Časopis Naše řeč
en cz

Nový etymologický slovník český

Viktor Kripner

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Etymologický slovník jazyka českého[1] je dílem dvou autorů, dr. Josefa Holuba a doc. dr Františka Kopečného, a vyšel ve Státním nakladatelství učebnic v Praze právě včas., aby vyplnil mezeru, která zela již po léta v české jazykovědě.

Třebaže se mnoho našich jazykozpytců zabývalo etymologickým bádáním., nedocházelo k soubornému vydání etymologií ve zvláštním slovníku. Byl zde sice Holubův starý Stručný slovník etymologický, ale nehledě k tomu, že jeho první i druhé vydání bylo dávno rozebráno, nebylo to dílo vědecké v plném smyslu slova.

Kolem etymologie se kromě toho chodilo dosti dlouho po špičkách a čekalo se na vědecky autoritativní výrok, zda etymologisování na základě genetického příbuzenství je správnou cestou pro filologa a zda vůbec celá tradiční historickosrovnávací badatelská metoda mu může býti spolehlivou oporou. Proto se etymologie stávala vědou dočasně opomíjenou a spíše jen trpěnou. V SSSR N. J. Marr počal zamítati historickosrovnávací metodu a stavět tím veškeré etymologisování na hlavu. Stará etymologie byla zavrhována jako produkt „idealistického“ myšlení a docházelo se často k diametrálně se lišícím závěrům, které vyplývaly z marrovské metody paleontologické. Marr odmítal zásadně srovnávání celých významových jednotek současných jazyků a přešel k analyse materiálu všech jazyků světa podle t. zv. „čtyř elementů“, beze zření k jejich skutečným historickým souvislostem.

Odsouzení formalistické a v podstatě idealistické jazykovědné theorie Marrovy sovětské jazykovědě velmi prospělo. Jak víme, podle N. J. Marra „pospolitost národního jazyka nemohla být zděděna, protože jazyk je nadstavbou nad základnou.“ Jestliže se však vychází z faktu, že jazyk nadstavbou nad základnou není, že pospolitost národního jazyka není produktem kapitalistické formace, nýbrž pospolitostí zděděnou a že tato pospolitost je celonárodní, nikoli třídní, vyplývá z toho logicky, že historickosrovnávací metodu nelze jen tak jednoduše odbýti. Pro moderní etymologii jsou významná slova: „Jestliže historickosrovnávací metoda přes své vážné nedostatky … podněcuje k práci, ke studiu jazyků, paleontologická metoda vede k tomu, aby se leželo za pecí a hádalo z kávové ssedliny kolem smutně proslulých čtyř elementů.“ (J. V. Stalin). Z odsouzení marrismu vyplývá pro vědeckou ety[153]mologii, že může vystoupit ze skromného ústraní a užitečně se dále rozvíjet. Příznačná je v SSSR výzva prof. Bulachovského, který naléhá, aby se pokračovalo ve skutečně vědecké etymologické práci. Zájem o etymologii roste. Nelze očekávat, že by rostoucím požadavkům jak sovětské vědy, tak i nejširší veřejnosti postačil starší etymologický slovník A. A. Preobraženského Etimologičeskij slovar’ russkogo jazyka (Moskva 1908, A—S; zbytek, ne bez chyb, vydán v Trudech Instituta russkogo jazyka 1, 1949) a nejnovější slovník M. Vasmera Russisches etymologisches Wörterbuch (Heidelberg 1950 a n., vychází). Slovník Preobraženského byl vydán ještě před zahájením diskuse o základních otázkách jazykovědných. Je pravděpodobné, že po výzvě sovětského učence nastane v etymologickém bádání v SSSR nový ruch[2].

Prozatím se u slovanských národů etymologických slovníků většího, dokonalejšího vědeckého formátu nedostávalo. Hodnotnější jsou polský slovník A. Brücknera Słownik etymologiczny języka polskiego (Kraków 1927) a bulharský Etimologičeski rečnik S. Mladenova (Sofia 1941). Od r. 1952 začal vycházet po sešitech Słownik etymologiczny języka polskiego od Fr. Sławského. U nás se proto objevuje nový etymologický slovník jako na zavolanou. A můžeme hned předem říci, že se v slovanské soutěži umisťuje zatím velmi úspěšně jako jeden z prvních úplných etymologických slovníků slovanského jazyka.

Proč je etymologického slovníku zapotřebí jako příručky nejen odborníkovi, ale i každému vzdělanému člověku?

