Časopis Naše řeč
en cz

Stalinská epocha jazykovědy

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

Sovětský jazykozpytec A. S. Čikobava napsal po moskevské diskusi o jazykovědě v r. 1950 toto:

„Dějiny neznají případu, aby hlava státu usměrňovala vývoj vědeckého myšlení ne svou politickou autoritou, nýbrž vědeckou argumentací myšlení. Tento fakt existuje v naší skutečnosti, v prvním socialistickém státě na světě, který vede soudruh Stalin, koryfej socialistické vědy. My sovětští jazykozpytci jsme na to hrdi i jako občané i jako odborníci“.

Jazykověda česká a slovenská a veškerá pokroková jazykověda hlásí se pod prapor koryfeje socialistické vědy s plným vědomím a s hlubokou vděčností, neboť jeho slavné moskevské diskusní stati o jazyce, souborně vyšlé s názvem Marxismus a otázky jazykovědy, znamenají novou epochu ve vývoji všeho jazykozpytu, epochu jazykozpytu vpravdě vědeckého, protože založeného na marxismu. Se sovětskými jazykozpytci jsme hrdi na to, že jazykovědné otázky poskytly velkému Stalinovi příležitost k tomu, aby vyslovil svrchovaně významné poznatky, platné nejen pro oblast jazyka, nýbrž pro veškero společenské dění, a podstatně obohacující a prohlubující marxismus-leninismus.

Pátý březen tohoto roku, kdy dotlouklo srdce jedné z největších postav v celých dějinách lidstva, neskonale drahé všem čestným lidem na celém světě, a zakladatele nové epochy jazykozpytu, je nám podnětem k uctění jeho světlé památky tím, že si osvětlíme jeho slavné jazykozpytné stati jako nerozlučnou součást jeho celého světodějného tvůrčího díla, které zanechal všemu lidstvu jako nesmrtelný odkaz.

Stalin zasáhl do moskevské diskuse proto, aby vyvedl sovětskou jazykovědu ze scestí, na které se dostala vlivem t. zv. nového učení o jazyce, prohlašovaného N. J. Marrem a jeho školou za marxistické. Aby ukázal, že Marr „byl pouze zjednodušovatelem a vulgarisátorem marxismu jako proletkultovci nebo rappovci“. Aby ukázal, že „likvidace arakčejevského režimu v jazykovědě, zřeknutí se Marrových chyb, uplatnění marxismu v jazykovědě — taková je podle mého názoru cesta, na které by bylo možno ozdravit sovětskou jazykovědu“. Proto Stalin rozebral a vyvrátil všechny základní these Marrova učení, a to: že je jazyk nadstavba; že byl vždy a zůstává třídní; že se vyvíjí stadiálně, v náhlých násilných [130]zvratech; že míšením jazyků vzniká nový jazyk jako výsledek náhlého zvratu; že je jazyk výrobní prostředek; že původním dorozumívacím prostředkem byl jazyk posunkový; že neexistují jazykové skupiny, rodiny (příbuzné jazyky); že je místo srovnávací metody nutný čtyřelementový rozbor.

Stalinovy stati však přesáhly rámec sovětské jazykovědy a staly se úhelným kamenem jazykovědy veškeré. Stalin postupoval při rozboru a vyvracení Marrových thesí tak, že podal ucelenou obecnou marxistickou theorii jazyka, vyložil jeho podstatu, vznik, vývoj, jeho postavení mezi ostatními společenskými jevy, jeho význam pro lidskou společnost, jeho specifické znaky, že osvětlil jazyk jako soustavu výrazových prostředků, ukázal na podstatu gramatiky, určil jazykovědě hlavní úkol a metodu. Epochální dosah Stalinovy obecné theorie o jazyce vystupuje zřetelně, rozhlédneme-li se po vývoji předstalinského jazykozpytu.

