Časopis Naše řeč
en cz

K podstatným jménům na -ivo

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. V posledním dvojčísle předešlého ročníku Naší řeči (str. 161—164) rozbírá tato jména prof. Fr. Svěrák, přihlížeje k staršímu redakčnímu výkladu Naší řeči v ročníku 23 (1939) a k redakčnímu stanovisku prof. Vl. Šmilauera k Svěrákovu článku, v zásadě shodnému s jeho starším článkem v Naší řeči. Domnívám se, že tyto dvojí výklady nepostihly správně slovotvornou a významovou podstatu těchto slov, protože nepostupovaly žádoucí měrou podle zásad vyslovených Stalinem v jeho slavných statích o jazyce a jazykovědě. I když bychom připustili, že jsou některá ze jmen na -ivo tvořena nezcela ústrojně, jde přece o velkou slovotvornou skupinu — viz doklady u Svěráka —, původem starobylou, která tvoří nějakou více méně jednotnou skupinu významovou. Podle Svěráka jde o pět základních významových skupin: o názvy výsledku činnosti (pletivo, pečivo…), látky sloužící k nějaké činnosti (barvivo, kuřivo, léčivo…), nástrojů (kladivo), látek určených ke zpracování (melivo, učivo, vodivo) a materiálu ve větším množství (doporučivo, kolejivo, výrazivo…). Šmilauer rozlišuje tři skupiny: názvy výsledku činnosti, nástrojů a hmot podle určení, zvláště spotřebního materiálu. Tyto rozdíly samy o sobě dokazují, že uvedené třídění nevystihuje základní ráz, povahu jmen na -ivo. To se jasně ukazuje při podrobnějším rozboru tohoto třídění.

2. Velmi četná slova na -ivo (barvivo, hnojivo, krmivo, léčivo, palivo…) označují podle Šmilauera hmoty podle určení a hlavně spotřební materiál. Co je spotřební materiál? Kámen, hlína, písek, voda, dřevo, uhlí… je také spotřební materiál. To znamená, že je název spotřební materiál pro slova barvivo, hnojivo… jako pro slovotvornou a významovou skupinu zcela neurčitý, že nevystihuje podstatu těchto slov. Svěrák spojuje obě uvedené skupiny v jednu, označující látku sloužící k nějaké činnosti, t. j. má správně na mysli všudy význam účelový, ale nevyužil tohoto postřehu k hlubšímu pochopení celé slovní čeledi na -ivo.

Zcela jasně se ukazuje souvislost těchto podstatných jmen s přídavnými na -ivý, která jsou v několika případech tvořena ze stejného základu jako jména podstatná: léčivo — léčivý, svítivo — svítivý, hnojivo — hnojivý, čtivo — čtivý, ohnivo — ohnivý, vařivo — vařivý, chladivo — chladivý, myslivo — myslivý, vodivo — vodivý. Adjektiva na -ivý jsou početnou slovotvornou a významovou skupinou — viz v mé Mluvnici spisovné [162]češtiny II 2, § 222 —, tvoří se též od základů, od kterých podstatná jména na -ivo nejsou, a jsou proto důležitá pro pochopení substantiv s nimi nepochybně příbuzných. Svěrák naráží na tuto příbuznost u dvojice výrazivo — výrazivý, teprve nedávno vzniklé. Adjektiva na -ivý náležejí do velké skupiny dějových adjektiv, tvořených rozmanitými příponami (Mluvnice § 220 a násl.), vyjadřujících vlastnost plynoucí z děje obsaženého v jejich slovotvorném základě, nejčastěji v platnosti účelové: léčivý ‚sloužicí k léčení‘, svítivý ‚jsoucí na svícení‘ atd. Podobně je tomu u dějových adjektiv jinak tvořených: kuřlavý (tabák) ‚na kouření‘, pitná voda ‚na pití‘… Význam účelovosti předpokládá jisté vlastnosti, způsobilost, schopnost, vhodnost, a to po stránce slovesného rodu činnou nebo trpnou: léčivé je to, co má takové vlastnosti, že může léčit, co je schopno léčit — čtivé je to, co je vhodné ke čtení, co můžeme číst, co se dá číst… Rozdíl je ten, že je substantivum adjektiva (nositel vlastnosti) v prvním případě činitelem činnosti nebo děje: léčivá rostlina je ta, která může léčit, v druhém předmětem nebo podmětem trpného děje: čtivá kniha je ta, kterou můžeme číst, která může býti čtena. Vyjadřují-li adjektiva na -ivý vlastnosti ve smyslu účelovém, zajisté se jich podle toho též užívá. Tak můžeme říci, že léčivá bylina léčí nebo že se léčivou bylinou léčí, že svítivá věc svítí, nebo že se jí svítí atd.

