Vlečný, přípojný, přívěsný

Eduard Prandstetter

[Články]

(pdf)

-

V technické češtině máme zpravidla pro jeden pojem jen jeden název. Vyplývá to ze snahy o výrazovou a významovou přesnost, o to, aby každý název vyjadřoval jednoznačně určitý pojem. Přesto máme ještě pojmy, pro které máme více názvů než jeden. Bývá to obyčejně v těch případech, kdy vedle staršího názvu, který nevyhovuje buď tím, že není dostatečně výstižný nebo přesný, anebo proto, že nebyl po stránce jazykové správně vytvořen, objevil se název nový. Často však jde o název jinak vyhovující, ale cizího původu, který se proto snažíme nahradit novým, českým názvem. Ve všech případech se po jistou dobu — kratší nebo delší — užívá obou názvů, dokud jeden z nich nezanikne. Někdy se stane, že oba názvy sice zůstanou, ale jeden z nich dostane nový význam, více nebo méně příbuzný původnímu pojmu.

Probereme nyní trojici názvů pro vůz, který se nepohybuje vlastní silou, nýbrž tím, že je připojen k vozidlu, které má vlastní pohon, a to buď přímo za tímto vozidlem, anebo ve vlaku dále od něho za jiným vozem bez pohonu. Jsou pro něj tyto názvy: vlečný vůz, přípojný vůz, přívěsný vůz.

[20]První název, vlečný vůz, je nejrozšířenější a nejstarší. Nejběžnější je pro vozy městských pouličních drah; v hovorovém jazyce se velmi často užívá kratší podoby vlečňák. Přesto, že je to tak známý název, jsou ve sbírkách Ústavu pro jazyk český (napříště jen ÚJČ) z beletrie jenom dva doklady pro vlečný (z r. 1920 a 1932) a jediný na slovo vlečňák (z r. 1940). Tento nedostatek je patrně způsoben tím, že autoři, kdykoli se zmiňovali o jízdě pouliční drahou, nedbali na to, zdali člověk jede v motorovém voze nebo ve vlečném (vlečňáku), a užívali prostě širšího názvu: elektrická dráha, tramvaj, elektrika a pod. V hovorové řeči se však obou názvů vlečný vůz a vlečňák užívalo již před první světovou válkou. V odborné literatuře je vlečný doložen v Technickém slovníku (Teysslerově-Kotyškově), vedle hesla „Vlečný vůz“ připsáno tu „viz Přípojný vůz“; v témž slovníku v hesle „Vozy“ je psáno: „Vozy elektrických drah rozeznáváme motorové a vlečné…“; ale o sedm řádek níže je pak: „K připojení přívěsného vozu slouží spřáhlo…“. A dále: „Vlečné vozy jsou opatřeny průběžnou brzdou…“. Z těchto příkladů vidíme, jak se názvy střídají.

Názvu vlečný vůz se také užívá pro nákladní vozy připojené za nákladní automobil. Je to zpravidla jen jeden vůz, zřídka kdy dva. I zde se rovněž říká kratčeji vlečňák. Ve sbírkách ÚJČ jsou dva doklady na slovo vlečňák (z roku 1931 a z r. 1940) a jeden na vlečný vůz (z r. 1932), kde není zřejmo, jde-li o automobil. V Technickém slovníku v hesle „Přípojný vůz“, na které je odkaz u hesla „Vlečný vůz“, stojí, že se vozy přípojné vyskytují jednak na železnicích a na pouličních drahách u motorových vozidel jako vozy osobní nebo nákladní, jednak u nákladních automobilů. To platí tedy i pro název vlečný vůz.

Ve sborníku „Elektrotechnika v moravsko-slezské oblasti“ (k XVI. sjezdu ESČ v Ostravě) z r. 1934 je v článku „Místní dráha Moravská Ostrava–Karvinná“ pěkný doklad: „Vozový park se skládá z jedné elektrické lokomotivy, deseti vozů motorových, dvanácti vozů vlečných a deseti vozů nákladních. Lokomotiva, vozy motorové i vlečné jsou čtyřosé.“ Z citátu je zřejmo, že vlečné vozy jsou osobní a že pro nákladní vozy se názvu vlečný neužívá. V témže sborníku je v jiném článku užito názvu přívěsný: „Vozový park tvoří 18 motorových, 18 přívěsných, 20 nákladních krytých a otevřených vozů a 1 vůz pro elektrické svařování.“ Také zde se podobně jako v předchozím případě užívá názvu přívěsný vůz jen pro osobní vozy.