Za svého stopadesátiletého vývoje shromáždila jazykověda nesmírné množství jazykových faktů, došla k velmi hojným poznatkům o řadě jazyků na celém světě, zejména t. zv. jazyků indoevropských. Vznikly mnohé práce o vývoji jednotlivých jazyků, hlavně práce mluvnické, a nesčetné práce o současných jazycích. Zkoumaly se jednotlivé jazyky nebo jazykové jevy a vedle toho se věnovala značná pozornost též srovnávání jazyků. Nemalou měrou se uplatňuje v jazykovědě od samých jejích začátků zároveň s popisem a rozborem konkretního materiálu i theorie, usilující o řešení různých základních, obecných otázek jazykových.

Celkové výsledky předstalinské jazykovědy, jejíž hlavní představitelkou je srovnávací jazykozpyt indoevropský, jsou beze vší pochyby kvantitativně pozoruhodné. Naskýtá se však důležitá otázka, jaká je kvalita těchto výsledků. Tuto otázku si kladla předstalinská srovnávací jazykověda sama, jak svědčí její různé směry a proudy, na př. směr mladogramatický, novější strukturalistický a Marrovo t. zv. nové učení o jazyce. V těchto směrech a proudech se obráží různé pojetí některých jazykovědných otázek, považovaných tehdy za stěžejní, a z toho plynoucích různých základních úkolů jazykovědy. Řešení některých stěžejních otázek jazykozpytných ukazovalo se naléhavé pro připomenuté nahromadění nejrozmanitějších jazykových poznatků o jazycích indoevropských i neindoevropských. Cítila se nutkavá potřeba přejít od více nebo méně podrobného popisu jazykového materiálu a od jeho roztřídění, většinou zaměřeného popisně a prakticky, k jeho hlubšímu pojetí, k postihování vzájemných vztahů mezi jednotlivými jazykovými fakty a jevy, ke stanovení obecných zákonitostí jazykového dění.

[131]Ve světle geniálních Stalinových statí je nám dnes jasné, že indoevropský srovnávací jazykozpyt nemohl úspěšně vyřešit základní otázky, které se neodbytně hlásily o objasnění. Příčina je ta, že všechen předstalinský jazykozpyt vycházel ze zcela pochybeného idealistického pojetí přírody, lidské společnosti a jejich vývoje, pokládajícího lidské vědomí za prius a bytí za posterius. Předstalinský jazykozpyt si neuvědomil, že je tento nesprávný poznávací princip základní překážkou jeho úspěšného rozvoje, hledal příčiny svých neúspěchů jinde, a proto zacházel víc a víc na scestí.

Nové směry nejednou správně upozorňovaly na chyby a nedostatky dosavadního jazykozpytu, ale nedovedly postihnout jejich příčinu a se zdarem je odčinit, protože vycházely jako on z idealismu. Nové směry správně vytyčily jazykozpytu některé nové úkoly, ale při jejich řešení zabředly do idealismu ještě více než jazykozpyt starší. Předstalinský jazykozpyt začal bezradně a bezmocně tápat, dostal se na scestí a do slepé uličky. Tento stav nebezpečně ohrožoval samu existenci nauky o jazyce jako vědy. Ze tento stav jazykovědy vyplynul z jejího idealistického založení, o tom zřetelně svědčí Marrovo t. zv. nové učení o jazyce, jehož idealistický základ odhalil Stalin. Třebas marrismus vyšel z jiných základních předpokladů než evropský strukturalismus, dospěl k některým stejným závěrům jako strukturalismus, rozleptal dosavadní jazykozpyt sovětský a zavinil jeho stagnaci, stejně jako rozkladně působil strukturalismus na jazykozpyt evropský.

Z této hrozivě nebezpečné situace zachránil veškeru jazykovědu Stalin tím, že ji postavil na materialistický, marxistický základ. Jeho obecná theorie jazyka je objevitelské dílo blahodárného dosahu pro rozvoj jazykovědy. Chtěl bych to, vycházeje z dosavadních výsledků idealistického jazykozpytu indoevropského, ukázat na několika konkretních příkladech.

