Vydávání klasiků pro mládež
Rudolf Havel
[Posudky a zprávy]
-
Státní nakladatelství dětské knihy je známo svou obdivuhodnou energií, pílí a pečlivostí, s jakou se dalo do vydávání knih pro mládež, a udělalo na tomto poli tolik práce, jako snad žádné nakladatelství u nás. Sympatickou stránkou tohoto nakladatelství také bylo, že se nebálo udělat několik edičních pokusů, že se svými chybami učilo a jen tak mohlo dosáhnout dnešní úrovně. Ukazujeme-li dnes na jeden jeho omyl, nechce to být ani výtka nakladatelství, ani obviňování vydavatele z neschopnosti, nýbrž upozornění na to, jak se knihy vydávat nemají, a snad i trochu rady, jak se vystříhat podruhé chyb, které by dětskou knihu mohly znehodnotit.
Že pro vydávání knih pro mládež musí být vypracovány zvláštní ediční zásady, to je dnes jasné a každý také ví, že to budou zásady, které budou navrhovat hlubší zásahy do jazyka autora, než jaké dovolují zásady pro vydání kritická nebo čtenářská. Vypracování těchto zásad bude snazší o to, že víme, pro jakého čtenáře knihu vydáváme, že kniha v rukou dětí a mládeže musí vychovávat nejen obsahem, ideologicky, ale také [67]jazykem, že na knize se dítě učí národnímu jazyku. Na druhé straně však jsou obtíže velmi značné v tom, do jaké míry je možno jazyk autorův upravovat, aby vyhovoval účelům jazykově výchovným a zároveň neporušil jazyk autorův. Na knize, kterou máme před sebou, dá se mnoho ukázat, poněvadž jde o klasika, který byl a bude velmi často vydáván, a poněvadž vydání se dopustilo několika zásadních chyb, na nichž lze ukázat, kam až může dospět třeba dobře míněná snaha dát dětem do ruky knihu s textem jazykově značně upraveným.
Jsou to „Pohádky Boženy Němcové“, které k tisku připravili Karel Černý, Vlasta Janoušková a Eva Kaslová a v Knižnici pro národní školy vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v r. 1950.
Prvním předpokladem řádného vydání je volba základního textu. K žádnému vydání nemůžeme brát za základ libovolně zvolené vydání, nýbrž to vydání, na němž pracoval ještě autor, nebo alespoň tak zvané vydání kritické. Poněvadž kniha vydaná pro školy je zároveň pomůckou pro učitele, který má právo i povinnost vědět, jak je kniha vydána, doporučujeme připojit ke knize třeba velmi stručnou poznámku, podle kterého vydání je kniha připravena a jak byla upravována. Nebo by stačilo uvést tento údaj v tiráži: text byl pořízen podle vydání v Národní knihovně nebo v Knihovně klasiků z toho a toho roku. Tím se editoru usnadní práce a zaručí se, že se do vydání nevloudí zásahy porušující libovolně autorův text.
Po stránce pravopisné kniha pro děti upravována být musí, neboť je doplňkem jazykové výchovy na škole a nemůže být v rozporu s pravopisnými zásadami, jimž se děti ve škole učí a podle nichž samy píší. Pravopisnou stránku neomezujeme zde úzce jen na t. zv. grafickou stránku slova (psaní velkých písmen, psaní zvlášť nebo dohromady, psaní cizích slov, tvoření slov a pod.: zrcádko, drazší), nýbrž ve smyslu nejširším, to je, zahrnujeme sem i t. zv. shodu (koně klusaly na koně klusali, národy se sblížili na národy se sblížily a pod.), změny tvaroslovné (s cíly opravíme na s cíli, oni vypráví na oni vyprávějí a pod.), hláskoslovné (očistěn na očištěn, zvlášt na zvlášť, čtyry na čtyři a pod.). Budeme opravovat a sjednocovat kvantitu slov (dvě leta opravíme na dvě léta, zdvihati na zdvíhati, chvílka na chvilka). Podle současné normy upravíme samozřejmě i interpunkci. Tyto zásahy do jazyka se týkají textu psaného spisovně a slov spisovných. V knihách pro mládež budeme upravovat takto i slova a výrazy hovorové nebo lidové (opravíme na př. abysme na abychom, život třech marnotratníků na tří, o hodách na o hodech, vypí to na vypij to a pod.). Pro nižší stupeň budeme však upravovat takto i dialogy, v nichž je mluvící charakterisován jazykem lidovým, kdežto pro děti starší necháme tento text beze změny, neboť je zde dobrá příležitost seznámit děti s různými jazykovými vrstvami a děti samy poznají, že lidového jazyka je v knize užito pro rozlišení.