Název vlečník je málo známý; je naň jediný doklad z r. 1944 v Národní politice z inserátu: „Koupím vlečník k nákl. autu.“

Všechny uvedené doklady jsou teprve z doby po první světové válce. Je ovšem možné, ne-li jisté, že by se názvy vlečný vůz, vlečňák a vlečník našly už v starších pramenech, které nebyly excerpovány.

[21]Nevýhodou slova vlečný je, že má několik významů. V neodborném jazyce se jím vyjadřuje ve spojení s podstatným jménem to, co se vleče, ať jde přitom o pojem konkretní nebo abstraktní (časový). Doklady jsou dosti staré (od r. 1878); uvádím jen spojení: vlečný háv, závoj, vlečné roucho, šaty, vlečné hodiny, vlečná nálada, nuda a jiné. V odborném jazyce má přídavné jméno vlečný tyto tři významy: a) předmět vyjádřený podstatným jménem vleče něco za sebou, slouží k vlečení něčeho (tedy vlastně „vlekoucí“); b) předmět je vlečen, t. j. je tažen nějakým jiným předmětem pomocí lana, řetězu nebo jiného spojení; c) týká se vůbec vlečení, a to buď konkretně (na př. vlečná kolej), nebo abstraktně (na př. vlečné tření).

Uvedeme příklady na tyto tři významy. Některé z nich má již Kott ve svém slovníku z r. 1884. Cituji odtamtud: „Vlečný, Schlepp-. V. dráha, loď, lodice, parník, lano (viz Vlečňák), šavle, kolej, plášť, štětice.“

a) Jediné, ale ze všech spojení s adjektivem vlečný nejstarší a nejznámější je v názvu vlečná loď, vlečný parník. Je to loď (parník) s vlastním pohonem, která táhne za sebou po řece (nebo jiném vodním toku) několik velkých nákladních člunů. Kromě dokladu z Kottova slovníku máme další, z l. 1880—1940, a ovšem i doklady z odborné literatury. Jiný, cizí název, kterého se dnes méně užívá, je remorkér. V tomto významu jsou doloženy i dva lidové jednoslovné názvy: vlečňák (z novin, 1939) a vlečník u K. Čapka (1929) a v denním listě (1942).

b) Mimo spojení vlečný vůz jsou ještě tyto další názvy: vlečný terč (je vlečen letounem a střílí se na něj při cvičení v střelbě na letadla), vlečná udice (vláčí se za člunem a slouží k chytání dravých ryb v hlubokých jezerech), vlečný člun (je připojen k vlečné lodi, obyčejně s několika jinými čluny v t. zv. lodní vlek). Pro vlečný člun jsou dva doklady na kratší název vlečňák z Lidových novin (1939 a 1940).

c) Vlečné tření vzniká při vlečení jednoho tělesa po druhém, na př. u vozidel bez kol (saní). Vlečná rychlost je rychlost, s níž vlečná loď vleče čluny. Vlečný řetěz leží na dně řeky a jeho články se postupně navíjejí na otáčející se buben řetězového parníku při jízdě a zase odvíjejí a klesají na dno. Vlečná kolej je odbočná kolej, vedoucí z železniční stanice až do továrny nebo jiného podniku, známější pod kratším názvem vlečka. Vlečná jáma v hornictví je úklonná jáma pro dopravu rubaniny, materiálu i osazenstva lanovou nebo řetězovou drahou. Vlečná dráha vede po břehu řeky nebo průplavu a slouží k pohybu lidí, zvířat nebo motorových vozidel při vlečení lodí a člunů proti proudu; jiné názvy jsou vlečná stezka, lanová nebo plavební. Vlečný hák slouží u automobilu k připojení taženého vozu. Jsou ovšem ještě jiná spojení, méně běžná, a proto je neuvádíme.

[22]Není sice dobře známo, proč se v novější době zavedly druhé dva názvy, přípojný a přívěsný vůz, ale je pravděpodobné, že měla na to vliv právě ona mnohovýznamnost slova vlečný, zejména pak to, že jednou vyjadřuje to, co je vlečeno, po druhé to, co samo něco vleče (za sebou).