3. Jména s příponou -ivo jsou podstatná jména a označují tedy nikoli jako přídavná na -ivý vlastnosti, nýbrž nositele těchto vlastností v platnosti účelové, t. j. vyjadřují věci způsobilé, schopné, vhodné k něčemu, a to s odstínem činným nebo trpným. Mezi adjektivy na -ivý a substantivy na -ivo je právě takový rozdíl jako mezi adjektivy suchý, mokrý, teplý, vlhký… a substantivy sucho, mokro, teplo, vlhko, t. j. rozdíl plynoucí jen z různé povahy slovních druhů. Se zřením k ní mohli bychom říci, že jsou substantiva na -ivo zpodstatnělá adjektiva na -ivý v jednotné střední podobě. Snad šlo původně vskutku o zpodstatnění adjektiv, ale časem se -ivo chápalo za samostatnou příponu, jak vidět z toho, že není vedle každého substantiva adjektivum na -ivý. Ale je možné, že jde od původu o samostatné tvoření příponové, nikoli o zpodstatňování adjektiv, ale nepochybně o tvoření s adjektivním příbuzné. Je tedy léčivo to, co má takové vlastnosti, že může léčit, co je k léčení a co léčí, čím se léčí — čtivo to, co má vhodné vlastnosti k tomu, aby bylo čteno, co je na čtení a co se čte. O slovech vyjadřujících účel ve smyslu činném lze bez rozpaků říci, že jsou to názvy prostředků: léčivo je prostředek na léčení, barvivo prostředek na barvení, podobně svítivo, sladivo, cídivo, vazivo, hasivo… Proto vedle některých slov na -ivo jsou stejnoznačná slova z téhož základu s příponou -dlo, kterou se velmi hojně tvoří názvy prostředků a nástrojů (Mluvnice § 198): sladivo — sladidlo, plativo — platidlo, mazivo — mazadlo, svítivo — svítidlo. Slova vyjadřující účel ve smyslu trpném za názvy prostředků ozna[163]čit dobře nelze: čtivo není prostředek ke čtení, nýbrž to, co je vhodné ke čtení, vhodný předmět čtení. Podobně má trpný odstín staré slovo melivo ‚co se může mlít‘, pitivo ‚co se může pít‘, osivo ‚co se může sít‘, stelivo ‚co se může stlát‘… Ale tato trpná jména nelze oddělovat ode jmen činných, od názvů prostředků, neboť je spojuje společný význam účelový: léčivo je to, co je na léčení, a čtivo je obdobně to, co je na čtení. Slovesně rodová různost není rys podstatný, nýbrž jen průvodný právě tak, jak jsme to viděli u adjektiv na -ivý a jak je tomu u dějových adjektiv vůbec, i tvořených jinak: pitný je trpné (co lze pít), rovněž berný (co lze brát), kdežto nosný činné (co může nosit), podobně plodný (co může plodit, dávat plody). O tom, že je slovesně rodový odstín nepodstatný, svědčí některá dějová adjektiva obourodá: trestný čin = který je trestán, který se trestá — trestná výprava = která má něco, někoho trestat, potrestat (viz Mluvnici § 220). Některá substantiva na -ivo jsou rovněž obourodá: kuřivo je vlastně to, co je schopno kouřit, vydávat kouř, chápeme je však jako to, co se může kouřit; palivo je od původu to, co pálí, dává oheň, pak to, co se dá pálit, čím lze topit. Důležitá je obourodost u starého slova ohnivo. Činný odstín má ve významu ‚křesadlo‘ ‚to, co je schopno vzbuzovat oheň‘, trpný ve významu ‚článek řetězu‘ (viz u Svěráka 163), ‚to, co může být rozpáleno, rozžhaveno a spojeno‘. Výrazové nerozlišování slovesného rodu, obourodost přídavných a podstatných jmen dějových je původní strukturální rys mluvnický, neboť rozlišování rodu je příznačné pro určitá slovesa. Neurčité, jmenné slovesné tvary rozlišují se časem rodově vlivem tvarů určitých, a to nikoli důsledně: pití je jako dějové jméno činné (pití vody…), ve významu hmotném však trpné — to, co je na pití, co se pije, co pijeme; napadaný ve spojení „názor, autor… často napadaný“ je trpné, ve spojení „napadaný sníh“ však činné; atp.