Vratkost idealistického jazykozpytu projevila se zcela zřetelně v tom, že nedovedl uspokojivě odpovědět na základní otázku, jak jazyk vznikl. Převážná většina domněnek o původu jazyka byla tak málo přesvědčivá, pravděpodobná, leckdy tak povrchní, že bylo mlčky uznáváno to, co napsal r. 1898 český jazykozpytec Em. Kovář ve spisku „O původě lidské mluvy“, totiž: „Původ lidské mluvy je záhadou a zůstane záhadou“ Proto významní srovnávací jazykozpytci, mezi nimi též náš Gebauer a Zubatý, otázku o původu jazyka prostě pomíjeli. Tato otázka je však svrchovaně důležitá pro pochopení vývoje jazyka, neboť jazyk se zajisté vyvíjí v podstatě za týchž podmínek, za kterých původně vznikl. Vývoj jazyka, jeho změny, výklad vývoje a jeho změn byly [132]více než celé století hlavním předmětem jazykozpytu. Jestliže tedy nebyla vyjasněna otázka o původu jazyka, nemohl být správně pochopen ani vývoj jazyka. Obecným principům jazykového vývoje věnoval německý jazykozpytec H. Paul své obsáhlé dílo „Prinzipien der Sprachgeschichte“ (5. vydání z r. 1920). Paul sice správně prohlásil, že mezi vznikem jazyka a jeho vývojem není podstatný rozdíl, ale za vlastní příčinu jazykových změn pokládá „gewohnliche Sprachtätigkeiť“, běžné mluvení jednotlivcovo, t. j. domnívá se, že jazykový vývoj záleží ve změnách prováděných jednotlivcem, hlavně při učení se jazyku. Avšak vývoj jazyka nemůže být závislý na náhodě, na individuálních, subjektivních okolnostech a vidět v nich příčinu jazykového vývoje znamená konec vědy. V „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ napsal Stalin, že „věda nemůže žít a rozvíjet se, neuznává-li objektivní zákonitosti“, neboli popírá-li, že zákony vědy „odrážejí objektivní procesy v přírodě nebo ve společnosti, probíhající nezávisle na vůli lidí“.

Podle Stalina vznikl jazyk a vyvíjí se zároveň s myšlením při veškeré lidské činnosti, „od výroby k základně, od základny k nadstavbě“. Tím se vysvětluje, jak praví Stalin dále, „proč se jazyk, vlastně jeho slovní zásoba, téměř neustále mění. Nepřetržitý růst průmyslu a zemědělství, obchodu a dopravy, techniky a vědy vyžaduje od jazyka doplňování jeho slovníku novými slovy a výrazy, nezbytnými pro jejich činnost. A jazyk, přímo obrážeje tyto potřeby, doplňuje svůj slovník, zdokonaluje svou gramatickou stavbu“. Toto hluboké pojetí jasně dovozuje, že je vývoj jazyka objektivní proces, probíhající nezávisle na vůli lidí. Jazykozpyt pak má za úkol jako každá věda hledat a nalézat zákonitosti tohoto objektivního procesu, „vnitřní zákony vývoje jazyka“, jak praví Stalin. Srovnávací jazykozpyt však objektivní povahu jazykového dění nepostihl, a proto ani nedovedl osvětlit vývoj jazyka, zobecnit výsledky zkoumání různých jednotlivých faktů a jevů, stál nad nimi bezradně.

Novější směr předstalinského jazykozpytu, t. zv. strukturalismus, sice mluvil o souvislosti jazyka s myšlením, ale nepostihl jeho dialektickou souvislost s veškerou lidskou činností, za které jazyk zároveň s myšlením vzniká a také se vyvíjí. Strukturalismus vytvořil zcela pochybenou theorii o imanentním vývoji jazykovém, o tom, že se jazyková struktura vyvíjí sama ze sebe. Považuje tedy jazyk v duchu filosofického idealismu za něco apriorně daného a předpokladem o imanentním vývoji jazykové struktury beze zření k veškeré lidské činnosti, úplně si zatarasil cestu k jejímu pravdivému poznání, zbavil se možnosti nalézat „vnitřní zákony [133]vývoje jazyka“ jako odraz objektivního společenského dění, se kterým jazyk souvisí. Z toho vyplývá, že struktura jazyka v strukturalistickém pojetí naprosto není ta struktura, kterou má na mysli Stalin a kterou podle něho tvoří základní slovní fond a gramatická stavba. Je tu shoda jen v názvu struktura, nikoli v jejím pojetí.