Jazyk vznikal dlouhým postupným vývojem, a „jazyk a zákony jeho vývoje lze pochopit jen tehdy, zkoumá-li se v nerozlučné spojitosti s dějinami společnosti, s dějinami lidu, kterému zkoumaný jazyk patří a který je tvůrcem a nositelem tohoto jazyka“ (Stalin). Jádro slovní zásoby, základní slovní fond, sahá do velmi dávných předhistorických a historických období. Proto po dlouhá staletí byly otázky etymologie nevysychajícím pramenem učených i pseudovědeckých rozprav a hádek. Prováděla se sice pitva slov, ale nedálo se tak na vědeckém podkladě. Vědecky mohl řešit otázku o původu slov teprve srovnávací jazykozpyt.

Vývoj srovnávací jazykovědy, s níž přišel r. 1816 Franz Bopp, vynikající německý jazykozpytec, autor rozsáhlé Srovnávací mluvnice indoevropských jazyků, byl dlouhý a není vlastně dosud ukončen. Etymologie prošla údobími dětství i zralého věku. Vytvořilo se mnoho systémů, často velmi podivných a navzájem si odporujících. Pokud se [154]etymologie zvrhala na pouhou povrchní zvídavost, zacházela na scestí. Jakmile však na místo pseudovědecké obrazotvornosti nastoupila vědecká metoda, která počala přísně respektovati zákonitost ve vývoji jazyků, jakmile se vycházelo z rozdělení jazyků na skupiny a postihovalo se jejich sbližování i rozrůzňování podle jistých pravidel, můžeme již mluvit o etymologii v pravém slova smyslu. Stává se pak skutečnou „vědou o pravém významu“ (etymos = řec. pravý, etymon = pravý význam, základ slova), poučnou historií a analysou lidského ducha.

Dnešní jazykověda, která zkoumá jazyk ve spojení se společensko-politickými životními podmínkami, považuje etymologii za vědu krajně užitečnou. Etymolog sestupuje právě jako archeolog do mlhavé a temné minulosti, kde zaznívají první kroky člověka, kde se rodí myšlenka a s ní nerozlučně spjaté slovo jako její „bezprostřední skutečnost“. Výsledky etymologického bádání, objevy a poznatky, se shrnují do přehledných příruček slovníkově uspořádaných, do etymologických slovníků.

Etymologický slovník jazyka českého vychází z 2. vydání Holubova Stručného slovníku etymologického. Opírá se však zároveň o stěžejní díla etymologická a o nejdůležitější články a studie, pokud byly autorům přístupné. Autoři neuvádějí u jednotlivých hesel příslušnou literaturu, protože by tím rozsah díla neobyčejně vzrostl. Ale v přehledu odborné literatury, uvedeném na konci, se může čtenář informovat o pramenech, na jejichž základě dílo vznikalo. Je tedy právě vyšlý Slovník daleko vědečtější než jeho předchůdce, ač abecední uspořádání podle slov a nikoli podle slovních základů zůstalo. Nelze arci říci, že jde o slovník přísně vědecký, jak by se dalo očekávati z velmi obsažného úvodu. Zdůrazňujeme didaktický zřetel tohoto úvodu; povznáší slovník na úroveň příručky vysokoškolské, která značnou měrou poslouží posluchačům filosofických a pedagogických fakult jako klíč do předsíně studia historické mluvnice slovanské, k historickému hláskosloví českému a k nauce o tvoření slov. Hujerův Úvod do jazyka českého je sice dílo výborné, ale pro svoji neobyčejnou zhuštěnost začátečníkovi málo přístupné.

