K III. dílu Profousových „Místních jmen v Čechách“

Jaromír Spal

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve Státním nakladatelství vydala r. 1951 Česká akademie věd a umění třetí díl životního díla nedávno zesnulého dr. Ant. Profouse Místní jména v Čechách[1], obsahující jména začínající písmeny M—P. Obsáhlý dokladový materiál, sebraný s nevšední vytrvalostí a péčí, sledující v úplnosti historický vývoj našich místních jmen, činí z této práce dílo základního významu; z něho budou vycházet všichni badatelé na tomto úseku, jazykovědci stejně jako historikové.

I tento díl potvrdil řadou dalších etymologií, že tu jde o úspěšnou práci, v níž houževnatost a svědomitost při vyhledávání dokladů se druží k důmyslnosti, získané dlouholetou prací v tomto oboru. Profousovi se tu podařilo vyložit i některá jména na první pohled podivná. Tak na př. Machnatec bylo původně jméno vrchu ‚machnatého‘ = mechem obrostlého. Malahov není původem přivlastňovací na -ov, nýbrž přesmyknutým tvarem pův. Malohlavy. Měkynec, pův. patrně Měkyneč, souvisí s osobním jm. Měkynec, jež je odvozeno od měkyna = ‚obilní tluč, šrot‘. Otmíče jsou pojmenovány podle obyvatel, z nichž snad první byl „ot mieče“, t. j. z domu se znakem míče. Oškobrh je původně jméno vrchu, původu patrně cizího, předslovanského (srov. název Askiburgion u Ptolemaia). Petroupim je z pův. Potrupim, což souvisí se slovesem potrupiti = ‚droliti‘ nebo troupěti = ‚hloupnouti‘. Poděhusy, Podělusy, Poděúsy i Poděvousy mají stejně jméno od obyvatel, [159]kteří „odhodili vousy“, oholili se. Podeřiště je jméno obce „pode ržištěm“, t. j. žitným polem (žito = rež) atd.

Ze známějších problémů zaujme především šťastný výklad jména Pardubice z Porydubice (od slovesa porýti). Postoloprty je jméno původu slovanského (postoly prtati = opravovati škorně; tak odvozoval už Václav Hájek z Libočan). Klášter „Porta Apostolorum“, s jehož jménem se spojovalo i jméno obce, byl založen později než ves, zvaná už tehdy Postoloprty. — Plzeň vykládá autor z osobního jména *Plzen a odmítá Kůstův výklad (plzeň = sesouvání země) z důvodů jazykozpytných i věcných. — Jméno Praha bývalo vykládáno také od „prahů“ (slapů říčních; srov. známé „porohy“ na Dněpru), ale pak by jméno města znělo Práh nebo Prahy. Souvisí tedy podle Profouse toto jméno se slovesem prahnouti, jak dosvědčuje i několik jmen Praha, označujících lesy a vrchy: jde vesměs o místa vyprahlá, vyschlá.

Důsledné opírání výkladů jmen o doklady vede k zajímavému poznatku, jak často jména dnes stejně znějící bývají různého původu (srov. Meziříčí = ‚mezi řekami‘ nebo z pův. Mezirady; Milíkov z Milík nebo Miljuk, Mílov od Míla nebo něm. Mühllohe atd.). Přitom se autor vždy snaží seznámit se s rázem místa i s jeho dějinami, takže místy nabývá jeho dílo charakteru a ceny vlastivědné pomůcky (tak na př. Knížecí Pláně, obec založená r. 1792 na ochranu hranic s něm. jménem Fürstenhut; Milesimov, původně Nové Paseky, přejmenované podle rodu hrabat z Millesima; Rýnek založený r. 1791 a pojmenovaný podle rodu Rhienecků atd.). A k tomu — což je v našich zemích věc žádoucí — autor nezanedbává ani jména německá a podává mnohdy zdařilou dvojnásobnou etymologii, jména českého i německého.

Jen někde by bylo snad možno jeho výklady doplnit. Tak místní jméno Ounuz nebude asi ze staršího „u nouze“, nýbrž spíše z *Ú-nud-ja od osobního jména *Únud (osobní jméno Nudek uvádí Profous u jmen Nučice, Nudivojice III, 237). Podobně jméno Podruhlí, které autor ponechává nevyloženo, by bylo možno vykládat z původního Podruhly, po-druhly; osobní jméno Drugъlъ uvádí Profous u jména Druhlice (I, 426). — Také se nezdá účelné vykládat etymologii jména Nebovazy, když je zřejmé, že to je pozdní, umělý tvar a doklady mají k, nikoli b. Nejstarší doklad Nakawaz byl vykládán jako starý 6. pád s koncovkou -s (srov. Dolás = v Dolanech), tedy „na kavanech“, což však nedávalo smyslu. Snad by se tu však dalo vyjít od jména Kovan („kovaný“ člověk = uhlazený, Profous uvádí u jména Kováň, Kovanice II, 344) a jeho protikladu *nekovan = hrubec; odtud bezpředložkový 6. pád Nekovas (špatně zapsaný Nakawaz) od místního jména *Nekovany.[2] — [160]Jméno Korozluky by snad bylo možno vykládat od slovesa zlúčiti (tedy Korozlukové odlučovali — t. j. loupali — nebo házeli kůru, srov. Koroseky, Korlupy — Kralupy). Výklad přes Korosluky je zbytečně složitý.

Ovšem autor některé z těchto etymologií nedokončil proto, že se snaží vyhnout dohadům a chce zůstat na půdě známé. Proto také na př. nevykládá některá osobní jména, která jsou základem jmen místních: Nekmír, Nekor, Příbram atd. Jméno Orasice odvozuje od srbocharvátského jména oras = ořech a soudí, že místo je nazváno podle Srbocharváta, který se sem přestěhoval; ale to se zdá málo pravděpodobné (nejstarší doklad je z r. 1143!).

Často také autor etymologisuje místní jméno metonymicky přímo ze jména osobního, takže obě by měla úplně týž tvar: tak Polabec Protivec, Radaš, Radava, Rádlo, Radvanec, Rampuše atd., všude od jména prvního nebo předního usedlíka. Pro novější dobu, kdy (na př. v 18. stol.) tvořivost v oboru místních jmen upadá (srov. stereotypní jména na -ov), je to nepochybně správné a někdy i dokázáno (viz Rýnek). Samota byla pojmenována na př. „u Protivce“ („jít k Protivci, od Protivce“), takže snadno to mohlo být považováno za jméno místa, když časem okolo vznikla vesnice. Ale ve 12. až 13. stol. bylo poměrně řídké osídlení, skutečných samot méně a dosud živé odvozování jmen místních od osobních.

Těchto několik poznámek ovšem nechce být ani jen částečně zápornou kritikou; chce spíš ukázat plodnost a podnětnost díla několika náměty, jak vyplynuly z pozorování shromážděného materiálu a jimiž by se toto významné dílo snad dalo doplnit.

---

[1] Srov. referát o předešlých dílech v Naší řeči 34 (1950), str. 97 n.

[2] S návrhy recensentovými nelze dobře souhlasit; přenášejí se velmi snadno přes značné potíže, na př. v Nekawaz jsou změněny náhodou („špatně“ zapsány) hned obě samohlásky. BHk

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 5-6, pp. 158-160

Previous Viktor Kripner: Nový etymologický slovník český

Next Jaroslav Popela: Nová učebnice českého jazyka