Uznává-li strukturalismus vývoj struktury ze sebe samé, t. j. nepokládá-li její vývoj za odraz vývoje objektivních procesů společenského dění, není pak třeba vývoj jazyka studovat, nýbrž stačí zkoumat strukturu jazyka v kterémkoli časovém období, zkoumat ji synchronicky, zejména v přítomnosti. Tento názor strukturalismus také hlásá. Český strukturalismus sice v r. 1929 vyslovil thesi, že „nelze klásti nepřekonatelné hráze mezi metodou synchronickou a diachronickou tak, jak to činí škola ženevská“, ale i toto stanovisko je pochybené, protože nelze dělat kompromisy mezi synchronickým studiem jazyka a diachronickým (historickým), nýbrž je nutno bez jakéhokoli omezení uznávat badatelskou metodu historickou. Kompromisní je též stanovisko z r. 1940 v „Ottově slovníku naučném nové doby“, vyslovené pod heslem Strukturální linguistika: „Osvětlení jazykové struktury v obdobích po sobě následujících teprve povede k odhalení zákonitosti jazykového vývoje“. Předtím se tu praví toto: „Strukturální zkoumání jazykových jevů je možné jedině na podkladě metody synchronické, totiž na podkladě pohledu na jazyk a jeho jevy, jak se jeví v průřezu jisté doby; jen v souboru soudobých jevů lze viděti jeho strukturální povahu“. Historické zkoumání jazyka by podle toho záleželo ve srovnávání výsledků získaných řadou synchronických obrazů, průřezů. Protože však synchronický obraz nemůže správně postihnout strukturu jazyka v jednom časovém období, byl by nesprávný též celkový obraz o celém vývoji jazyka, sestavený z obrazů jednotlivých. Profesor V. Mathesius, náš přední theoretik strukturalismu, pak jednoznačně napsal už r. 1929 toto:[1] „Jediné jazyk dnešní může nám poskytnouti úplný, ničím nezjednodušený obraz jazykového systému“.

Strukturalismus se mylně domníval, že překonal imanentní theorií potíže staršího jazykozpytu záležející v tom, že nedovedl najít zákony jazykového vývoje. Proto význam studia jazykového vývoje nedocenil, ba podcenil, ale tím upadl do těžké chyby, zabředl ještě hlouběji do idealismu, ukázal se jako směr nikoli pokrokový, nýbrž úpadkový. Sovětský jazykozpytec Čikobava napsal ve stati „Za historismus v jazykovědě“, že „odklon od [134]historismu podkopává samy základy existence jazykozpytu jako vědy“. Podle Stalina „nelze jazyk, jeho strukturu pokládat za produkt nějaké jedné epochy. Struktura jazyka, jeho gramatická stavba a základní slovní fond jsou produktem řady epoch. Je nutno mít za to, že prvky současného jazyka mají svůj původ už v šerém dávnověku“. Z toho plyne, že nelze správně poznat dnešní jazyk beze zření k jeho vývoji. Už Engels napsal[2]: „Látka a forma vlastní řeči jsou srozumitelné jen tehdy, sledujeme-li jejich vznik a pozvolný vývoj“. Pomíjení historického vývoje jazyka vedlo mimo jiné k tomu, že česká typologie bez rozpaků vykládala jevy staré jako vzniklé z jevů pozdějších[3], že strukturalističtí epigoni namnoze nerozlišovali jevy podstatné od podružných, jevy odumírající od živých, že se rozbujely subjektivní dohady, schematisování, že jazykozpyt zpovrchněl.

