Časopis Naše řeč
en cz

K jazykovému zeměpisu Čech

Jaroslav Voráč, Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Dvojhláska ou v slovech jako roužnout, poučet atd. v českých nářečích jihozápadních

Charakteristické je pro okrajové území od Plzeňska přes Klatovsko až do Prachaticka a Doudlebska, že jsou v něm v jednotlivých slovech doklady pro dvojhlásku ou nejen za původní ú, jako louka, ale i za původní ó; tedy jev obdobný jako v kelčském a dolském nářečí vouz (= vůz).[1] Radu příkladů Havránkových z doby současné poučí (půjčí), touň, nahouru, udoulat, zoutrhat, zoutvírat lze ovšem rozšířit o podobné doklady z práce Duškovy a Vydrovy[2] z téže oblasti, jako na příklad roužni (rozsvěť), houvězí, doulu atd.

Původní ó prošlo v takových případech dvěma historickými změnami. Ve XIV. a XV. století byla to změna ó > ů (přes uo) a toto ů bylo zároveň s původním ú zasaženo další změnou ú > ou; tedy na př. stč. rozžhnúti s nářečním dloužením róz-, pak ruoz-, rúz- a z toho dnešní jihozápadní roužnout.[3]

Vysvětlení tohoto jevu podává Havránek v souvislosti s tříděním českých nářečí podle soustavy dlouhých samohlásek se stanoviska vývojového (Čsl. vlastivěda III, 104—112). Dvojhláska ou z původního ú (na př. nouze z núzě) vznikla alespoň v jádře oblasti české před koncem století XIV. Pokud se týče jihozápadních Čech, trval zde však ještě dlouho potom nezměněný starý stav lúka, núze, súsed, kút, jehož archaické zbytky lze nalézti na okrajích jihozápadního českého osídlení dodnes; ještě v polovině století XIX. slyšela Božena Němcová na Chodsku jen ú: kohút, dlúhý, klobúk (Různořečí z okolí Domažlického). Dvojhláska ou pronikla sem teprve pozdě, až po vzniku novějšího ů z původního ó (na př. nůž z nóž). To dokazuje právě okolnost, že současně se starým ú se změnilo v ou i toto nové ů (touň z tůň a toto z tóně), jak o tom svědčí všechny shora uvedené příklady.

Naše mapka podává přehled o dnešním zeměpisném rozsahu tohoto jevu, jak se odrazil v odpovědích na třetí otázku Dotazníku pro česká nářečí jihozápadní. Proti očekávání zasahuje tento jev, považovaný dnes už jen za okrajový, na některých slovech dosti hluboko do středočeské oblasti. Na slově udoulat (viz č. 3) tvoří dokonce oddělenou enklávu zasahující hluboko do středních Čech a na slově touň (viz č. 5) jde pravděpodobně ještě dále, než je zatím namapováno.

[165]

Poznámky k jednotlivým slovům

Čís. 1 (roužnout / rožehnout, rožnout).

Podoba roužnout je v dané oblasti typická pro příslušníky všech generací, toliko na Budějovicku se objevuje výrazněji rožehnout vedle roužnout. Ojediněle zachycena v Nicově na Sušicku podoba roužhnout, roužhnu, na Plzeňsku hroužnout a na Kaplicku zroužnout (Hranice-Trpnouze). Opětovací slovesa tohoto typu jsou roužínat (doloženo na př. z Klatovska a Budějovicka), roužihat (z Doudlebska) a roužat (ze Strakonic).

Přes čáru přesahuje tento typ výrazněji jen v oblasti brdského pásma, v jižních Čechách pak zejména na Kamenicku, a to jen u staré generace. Jinak zde převládá rožehnout s řídčími obměnami rožahnout, rožíhnout, rožhnout a rožnout. Ojediněle se objevují podoby rožít, rožát a rožnít; na Prachaticku též opětovací rožínat. Na Písecku, Milevsku a západním Táborsku vyskytují se podoby [167]se změnou -zž- v -jž-, tedy rojžehnout, rojžnout a rojžít z původního rozžehnout atd.

Čím dále od čáry směrem severovýchodním, tím častěji označují odpovědi dotazníků toto sloveso jako v nářečí neznámé a místo něho uvádějí ro(z)svítit, nasvítit.

Roužnout v nářečích jihozápadních znamená „rozsvítit“: „Manka, roužni, dyjt neni po senci vidět“ (Hruška, Chod. slovník); „roužni lampu“ (Klatovsko).

Z Plzeňska a Kralovicka je zaznamenána lexikální odchylka sírknout (sirknout); v Srbicích na Domažlicku označeno toto sloveso dokonce jako „u starších běžné“. Nahrazuje se zde staré sloveso novým, utvořeným od názvu pomůcky k rozdělávání ohně.

Čís. 2 (poučit, poučet / pučit, pučovat).