[68]Uvedená kniha pohádek B. Němcové si počíná při těchto úpravách celkem správně. Ovšem, provádějí-li se již úpravy, musejí se provádět důsledně a nelze některé jevy opravit, jiné ne, nebo dokonce týž jev jednou opravit a po druhé nechat v původní podobě. Vydavatelé však nejsou jednotní ani v těchto poměrně jasných a jednoduchých případech. Vokalisaci předložek upravují na př. podle dnešní normy (v zlatě na ve zlatě, ku králi na ke králi), nechávají však zastaralou vokalisaci ku břehu, tvarosloví samozřejmě upravují, na př. gen. sg. podst. jména popel, který zní u Němcové popele, opravují na popela, ale na téže straně (157) nechávají oba tvary, popele i popela. Podobných nesrovnalostí je více.
Složitější problémy nastanou při úpravách lexikálních a stylistických. Změníme-li slovo po stránce pravopisné, měníme jen jeho vnější podobu, odstraňujeme zpravidla jen dobovou normu, kterou přizpůsobujeme dnešní, aniž zasáhneme hlouběji do podstaty jazyka. Změny lexikální a stylistické jsou vždy hlubší a mohou změnit jazyk autora k nepoznání. A tu je právě kámen úrazu uvedené knihy, neboť zde zašli vydavatelé v úpravě příliš daleko a někdy velmi neorganicky.
Pokud jde o slovník autorův, nechceme přímo rozhodovat a necháváme věc otevřenou k diskusi. Odpovídáme prozatím, že slovník autorův můžeme měnit jen v zcela ojedinělých případech a každou takovou změnu musíme v poznámce uvést, i když jde o knihu pro děti. Vydavatelé si počínali velmi radikálně při nahrazování slov zastaralých nebo málo známých lidových slovy dnes běžnými, a to běžnými v Praze nebo řekněme ještě v středních Čechách. Když nemohli takové slovo nahradit jiným, jednoduše je vynechali. Proč měnit slova, která jsou nezvykle tvořena, když jim každé dítě rozumí, poněvadž je zná ve znění velmi podobném? Je nutné nahrazovat slovo krejčíř slovem krejčí, správčí — správcem? Chápeme, že vydavatelé nahradili slovo pinta slovem půllitr, připustili bychom i nahrazení slova děvka slovem děvečka a adjektivum sprostý běžným prostý, poněvadž zde mohlo jít o záměnu významů (ačkoliv na Moravě, kde se děvečce říká divka, dívka, neuvede slovo děvka v omyl, stejně jako je na Moravě běžné „podělat práci“), nechápeme však, proč se mění věta „Hoši se rozestoupí“ na „Hoši se rozestaví“, když ještě k tomu jde o změnu významu a představy. Řekne-li Němcová, že čert Jankovi s ochotností přislíbil růži, upraví to vydavatelé na s ochotou (156), nechají však substantivum marnost ve významu marnivost, ač slovo marnost má dnes většinou význam jiný. Podobně nenahrazují slova hádačka, přikryvadlo, výminka, výraz vznesla se zpráva slovy dnes běžnými hádanka, přikrývka, výjimka, roznesla se zpráva. Takových případů je velmi mnoho a jsou jasným důkazem toho, jak obtížné je zasahování do lexika autorova, neboť je těžko najít mez, kterou nemůžeme při nahrazování méně známých slov slovy běžnými překročit. Jak daleko úprava zachází, ukazuje tento příklad: Byl mu (kožich) sice dost volný, a protož se o to pomaloučku pokoušel, jestli by to šlo (svléci [69]jej) (Něm.). — Byl mu dost volný, a proto to pomalounku zkoušel, jestli by to nešlo (upravovatelé).