4. Účelová platnost substantiv na -ivo je jejich rys podstatný, je to jejich vlastní jmenovací úkon, protože je v něm obsažena způsobilost, schopnost, vhodnost k něčemu. Účelovostí se liší tato substantiva od substantiv dobrák, chytrák, silák…, vyslanec, chovanec…, která vyjadřují též nositele vlastností (dobrý…), avšak bez platnosti účelové. Účelovost — s rodovým odstínem činným nebo trpným — proniká u všech substantiv na -ivo, řaděných Svěrákem a Šmilauerem do několika skupin. Tak především u slov melivo, učivo, cvičivo…, která označuje Svěrák za názvy „látek určených k nějakému zpracování“ a Šmilauer za pojmenování „hmot podle určení“. Melivo je to, co je na mletí, učivo něco na učení…, t. j. jde tu o účelovost rodově trpnou, jak jsem vyložil výše.

Tak je tomu dále u slov pletivo, pečivo…, která označují podle obou autorů výsledek činnosti. Ale pletivo je to, co je na pletení, co se dá plést a co se plete, pečivo to, co je na pečení, co lze péci, co se peče a pod. Je pravda, že u některých slov proniká význam výsledku činnosti, ale to není pro ně příznačné, podstatné, to je význam podružný. O tom svědčí [164]jasně slovo žnivo, které přece neznamená výsledek žetí, nýbrž to, co se žne. Svěrák sám vystihuje jeho význam jako to, „co se žne“. Podobně není řezivo výsledek řezání, nýbrž dřevo na řezání, které lze řezat a které se řeže; tím se liší od dřeva palivového a jiného. Při slově mlezivo (první mléko po otelení krávy) připomíná Svěrák sloveso mlézti ‚dojiti‘, takže podle toho by znamenalo mlezivo výsledek dojení. Ale v moravském kopaničářském nářečí se říká, že děcko, tele mlze (Fr. Bartoš, Dialektologie moravská I, 231, Dialektický slovník mor. 203 pod heslem ml’sť a mlzc) ‚pije od matky, od krávy mléko‘. Znamená tedy mlezivo mléko, které pije dítě, tele, které je k tomu, aby je pilo dítě, tele, které může pít jen mládě; tím se liší od mléka, které mohou pít i dospělí lidé a dospělá zvířata. Ve všech těchto třech případech jde jasně o platnost účelovou, a to trpnou. Podružnost významu výsledkového jasně vyplývá ze srovnání s názvy výsledků činnosti, jako výrobek, výpisek, útržek, úlomek, přípravek, dodatek… (Mluvnice § 202). Znamenají prostě to, co bylo vyrobeno, co se vyrobí, co bylo ulomeno, co se ulomí…, a naprosto nelze u nich mluvit o významu účelovém, o tom, že vyjadřují vhodné vlastnosti k tomu, aby k něčemu sloužily. Je arciť nepochybné, že se výrobků k něčemu užívá, ale tento význam jejich pojmenování nevyjadřuje. Tak opačně je pečivo sice výrobek, ale to je význam podružný, a hlavní je význam účelový ‚to, co je na pečení‘ atd.