Ve vymezené oblasti má obecně české dokonavé sloveso pučit (ze stč. pójčiti) vedle sebe ještě nářeční podobu poučit. Tato podoba se vyskytuje jen velmi sporadicky na Plzeňsku, Rokycansku, Přešticku, Příbramsku, Blatensku, Písecku, Strakonicku, Volyňsku a Netolicku. Poněkud souvislejší oblast vytváří na Budějovicku a Doudlebsku. Je stejného vidu a významu: „poučil mi deset korun“ (půjčil; Buková a Olešnice, Budějovicko). Ještě řidčeji byl zachycen imperativ: pouč mi! Téměř všude jen puč mi! Kromě toho však žije zde u všech generací nedokonavé opětovací sloveso poučet, jež je zejména pro západočeskou oblast typické. Odpovídalo by staročeskému pójčěti[4] a znamená „půjčovati“. V jazyce spisovném ani obecném nemá dnes odpovídající podobu. Je zde nahrazeno pozdějším slovesem půjčovati, pučovat. Mají tedy jihozápadní nářečí k dokonavému pučit (poučit) nedokonavé poučet[5]. Na př.: „De si vypučit do kampeličky. Asi mu tám nepučí. Moc rádi nepoučí“ (Koloveč, Domažlicko); „Knihovník už poučí. Snad tě knihu pučí.“ (Štipoklasy, Klatovsko); „rád se vypoučí, ale nerad voplácí“ (Strakonice); „mlátičku poučet nebudu“ (Zahrádka. Kralovicko); „vypoučí si a zase vodevzdávají“ (Merklín, Přešticko).

Naše hranice je dána především zeměpisným rozsahem opětovacího poučet kromě jižního cípu Čech, kde ji určuje území slovesa poučit. Za touto hranicí zůstává jen obecně české pučit s opětovacím pučovat.

Sloveso pučit (poučit) je několikrát doloženo ve významu „uložit“: „Vkladatel v kampeličce peníze uložil, naši však všeobecně říkají: Já sem poučil peníze = uložil“ (Svéradice, Strakonicko); „slovesa [168]pučit se užívá také ve významu uložit si do záložny“ (Mlečice, Rokycansko).

Čís. 3 (udoulat / udolat).

Hledaný jev na tomto slově tvoří dva samostatné zeměpisné celky od sebe oddělené a spojené jen nepatrným sporadickým výskytem přes Vltavu a Blanici; je to okrajový úsek, jehož jádro tvoří Volyňsko a proti němu ostrov milevsko-sedlčanský. Při přímém výzkumu byl jev zachycen též ve tvaru adjektivním: kluk neudoulanej „nezkrotný“ (Stachy, Sušicko). Vně vymezených oblastí vyskytují se často lexikální odchylky jako uvondat, zvondat, udundat, zmoct atd.

Čís. 4 (zoutvírat, zoutrhat / z(v)odvírat, z(v)otrhat).

Oblast našeho jevu na těchto slovech omezuje se zhruba na jižní Budějovicko (Doudlebsko), zasahuje však na západě až za Čes. Krumlov. Jsou to podoby: zoutvírat nebo zoutfírat (vedle toho zvotfírat) a zoutrhat; na př. „zoutrhat zámky, věci přibité (Zlatá Koruna, Budějovicko). Záblatí na Třeboňsku zaznamenává ještě podobu zouvírat ve významu „zavřít dům“. V ostatních Čechách jihozápadních zvodvírat nebo zvotvírat (někdy též zvotfírat) a (z)votrhat, řidčeji zutvírat a zutrhat (hlavně Pelhřimovsko, Kamenicko).

Čís. 5 (touň / tůň).

Oblast podoby touň zabírá celou jižní polovinu Čech. V západní její části, vymezené čarou 5—V, uvádějí dotazníky téměř vesměs jen touň, zejména na Domažlicku, Klatovsku, Přešticku a jižním Plzeňsku. V ostatní oblasti vyskytuje se nápadně řidčeji podoba touň než tůň, avšak podél celých jihovýchodních hranic Čech podoba touň opět převládá. Směrem od západu k východu ustupuje jev na tomto slově po generacích. Mapováno zatím jen po řeku Sázavu. — V jihozápadních Čechách objevuje se místy starší forma nominativu touně, na Plzeňsku a Sedlčansku podoba toun, na Ledečsku a Humpolecku převládá podoba toudeň. Lexikální odchylky, pokud se projevily: na Chodsku vedle touně též močidlo (Mrákov), na Sušičku hlubánka (Nicov).