Strukturalismus sice pokládal jazyk za jev společenský, za prostředek dorozumívání, a nazýval se proto původně „funkční linguistika“, ale jde tu o shodu se stalinským pojetím jazyka jen v názvech, nikoli v pojetí samém. Stalin napsal: „Jazyk patří k společenským jevům, působícím po celou dobu existence lidské společnosti … Jazyk je prostředek, nástroj, kterým se lidé dorozumívají, sdělují si své myšlenky a dosahují vzájemného pochopení“. Náš přední theoretik strukturalismu, V. Mathesius, vytýkal Wundtovi, „že si neuvědomoval anebo alespoň nedocenil základní rozdíl mezi řečí jako výrazem a řečí jako sdělením“. Podle Stalina však má jazyk jediný úkon základní, sdělný, dorozumívací, nikoli též základní funkci jinou, výrazovou (expresivní). Není proto správný ani Mathesiův názor, že „dnes je úkol mluvení především sdělný“.

Na jak nebezpečné cesty se tu strukturalismus dostal, o tom nejlépe svědčí jeho tvrzení, že umělecký, básnický jazyk neslouží sdělování myšlenek. Strukturalismus popírá tedy ten úkon, pro který jazyk vznikl a kterým slouží lidské společnosti, umožňuje v ní výměnu myšlenek[4]. O ní řekl Stalin, že je „neustálou a životní nutností“ a z toho vyvodil tato památná slova o významu jazyka pro lidskou společnost: „Bez jazyka, pochopitelného pro lidskou společnost a společného pro její členy, zastaví tedy společnost výrobu, rozpadá se a přestává jako společnost existovat“. K takovému hlubokému poznání jazyka předstalinský jazykozpyt ne[135]dospěl a ani dospět nemohl, ba naopak se od něho ve svém strukturalistickém a marrovském období stále víc a víc vzdaloval. Strukturalistická zásada, že básnický jazyk nemá sdělný úkon, měla neblahý důsledek v oblasti slovesného umění, krásného písemnictví. Byla oporou úpadkového, reakčního názoru o tak zvaném umění čistém, o umění pro umění; názoru, který popíral poznávací hodnotu krásného písemnictví, odváděl jeho pozornost od skutečnosti, vedl k bezduchému formalismu a tím sloužil kapitalistickému řádu.

O úplném nepochopení podstaty jazyka srovnávacím jazykozpytem indoevropským svědčí dále marrovské a wundtovské výklady o vzniku zvukového jazyka z t. zv. jazyka posunkového. Stalin o tom napsal toto: „Zvukový jazyk je v dějinách lidstva jednou z těch sil, které pomohly lidem odlišit se od světa zvířat, sjednotit se ve společnosti, rozvinout své myšlení, organisovat společenskou výrobu, vést úspěšný boj se silami přírody a dosáhnout takového stupně vývoje, na jakém jsme nyní. Po této stránce je význam t. zv. jazyka gest pro jeho neobyčejnou chudobu a omezenost mizivý. Vlastně to jazyk není a ani ne náhražka jazyka, schopná tak nebo onak nahradit jazyk, nýbrž pomocný prostředek s krajně omezenými prostředky“. Výklady o vzniku zvukového jazyka z posunkového jsou následek mechanického pojetí jazyka bez souvislosti s lidským myšlením, vědomím a toto pojetí se odrazilo ve falešném chápání vývoje jazyka a v nepochopení důležitosti jazyka pro lidskou společnost.

