Strukturalistická jazyková typologie a marxistická jednota theorie a praxe

František Trávníček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

(Dokončení diskuse z Tvorby)[1]

 

V článku o strukturalistické typologii (v 47. č. XX. roč. Tvorby) rozebral jsem práci s. profesora Vl. Skaličky Typ češtiny, vyšlou loni v Slovanském nakladatelství; s. P. Sgall v 2. čísle XXI. roč. Tvorby vytýká mi v něm „určitou neujasněnost poměru theorie a praxe“.

Podle s. Sgalla je „v rozporu s marxistickým pojetím spojení theorie s praxí“, jestliže na jedné straně připouštím, že je možné a užitečné srovnávat českou jazykovou strukturu se strukturou jazyků nepříbuzných za účelem praktickým, k usnadnění učení cizím jazykům, ale jestliže na druhé straně dokazuji nemarxistický, idealistický ráz typologie. Neboli, jak praví nezcela přesně s. Sgall, jestliže se domnívám, že „toto srovnání vede k idealismu, bereme-li je v úvahu při zkoumání theoretickém“. Podle s. Sgalla je tomu „ve skutečnosti právě naopak: theorie může být jen tehdy vědecká, je-li v souladu s potřebami praxe“. Z těchto výkladů s. Sgalla vyplývají dva závěry: 1. typologická theorie je, může být správná, protože hoví potřebám praxe, a 2. má kritika této theorie jako idealistická je pochybená, poněvadž odporuje marxistické zásadě o spojení theorie a praxe.

Zásada o jednotě theorie a praxe, z které s. Sgall vychází, je nesporně základní sloup marxismu-leninismu, ale tuto zásadu jsem ve své kritice v nejmenším neporušil, nýbrž naopak plně uplatnil. Uznávám-li, že je možné a užitečné srovnávat strukturu češtiny se strukturami nepříbuzných jazyků k usnadnění učení těmto jazykům, mám na mysli takovéto poznatky, které uvádí kritisovaná kniha: že se v arabštině tvoří množné číslo od podstatných jmen nikoli jako v češtině zvláštní příponou (kniha — knihy), nýbrž změnou hláskové podoby uvnitř slova (kitábun — kutubun); že má turecké skloňování podstatných jmen v obou číslech stejné koncovky -in, -e…, jenže se tyto koncovky připínají v množném čísle na 1. pád rozšířený o příponu -ler: jednot. č. ev (dům), evin, eve… — množ. č. evler, evlerin, evlere…; atp.

Takové poznatky jsou zajisté užitečné pro učení cizím jazykům, ale naprosto z nich nelze vyvozovat, že je typologická theorie, jak praví [173]s. Sgall, v souladu s potřebami praxe, neboli že se tím typologická theorie osvědčuje v praxi. Není to možné prostě proto, že tu nejde o typologickou theorii, nýbrž o pouhou zkušenost, empirii, o zjištění základních jazykových faktů, existujících výrazových prostředků. Podobně nejde o žádnou jazykovou theorii, uvádějí-li naše mluvnice, že se sloveso psáti časuje píši, píšeš…, a že se říká mladý, na př. muž, ale mladá, na př. žena, mladé, na př. děvče atp. Toto zjišťování výrazových prostředků může být přesné nebo nepřesné, ale nijak nesvědčí o správnosti nebo nesprávnosti nějaké theorie. Kdyby takovéto jazykové poznatky znamenaly, jak myslí s. Sgall, potvrzení správnosti jazykozpytné theorie, byl by správný celý dosavadní idealistický jazykozpyt, protože všecky dosavadní jazykové učebnice z něho vycházející hovějí praktickým potřebám. Po slavných Stalinových statích o jazyce a jazykovědě nemůže však být o nesprávnosti, o nevědeckosti idealistického jazykozpytu nejmenší pochybnosti; je jen třeba, abychom si plně uvědomili, v čem jeho nevědeckost záleží.