Náš jev byl mapován ještě na slově nahoru. Podoba nahouru se objevuje kromě ojedinělých dokladů v jihozápadních Čechách poněkud častěji na Lounsku a Rakovnicku; vedle ní také typ doulu, doule (dolů, dole). Jinak jsou doloženy vedle tvarů nahoru, dolu, nahorů, dolů také nahóru, dólu. Z Vodňanska uvádějí dotazníky ve stejném významu typ ke zhorov, ke zdolov (Bavorov); ze Strakonicka [169]ke zhorovi, ke zdolovi (Nahořany); ke zhorovu, ke zdolovu (Setěchovice).[6] Řadu podobných dokladů uvádí B. Vydra z nářečí hornoblanického (mluví se jím v okolí měst Husince, Prachatic a Vl. Březí), na př. naše pole se táhne ke zhorovi, jejich ke zdolovi (Lažice); ke zdolov to šlo, ale potom jsme nemohli ani hnout (Nebahov). Rovněž na Netolicku se podle zpráv Vydrových těchto tvarů užívá.

 

Dodatek. Je ovšem dnes podstatný rozdíl mezi tímto jevem v nářečích dolských a v nářečí kelčském a v jihozápadních nářečích českých. Na Moravě jde o změnu do značné míry důslednou, která postihuje všechna lidová slova se starým ó, jako vouz ze starého vóz; zde na jihozápadě Čech jde již jen o slova ojedinělá.

Je proto zajímavé zamyslit se také nad tím, proč se změna ta vyskýtá právě v těchto určitých jednotlivých slovech a proč některá z nich mají tak značný zeměpisný rozsah čili jsou tak odolná, — třebaže takovéto úvahy nebyly úkolem tohoto článku, který chce především jen konstatovat, jaké jsou výsledky nového soustavného zjišťování rozsahu jednotlivých dialektických jevů českých.

Stranou myslím bude třeba nechat slovo udoulat, udoulanej; zde lze spíše soudit na sporadickou změnu, jaká právě bývá častá v slovech tohoto významového okruhu a na jaké zejména Zubatý rád nás upozorňoval.

U většiny slov ostatních jde zřejmě o slova, která neměla naprosto přesný ekvivalent v obecné češtině (v středočeském nářečí), takže jejich vyrovnání s obecně českým usem bylo tím znesnadňováno. Je tomu tak u slov roužnout, zoutvírat, zoutrhat s odlišnou předponou dlouhou proti obecně české předponě krátké; u slovesa poučit, poučet je zachováno staré nedokonavé sloveso, rovné staročeskému pójčěti, jak autor připomíná, a toto sloveso bylo jinak obecně v Čechách nahrazeno novým odvozeným slovesem pučovat. — U adverbií, u nichž se setkáváme s touto změnou v malém rozsahu, působí jejich isolovanost mluvnická a významová snadno na isolovanost i po stránce hláskové.

Překvapující rozsah slova touň potřebuje podrobnějšího studia: na jedné straně slovo tůně bylo v době obrozenské znovu do spisovného jazyka uvedeno jako slovo básnické, na druhé straně rozsah formy touň láká k úvaze a k dalšímu zkoumání, zda zde nejde o pronikání věci i formy z jižních Čech. Nebylo bohužel mapováno značně rozšířené slovo houvězí.

Boh. Havránek

[170]Poznámka.

K našemu článku „K jazykovému zeměpisu Čech“ v předminulém dvojčísle Naší řeči (str. 92n.) dodáváme, že vedle převládajícího nesklonného přídavného jména typu tatínkovo (bratr, sestra, rodiče) a ojedinělého tatínkov (bratr, sestra, rodiče) zachycují naše mapy ještě třetí nesklonný typ, tatínkova (klobouk, čepice, boty), a to na Třeboňsku (Frahelž, Branná, Tušť). Sdělením p. archiváře Dr Vlad. Haška z Čes. Krumlova, že slýchal tento nesklonný tvar častěji ve Staré Hlíně (Třeboňsko), se toto dotazníkové zjištění potvrzuje.


[1] Havránek, Česká nářečí v Čsl. vlastivědě III, str. 109.

[2] J. V. Dušek, Hláskosloví nářečí jihočeských II, str. 49; B. Vydra: Popis a rozbor nářečí hornoblanického, str. 31.

[3] Gebauer, Historická mluvnice I, str. 247 n; Trávníček, Historická mluvnice čsl., str. 83, 88.

[4] Srv. Gebauer, Historická mluvnice III, 2, str. 347.

[5] Zůstává zde tedy zachována stč. dvojice s rozdílem vidovým pójčiti pójčěti v nářečních podobách poučit poučet.

[6] Je to pravděpodobně archaický odraz stč. příslovce dolóv (nč. dolů) se zkrácenou délkou v nářečí, podle něhož utvořeno analogicky zhorov (místo původního vzhóru); podrobněji o tom jedná B. Vydra ve stati „Adverbia typu domovь, dolovь v nářečí hornoblanickém“ v Časopise pro moderní filologii III (1913), str. 111.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 9-10, s. 164-170

Předchozí František Svěrák: Výrazivo a jiná jména na -ivo

Následující Alois Jedlička: Marxistický výklad názorů Františka Palackého na spisovný jazyk

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1