Časopis Naše řeč
en cz

K jazykovému zeměpisu Čech

Jaroslav Voráč

[Články]

(pdf)

-

Průvodní samohlásky při slabičném  a redukce vokálů ve spojeních il (yl), ly a ry v českých nářečích jihozápadních

I.

V archaickém pruhu českých nářečí jihozápadních zachovaly se dosud výrazné stopy starého průvodního vokálu při slabičném  Staré české [139]slabikotvorné  a , které máme na př. v nářečí středočeském a v jazyce spisovném v případech jako srdce, hrdlička, krk, srp (ze sьrdьce, gъrlica, kъrkъ, sьrpъ) a mlčeti, plný, vlk (z mьlčati, pьlnъ, vьlkъ) bylo vždy provázeno samohláskovým živlem, který mohl přecházet místy v plný vokál různého zabarvení (a proto v písmě různě vystihovaný), objevující se buď před r, l, anebo za ním. O tom svědčí obojí způsob psaní ve starých památkách českých. Tak čteme na příklad v Kronice Kosmově Viršovici (Vršovci), v jiných rukopisech Kosmových opět Vrišovici, v legendě o Jidášovi sirdce, v jiných textech zase sridce; velmi často bývá psáno milčeti, pilný (plný), vlik nebo vilk atd. Tento průvodní vokál, vyslovovaný tedy už od dob nejstarších, mohl někdy přecházet v úplně čistou samohlásku. Takový stav zachovala zejména některá nářečí okrajová. Tak bývá v českých nářečích jihozápadních serce, herlička, kerk nebo kirk, serp, ume(r)lec nebo umi(r)lec, melč, pelno (plno) atd. S tímto jevem se setkáváme také v severovýchodním okrajovém pásu (smerť, perkynko) a zejména pak v nářečích lašských. Lašské typy kyrk nebo kryk a vylk „jsou v podstatě jen zachovaný starý typ českého slabičného  s jasným průvodním vokálem, který se obráží v psaní staročeských památek“.[1]

K obdobnému jevu dochází i u nového slabičného , které se vyvinulo už v době historické ze staršího souhláskového r, l, za nímž dříve odpadlo ъ n. ь. Tak se změnilo ve staré češtině jednoslabičné slza, bratr, mysl (ze slъza, bratrъ, myslь) ve dvojslabičné slza, bratr, mysl. I toto nové slabikotvorné  bývá doprovázeno průvodními vokály, jak se to zračí už ve starých textech, kde bývá psáno silza, sliza i sluza, a rovněž i v nářečích. Tak máme české jihozápadní sluza, slouza, mysel, oumysel, chaternej, v nářečí podkrkonošském i braterskej atd.[2]

Nově vzniklo  také v cizích slovech přejatých v době historické, na př. hadr, petržel; místy v nářečích též hader, petružel (srov. něm. hader a lat. petroselinum).

Kromě dokladů, jež lze sledovati na naší mapce, uvádíme ze současné akce dotazníkové ještě tyto: serp (Jindřichovice, Klatovsko), sternad (Ostružno, Sušicko), kerk (Kasejovice, Blatensko) a vedle toho kirk, ojedinělý doklad z Netřebic na Krumlovsku. Dosti hojné doklady má podoba skerz; na Třeboňsku, ojediněle také na Budějovicku, Jindřichohradecku a Táborsku je však skroz, jež se vyskytuje i v jiných jazycích slovanských. Při jihozápadním okraji doloženo častěji také mysel a oumysel, např. na Chodsku (houmysel, v Mrákově), na Strakonicku, Volyňsku, Budějovicku [140]a Doudlebsku („má dobrou mysel, ale špatnej oumysel“); dále na př. pelno ve významu „plno“ na Chodsku. — Porůznu v celé oblasti jihozápadní zůstala také zachována staročeská podoba vicher (z vichъrъ) vedle obvyklého vichr; obojí jednak ve významu „prudký vítr“, jednak „měkká zelná hlávka“ a pak vůbec polní plodiny, jež se dobře neurodily a nemají ceny; na Chodsku vichar, věchar ve významu „větrný vír“; jednou doložena na Protivínsku podoba vichor.