Opomíjením historického vývoje jazyka upadl novější předstalinský jazykozpyt do další základní chyby: úplně si znemožnil poznání souvislosti jazyka s národem, který je podle Stalina „tvůrcem a nositelem“ jazyka. Předstalinský jazykozpyt pokládal jazyk za něco apriorně daného, ani zdaleka nepochopil jeho podstatu, a proto poznání jazyka čím dál víc křivil a skresloval. Projevilo se to zejména v tak zvané typologii. Podle typologie jsou v češtině zastoupeny všechny hlavní typy, do kterých lze roztřídit veškeré jazyky na světě. Nejdůležitější je prý v češtině typ flexivní, který „je vyvinut v celé řadě indoevropských jazyků…, z neindoevropských jazyků především v jazycích bantuských (černošských jazycích jižní poloviny Afriky)“, jak praví český typolog[5]. V češtině jsou podle typologie jevy typu isolačního, takže je tu čeština blízká jazykům v západní Evropě, angličtině, francouzštině a zčásti také němčině, kde je tento typ „nejvýznamněji rozvinut“. Dále [136]prý jsou v češtině jevy aglutinační, takže se tu čeština shoduje s těmi jazyky, kde je aglutinační typ zvláště vyvinut, a to „v t. zv. jazycích altajských, t. j. v jazycích tureckých, mongolských (v mongolštině, v jihoruské kalmyčtině), dále v jazycích ugrofinských (finštině, maďarštině), potom v armenštině, nové perštině, japonštině, korejštině a j.“[6]. V češtině prý je typ polysynthetický, který je „především význačný v čínštině a jiných jazycích východoasijských“[7]. Mluvnice češtiny a jiných evropských jazyků podle typologie „třebaže po mnohých stránkách rozvinutější, se v lecčems podobá jazykům bantuským v jižní Africe“[8].

Podle Stalina „jazyk a zákony jeho vývoje lze pochopit jen tehdy, studuje-li se v nerozlučném spojení s dějinami národa, kterému studovaný jazyk patří a který je tvůrcem a nositelem tohoto jazyka“. Ve své definici národa uvádí Stalin jazyk jako první ze čtyř znaků národa. V jazykozpytných statích mluví Stalin o „národní svébytnosti“ jazyka. V celé historii lidstva nebyla pronesena tak vřelá slova o vztahu jazyka k národu, jako jsou slova Stalinova. V pojetí typologickém však není český jazyk výsledek tvůrčí práce českého národa, není prvním ze čtyř jeho znaků, nýbrž je to jen pestrá směsice nejrozmanitějších prvků, slepenec z prvků všech jazyků na světě. Typologie nezkoumá český jazyk, jeho strukturu a vývoj v nerozlučném spojení s českým národem, pomíjí jeho národní svébytnost a vidí jej očima kosmopolitismu. Tím se stala typologie přisluhovačkou imperialismu, který prohlašuje národní svébytnost jazykovou a kulturní za zastaralou, za přežitek minulosti, usiluje o to, aby umrtvil vůli národů hájit svou svrchovanost proti imperialistickému barbarství a otroctví. Stalin zdůrazněním důležitosti jazyka pro rozvoj národa odhalil kosmopolitismus jako nebezpečnou zbraň imperialismu v jeho agresi proti národům, v jeho úsilí o světovládu. Tím Stalinovy stati o jazyce přesahují z jazykovědné oblasti do veškerého společenského dění a účinně zvyšují obranyschopnost národů proti imperialismu.

Po této stránce je svrchovaně důležitý Stalinův výklad o společném mezinárodním jazyce. Snaha o vytvoření jednotného jazyka pro celé lidstvo v minulých dobách a ještě dnes je nesporně projevem kosmopolitismu, realisuje imperialistickou lživou thesi o národní svébytnosti jako o zaostalém přežitku a slouží tak imperialistickým cílům. Idealistický jazykozpyt, nechápající podstatu jazyka ani jeho významné poslání v lidské společnosti, nerozpoznal [137]reakční povahu těchto universalistických tendencí, ba naopak je přímo nebo nepřímo podporoval. Teprve Stalin vrhl světlo pravdy na tuto otázku. Ve shodě se svým starším výkladem na XVI. sjezdu VKS(b) přesvědčivě dokázal, že v době, kdy vedle socialismu existuje kapitalistický řád, naprosto nejsou podmínky pro vytvoření jednotného jazyka, pro splynutí národních jazyků v jazyk jeden. Již dříve zdůraznil Stalin, že je naopak třeba po svržení kapitalismu všemožně podporovat vývoj národních kultur a národních jazyků. Památná jsou jeho slova, že „milionové masy národa mohou se kulturně, politicky a hospodářsky úspěšně rozvíjet jen v rodném, národním jazyce“[9]. Tento vřelý vztah k národní kultuře pěstované národním jazykem osvědčil Stalin národnostní politikou v Sovětském svazu, která umožnila několika desítkám kmenů za carismu kulturně zotročených vyšinout se v krátké době na značnou kulturní úroveň. V celých dějinách lidstva není obdoby takového rozkvětu národních kultur, jaký se pozoruje v Sovětském svazu.