Jestliže jsem tedy přiznal užitečnost typologické empirie, ale neschvaluji typologickou theorii, není v tom žádný rozpor, neboť empirie není theorie, nijak nedokazuje správnost theorie. Jazyková theorie neboli věda o jazyce sice předpokládá zjišťování jevů, faktů, musí z nich vycházet, ale nesmí se stát jejich archivářkou — abych užil slov slavného sovětského akademika Pavlova —, nýbrž jejím vlastním úkolem je fakta, jevy zevšeobecňovat, nalézat souvislost mezi nimi, vykládat jejich vznik a vývoj. Řekl to zhuštěně, ale výstižně Stalin takto: „Hlavním úkolem jazykovědy je studium vnitřních zákonů vývoje jazyka“. Jazyk je podle Stalina „prostředkem, nástrojem, kterým se lidé vzájemně dorozumívají, sdělují si své myšlenky a snaží se jeden druhého pochopit“, je zároveň „i nástrojem boje a rozvoje společnosti“. A je proto zcela přirozené, že jazykověda musí hledat a nalézat zákony, podle kterých si jazyk tvoří své vyjadřovací prostředky.

Za typologickou theorii lze pokládat takové Skaličkovy výklady, jako na př.: že 1. osoba množ. č. děláme vypadá tak, jako by byla vznikla přidáním -e z 1. os. jednot. dělám; podobně 3. pád chlapům přidáním -m z 2. p. chlapů; že „v češtině ve většině případů platí pravidlo, že věta má mít sloveso“ atp. Tuto theorii kritisuji, a to jako nemarxistickou, idealistickou. Dokazuji na př. naprostou pochybenost prvních dvou uvedených výkladů tím, že 1. os. jedn. č. byla původně dělaju, nikoli dělám, takže 1. os. množ. byla už v době, kdy byla ještě 1. os. jedn. dělaju, a nemohl tedy vzniknout starší tvar z mladšího; že podobně nelze vykládat chlapům (původně chlapóm) z 2. pádu chlapů, který zněl původně chlapóv. S. Sgall nevyvrátil z těchto a jiných zcela konkretních mých námitek proti s. Skaličkovi ani jednu, vůbec je pomíjí. Možná, že se někdy mýlím — v uvedených případech nikoli, protože se opírám o nezvratná fakta —, ale pak by bylo třeba ukázat, v čem se mýlím a proč.

S. Sgall má proti mé kritice jednu obecnou námitku. Praví, že k správnému zaměření jazykovědy „nestačí theoretický rozbor základních otázek; k tomu je zapotřebí hlavně najít správný poměr jazykovědné theorie k praxi, neboť jedině v souladu se zkušenostmi a potřebami praxe [174]je možné theoretickou práci správně zaměřit“. O něco dále pak dodává: „Theorie může být jen tehdy vědecká, je-li v souladu s potřebami praxe. Jazyková theorie má dát vědecký podklad pro vyučování cizím jazykům i překládání z nich“. Theorie má zajisté pomáhat praxi, ale naskýtá se důležitá otázka, je-li theorie schopna a za jakých předpokladů je schopna řešit praktické úkoly správně. Nemůžeme se přece spokojit jen tím, že je vůbec řeší. Tyto předpoklady, tuto schopnost theorie ke správnému řešení praktických úkolů nelze zajisté zjišťovat z jejich řešení samého; to by byl prakticismus, to by bylo nemarxistické odtrhování praxe od theorie. Správně může řešit praktické úkoly jen ta jazyková theorie, která je sama v své podstatě správná, která dovede správně řešit hlavní úkol jazykovědy; a to je podle Stalina „studium vnitřních zákonů vývoje jazyka“. Se zřením k tomu je zcela pochybené, vidí-li s. Sgall hlavní zaměření jazykovědy v jejím souladu s potřebami praxe, považuje-li za hlavní úkol jazykovědy, dát vědecký podklad pro vyučování cizím jazykům a překládání z nich. Jazykověda zajisté řeší též praktické úkoly, o kterých mluví s. Sgall, ale může je řešit úspěšně jen tehdy, dovede-li úspěšně plnit svůj úkol vlastní, studium vnitřních zákonů. To je nezbytným předpokladem pro řešení praktických úkolů.