Při ověřování dotazníků na místě (v terénu) zjištěno zejména mnoho dokladů slabičného  s neurčitou průvodní samohláskou, na př. z Chodska: hərnek mlíka (Kanice, sedlák 84)[3], chatərnej, sərp, vərba, tərmácí se (Pec, chalupnice 79), k sərci (Újezd, stará generace); z Horšovotýnska: fšecko zərno tadi máme dobrí (Všekary, sedlák 77), vəršíčki (Všekary, zeměděl. dělník 80); z Klatovska: f Pəlzňi (Strážov, chalupnice 78) atd. Vedle toho ovšem i doklady se samohláskou plnou, tak na Chodsku harnec (u staré generace), charpa (Trhanov, hajný 80), na Klatovsku širšán („sršeň“, Chudenice, sedláci 62, 88), na Plzeňsku do Pilzňe (Líně-Sulkov, horník-chalupník 59), ze Sušicka hircalka nebo hercalka vedle hrcalka („polévka z kyselého mléka“, Stachy, zemědělská dělnice 74). Výslovnost taková zůstává i v slovech přejatých, na př. štamperle (Postřekov, sedlák 75), proti obecně české výslovnosti štamprle.

Poslední zeměpisná určení tohoto jevu jako důležitého diferenčního znaku pro třídění nářečí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podává Havránek v Nářečích českých (Čs. vlastivěda III, str. 92 n., 117, 118, 139, 145, 155, 190 n.).

Přinášíme pohled na zeměpisnou situaci tohoto jevu v Čechách jihozápadních v době současné, a to jak ji na jednotlivých slovech vysledoval Dotazník pro česká nářečí jihozápadní (ot. 6). Byla zakreslena jen slova, na nichž stopy hledaného jevu vytvářejí souvislou zeměpisnou oblast. Ve vymezených územích objevuje se jev ještě výrazně, byť někdy jen řidčeji, a vesměs jen u staré a nejstarší generace. Vcelku zasahují souvislé oblasti tohoto okrajového jevu, zejména na slově sluza, poměrně dosti hluboko do nitra Čech a řídké stopy jeho jdou ještě hlouběji přes zakreslené hranice.

[141]

 


 

Poznámky k jednotlivým slovům.

 

Čís. 1 (sluza, slouza atd. / slza).

Přes celou hranici směrem severovýchodním přesahují nepatrné, rozptýlené stopy jevu. Uvnitř vymezené oblasti je na západě, s výjimkou [142]Chodska, téměř jen podoba sluza nebo sluze, též na okrese stříbrském; od jižního Strakonicka (Volyňska) však se objevuje hojněji podoba se samohláskou zdlouženou, slouza nebo slouze, jež na Prachaticku, Budějovicku, Krumlovsku a Třeboňsku převládne téměř úplně. Z Hoštic na Volyňsku uvádíme jediný doklad s dloužením novějším slúza. Na Chodsku se objevuje jen typ selza (selze) nebo səlza (səlze); též na jižním Klatovsku a na Volyňsku sporadicky vedle sluza. Na ostrůvku stříbrském je pak také səłze, səłzička. Ojediněle zaznamenána podoba sləza na Nepomucku (Partoltice) a sleza v Rakovníku (vyplňovatel dotazníku rodák z Chlumu u Rakovníka). Jednou zachycena podoba souza (ze słouza, srov. lašské huk, čunek z hłuk, čłunek) na Soběslavsku (Roudná a Myslkovice) a dvakrát podoba sza, szička a sloveso szela (= slzela), a to na Jindřichohradecku (Roseč) a Pelhřimovsku (Velká Ves).[4] Po celé oblasti jihozápadní žije samozřejmě i zdrobnělá sluzička, sluzátko, slouzička (někdy jako příslovečné určení míry „sluzička, sluzinka mléka“, Pacov); dále tvary slovesné typu sluzet, sluzí, sluzela nebo sluzíla, slouzela nebo slouzila, pokud se jich ovšem v nářečí užívá. Charakteristická je na př. poznámka z Mrákova na Chodsku: „zde se neslzí ani nepláče, jen řve“. Rovněž přídavná jména posluzenej, usluzená, na př. matka usluzená (Líně-Sulkov, horník-chalupník 59); několikrát doložen plurál sluzata vedle obvyklého sluzy nebo sluze, na př.: plače, aš mu kapou sluzata z vočí (Vranov, Stříbrsko, chalupnice 62).