Ještě první období komunismu ve světovém měřítku bude podle Stalina „obdobím růstu a rozkvětu dříve utiskovaných národů a národních jazyků, obdobím upevnění rovnoprávnosti národů, likvidace vzájemné národnostní nedůvěry, obdobím navazování a upevnění mezinárodních svazků mezi národy“[10]. Teprve za druhého období komunismu ve světovém měřítku budou podle Stalina vytvořeny podmínky pro vznik společného jazyka vedle dosavadních jazyků národních. Nejprve vzniknou pásmové jazyky, které časem splynou v jazyk jeden. Tento vývoj bude přirozený následek toho, že se svobodným rozvojem národním vyrovnají všecky hospodářské i kulturní nerovnosti mezi různými národy, padnou všechny přehrady mezi nimi, vytvoří se ovzduší vzájemné důvěry, úcty, ochotné a plné spolupráce, ukáží se zřetelně stejné cíle všeho společenského dění. Za těchto podmínek se bude pociťovat jeden společný mezinárodní jazyk nikoli za násilnou asimilaci, nýbrž za životní potřebu. V tomto obraze budoucího vývoje zračí se nezměrná tvůrčí mohutnost marxismu-leninismu, podložená opravdovou lidskostí, ústrojně sladěná ve světodějné osobnosti geniálního myslitele a budovatele Stalina.

Tak Stalin vyrazil světovému imperialismu z rukou zbraň, která by mu mohla napomáhat k uskutečnění zotročovatelských plánů, a tím, že zdůraznil důležitost národní kultury a národního jazyka, vydatně posílil národy v boji proti imperialismu.

[138]V tomto smyslu je kulturně a politicky nejvýš významný též Stalinův výklad o jazykové přibuznosti. Marrismus neuznával příbuznost jazyků, na př. slovanských, t. j. popíral shody mezi nimi, vyplývající z jejich společného původu. Idealistická strukturalistická fonologie N. S. Trubeckého[11] a typologie stavějí na roveň studium jazyků nepříbuzných se studiem jazyků příbuzných. Oba tyto nové směry pomíjely souvislost jazyka s národem, s jeho dějinami, tím skreslovaly, křivily poznání jednotlivých jazyků a znemožnily jazykovědě plnit její hlavní úkol, t. j. podle Stalina „studium vnitřních zákonů vývoje jazyka“, neboť k poznání těchto zákonů účinně přispívá srovnávací studium příbuzných jazyků. Stalin to lapidárně vyjádřil takto: „N. J. Marr povýšeně pohrdá každým pokusem o studium skupin (rodin) jazyků jako projevem theorie ‚prajazyka‘. Vskutku však nelze popírat, že jazyková příbuznost takových národů, jako jsou slovanské, je nepochybná a že studium jazykové příbuznosti těchto národů mohlo by jazykovědě přinést velký užitek při studiu zákonů vývoje jazyka“. Tento Stalinův vývod zároveň usvědčuje záporné stanovisko k příbuznosti jazyků z kosmopolitismu, z přisluhovačství světovému imperialismu. Jestliže je nutné studovat jazyk v nerozlučné souvislosti s dějinami národa, platí to zajisté též o studiu slovanských jazyků. Tak Stalinův poukaz na důležitost srovnávacího studia slovanských jazyků znamená posílení a prohloubení myšlenky slovanské družby jako účinného bojového prostředku proti světovládným cílům imperialismu.