5. Oba autoři označují některá slova na -ivo za názvy nástrojů. Svěrák uvádí kladivo, křesivo a ohnivo. Je tomu zajisté tak, ale je třeba si uvědomit, že sem náležejí též hojná slova léčivo, barvivo, svítivo…, která lze dobře vykládat za názvy prostředků, jak jsme viděli výše v 3. Prostředek a nástroj tvoří jednu významnou skupinu. Z toho vyplývá nesprávnost Šmilauerova tvrzení, že je tvoření na -ivo ve významu nástrojovém neživé. Dále je nutno mít na paměti, že označení substantiv na -ivo za názvy nástrojů, prostředků ve studii řešící otázku ústrojnosti slova výrazivo nestačí, že je třeba rozebrat naše jména všestranně. Uvidíme dále, že je tu rozhodující to, co oba autoři pomíjejí, že totiž u všech tří substantiv jasně proniká základní význam účelovosti: kladivo je to, co je na kladení, tlučení, bušení, tepání, křesivo je to, co je na křesání, a ohnivo je to, co je na vzbuzování ohně. Důležité je, že je vedle ohnivo příslušné adjektivum ohnivý, jak jsem připomněl výše. Ani Svěrák, ani Šmilauer vlastně slovo ohnivo slovotvorně nevysvětlují. Čteme-li u Svěráka, že ohnivo je ‚křesadlo‘, ptáme se, jak tento význam souvisí se základem oheň nebo s příbuzným adjektivem ohnivý. Rovnice ohnivo = ‚křesadlo‘ vyjadřuje význam našeho slova synonymem, nikoli podle jeho slovotvorného skladu. Oba autoři nám zůstali dlužni výklad významu ‚článek řetězu‘, který toto jméno též má (viz výše).

6. Účelový význam mají též slova, která znamenají podle Svěráka ‚materiál ve větším množství‘: doporučivo, kolejivo, loživo, výrazivo a luči[165]vo. Šmilauer zdůrazňuje, že česká slova na -ivo proti polštině nemají význam hromadný, a proto zamítá slovo výrazivo mající hromadnou platnost. Hromadný význam však proniká zcela jasně v této skupině u slov loživo a kolejivo. Šmilauer o nich praví, že „nejsou čistě hromadná“, neboť loživo „není soubor loží, nýbrž materiál určený k úpravě železničního lože“; a kolejivo „není soubor kolejí, nýbrž součásti, z nichž se koleje budují“ (u Svěráka 163—164). Tato definice význam hromadnosti jen zastírá, ale nemůže popřít: loživo zajisté není soubor loží ani kolejivo soubor kolejí; to nikdo netvrdí, ani nemůže tvrdit. Znamená-li však loživo a kolejivo všecko to, co slouží k úpravě loží a k pokládání kolejí, tedy soubor těchto prostředků, jde nepochybně o souborný, hromadný význam jako u slov listí, kamení, trní. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami není v souborné, hromadné platnosti samé, nýbrž v tom, nač se tato platnost vztahuje. Jména typu listí vyjadřují soubornost, hromadnost toho, co označuje jejich slovotvorný základ (list, kámen, trn…): listí ‚množství, soubor listů‘ atd. U slov loživo a kolejivo však nejde o soubornost, hromadnost jejich základů (lože, kolej), nýbrž prostředků sloužících k činnosti, jejímž jsou základní slova lože a kolej předmětem (viz v 3.). Neboli: jména listí… vyjadřují soubornost, hromadnost svých základů přímo, jména kolejivo a loživo nepřímo, protože jde u nich o základní význam účelový, který u typu listí není. Jestliže Šmilauer nic nenamítá proti slovům loživo a kolejivo, zcela neprávem se staví proti slovu výrazivo. Jako neznamená loživo a kolejivo soubor loží a kolejí, tak ani výrazivo neznamená soubor výrazů, nýbrž prostředků sloužících „k výrazu“, t. j. k vyjádření, k vyjadřování, prostředků schopných, vhodných k němu. Na tuto účelovost slova výrazivo Šmilauer neprávem zapomíná a jen proto může mít proti němu námitky. Výrazivo není přímo hromadné slovo k výraz, nýbrž nepřímo. Má-li Šmilauer na mysli přímou hromadnost, je to tak, jako kdyby tvrdil, že je ohnivo přímo hromadné slovo k oheň, kuřivo ke kouř, oběživo k oběh atp.