Úvod, jehož autorem je Dr František Kopečný, je věnován zejména historickému přehledu hlavních hláskových změn. Vrhá jasné světlo na postavení českého jazyka. Pojednává o pozoruhodných společných rysech jazyků oblasti evropské a přilehlých částí jihozápadní Asie, dotýká se otázky hypothetického indoevropského prajazyka. Je to otázka obtížná a autor úvodu sám uvádí, že ji nelze řešit definitivně. Má jistě na mysli dosti zdrželivé stanovisko sovětské jazykovědy k „prajazyku“ i po odsouzení theorie N. J. Marra, který podle slov J. V. Stalina „pohrdavě odsuzoval každý pokus o studium skupin (rodin) jazyků jako projev theorie ‚prajazyka‘, avšak zatím nelze popírat, že jazyková příbuznost na př. takových národů, jako jsou slovanské, je ne[155]pochybná, že by studium jazykové příbuznosti těchto národů mohlo jazykovědě přinést velký užitek při studiu zákonů vývoje jazyka.“ Stalin dodává: „Nemluvím už o tom, že theorie „prajazyka“ nemá k této věci žádný vztah.“ I kdyby se pojmy „prajazyk“ a „prarodina“ zavrhly, nelze popřít nezvratná fakta materiální pospolitosti a blízkosti, materiálního příbuzenství takových jazyků, jako jsou na př. jazyky slovanské. Autor úvodu k slovníku nevylučuje možnost, že některé jazykové větve indoevropské nesouvisí s ostatními geneticky, nýbrž že vznikly „nanesením indoevropského jazykového typu na substrát původně nepříbuzný“. Dále pojednává o indoevropských jazykových skupinách (jazyk český spolu s ostatními jazyky slovanskými vznikl z onoho vývojového stadia, které nazýváme praslovanským); o t. zv. jazycích satemových (jazyky indoíránské, thrácko-armenské, baltské a slovanské — název zvolen podle střídnice za ide k’ v írán. satem, praslov. shto, čes. sto) a kentumových (řečtina, latina, kelština a jazyky germánské — řec. kahe-ton, lat. centum [kentum] = sto); o skupině baltoslovanské; o jazycích slovanských a jejich diferenciaci a o dnešním roztřídění jazyků slovanských na pět jazykových skupin. V stručném přehledu nejdůležitějších hláskových vztahů mezi praslovanštinou a ostatními jazyky indoevropskými uvádí výčet praslovanských souhlásek a samohlásek; mluví o praslovanských změnách hláskových, jako na př. o odsouvání souhlásek, palatalisaci a j. Velmi přehledný a instruktivní je stručný přehled českých hlásek podle jejich původu. V kapitole o odvozování slov a změnách jejich významu se pojednává o stavbě slov, o slovotvorných prvcích, o příponách produktivních a neproduktivních, o složeninách (sem patří i prajazykové zdvojování kořenů, reduplikace, jako hlahol, plápolati, křepelka, časté zvláště v slovech onomatopoických, jako teteliti, a v slovech afektivních, jako vrávorati, jistojistě, a domáckých, jako bába, máma, děda), dále o kořenech slov a jejich variantách, o významu slova a jeho změnách, o rozvrstvení slov podle původu a stáří. Úvod končí výčtem základních směrnic pro každého, kdo chce zjistiti původ slova nebo aspoň vniknout co možná nejhlouběji do jeho dějin. Etymologické bádání má ovšem svá jistá úskalí a ošemetné „bludičky“, které mohou snadno zavésti na scestí i nejkvalifikovanějšího vědce, tím spíše nezasvěceného laika nebo adepta této složité nauky o původu a příbuznosti slov.

Kladem díla je bystré sledování pramenně doložené historie některých slov. U mnoha hesel jsou citovány výrazy mnoha jiných jazyků a je obezřele stopována změna významu slova. Jde časem i o jazyky velmi vzdálené — zde zachází slovník vzhledem k svému účelu příliš daleko — a je často zajímavé se dozvěděti, jak se význam slova měnil, jak se jeho užívání ustalovalo v jistém smyslu, který nemá s příbuzným slovem zdánlivě žádnou spojitost.

[156]Snadno se takto na př. odhalí příbuznost slov jako člen, koleno a čeleď: Csl. članъ i člěnъ = úd. 1. = příslušník spolku a pod. (sr. arch. aud, oud), p. czlonek, s. član, r. člen; 2. = mluvnický člen, r. člen, s. član, pol. rodzajnik. Pův. význam ‚úd‘, indoevr. *kel-(no), lit. kėlis, koleno, stř. kol- v ř. kolon ‚úd‘.

Podobně na př. ukáže etymologický rozbor souvislost slovesa česati (psl. česati z pův. *kes-, stř. *kos-) s podst. jm. kosa (= stč. ‚účes‘), s příd. jm. kosmatý. Vznikají příbuzná slova pa-česy (pomn.), ú-čes (nov. Jg.), kosina (kosinka, lid. druh účesu, sr. i slov. kosier, kosierik = dlouhé zahnuté péro z ptačího ocasu za kloboukem). Patří sem také česlo = štěrbina v úlu pro výlet včel, srov. lid. roz-čísnutý strom (na př. bleskem) a česnek. Expresivní obměnou vzniká čechrati, cuchati a přenes. též kochati (se) (jen č., staré, a pol. kochać się — milovati se, kochanka = milenka, patrně tedy pův. česat, hladit milou osobu). K ide. *kos-, které je v lit. kasa = cop, karšti = česati, něm. Haar (got. hazwa, angl. hair = vlasy). Původní význam: zvláštním (typickým) pohybem „dotýkati se“ vlasů (srov. ruské kosmiťsja, kasáťsja), odkud i „česati ovoce, len a j.“ Ve slov. se úžením významu oddělila zvlášt. skupina kositi (seno, obilí), a to asi podle podoby pohybu.