 

Čís. 2 (her[d]lička / hrdlička).

Ve vymezené oblasti je podoba herlička nejvýraznější na Chodsku, téměř důsledná; je též na ostrůvku stříbrském a ojediněle po celé oblasti jihozápadní. Řidčeji se objevuje podoba herdlička a při přímém výzkumu na místě ověřeny též podoby hərlička nebo hərdlička, na př. v Postřekově na Chodsku (selka 87, sedlák 75).

 

Čís. 3 (umi[r]lec atd. / umrlec).

Podoby umirlec nebo umerlec, dále umilec nebo umelec vyskytují se v zakreslené oblasti sice sporadicky, ale přesto dosti výrazně, zejména na Strakonicku a Volyňsku. Vedle toho byly ověřeny ještě podoby umərlec a uməlec. Doloženo je též přídavné jméno umilčí nebo uməlčí (komora) ze Zlivi na Budějovicku a jednou podoba umirec z Dušejova na Humpolecku. Mimo zakreslenou oblast byly zachyceny v západních Če[143]chách vedle obvyklého umrlec ještě podoby umr(d)lenec (Plzeňsko, Přešticko), umlenec (Horšovotýnsko) a umdlec (Kralovicko).

 

Čís. 4 (hader / hadr).

Z vymezené oblasti sporadického výskytu je dosti výrazné jižní Budějovicko, méně už Strakonicko a Volyňsko. Poněkud zřetelněji se seskupují rozptýlené stopy jevu ještě v západních Čechách na Plzeňsku, Rokycansku a Rakovnicku a v jihovýchodních Čechách na Pelhřimovsku a Pacovsku.

 

Čís. 5 (nárut atd. / nárt).

Kromě velmi výrazné oblasti zakreslené na jihozápadě s téměř úplně převládající podobou nárut (vedle podob náret[5] a nárit, jež jsou jen na severozápadním Strakonicku, na Horažďovicku a Sušicku), objevuje se ještě podoba náriť zcela odděleně na protilehlé okrajové oblasti severozápadní, a to na Manětínsku, Kralovicku a severním Plzeňsku. Na jižním Pacovsku a na východním Kamenicku při hranicích moravských zachycena podoba náhrt.

 

Kromě uvedených příkladů byl sledován náš jev ještě na slovech petržel a chatrnej. Podoba petružel byla zachycena rozptýleně po celé oblasti jihozápadní s výjimkou Domažlicka a Klatovska. Výrazněji se seskupují doklady našeho jevu na tomto slově na Budějovicku a Volyňsku (zde a na Sušicku doloženy vedle toho ještě podoby petružal a petružál). Nejvýraznější seskupení těchto dokladů najdeme však v Čechách severozápadních, a to na jižním Litoměřicku, na Roudnicku, Lounsku a Rakovnicku. Podoba chaternej se objevuje rovněž rozptýleně po celých Čechách západních a jižních. Poněkud hustěji se seskupují její doklady jen na jižním Strakonicku (Volyňsku).

 

II.