Nepochopení podstaty jazyka, jeho úkonu v lidské společnosti a jeho souvislosti s národem odrazilo se v idealistické jazykovědě zcela pochybeným chápáním otázky o poměru mezi jazykem a nářečím. To pak vedlo mimo jiné v naší jazykovědě k tvrzení, že slovenština tvoří pro svou značnou příbuznost s češtinou vyšší jazykový celek, jazyk československý, neboli že to není samostatný jazyk. Tento výklad — i můj — byl vítanou oporou reakčního, nacionalistického názoru naší buržoasie, že neexistuje slovenský národ, že je to jedna složka t. zv. národa československého. Touto ideologií zastírala buržoasie své třídní zájmy, hospodářský i kulturní útisk slovenského národa, a jazykověda jí v tom nedůstojně přisluhovala. Stalin jasně a přesvědčivě dokázal, že názvy jazyk a nářečí nevystihují příbuznost jazykových útvarů, nýbrž různý stupeň národního dorozumívacího úkonu. Slovenština je jazyk, národní jazyk, protože slouží dorozumívání slovenského národa, právě tak jako je čeština nástrojem dorozumívání českého [139]národa. Národní dorozumívací úkon plní dva útvary jazyka: jazyk spisovný a nářečí. Spisovný jazyk plní tento úkon ve větší míře než nářečí, slouží celému národu ve všech oblastech lidské činnosti, kdežto nářečí slouží lidovým masám v denním životě. Dovolávaje se Marxe praví Stalin toto: „Marx tedy uznával nutnost jednotného národního jazyka jako vyšší formy, které jsou dialekty podřízeny jako formy nižší“[12].

Pokusil jsem se ukázat, že se idealistický jazykozpyt ve svém posledním období nejen stále víc a víc vzdaloval od svých vlastních úkolů, zatarasoval si cestu k pravdivému poznání jazyka, nebezpečně ohrožoval svou existenci jako vědy, nýbrž i přestával sloužit svým národům v jejich rozvoji a naopak se namnoze stával nástrojem boje kapitalistického nacionalismu a imperialistického kosmopolitismu proti nim. Z tohoto bludného scestí vyvedl jazykozpyt Stalin, a proto jsou jeho slavné stati pro jazykozpyt a pro celou lidskou společnost nedocenitelným odkazem, epochálně objevným a osvoboditelským činem. Otvírají dokořán bránu pravdivého poznání jazyka a pochopení jeho významného poslání v rozvoji lidské společnosti, skytají jazykovědě netušené možnosti dalšího rozvoje, historického zhodnocení dosavadních výsledků a zkoumání jevů dotud nepoznaných.

Čest a sláva jejich geniálnímu tvůrci!


[1] Srov. k tomu v mé brožurce Český strukturalismus ve světle Stalinova učení o jazyce (Praha 1951), str. 21—25.

[2] Anti-Dühring (Praha 1949), str. 294.

[3] Srov. mou stať Strukturalistická typologie jazyková, Tvorba 1951, str. 1126.

[4] Srov. můj článek v Tvorbě 1951, str. 893. Tam jsem sebekriticky přiznal nesprávnost svého kompromisního mínění, že má umělecký jazyk úkon estetický vedle sdělného.

[5] Vladimír Skalička, Typ češtiny, Praha 1951, str. 11.

[6] Tamtéž, str. 11.

[7] Tamtéž, str. 12.

[8] Tamtéž, str. 8.

[9] Nacionalnyj vopros i leninizm (Moskva 1950), str. 61—62.

[10] Tamtéž, str. 46.

[11] Viz v mé brožurce o strukturalismu, str. 27—28.

[12] Srovnej k tomu můj článek v „Naší řeči“ 36 (1953), str. 28—34 a pozdější článek Běličův Poměr mezi češtinou a slovenštinou v Slově a slovesnosti 14 (1953), 29—46.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 5-6, s. 129-139

Předchozí Marie Pujmanová: Laureátka státní ceny Marie Pujmanová o pravopise

Následující František Trávníček: Síla a krása Gottwaldova slova

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1