Dnešní hranice kelečského nářečí

Svatopluk Hrab, Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Malá nářeční oblast kolem města Kelče leží přibližně ve středu trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří města Hranice, Bystřice p. Host. a Valašské Meziříčí. Její území je enklávou mezi hranicemi moravskoslovenských znaků í(ý)/ú (strýček, múka) a hanáckého é/ó (stréček, móka).

Kelečské nářečí je ostře ohraničeno od nářečí sousedních, zvláště od moravskoslovenského nářečí středobečevského; méně ostrá je hranice západní, kde se kelečské nářečí stýká s okrajovým hanáckým nářečím lipensko-bystřickým.

Pro kelečské nářečí jsou nejcharakterističtější dvojhlásky ej, ou na místě hanáckého é, ó a moravskoslovenského í(ý), ú. Obyvatelé Hustopeč nad Bečvou, jejichž nářečí má znaky moravskoslovenské, posmívají se na př. sousedům z Němetic, kteří již mluví nářečím kelečským, že jim „stařejček chodijou s kloučkem (= klíčkem) na houru na mouku na švalouchy (= vařené kusy těsta)“.

Dvojhláska ou se vyskytuje často nadměrně, zvláště na místě staršího českého ó a cizího u(ú), kde je v jiných nářečích a v hovorové češtině zpravidla ú(ů), u. Na př. vous (vůz), vouňa, houra, voula, nouš (nůž), foura atd.

Nadměrně se také vyskytuje dvojhláska ej, na př. i na místě í ze starého ie, ku př. dřejť, třejska.

[61]Podle ostatních znaků nelze kelečské nářečí přesně vymezit, neboť tyto znaky jednak nejsou vždy společné pro celé území, jednak často splývají se znaky nářečí sousedních. Tak na příklad je přehláska aj v ej v kelečském nářečí provedena shodně s přechodným středobečevským nářečím v okolí Hustopeč n. B. (dej, nejvječí), zatím co v ostatním středobečevském nářečí zůstalo jako v jiných moravskoslovenských nářečích aj (daj, najvječí); úžení é v í na většině území kelečského nářečí ve shodě s moravskoslovenským nářečím středobečevským nenastává (je chléf, kréf, dvérca, mléko), na západním okraji enklávy se však často úží jako v sousedním nářečí hanáckém (tedy chlív, mlíko, krív, dvírca); dvojice ł/l se vyskytuje v celé enklávě tak jako v obojích nářečích sousedních; staré nosové ę (ä) se na konci ohebných tvarů mění v kelečském nářečí shodně s nářečími hanáckými v e (tele, kuře, hříbje, mje, tě, se) atd.

Ke zvláštnímu rázu nářečí přispívá také ta okolnost, že se zde prolínají dva přízvukové typy, které se ovšem neprojevují po celém území stejnou měrou. Zatím co při západním okraji enklávy převládají přízvuková pravidla obecně česká (t. j. přízvuk na první slabice), dále na východ se více uplatňuje přízvuk typu lašského (na předposlední slabice). Kolísání mezi oběma typy přízvuku nacházíme nejen v mluvě jednotlivých obcí, ale i v řeči lidí z téže obce; vedle toho je v kelečském nářečí značně zdůrazněna tónová stránka přízvuku, čímž nabývá nářečí zvláštní „zpěvavosti“. Věrné zachycení výškových rozdílů ve větné melodii, všech nuancí hlasového rozpětí a konečně i kvantitativních změn, vzniklých zdůrazněním tónové stránky přízvuku, bylo by možné jedině záznamem na zvukový pás.

Těmito pestrými poměry přízvukovými a některými odchylkami tvaroslovnými i lexikálními liší se kelečské nářečí od nářečí obdobných enkláv v t. zv. dolské oblasti (na rozhraní Slovácka a Hané na západ od Uh. Hradiště), jemuž se jinak nápadně podobá.

