích; bylo by je třeba zkonkretnit větším počtem příkladů. V některých partiích klade cvičebnice na žáky 1. třídy škol III. stupně příliš velké nároky ve způsobu podání látky. Tak na př. výklad o slovních druzích (str. 105) je příliš složitý. Také tabulka slovesných typů na str. 159 je značně složitá; měla by u ní být aspoň poznámka, že není nutno všechny vztahy v ní uvedené znát; bude dosti, když si je žák na ní uvědomí. K třídění sloves v učebnici poznamenáváme ještě toto: Slovesa jsou tu roztříděna podle dvou kriterií — podle kmene présentního a kmene infinitivního (srov. tabulku). Když se však o jednotlivých typech (vzorech) pojednává (str. 160—167), děje se tak podle třetího kriteria — podle produktivnosti jednotlivých typů. Tím se tříští schema uvedené na str. 159 a celá kapitola je nepřehledná.[9] Také některá cvičení jsou příliš náročná, na př. úkol srovnat samohláskový systém spisovné češtiny se systémem češtiny obecné a pod. (str. 296) nebo vyložit, proč není ve cvičebnici zařazena mezi česká fonémata souhláska g, kdežto f zařazeno je (str. 299).

Přes všechny uvedené výhrady je třeba říci, jak jsme už naznačili, že jde o cvičebnici dobrou. Je to cvičebnice moderní obsahově i metodicky a jistě vydatně přispěje k plnění úkolů, které dnes klademe na jazykovou výuku. Proto plným právem autoři napsali v posledním odstavci úvodních poznámek (str. 6): „Veškerou jazykovou výchovu provází stále dvojí zřetel: praktický, aby žáci dovedli spisovných jazykových prostředků správně a vhodně ve svých projevech užívat; obecně vzdělávací, výchovný, záležející v tom, aby žáci získali porozumění pro jazyk jako nástroj myšlení a dorozumívání a jako výtvor společnosti, aby si byli vědomi důležitého jednotícího poslání celonárodního jazyka a jeho úkolů v nové společnosti a aby si vytvářeli činný, odpovědný poměr k němu. Tím právě — stejně jako vhodným výběrem [167]obsahovým — kniha přispívá k výchově občanů lidově demokratického státu a podporuje vytváření uvědomělých členů nové společnosti socialistické.“

Na základě kolektivního rozboru ve výběrovém semináři prof. Jaromíra Běliče na filosofické fakultě university Palackého zpracoval Jaroslav Popela.


[1] Tato recense byla napsána dříve, než vyšly učebnice pro ostatní třídy těchto škol. Recensovaná cvičebnice vyšla zatím v druhém vydání; mnohá nedopatření zde vytýkaná jsou v něm opravena. Red.

[2] Druhé vydání přihlédlo již k nejnovějším výsledkům sovětské jazykovědy i ke kritice strukturalismu. Pozn. red.

[3] Srov. na př. jeho Úvod do českého jazyka (1948), str. 47 n.

[4] S tímto tvrzením nelze souhlasit. Vynechávání pomocného slovesa u tohoto typu je ve spisovném jazyce běžné; výklad tohoto jevu, jakož i doklady na něj uvádí Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny II, 245, 497. Pozn. red.

[5] Otázka dvojhlásek je theoreticky dost složitá. Recense se opírá zřejmě o některé výklady starší, kdežto cvičebnice přihlédla k řešením novějším. S hlediska fonologického je dvojhlásky možno dělit na jednofonémové a dvojfonémové. Dvojhlásky druhého typu představují spojení dvou fonémů, které se vyskytují v daném jazyce též samostatně. Sem patří právě česká dvojhláska ou. Vykládá-li tedy posuzovaná cvičebnice, že „…ou není zvláštní hláska, nýbrž spojení dvou samohlásek (o + u) uvnitř téže slabiky“, je to v plném souhlase s uvedeným vědeckým poznatkem. (Podrobně o této otázce pojednal J. Vachek v práci „Über die phonologische Interpretation der Diphthonge“, Praha 1933.) Pozn. red.

[6] Vypouštíme z této recense některá drobnější upozornění, k nimž bylo přihlédnuto při přípravě 2. vydání učebnice. Pozn. red.

[7] K tomu je nutno dodat toto: Zařazení souhlásek h, ch, k do jedné řady hrdelné není žádné novum. Termín „hrdelnice“ uvádí na př. Jednotné názvosloví mluvnické (str. 3) a vhodně poznamenává, že tento souhrnný název hrtanového h a zadopatrových je potřebný pro vztahy těchto hlásek v češtině. Podobně činí i Česká mluvnice Havránkova-Jedličkova. Pozn. red.

[8] Výslovnost g je v těchto slovech — alespoň v Čechách — dost častá. Dosvědčuje to i V. Mathesius (K výslovnosti cizích slov v češtině) a Jazykový koutek Čs. rozhlasu (První výběr). Pozn. red.

[9] Schema na str. 159 je založeno na kombinaci všech tří kriterií a smyslem jeho je právě ukázat, jak se uplatňuje v systému slovesném produktivnost. Pozn. red.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 5-6, s. 160-167

Předchozí Jaromír Spal: K III. dílu Profousových „Místních jmen v Čechách“

Následující Vladimír Ženatý: Jazykový koutek slovenského a polského rozhlasu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1