7. Svěrák praví (163), že jen slovo lučivo má význam „čistě hromadný“, t. j. domnívá se, že znamená louče, množství, soubor loučí, tedy totéž co hromadné jméno střední loučí nebo loučoví. Kdyby to bylo od původu jméno přímo hromadné, neznělo by lučivo, protože jména na -ivo přímo hromadná nejsou. Svěrák uvádí lučivo ze Staška podle akademického slovníku, který je však vykládá jednotným slovem louč. Má je též Bartoš v Dialektickém slovníku moravském ve významu hromadném „noční knůtky“. V slovenštině znamená louče. Toto střídání významu hromadného a jednotlivého nelze dobře pochopit při předpokladu, že je lučivo od původu jméno přímo hromadné. Je to jméno starobylé, protože se vyskytuje též v polštině a v lužičtině. Jeho základem je substantivum luča nebo lučь v svém původním významu ‚světlo, paprsek‘, viz rus. luč. Z tohoto významu je třeba vycházet, nikoli z pozdějšího významu ‚smol[166]nička na svícení‘. Lučivo je tedy to, co je schopno vzbuzovat světlo, co je na vzbuzování světla, t. j. je to substantivum příbuzné s ohnivo, název prostředku na svícení, naprosto ne název přímo hromadný. Význam soubornosti v něm tkví, ale není podstatný, jak jsme viděli u ostatních jmen na -ivo, nýbrž průvodný při základním významu účelovém. Proto nepřekvapuje, že může mít lučivo též platnost jednotlivou, jako má veskrze kladivo a ohnivo. U slov přímo hromadných by ztráta hromadnosti — kdyby nešlo o nějaký význam přenesený — znamenala ztrátu hlavní platnosti, proto zpravidla nenastává, u slov kladivo a ohnivo však hlavní úkon, účelovost, po ztrátě soubornosti zůstává. Tím méně může překvapit, že se slova výrazivo užívá naopak zpravidla ve významu účelově hromadném. Rozhoduje tu prostě výrazová potřeba, jak právem připomněl v redakční rozpravě Havránek (u Svěráka 163). Tato potřeba je naléhavá proto, že odvozenina přímo hromadná, která by se mohla podle Šmilauera utvořit, totiž výrazoví, neznamenala by totéž co výrazivo, t. j. ‚soubor prostředků vhodných a schopných k vyjadřování, soubor výrazových prostředků‘, nýbrž ‚soubor výrazů‘. Substantivum výraz by se tu chápalo nikoli dějově (vyjádření), nýbrž hmotně, buď jako ‚spojení několika slov tvořících významovou jednotku, sousloví‘ (srv. na př. předložkový, příslovečný výraz), nebo jako ‚konkretní projev‘ (srv. na př. výraz myšlenky). Potřeba přímo hromadného názvu však není ani v tom, ani v onom hmotném významu slova výraz. Jde nám o význam ‚soubor prostředků schopných k výrazu neboli výrazových prostředků‘ a ten vyjadřuje výrazivo. Toto jednoslovné tvoření je zajisté vítanou slohovou dubletou vedle onoho trojslovného výrazu.