Uvedeme ještě několik příkladů, jak pečlivě autoři uspořádali některá hesla:

Str. 271:

pět (csl. pętь): pat-náct (v. -náct), padesát (v. -desát), pátý (*pętъ): pát-ek, jm. tvar.: půl páta; pat-erý (csl. pęterъ, stč. pater) atd. R. pjat’, p. pięć, s. pet, sl. päť.

K ide. zákl. *penku-, stind. panča (sr. punč), lit. penki, ř. pente (srov. pentametr), lat. quīnque, něm. fünf (st. finf), angl. five.

Psl. odchylné *pętъ (asi podle řadové čísl. pę-tъ: sr. lit. penk-tas, ř. pemptos, lat. quintus, stněm. fimfto atd.) se někdy spojuje s psi. zákl. slova pěst (v. to: *pnstis z *pnt-tis?), což by ukazovalo na primit. pojetí „pětky“ jako ruky „s pěti prsty“. Svědčila by o tom i lat. číslice V (sestava prstů s odšinutým palcem) a pod. i číslice X (vl. dvě ruce křížem přes sebe) a vysvětlil by se i substantivní charakter číslovky „pět“ na rozdíl od 1—4, jakož i možná souvislost osm ostrý (= lat. octo — acus), vl. 2 „špičky“ prstů bez palce; odtud snad i duál. podoba v lat. (jako ambō, oba)?

Na str. 280 sice čteme:

pluh (csl. plugъ), všeslov. z germ.-kelt, got. plōgs, něm. Pflug (st. pfluog): popluž-ní dvůr (stč. poplužie, menší hospodářství; pluhař „oráč“).

Ale v doplňcích na str. 564 Kopečný kriticky dodává: „Nejde asi o přejetí z germ. (kde je toto slovo etym. osamoceno a nejasné: staré dom. názvy jsou hoha — v. naše „socha“, nebo stangl. sulh k lat. sulcus, ‚brázda‘), nýbrž obráceně: pluh patří přece asi jen k plouhati, ploužiti (plížiti), sr. pod. tvoření vlačihy k vléci (vláčeti) a paralelu zcela překvapivou č. d. plíhadlo, plížek! (zakřivené dřívko vespod rádla, „plížící se“ v brázdě); ō ve stněm. plōg není na závadu předpokládanému přejetí, neboť mezi vých.-germ. ō a slov ū byl v 8. — 9. st. rozdíl zcela malý. (Je zajímavé, že něm. přejala i později název pro spec. druh pluhu: Zoche ze slov. „socha“). V tom smyslu budiž upravena i příslušná kult. poznámka“. — Zřejmě se autor dal poučit názorem V. Machka, uveřejněném v článku Quelgues mots slavo-germaniques (v časopise Slavia XX, 1951, str. 200—218).

[157]Tolik na ukázku. Některá hesla bychom mohli doplnit nebo opravit. Tak na př. v Slovníku se uvádí na str. 165: „kastrol z fr. casserole (něm. Kasserolle, r. kastrúlja). Jg. Asi podle okrouhlé podoby (sr. lat. rolla = okruh [do něm. Rolle = závit, v. role 2, rolovat] a p. rondel „kastrol“ Je franc. ronde, ‚okrouhlý‘).“ — V posledních dodatcích k Slovníku (str. 566) Kopečný uvádí: „Doplň: První část slova nejasná.“

Pokusíme se doplniti: it. cassa, cazzuola, katalán. cassó ‚pánev, pekáč‘, ř. kýathos = pův. sběračka; kalíšek na víno, pohár, mísa ve spojení s ř. kyein ‚nésti v lůně‘ (býti těhot.), srov. sanskrt. švájati ‚naběhnouti, zesíliti, tvaru oblého dosíci‘. Nesoudíme tedy, že první část slova třeba pokládati za nejasnou. (Srov. H. C. Wyld, The Universal Dictionary of the English Language, Londýn 1946).