Tuto nevýhodu nemá název přípojný vůz, který vyjadřuje prostou skutečnost, že vůz je připojen k jinému vozidlu. Přídavné jméno přípojný má však podobně jako vlečný tři významy: a) připojující se k něčemu (konkretně i abstraktně), na př. přípojné potrubí (1885), přípojná silnice (1899), přípojná trať, přípojný vůz, vlak, přípojné vedení, přípojné řízení (právnicky) a j.; b) sloužící k připojení dvou nebo více částí téhož druhu, na př. přípojná skřínka, přípojná kolejnice; c) týkající se připojování, na př. přípojné nádraží, přípojná hodnota (v elektrotechnice). K prvnímu významu podotýkáme, že označení přípojný se zpravidla užívá k druhovému označení něčeho méně důležitého, podružného. Tak přípojná trať je vedlejší (místní, lokální) trať, která se v určitém místě připojuje na trať důležitější (hlavní). Podobně i přípojná silnice, přípojné vedení, řízení a j. Na název přípojný vůz je kromě dokladu z Technického slovníku jen jeden doklad z Lidových novin (1939): „Vozy osobní, nákladní a kotlové, vozy motorové a přípojné pro elektrické pouliční dráhy.“

 

Zbývá třetí název, přívěsný vůz. Přídavné jméno přívěsný zřejmě vyjadřuje, že něco je k něčemu přivěšeno, že s něčeho visí; předmět přitom nemusí být v poloze svislé. V archivu ÚJČ je jedenáct dokladů na spojení přívěsný vůz, sedm dokladů na přívěsný vozík, po jednom dokladu na přívěsný tendr a přívěsný domek (na kolech). Kromě těchto dokladů je ještě sedm dokladů jiných, z nichž čtyři jsou staré, jeden je z beletrie (přívěsný řetěz) a dva z botaniky. Z jedenácti dokladů na přívěsný vůz se dva týkají železniční dopravy, tři pouliční dopravy (t. j. městských elektrických drah) a pět silniční dopravy. Uvádíme ještě tyto citáty: „Vlakové soupravy jsou sestaveny z vozů motorových a přívěsných“ (o pouliční dopravě, z Dodatků k Ottovu naučnému slovníku); „Přívěsné vozy plošinové a klanicové“ (pro traktor, z inserátu v denním listě, 1940).

Vidíme, že název přívěsný vůz je nejhojněji doložen, a to jak z odborných děl (pět dokladů), tak z novin (šest dokladů). Z toho lze soudit, že se tomuto názvu dává v odborném jazyce přednost před starším názvem vlečný vůz. Přídavné jméno přívěsný má velkou výhodu v tom, že není významově tak zatíženo jako oba předchozí názvy (vlečný a přípojný). Vyhovuje i jinak významově, neboť o vozech se běžně říká svěšovati (přivěšovati, odvěšovati, rozvěšovati, po případě dokonavě odvěsiti a pod.).

[23]Místo dvouslovného názvu přívěsný vůz se užívá, jistě jen řídce, také názvu přívěs. Z pěti dokladů v archivu ÚJČ jsou dva na nákladní přívěs, jeden na dvoukolový přívěs pro generátor a dva na obývací přívěsy.

Nakonec uvedeme, jak rozlišují názvy vlečný vůz a přípojný vůz dopravní předpisy národního podniku Československé dráhy. Podle těchto předpisů se nazývá každý nebrzděný vůz nebo tendr přivěšený za poslední brzděný vůz vlečný vůz. Nejvýše mohou být přivěšeny čtyři takové vozy. „Vlečný vůz nesmí být obsazen osobami.“ Nebrzděným vozem může být i vůz s brzdami, jestliže tyto brzdy nejsou schopné činnosti. Přípojný vůz je podle předpisů každý vůz lehké konstrukce bez vlastního pohonu, který se normálně připojuje za motorový vůz.

Můžeme tedy říci, že přívěsný vůz je obecný odborný název pro každý vůz železniční, silniční nebo pouliční dopravy, který nemá vlastní pohon. Název přípojný vůz je také odborný název, ale zdá se, že není tak častý jako název první. V železniční dopravě má pak užší význam, podobně jako vlečný vůz. Vlečný vůz má pak obojí použití: v odborném jazyce je méně častý než oba předchozí názvy, zato však v hovorovém jazyce je dosud běžnější.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 1-2, s. 19-23

Předchozí Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech

Následující Jaromír Bělič: Na okraj tří výborů z Havlíčka