8. Proti slovu výrazivo namítá Šmilauer i to, že je tvořeno ze substantiva. Tato námitka překvapuje, protože ji Šmilauer neuplatnil u slov loživo a kolejivo, o kterých sám výslovně mluví. Viděli jsme již, že jsou ze substantiv tvořena i dvě stará slova, možná nejstarší, ohnivo a lučivo. Je velmi pravděpodobné, že je též oběživo tvořeno ze substantiva oběh, nikoli ze slovesa; oběžeti, které by bylo nejspíše nasnadě, neexistuje, oběhati má zcela jiný smysl a obíhati je poněkud hláskově vzdálené. Oběživo jsou tedy peníze sloužící k oběhu, jsoucí v oběhu. Také nářeční trživo je spíš tvořeno z trh než ze slovesa tržit. Rovněž tkanivo má bezpochyby za základ substantivum tkáň, nikoli příčestí tkán. I v tomto druhém případě by šlo vlastně o odvozeninu od jména, od jmenného tvaru slovesného. V Naší řeči 23, 1939, 191 čte se roztodivný výklad, že „je tu kmen slovesa rozšířen o n“ (!).

S námitkou o substantivním základě slova výrazivo souvisí další Šmilauerova námitka, že „od abstrakt jména hromadná netvoříme“ (u Svěráka 164). To je nepochybné, ale nemůže se nijak vztahovat na výrazivo, neboť to není hromadné jméno v tom smyslu, jaký má neprávem na mysli Šmilauer, t. j. není to jméno přímo hromadné. Ale kdyby bylo, je přece [167]zcela nepochybné, že by nebylo tvořeno od výraz ve významu dějovém, abstraktním (vyjádření, vyjadřování). Znamenalo by „soubor výrazů“ (jako výrazoví), t. j. bylo by tvořeno od slova výraz ve významu konkretním. Viz v 7.

Výrazivo má ve svém skutečném významu, t. j. soubor vhodných prostředků „k výrazu“ (k vyjádření, vyjadřování), za slovotvorný základ substantivum výraz opravdu ve významu dějovém, pomyslném, ale to naprosto není závadou, naopak je to zcela přirozené. Slovo výraz jako základ odvozeniny výrazivo označuje účel, ke kterému ony prostředky slouží, a hodí se svou dějovostí na vyjádření tohoto úkonu. Slovo dějového významu, a to sloveso, má za základ převážná většina slov na -ivo: léčivo — léčit, svítivo — svítit atd. Slovo výrazivo zapadá tedy zcela ústrojně do slovotvorné skupiny s příponou -ivo, není isolováno ani významově ani slovotvorně, jak tvrdí Šmilauer (u Svěráka 164). Naopak slova kolejivo a loživo, proti kterým Šmilauer nic nenamítá, mohla by vzbuzovat pochybnosti proto, že jsou jejich základem slova nedějová, kolej a lože. Tato substantiva vyjadřují nikoli účel, nýbrž předmět zamýšlené činnosti, zamýšleného děje, a to nevyjádřeného, rozumějícího se právě z předmětu: loživo ‚prostředky na úpravu loží‘… Pochybnosti o ústrojnosti slov loživo a kolejivo by však nebyly správné, protože též u dvou starobylých slov, ohnivo a lučivo, vyjadřuje jejich základ (oheň a louč) předmět zamýšleného dění: ohnivo ‚co je na vzbuzování ohně‘… Tu dějovost obecně a nepřímo vyjadřuje přípona -ivo, v které tkví význam schopnosti, vhodnosti, způsobilosti k nějaké činnosti, k nějakému ději. Je-li přímo vyjádřen předmět (lože, oheň…), snadno se podle něho činnost sama, děj sám domyslí. Vždyť slova nevznikají nějak pomyslně, sama sebou, nezávisle na lidech, nýbrž si je tvoří lidé při práci jako formu, výraz svého myšlení, vědomí. Hle, co praví Stalin: a) „Jazyk je přímo spjat s výrobní činností člověka právě tak jako s jakoukoli jeho jinou činností ve všech oblastech jeho práce bez výjimky“. b) „Jazyk, který je přímo spjat s myšlením, shrnuje ve slovech, slovních spojeních a větách výsledky práce lidského mozku, úspěchy poznávací činnosti člověka a umožňuje tak výměnu názorů v lidské společnosti“. Pracujícímu a myslícímu člověku úplně stačí vědět, že jde o prostředky k práci a o její předmět, na př. oheň, aby si domyslil, že je tou prací vzbuzování ohně. Proto mu slovo ohnivo plně dostačí na vyjádření významu „prostředek sloužící ke vzbuzování ohně“. Jen tímto spojením jazyka s lidskou prací a s myšlením vysvětlíme si, jak zdánlivě jednoduchými prostředky dovedeme vyjadřovat veškeré své myšlení, poznání, vědomí a sdělovat si je navzájem.