Ve svých statích dokázal Stalin zcela přesvědčivě a neklamně, že je marrismus učení nemarxistické, idealistické. Toto odsouzení marrismu nevyvozuje však Stalin z toho, že marrismus nedovede řešit praktické úkoly, že není v souladu s potřebami praxe, nýbrž z toho, že marrismus hlavní úkol jazykovědy, studium vnitřních zákonů jazykového vývoje, „nejen neřeší, nýbrž si jej dokonce ani neukládá — prostě si ho nevšímá a nechápe jej“. A příčiny tohoto marrovského scestí nalézá Stalin v tom, že marrismus nesprávně chápe podstatu jazyka, jeho místo mezi ostatními společenskými jevy, jeho úkon v lidské společnosti, jeho souvislost s myšlením, jeho spojitost s dějinami, že nedbá vývoje jazyka atd. Z této drtivé kritiky marrismu jasně vyplývají stalinská měřítka, podle kterých je třeba posuzovat vědeckost každého jazykového učení. Tato měřítka jsou obsažena v geniální obecné theorii jazyka, kterou se stal Stalin tvůrcem nového, vpravdě marxistického, vpravdě vědeckého jazykozpytu. Tato theorie je vyvozena ze skutečnosti, z jazykových jevů, faktů, z vývoje jazyka, z celého společenského dění, s kterým jazyk souvisí, z dějin národů, které jsou podle Stalina nositeli a tvůrci jazyka. V tom je nesmírná tvůrčí mohutnost, podnětnost a plodnost Stalinovy theorie, odtud vyvěrá též její schopnost správně řešit i všecky praktické úkoly. Tu jasně vystupuje marxistická zásada jednoty theorie a praxe.

V duchu Stalinových výkladů o marrismu a ve smyslu Stalinovy obecné theorie o jazyce musíme zajisté postupovat při zkoumání každé dílčí jazykové theorie, tedy také strukturalistické typologie. Tak jsem postupoval v kritice práce s. Skaličky. Ukázal jsem, že je strukturalistická typologie nemarxistická, idealistická. Vyvrátil jsem řadu jejích výkladů konkretních jazykových jevů českých, jak jsem naznačil výše na dvojicích děláme — dělám, chlapům — chlapů. Dovodil jsem, proč strukturalistická typologie nemůže dojít ke správným poznatkům. Proto, že je její pojetí jazyka pochybené; že odtrhuje jazyk od myšlení; že nedbá vývoje [175]jazyka; že srovnává českou jazykovou strukturu se strukturami zcela nepříbuzných jazyků a vyvozuje z toho poučky pro češtinu, ačkoli je mimo veškeru pochybnost, že se každý jazyk vyvíjí za osobitých podmínek, za kterých se vyvíjí jeho nositel a tvůrce, národ, a pod. S. Sgall, jak jsem již připomněl, tyto a podobné mé námitky proti typologii vůbec pominul. Je-li strukturalistická typologie v své podstatě pochybená, plyne z toho, že není ani schopna správně řešit praktické úkoly, o kterých mluví s. Sgall, totiž vyučování cizím jazykům a překládání z nich. Tento postup mé kritiky a její závěr plně se shodují s marxistickou zásadou jednoty theorie a praxe. Schopnost theorie správně řešit praktické úkoly neexistuje sama o sobě, nýbrž je projevem, odrazem vědeckosti theorie, tvoří s ní dialektickou jednotu právě tak jako jazyk s myšlením. To je mé pojetí jednoty theorie a praxe a domnívám se, že je to pojetí marxistické. Praví-li s. Sgall, že „theorie může být jen tehdy vědecká, je-li v souladu s potřebami praxe“, není to správné chápání jednoty theorie a praxe. Theorie musí být v souladu se skutečností, musí z ní být vyvozena a pak může úspěšně řešit potřeby praxe.

---

[1] Protože autor neměl již možnost odpovědět v Tvorbě, která přestala vycházet, požádal o uveřejnění Naši řeč. — Rd.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 9-10, s. 172-175

Předchozí V. Svobodová: Hviezdoslavova knižnice

Následující Šedesátiny prof. Dr. Václava Vážného