Dvojhláskové enklávy v dolské oblasti byly již zkoumány s hlediska jazykového vývoje celého dolského pásu (viz studii Jar. Běliče O vývoji dolského nářečí, Časopis Matice moravské, roč. 66, č. 1), ale kelečské nářečí na podobnou studii teprve čeká. Není dosud práce, která by si podrobněji všímala vzájemného vývojového vztahu nářečí kelečského a nářečí lipensko-bystřického Záhoří, jež je označováno jako okrajové nářečí hanácké, aniž byl dosud učiněn pokus o přesnější zjištění jeho vnitřního rozrůznění. Rovněž se dosud nikdo nepokusil zkoumat s hlediska vývoje a vzniku kelečského nářečí některé jeho znaky hláskoslovné, tvaroslovné a lexikální, navazující na moravskoslovenské nářečí středobečevské.

Klíčem k otázce vzniku kelečského nářečí mohla by být studie o vývojové souvislosti nářečí lipensko-bystřického Záhoří s nářečími [62]celého pohraničního přechodného pásu mezi nářeční oblastí moravskoslovenskou a hanáckou. Než ani taková studie nebyla dosud napsána.

I když se zde nezabýváme přímo některým z naznačených problémů, bude snad k užitku několik dat o dnešním zeměpisném vymezení kelečského nářečí.

Považujeme-li za hlavní diferenční znak dvojhlásky ej a ou, tvoří dnešní oblast kelečského nářečí tyto obce: město Kelč, Babice, Dolní Těšice, Horní Těšice, Kladeruby, Komárovice, Komárno (o jeho zvláštním postavení se zmíním dále), Kunovice, Malá Lhota, Malhotice, Němetice, Police, Provodovice, Rouské, Všechovice a Zámrsky.

Bartoš k nim připočítává ještě Osíčko a Špičky. Prof. Stanislav Králík, který hranice kelečského nářečí kontroloval asi před patnácti lety pro prof. Havránka, Osíčko již do kelečského nářečí nepojímá, ve Špičkách prý (podle ústní informace) našel nějaké jeho stopy.

Osíčko patří dnes již nesporně do oblasti hanáckého nářečí záhorského. Je přifařeno do Hor. Újezda a od kelečského nářečí je částečně isolováno. Je však možné, že za dob Bartošových se ještě v Osíčku kelečským nářečím mluvilo.

Naproti tomu je velmi nepravděpodobné, že by se někdy kelečským nářečím bylo mluvilo ve Špičkách. Nářečí v této obci tvoří přechod mezi rychle mizejícím moravskoslovenským nářečím starojickým, hustopečským a hranickým, jež zčásti již přecházejí k laštině, a pokud lze věřit údajům starých pamětníků, nebylo tomu nikdy jinak. Bartošův omyl si vysvětluji tím, že Bartoš (nebo některý z jeho pomocníků) našel pravděpodobně znaky kelečského nářečí ve Špičkách u žen, které se sem přivdaly z oblasti kelečské. Pokud jsem mohl zjistit, byly ve Špičkách po několik generací vždy dvě tři takové ženy a ty si kelečské nářečí nebo aspoň některé jeho znaky uchovávaly až do smrti. S tímto vysvětlením souhlasí také prof. Stan. Králík.

Poněkud zvláštní postavení zaujímá v kelečské enklávě obec Komárno, jež leží na rozhraní tří nářečí: moravskoslovenského nářečí středobečevského, nářečí kelečského a hanáckého nářečí záhorského. Obyvatelé Komárna se však necítí příslušníky žádného z nich. Existence dvojhlásek ej, ou svědčí pro příslušnost k nářečí kelečskému, není zde však dvojhlásek nadměrných. Užívání dvojhlásek se omezuje na míru, v jaké tyto dvojhlásky má obecná čeština. Nadměrné dvojhlásky jsem zde slyšel jen u jedné staré ženy, která však pocházela z Rouského. Svědectví toho, že se snad v Komárně nadměrných dvojhlásek v dřívějších dobách užívalo, jsem našel na zbytku staré německé katastrální mapy (majetek p. Hradila v Osíčku), která označuje osamělý mlýn mezi Komárnem a Osíčkem „Potoučker Mühle“. U některých občanů se vyskytují znaky hanáckého nářečí záhorského, je to však u lidí, kteří se sem přistěhovali z oblasti záhorského nářečí a jsou starousedlíky považováni za nářečně cizí živel. V podobném poměru je Komárno k moravskoslov. nářečí středobečevskému, kterým se mluví v nedalekých obcích Loučce, Podhradní Lhotě a Rajnochovicích.