S ustupující výslovností obecně českého slabičného  a  s výraznou průvodní neurčitou nebo plnou samohláskou souvisí podle výkladu Havránkova[6] vznik dalšího nového slabičného , řidčeji též , a to opět v nářečích [144]okrajových. Toto slabičné , po případě  se vyvíjí především v nářečích jihozápadních ze spojení il nebo yl, zřídka též ze spojení ly a ry; v jiných nářečích okrajových pak také z ir nebo yr. Mění se tak zejména il nebo yl v téže slabice, a to tak, že dochází k částečné a někdy též k úplné redukci samohlásky. Proti obecně českým podobám silnice, silnej, pilnej a slovesným tvarům typu nosil, vozil, chodil, naučil se objevují v jihozápadních Čechách podoby səlnice, səlnej, pəlnej, nosəl, vozəl, choďəl, naučəl, někdy též slnice, slnej, plnej, nosl, vozl atd. Místo byl slyšíme zde bəl, někdy i bl, místo mlynář běžně mlnář, řidčeji místo pryskejř a pokryvadlo (= poklice) prskejř a pokrvadlo. Obdobně je v nářečích lašských srka, sekrka ze sirka, sekyrka.[7]

Tato výslovnost vznikla patrně tím, že při zanikání průvodního vokálu při , tedy při změně pilnej v plnej, kirk v krk atd., zanikala v sousedství  také samohláska, která svým původem vokálem průvodním nebyla; tedy silnice > səlnice nebo slnice.

Několik dokladů na tento jev najdeme již ve staré češtině. Doklady pro dnešní stav jevu v nářečích jihozápadních nacházíme vedle příslušné literatury starší především u Havránka na uvedených místech. Rovněž náš materiál ze současného výzkumu dosvědčuje životnost jevu zejména na Klatovsku, Domažlicku, Sušicku, Přešticku, Plzeňsku a Manětínsku. V této oblasti je nejvýraznější a bývá i u mladé generace[8]; méně výrazný už je na jihu Čech. Není však ani na své nejvýraznější oblasti důsledný, jak už z jeho povahy vyplývá. Obdobně jako průvodní vokály při původním  slabičném, o nichž jsme pojednali v předešlé kapitole, se objevují v různém stupni plnosti (hərnec, harnec), zůstává zde při nově se tvořícím  slabičném někdy plná samohláska (i nebo y) vedle samohlásky redukované ve stejném slově a třeba i u téže osoby.[9] Vedle spojení téžeslabičného (səlnej, slnej) podléhá této změně dosti hojně i spojení různoslabičné, a to především v příčestích (bəla, bla), jak uvádí už Havránek, a pak i jinde. V takových případech ovšem nevzniká nové , nýbrž dochází k pohlcování samohlásky následující likvidou a tím k částečné nebo i k úplné redukci slabiky. Uvádím z množství dokladů zaznamenaných při přímém výzkumu v oblasti jevu aspoň některé: tak na př. z Chodska[10] di sem bəla svobodná; jednou [145]tú  sjest, tak sme tám bli; púl úsmí bəlo; čepili sme vozi a po druhé vočepəli sme vús (= pokryli chvojím, ozdobili); máme na pəlno (= mnoho nutné práce); jeli pro pəlini; šli sme přes Babəlon (zemědělská dělnice 42, Draženov); ti pəli celej masopust a po druhé na dluch pili, na čáru; pro məlího masopusta (chalupnice 70, Tlumačov); z Klatovska: vobəlí sípalo slušňe (chalupník 71, Nemilkov); kobəla ho kopla, hospodařəl jako vlk, sloužəla, túta Məlada (zemědělská dělnice 88, Strážov); aš se (housata) vəlíhnou (chalupnice 78, Strážov); ze Sušicka: pəlířovej most (švec 65, Velhartice), na vəlečeňí (sedlák 77, Chotěšov); z Manětína: každou chvəlku, məlíjonkrát (chalupnice 86); ze Stříbrska: já sem f košəli a ti bes košəli (selka 84, Sulislav); bla to slná žencká (horník-chalupník 65, Vranov). Zřídka se tak mění i spojení er, el: Hanče Pəlnářová (Újezd, Domažlicko); na vəlkej mašiňe (Strážov, Klatovsko); tořt (= tuřín) roste v zəlí na poli (Nemilkov, Klatovsko); vərpáni (= modříny, Velhartice, Sušicko).

