Časopis Naše řeč
en cz

Hviezdoslavova knižnice

V. Svobodová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Hviezdoslavova knižnice, která byla založena z podnětu presidenta republiky při stém výročí narození P. Országha - Hviezdoslava, je edice určená nejširší veřejnosti slovenské i české. Vycházejí v ní vybraná díla slovenských klasiků, a má tedy obdobné určení jako česká Národní knihovna. Dosud vyšlo těchto pět svazků: Pavel Orsgzágh-Hviezdoslav Odkazy (výbor), Martin Kukučín Život (výbor), Ján Kalinčiak Reštavrácia, Janko Jesenský Pani Rafiková a iní (výbor), Josef Gregor-Tajovský Do konca (výbor).

Hviezdoslavova knižnice se nechce omezit jen na čtenáře slovenské, nýbrž jde jí i o to, aby se prostřednictvím tohoto levného vydání znalost slovenských klasiků rozšířila i mezi čtenáře české.

K splnění tohoto druhého úkolu napomáhá slovníček, který je zařazen na konci každého svazku. Slovníčky mají usnadňovat porozumění slovenskému i českému čtenáři. Úkolem těchto několika poznámek je posoudit, jak plní slovníčky toto své poslání vzhledem k čtenáři českému.

Slovníčky k jednotlivým svazkům sestavili tito autoři: k Hviezdoslavovým Odkazům Marta Marsinová, k novelám M. Kukučína Život Ľubor Čunderlík, ke Kalinčiakově Reštavrácii Ján Frlička, k povídkám J. Jesenského Pani Rafiková a iní Anton Jánošík a k výboru z prózy Tajovského Do konca E. Ovčiarkova[1].

Všechny slovníčky podávají dosti úplný výčet pojmenování předmětů, vlastností, dějů (slov lexikálně gramatických), která by byla čtenářům nejasná. Obsahují i značný počet slov, která jsou obecně známá a užívaná, i když to jsou v mnoha případech slova cizího původu. Tato slova by snad ani zvláštního vysvětlení nepotřebovala. Jsou to výrazy jako almara, brička, step, kométa (I); flinta, pálenka (II); ceduľka, groš (III); dukát, figúra, fľaštička, mašinka, slivovica, šesták, zlatka, železnica (IV); bičisko, ceremónia, cigara, fagan, fúra, maštaľka, motúz, nádenničiť atd. (V). Naopak postrádáme ve slovníčcích některé předložky a příslovce, jejichž význam může být nejasný především českému čtenáři (neraz, azda [II], skoro [I]; pomedzi, popri, tuná, ta, načim [II]; nadol, odrazu, povidne [III]; obďaleč, väčšmi, ta a j. [IV]).

Poměrně málo zachycují slovníčky spojení typu priek-vztek, mraky-fľaky, která se vyskytují hlavně u Hviezdoslava, a téměř nikde nejsou zachycena ustálená rčení, která jsou jistě běžná slovenským čtenářům, ale nemusí být známá Čechům. Příklady: rychtárka s ňou nikdy [171]neplietla ploty (II); klincami vybíjaný; sišli sme sa ako líšky u blanára (III); ako keby nás bol na ražeň nastykol (V).

Ne vždy zachycují slovníčky pojmenování souvisící se skutečnostmi slovenského života, zvláště dřívějšího. Tak bude český čtenář na rozpacích, jaký význam mají, jakou skutečnost odrážejí slova chotár, salašný gazda, mladší prísažný (V), úžerník (III), drabinovec, trojka (II) a pod.

Nepřihlíží se dostatečně ani k výkladu slov, která mají v obou jazycích v podstatě stejnou podobu, ale různý význam, na př. statok (dobytek) (V).