 

[63]OBLAST KELEČSKÉHO NÁŘEČÍ

 

Vysvětlivky k mapě: 1. východní hranice é/ó (stréček, móka), t. j. hranice nářečí hanáckých; 2. západní hranice ý, í/ú (strýček, múka), t. j. hranice nářečí moravskoslovenských; 3. železnice; 4. řeka Bečva.

 

O Provodovicích říká Fr. Trávníček v Moravských nářečích, že se tam mluví hanácky. Tato obec však patří nesporně do oblasti nářečí kelečského, neboť užívání dvojhlásek je zde stejně běžné jako na př. v Komárně, a nadto nadměrné dvojhlásky tu nejsou vzácností.

Vcelku lze o hranicích kelečského nářečí říci, že proti nářečí středobečevskému jsou mnohem pevnější než proti hanáckému nářečí záhorskému, kde nacházíme řadu přechodných jevů (viz dále o Všechovicích). Na rozhraní nářečí středobečevského a kelečského nenajdeme pozvolný přechod z jednoho nářečí do druhého ani v Policích, kde příslušníci obou nářečí žijí vedle sebe v jedné obci.

Nářeční poměry v Policích jsou velmi složité. Původně tam mluvili všichni obyvatelé nářečím kelečským. Dnes najdeme znaky kelečského nářečí v řeči asi 80 % obyvatelů, kdežto zbývajících asi 20 % mluví moravskoslovenským nářečím středobečevským. Snad by se zde dala vystopovat souběžnost rozdílů jazykových a sociálních, neboť nezemědělská část obyvatelstva dojíždí za zaměstnáním do Valašského Meziříčí, kde se denně stýká s příslušníky nářečí středobečevského. Neméně závažnými faktory, které snad způsobily pronikání středobečevského nářečí, byly kostel a kdysi i škola v nedalekých Brankách. Do osady Vrchovce, přilehlé k severozápadní části Polic, středobečevské nářečí neproniklo.

Je pravděpodobné, že charakteristické znaky kelečského nářečí se nyní začnou ztrácet rychleji než v dřívějších dobách, neboť faktory, které uzavřenost nářečí podmiňovaly, jsou nyní naprosto změněny. Bývalé kelečské dominium, kdysi pevně organisovaný feudální hospodářský a kulturní celek, jehož stopy byly patrné až do nedávna, je nyní proťato hranicemi tří okresů a dvou krajů, takže centrem přirozeného spádu obyvatel celé oblasti není již tak bezvýhradně město Kelč, jak tomu bylo snad po staletí.

Ani komunikační poměry nemohou dnes již být faktorem podporujícím stálost nářečí. Třebaže nářeční oblast neprotíná žádná železniční trať, autobusové linky usnadňují styk s Hranicemi, Val. Meziříčím a Bystřicí p. Host., jimž dávají obyvatelé mnohých obcí při opatřování svých potřeb přednost před Kelčí, která přece jen pro svou nevýhodnou polohu a proto, že církev zde dlouho do novověku udržovala pozdně feudální způsob výroby, značně ustrnula v hospodářském vývoji. Uvnitř oblasti se v poslední době, hlavně budováním nového průmyslu, značně zvětšuje přitažlivost Všechovic. Zdá se, že [65]se na ně upínají i některé jevy jazykové, které byly kelečskému nářečí dosud cizí (na př. úžení é v í: kríf, mlíko), takže již ted můžeme pozorovat, že se z okolí Všechovic tvoří přechodné pásmo mezi hanáckým nářečím záhorským a vlastním kelečským.

Řekli jsme již, že otázka původu a vzniku kelečského nářečí není dosud ani dost málo osvětlena. S pravděpodobností se dá říci jen to, že vzniklo až někdy začátkem 17. stol., tedy až v době, kdy změna ó > uo > ú byla již důsledně provedena na celém našem jazykovém území. Svědčí o tom vznik nadměrné dvojhlásky ou na místě starého ó.