Ještě obtížnější a méně odůvodněné jsou úpravy skladby autorovy, především slovosledu. Nebudeme rozvíjet otázku přechodníků, kterých Němcová užívá častěji, než je dnes zvykem, a které vydavatelé odstraňují téměř napořád. K jakému porušení stylu Němcové může dojít, ukáže jeden příklad: (Němcová) Otec jsa zlostí popuzen na nesvědomitého bratra, šel bez meškámí do města a žalobu přednesl. (Upravovatelé str. 15) Otec byl popuzen zlostí na nesvědomitého bratra, šel bez meškání do města a přednesl žalobu. Přistoupí-li k odstraňování přechodníků i změna slovosledu, jako v našem případě, pak musí být věta zcela jinak čtena, než jak bychom četli větu Němcové, změní se její rytmus a změní se konečně i její významová stavba (o žalobě se mluví již předtím, neboť ošizená dcera nutí otce, aby podal žalobu na svého bohatého bratra, který ji ošidil; otec tedy jde a žalobu přednese). Že se změnou pořádku slov změní místo větného přízvuku a tím i význam celé věty, ukáže jiný příklad: (Němcová) Den před svatbou přikázal ženich nevěstě, aby se nikdy do jeho věcí nepletla, do žádného soudu ani do čeho jiného, sice že se musí tu chvíli k otci navrátit. — (Upravovatelé str. 17) … sice že se musí navrátit tu chvíli k otci. Jde o úplnou změnu přízvukové a intonační linie věty a najdeme ji v naší knize skoro na každé stránce. Nemusíme přece dnes dokazovat, že pořádek slov je otázkou autorova stylu, a že změníme-li styl, měníme autora. Je možno měnit takovým způsobem jazyk našich klasiků? Není! A odvážíme-li se toho, pak nechť to ukáže hned název a titulní stránka knihy: Pohádky. Podle Boženy Němcové vypravují…
Stavba věty je měněna vynecháváním slov, ale to přičítáme spíš ne dosti pečlivé přípravě textu než záměrné jeho úpravě (44: Snad bys nejedla v noci polívku, proti Němcové: Snad bys nejedla ještě v noci polívku; 45: Ty se chceš se mnou přít, N.: Ty se tedy chceš… a podobně na jiných místech).
Do jaké míry se změnil v knize ze Státního nakladatelství dětské knihy text Boženy Němcové, ukáže se nejlépe srovnáním souvislejšího celku:
Takovým způsobem je upravována pohádka za pohádkou.
Stavbu věty nemůžeme při vydávání knih pro mládež měnit nikdy, tím méně u autora, jakým je Božena Němcová. Hned na počátku své literární dráhy hledala a našla Němcová svou oporu v jazyce lidu a tím si zajistila cestu, po které mohla bezpečně jít. U lidu nebrala pouze náměty k pohádkám, u něho našla i řeč, jazyk, „slovo, které není lapeno z povětří, ale které má kořeny hluboko zapuštěné“, jak říká Julius Fučík. Jazyk Němcové nemůžeme měnit tak, jak to činí vydání Státního nakladatelství dětské knihy; na jazyku Němcové, i na jazyku jejích pohádek, musíme se učit. Němcová dobře věděla, že jakmile se literární jazyk vzdálí jazyku lidu, přestane být literatura předmětem zájmu širokého čtenářstva, stane se exklusivní a ztratí své poslání. Vyhnula se nebezpečí, do něhož upadlo tolik spisovatelů před ní i po ní.
Náš posudek chce být východiskem k diskusi, jak upravovat dětské knihy. Nadhodili jsme některé problémy, které se objevily při vydání Pohádek B. Němcové. Nejsou to všechny, o nichž se můžeme na uvedené knize poučit. Nechali jsme stranou odstraňování infinitivů na -ti, genitivů, staršího tvaru by místo aby, protož místo proto, nedotkli jsme se zásahů brusičských (hleď se jí zbavit místo původního hleď jak se jí zbavíš; pročpak jste se dal napálit místo nechal a pod.). Neuvažovali jsme o otázce slovenštiny, ani o tom, mají-li se mezi pohádky B. Němcové zařazovat pohádky přeložené (Car Trojan má kozí uši a Řemeslo má zlaté dno), ani o jazykových vysvětlivkách a poznámkách v knize. Je třeba probrat otázku za otázkou a vypracovat ediční zásady pro tento druh edic. Kniha, kterou jsme posuzovali, byla jen východiskem.
Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 3-4, s. 66-70
Předchozí Svatopluk Hrab, Bohuslav Havránek: Dnešní hranice kelečského nářečí
Následující J. Rysová, Z. Votavová: K českému překladu Kairovovy „Pedagogiky“
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1