9. Ukázal jsem, že Svěrákův článek významovou ani slovotvornou podstatu slov na -ivo v žádoucí míře opravdu neobjasnil a že jsou Šmilauerovy námitky proti slovu výrazivo liché. Výklady v tomto článku klouzají po [168]povrchu jazykového dění, nepostihují vzájemné souvislosti různých jevů ani jejich rozdíly a nejednou se octly úplně na scestí. Tyto nedostatky mají jednu společnou příčinu: jazyková fakta se posuzují bez zření k Stalinovým poučkám citovaným v 8. Stalinem zdůrazněná dialektická jednota jazyka a myšlení, jednota formy a obsahu v onom článku Naší řeči nijak nevystupuje, ba je přímo zastírána. Nedostatek zření k dialektické jednotě jazyka a myšlení znemožňuje oběma autorům objektivní poznání významu slov na -ivo a svedlo Šmilauera k naprosto nesprávné námitce proti slovu výrazivo pro jeho substantivní základ (viz v odstavci 8.). Výklady v Naší řeči prozrazují planý formalismus a mechanismus, který nechápe jazyk jako společenský jev, neosvětluje jednotlivé jazykové jevy jako obraz konkretních podmínek jejich vzniku, ale vnáší do nich subjektivní nebo apriorní pojetí, které schematicky a přes povrchní mechanismus idealisticky uplatňuje, a dochází tak k vývodům, které nepostihují skutečné jazykové dění. Viděli jsme, že slova na -ivo vyjadřují to, co je schopné, způsobilé, vhodné k nějaké činnosti, k nějakému ději a čeho se se zřením k těmto vlastnostem také užívá. Při tomto pojetí se naše slova objevují jako odraz lidské činnosti a lidského myšlení, jako výsledek lidského poznání, nástroj dorozumění lidí při jejich činnosti. Tu konkretněji vidíme podmínky, za kterých slova na -ivo vznikla a pro které tvoří osobitou skupinu, odlišnou od slov jiných. Řekne-li jazykozpytec, že slova na -ivo označují spotřební materiál (viz 2.), užije sice odborného, technického názvu, ale naprosto nevystihne jejich myšlenkový, poznávací obsah, to, čím se tato slova liší od mnohých jiných slov, která lze rovněž označit za spotřební materiál a která se tvoří rozmanitými způsoby. Název „spotřební materiál“ vznikl abstrakcí jako souborné pojmenování velkého množství předmětů. Je to název správný, ale nebyl vyvozen ze slovotvorné a významové, obsahové povahy slov na -ivo samých, nýbrž byl na ně odjinud přenesen, a proto jejich povahu necharakterisuje. Stalin však nás učí podrobně jazyk, jednotlivé jazykové jevy studovat a z nich samých vyvozovat závěry, poučky, zákony, a to ve smyslu jeho hluboké obecné theorie o jazyce jako o společenském jevu. Při povšechném označení většiny slova na -ivo za spotřební materiál splývají tato slova s velmi hojnými slovy kámen, písek, hlína, uhlí, voda… v jednu značně různorodou skupinu a vystupují zároveň s nimi jen jako schemata, jako pouhé značky, symboly věci. To je však pojetí idealistické, nikoli marxistické, podle kterého jsou slova odrazem objektivní skutečnosti a vystihují podstatu věci. Lenin praví[1]: „Pojem není jen věc uvědomění, nýbrž podstata předmětu“. To platí též o slově, protože je to výraz pojmu, jedné podoby myšlení. Označení „spotřební materiál“ úplně pomíjí jak člověka, který si jazyk tvoří, tak konkretní pracovní a myšlenkový proces, za kterého [169]jazyk vzniká, a tím též podstatu věcí jejich názvy vyjadřovanou. Toto označení neosvětluje slova na -ivo jako odraz objektivní skutečnosti, nýbrž je uvádí jako něco hotového, apriorně daného, prostě existujícího. Nevidíme tu člověka jako tvůrce slov na -ivo při jisté práci, nýbrž tu vystupuje jen jazykozpytec třídící hotová slova, zařaďující je schematicky do soustavy, struktury, avšak vytvořené beze zření k jejich vzniku a životu.