Podle nadměrných dvojhlásek by bylo možno usuzovat také na to, že na území kelečského nářečí došlo k míšení obyvatelstva dvou nářečních typů: typu západního (českého a hanáckého), jemuž dvojhlásky byly vlastní (o hanáčtině viz pro 16. stol. svědectví Blahoslavovo), a typu východního (slovenského), jehož nositelé dvojhlásky přejali, ovšem bez měřítka pro jejich správné užití.

Rozhodnout, jaké bylo původní osídlení, nelze prozatím pro nedostatek historického materiálu. Pro podobné poměry v oblasti nářečí dolského dokázal prof. Jar. Bělič ve jmenované již studii, že původní osídlení obyvatelstvem západního typu bylo silně narušeno kolonisací z východu po třicetileté válce. Je možné, že podobně bude jednou rozřešena i otázka původního osídlení oblasti kelečské, třebaže toto území bylo třicetiletou válkou poškozeno poměrně jen málo. Stejně však musíme zatím připustit možnost, že do území osídleného původně snad obyvatelstvem východního nářečního typu mohlo proudit obyvatelstvo z krajů západních, zvláště uvědomíme-li si, že panství kelečské patřilo již od středověku biskupství olomouckému.

Řešení těchto otázek může usnadnit jen historik studií o přesunech obyvatelstva v 17. stol. nebo studií o fluktuaci obyvatelů mezi panstvím kelečským a hanáckými statky olomouckého biskupství.

 

Dodatek. Uveřejňujeme tento příspěvek mladého autora, protože se dotýká spletité problematiky kelečského nářečí, o němž se zmiňuje J. Voráč v článku Dvojhláska ou v slovech jako roužnout, poučet atd. v českých nářečích jihozápadních i můj Dodatek k němu v posledním dvojčísle předešlého ročníku Naší řeči (str. 164n.); podnětným způsobem upozorňuje na řadu otázek, které je třeba řešit, abychom vývoj uvedeného nářečí mohli vysvětlit. Hrabův článek sám však otázky ty jen naznačuje, ale autor jeho se nepustil ani v jednom případě do potřebné práce, ani svá řešení předběžně jasně nenaznačil. Rovněž jasněji měl vystihnout poměr svého příspěvku k dosavadní práci. Nepřipomíná, že Nářečí česká v Čsl. vlastivědě III (1934) uvádějí přesně stejný rozsah kelečského nářečí výčtem osad v textu (str. 108) [66]i na mapce (str. 98) — Špičky tam do něho zapojeny nejsou —, zatím co neshody s Bartošem a Trávníčkem připomněl. Tvrdí, že „otázka původu a vzniku kelečského nářečí není dosud ani dost málo osvětlena“, a zcela přehlíží řešení vzniku tohoto nářečí naznačené v uvedené práci na str. 111, že jde o pozdní přechodné přeřadění této uzavřené oblasti dominiální k oblasti typu s dvojhláskami ej, ou po vzniku ú (z ó) a před vznikem hanáckého é, ó (z dvojhlásek ej, ou). Sám naznačuje jen možnost vzniku míšením obyvatelstva, přehlížeje naprosto možnost jinou, totiž že jisté území může na některou dobu za vhodných podmínek hospodářských a sociálně politických přeřadit se a vyvíjet se — přechodně — s jinou oblastí (centrální), což je tím pravděpodobnější, jde-li o vývoj k celonárodnímu typu. Proto také řadil bych tento vývoj do 16. stol., nikoli až do 17. stol., kdy právě bylo nové štěpení podmíněno utuženým feudálním řádem. I když autor nesouhlasí s takovou možností v dosavadním bádání naznačenou, nemá ji přecházet prostě mlčením, ale uvésti důvody svého nesouhlasu.

Čtenáře pak upozorňuji za autora, že právě článek Voráčův výše uvedený z předešlého ročníku Naší řeči jedná o obdobném jevu — třebaže s jinými výsledky — v jihozápadních nářečích českých.

Boh. Havránek

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 3-4, s. 60-66

Předchozí Vítězslav Hejduk: Čeština za mřížemi a dráty

Následující Rudolf Havel: Vydávání klasiků pro mládež