Mohli bychom též vytknouti, že u některých hesel chybějí výklady novější. Tak na př. sporný je výklad slova kvinde (viz pod heslem kvit na str. 196. Citujeme text Slovníku: „kvit (lid.), něm. quitt, fr. quitte z lat. quietus ‚uspokojený‘, tedy ‚mít pokoj od závazků, býti práv‘: kvit-ovati, kvitance (st. kvitancí). Sem i lid. dát kvinde. Jg. Sr. pokoj a chvíle.“ Není však uveden velmi pravděpodobný výklad slova kvinde z něm. Gewinde, Lid. nov. 4. 6. 1930 (srov. Naše řeč v tomto čísle, str. 187 n.).

Lze také poznamenat, že ve slovníku postrádáme některá slova volající po etymologickém výkladu (na př. krumpáč, vzniklé kontaminací Krummhacke kopáč a j.).

Významnou pomůckou je i příloha Slovníku, Etymologický přehled slovotvorných (kmenotvorných) přípon a koncovek, o jehož zpracování se zasloužil jmenovitě dr. Václav Polák. Velmi účelný je též připojený index slov domácích, cizích, vlastních jmen, slov slovanských, zejména ruských, polských, srbocharvátských a j.; dále slov jazyků neslovanských, jako baltských (litevština, lotyština, staropruština); jazyka staroindického, staroíránského, řeckého, latinského, italského (zde místy nepřesný pravopis, jako na př. beretto místo berretto — str. 65), rumunského, francouzského (i zde u některých slov by se měla věnovati větší péče pravopisu, jako na př.: talc — nikoli tale, str. 379, 541; recrue — nikoli recru, str. 52; marionnette — nikoli marionette, str. 215 a 540; Notre Dame — nikoli Notre dame, str. 214, atd.); jazyků iberských (španělština, portugalština); germánských (gotština, němčina, holandština, angličtina — upozorňujeme na špatný pravopis u both — nikoli bothe, str. 554; bottom — nikoli botton, str. 554) a m. j.

Autoři sami přiznávají, že naléhavost rychlého vydání Slovníku a spěšné tempo revise s tím spojené zavinily značné množství chyb a nedopatření často dosti rušivých. Mnohé z těchto chyb nalezneme opravené ve věcných dodatcích a doplňcích č. 1, č. 2 atd. Proti takto „nastavovaným“ doplňkům by bylo možno vznésti námitky, kdybychom [158]neuznali okolnosti, za nichž Slovník vznikal. Je ostatně vždycky lépe dodatky uvést než je vynechat.

Je nesporné, že ve formě, v níž se nám dnes Slovník předkládá, nemůže přes své vynikající vlastnosti plně uspokojiti náročnějšího čtenáře, a vzhledem k rostoucímu přívalu nových slov a výrazů při dnešních i budoucích změnách v životě politickém, hospodářském a kulturním nepostačí generacím příštím. Bude třeba další usilovné práce dalšího zdokonalování a dalších opravených vydání. Ale hlavní překážky byly zdolány. Za současného stavu věcí, kdy je třeba přihlížeti především k nejširším vrstvám, bylo by na pováženou vydávati dílo úzce odbornické; je třeba vzbudit zájem široké veřejnosti, zájem celonárodní. Dnešní vydání je tedy právem založeno tak, aby vyhovovalo čtenáři přiměřeně gramaticky vzdělanému a odpovídalo na jeho dychtivé otázky o původu a příbuznosti slov.

Lze tedy s klidným svědomím říci, že dílo je dobré a užitečné. Spravedlivý kritik ocení také snahu autorů přihlížeti co nejvíce k příbuznosti slov slovanských; po této stránce vyhoví Slovník nejnutnější potřebě způsobem vskutku čestným.


[1] Josef Holub - František Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého. Třetí, přepracované vydání. Státní nakladatelství učebnic, Praha 1952. 576 str., 330 Kčs.

[2] Svědčí o tom i diskusní stať R. A. Ačarjana O sostavlenii etimologičeskogo slovarja slavjanskich jazykov v časopise „Voprosy jazykoznanija“ 1952, č. 4, str. 91—98. — O práci na novém etymologickém slovníku slovanských jazyků, organisované nyní v brněnském centru, viz v tomto čísle Naší řeči na str. 184.

Naše řeč, volume 36 (1953), issue 5-6, pp. 152-158

Previous Kvido Hodura: Dr Antonín Profous zemřel

Next Jaromír Spal: K III. dílu Profousových „Místních jmen v Čechách“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1