Ve výkladech obou autorů se dále projevuje zanedbávání vývoje jazyka, který právě zdůrazňuje Stalin: „Jazyk je produktem celé řady epoch, v jejichž průběhu se formuje, obohacuje, rozvíjí a vybrušuje.“ Naši autoři posuzují všecka slova na -ivo jen s dnešního hlediska, jako kdyby neměla historii, jako kdyby se byla všecka vytvořila v stejné nebo skoro v stejné době. Nepocítili potřebu vyložit starobylé slovo ohnivo, které je zajisté velmi důležité pro pochopení celé slovotvorné skupiny. Stejně je tomu se slovem kladivo. Šmilauer si dále nevšiml dvou jiných starých slov, mlezivo a lučivo. Svěrák je sice vykládá, ale neúplně a ne zcela správně, protože jen v rámci svého schematického rozdělení, nikoli s přihlédnutím k podmínkám jejich vzniku, k lidské činnosti a lidskému myšlení, jejichž jsou odrazem. Tato stará slova měla být autorům východiskem, na nich si měli ověřit své výklady o novějších a nových slovech léčivo, barvivo…, která jsou nebo se zdají zcela jasná. Nedostatek zření k vývoji slov na -ivo způsobil, že si autoři neuvědomili základní stejnou povahu všech těchto slov, a to jejich účelovost. Proto považují u slov typu pečivo za podstatný význam výsledek činnosti, který je podružný, a prohlašují tvoření jmen nástrojů (prostředků) příponou -ivo za neživé. Z nedostatku zření k vývoji neprávem vytýká Šmilauer, že je slovo výrazivo neústrojně tvořeno ze substantiva. Tím autoři povahu slov na -ivo neosvětlují, nýbrž zatemňují, svádějí jejich výklad na falešnou kolej.

Je svrchovaně třeba, abychom se důsledně a rázně zbavili neblahého idealistického a schematického chápání jazyka a dokonale si osvojili Stalinovo hluboké, vpravdě marxistické a svrchovaně plodné pojetí jazyka nejen co do znění, nýbrž i co do ducha, abychom je přenesli do své odborné práce, abychom se dívali na jazyk, posuzovali jej a jeho vývoj stalinsky, nezůstávali na jeho povrchu, neviděli v něm mrtvá schemata, nýbrž živý obraz společenského dění. Jen tak může jazykozpyt splnit své významné poslání ve vývoji naší národní pospolitosti jdoucí k socialismu, plně přispět k poznání jazyka, který je podle Stalina „nástrojem boje a rozvoje společnosti“, a tím vydatně napomáhat našemu budovatelskému úsilí.


[1] Filosofskije tetradi (OGIZ, Moskva 1947), 263.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 9-10, s. 161-169

Předchozí Red. (= Redakce): Nové knihy o češtině

Následující V. Svobodová: Hviezdoslavova knižnice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1