Pro srovnání zeměpisné situace přinášíme také mapku tohoto jevu podle materiálu z našeho Dotazníku pro česká nářečí jihozápadní (ot. 5.) Okolnost, že se krajní hranice obou jevů k sobě značně přibližují, zabírajíce shodně celou širší oblast jihozápadní, je jen dalším svědectvím o jejich vzájemném vztahu, totiž o podmíněnosti jevu druhého jevem prvním, jak vyplývá také z toho, co shora uvedeno. Již V. J. Dušek konstatuje ve svém Hláskosloví nářečí jihočeských I, (1894) paralelní existenci obou jevů na stejné zeměpisné oblasti. V kapitole o průvodních samohláskách při slabičném  a , kde řadí doklady obou našich jevů podle zeměpisné situace, uvádí výslovně: „Opačně zas lid vysouvá samohlásku při l, a to skoro v týchž místech. V nářečí chodském: je veliký plno (Pocinovice)“ atd. Poslední zeměpisné určení prvního jevu v Havránkových Nářečích českých bylo již připomenuto, druhý je zeměpisně vymezen rovněž v Čs. vlastivědě III, str. 118, 145.

[146]

 


 

Poznámky k jednotlivým slovům.

 

Čís. 1 (mlnář atd. / minář, mlynář).

Podél celé čáry prosakuje ještě slabě podoba mlnář směrem severovýchodním a je také na ostrůvku stříbrském. Na Domažlicku, Horšovotýnsku, Klatovsku a Sušicku objevuje se spisovná podoba mlynář jen ve městech, postupně jí pak přibývá, až za uvedenou hranicí převládne úplně: Pole za touto hranicí ovládá však vedle spisovného mlynář ještě jiná nářeční podoba, a to minář (z młynář), zejména v Čechách jihovýchodních. Tato podoba zase naopak sporadicky přesahuje celou naši uvedenou hranici směrem jihozápadním, tedy do oblasti podoby mlnář; nejhlouběji a nejvýrazněji zasahuje přes Písecko a Strakonicko až na Volyň[147]sko, méně výrazně přes Budějovicko a Třeboňsko na Doudlebsko a ojediněle se objevuje i na Chodsku. Na území jižních Čech objevuje se sporadicky vedle ní ještě podoba menář. Velmi řídce po celé oblasti jihozápadní zachycena podoba mlənář a jednou podoba mlenář (v Homoli na Budějovicku). Na Chodsku a na jižním Klatovsku je ještě podoba s novou průvodní samohláskou před l, a to məlnář vedle melnář; ojediněle též na Budějovicku (Žabovřesky).

 

Čís. 2 (səlnice, səlnej, bəl / silnice, silnej, byl).

Hranice jevu na všech třech slovech se téměř kryjí; pro zjednodušení jsou zakresleny jen jednou čarou. Všecky tři podoby səlnice, səlnej a bəl se objevují ve vymezené oblasti nejmarkantněji v jihozápadním cípu starého osídlení, na Domažlicku, Horšovotýnsku, Klatovsku a Přešticku. Místy už zde nabývá redukovaná samohláska e-ového zabarvení a na Plzeňsku, Rokycansku a Kralovicku přechází pak častěji v plnou samohlásku, tedy selnice, selnej, ojediněle též bel. V celé této oblasti (ohraničené souvislou čarou) seskupily se zprávy vyplňovatelů našich dotazníků o jevu na těchto slovech celkem výrazně, ačkoliv ani zde nebývá jev v případech tohoto typu zcela důsledný a vyžaduje pečlivějšího pozorování také proto, že jde o zachycení jemnějších fonetických odstínů. Od jihovýchodního Strakonicka se však vyskytují stopy jevu jen ojediněle, až teprve na Budějovicku a Třeboňsku vytvářejí poněkud souvislejší oblast, v níž převládá opět podoba selnice. Přímým výzkumem na místě bylo ověřeno, že tento jev v jižních Čechách je (na př. na Doudlebsku, jak určil už Havránek), není však tak výrazný a tak snadno postižitelný jako na západě.

 

Čís. 3 (pokrvadlo atd.).