Některá slova konečná se vykládají jen slovenským ekvivalentem, ale takovým, který je pro českého čtenáře rovněž nejasný. Je to někdy pravděpodobně z rozpaků pro nesnadnou volbu českého pojmenování, na př. glezg — vtáča, čerešnidrík; vykrúcať — vybalovať (V), vykystkovaný — ozdobený kystkami, brmbolcami (III) a p.

Někdy se ve slovníčcích vyskytují české ekvivalenty, které nezaznamenává ani Příruční slovník; jde patrně o slova přejatá z některých starších slovníků nebo autorem slovníčku vykonstruovaná. Jsou to na příklad tato slova: brložný = doupatovitý; ovitý = okroužený; kostnica = hřbitovní komora, dubiť = dřepčiti (V). V jiných případech jde o neúplný, nepřesný nebo nezřetelný výklad slova, o posunutí významu a pod. Příklady: čečina = jehličí stromu jehličnatého; pokrievka (na hrnce) = pokrývka (m. poklička); obhodiť sa = ohodit se; nečujný = neslyšitelný (krútil bičom nad nečujnými koňmi); salo, sadlo = tuk, tloušťka; žižlať = pižlati (I); akcia = protest; historia = záležitost; mýto = clo (III); rozprávka = pohádka; papek = drouk (V) a j.

Srovnáme-li slovníčky mezi sebou, zjistíme, že byly zpracovány různým způsobem. Autoři slovníčků prvních tří svazků postupovali tak, že jednotlivé významy vykládali synonymickými výrazy slovenskými a české paralely uváděli jen tehdy, nebyl-li pro češtinu dosti zřetelný výklad slovenský. Autor slovníčku čtvrtého uvádí zpravidla výklad jen jeden, český nebo slovenský (mašinka = strojček; lahodne = příjemně; mračne, mračno = popudlivě, rozhněvaně; kasňa = skříň…), jen ojediněle obojí (bakombardy = briadky po bokoch líc = licousy, čibuk = fajka = dýmka s krátkým vodorovným troubelem).

Do slovníčku nejsou bohužel zařazena slova z předmluv, které jsou závažnou částí právě takového vydání klasiků, jako je Hviezdoslavova knižnice. V předmluvě, kde se podává charakteristika spisovatele a jeho díla, nemůže se autor vyhnout některým ne zcela běžným nebo odborným výrazům. Vzhledem k důležitosti předmluvy právě také pro české čtenáře, kteří jsou zpravidla s díly slovenských spisovatelů jen málo obeznámeni, bylo by dobře pamatovat na čtenáře a zařadit do slovníčku i slova z předmluvy.

Na některých místech se ve slovníčcích vyskytují nepřesnosti v kvantitě českých slov. I když jde zřejmě o chyby tisku (ty se objevují i jindy, na př. bodrý se vykládá jako bodrácký, spr. dobrácký [V]), měly by se jich příští svazky pokud možno vystříhat.

Vcelku jsou slovníčky ke svazkům Hviezdoslavovy knižnice vypracovány dobře; nedostatky, na které jsme upozornili při jejich rozboru, nejsou nijak zásadního rázu a autoři, kteří svůj úkol při sestavování slovníčků [172]chápou správně, se jich mohou pro příští svazky snadno vyvarovat. Tím ještě v mnohém usnadníme českým čtenářům porozumění děl, která vycházejí v Hviezdoslavově knižnici, a přispějeme tak k upevnění bratrského soužití Čechů a Slováků na poli kultury. Domníváme se, že by bylo na prospěch věci uvažovat při sestavování slovníčků o spolupráci českých odborníků.


[1] Jednotlivé svazky budeme označovat v dalším textu takto: Hviezdoslav, Odkazy - I, Kukučín, Život - II, Kalinčiak, Reštavrácia - III, Jesenský, Pani Rafiková a iní - IV, Tajovský, Do konca - V.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 9-10, s. 170-172

Předchozí František Trávníček: K podstatným jménům na -ivo

Následující František Trávníček: Strukturalistická jazyková typologie a marxistická jednota theorie a praxe

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1