Na Chodsku převládá podoba pokrvadlo. Vedle toho objevují se zde a v přilehlých částech Klatovska a Horšovotýnska řidčeji ještě podoby pokrvač, pokrvačka, pokrvátko, pokrváško a pokrváška. Ojedinělými stopami roztroušenými těsně po okraji starého českého osídlení spojuje se západní oblast zkoumaného jevu na tomto slově s oblastí jižní, kde vedle převládajících podob koprvadlo, koprvátko, se řídce objevují ještě podoby koprvač, koprvačka, koprváško, koprvátka a s průvodním vokálem koprovadlo. Má tedy jižní oblast tvary téměř vesměs přesmyknuté, jen velice zřídka se objevují podoby uvedené pro Chodsko (nepřesmyknuté), k nimž se zde řadí ještě další tři, pukrváško, poprvátko a s průvodním vokálem pokruváško. Vedle toho se ovšem objevují i uvnitř vymezených oblastí podoby s neredukovaným y, především na Chodsku: pokryvadlo, pokrejvadlo, pokryjvadlo. Slovo pokryvadlo a všechny jeho uvedené ob[148]měny žijí jen ve vymezené oblasti a už jen u staré generace. Mladší generace užívají slova puklice. Při moravských hranicích na Třeboňsku a Jindřichohradecku se objevuje moravský výraz křidla.

 

Kromě toho bylo vysledováno zeměpisné rozšíření podoby prskejř. Její stopy, jen velmi řídce rozptýlené po širší oblasti jihozápadní s výjimkou jižního cípu Čech, se poněkud zhušťují na Chodsku. Vedle uvedené podoby byla jednou zachycena podoba plskejř a ojediněle také ještě podoby s průvodními samohláskami praskejř, proskejř a preskejř.

Všechny doklady s novými průvodními vokály, jako melnář, koprovadlo, pokruváško, praskejř atd., ukazují, že i u tohoto nově vzniklého  slabičného dochází k obdobnému jevu jako u  starého a jsou dalším svědectvím o vzájemném vztahu obou hláskoslovných procesů.


[1] Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, str. 118.

[2] Literatura osvětlující jev s širšího historického hlediska: Gebauer, Historická mluvnice I, str. 61 n., 287 n.; Trávníček, Historická mluvnice čs., str. 57 n., 111 n., 228; Hujer, Vývoj jazyka čs., Čs. vlastivěda III, str. 25 n.

[3] Tyto doklady uvádíme ve fonetickém přepise; číslice znamenají věk zkoumané osoby; neurčitou samohlásku označujeme ə.

[4] Podle zpráv vyplňovatelů „vyslovuje se počáteční s zcela zřetelně, asi tak, jako by šlo o samostatnou slabiku“, tedy snad səza nebo səza.

[5] Protože zde nejde o  slabičné, zachovala zde snad okrajová nářečí původní dvojslabičnou podobu nominativu náret (z na-rъtъ, srv. stsl. rъtъ), jež ve staré češtině dosud není doložena (Gebauer ve svém Slovníku staročeském, str. 495 uvádí jen pády nepřímé a ani v ostatním staročeském materiálu Ústavu pro jazyk český není nominativ doložen). Analogií pak podle  slabičného s různými průvodními vokály (na př. kerk vedle kirk) vznikly asi v těchto nářečích podoby ostatní.

[6] Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, str. 118, 145; Hujer, Vývoj jazyka čs., tamtéž, str. 28.

[7] S tímto jevem souvisí i podkrkonošské podoby vevrka, vržinka.

[8] Podle svědectví vyplňovatelů našich dotazníků zaměňují školní děti slova pilný a plný.

[9] Snad zde někdy spolupůsobí i poměry přízvukové. Pak by záleželo na posici slova ve větě. Srv. o tom článek K. Rodiny Výslovnost příčestí na -il v nářečí jihozápadních Čech, NŘ 22 (1938), str. 135.

[10] Naše doklady uvádím ve fonetickém přepise.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 7-8, s. 138-148

Předchozí Václav Machek, BHk (= Bohuslav Havránek): Výklady slov

Následující Rudolf Havel, Bohuslav Havránek, R. Skřeček: Ediční problémy v Babičce