Časopis Naše řeč
en cz

Na okraj tří výborů z Havlíčka

Jaromír Bělič

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zdravý proces hospodářských a sociálních změn, který u nás probíhá, má zcela zákonitě za následek také silné zvyšování četby hodnotné literatury, a to nejenom nové, nýbrž i starší, neboť masy pracujícího lidu, jimž se široce otevřel přístup ke kultuře, projevují stejný zájem o naši literární přítomnost jako o pokrokový odkaz minulosti. Proto vycházejí díla českých klasiků v různých nakladatelstvích v nových a nových vydáních a v souvislosti s tím se povětšině zdokonaluje i ediční technika, jako je péče o textovou stránku, o poznámkový aparát a pod.

Zvlášť péče o textovou stránku díla při vydávání starších děl české literatury pro široké kruhy čtenářské se v posledních letech značně zvýšila, alespoň v edicích nejvýznamnějších. Opravdu dobré úrovně dosáhla zejména v Národní knihovně, vydávané z podnětu ministerstva informací a osvěty v nakladatelství Orbis, dále v Knihovně klasiků, kterou vydává Československý spisovatel, a konečně i v novém souborném vydání spisů Aloise Jiráska.

Zásady, jimiž se takové edice starších novočeských autorů mají řídit, vypracovala roku 1947 zvláštní komise při III. třídě České akademie[1] a [24]tím postavila naši ediční praxi na pevnou, možno říci vědeckou základnu. V praxi se ovšem akademické směrnice, ostatně jen rámcové, dále propracovávají a zčásti i mění, a to hlavně pokud jde o přibližování autorova jazyka v t. zv. čtenářských vydáních k dnešnímu spisovnému usu. Nejvolněji v tomto směru si počíná edice spisů Jiráskových, kde se na př. často odstraňuje zastaralá genitivní koncovka -ův, kterou autor psal podle dobové normy, a místo ní se dává dnešní koncovka (na př. chrličů, traktátů m. -ův), infinitiv na -ti se tu a tam nahrazuje běžnějším dnes tvarem na -t (na př. rozcházet, přehlédnout, vidět m. původního Jiráskova -ti)[2], někde se dokonce autorovo souvětí dělí na dvě samostatné věty a pod. Ale i v Národní knihovně a v Knihovně klasiků připouštějí se případ od případu různé odůvodněné odchylky od akademických zásad, jež dovolují vlastně jen změny pravopisné. Na př. v prvním svazku povídek Boženy Němcové, vydaném jako 22. svazek Národní knihovny Zdeňkou Havránkovou za spolupráce B. Havránka (snad nejpečlivější edice ze všech dosud vyšlých svazků NK), opravují se už i jisté jevy tvaroslovné, „kde autorka ve snaze o spisovnost dopouští se násilné hyperkorektnosti“, na př. některé tvary instrumentálu množ. čísla, některé nepřesnosti v přechodnících a pod.[3] Ve všech třech zmíněných edičních řadách jsou však úpravy povětšině prováděny s krajní opatrností, aby změna neznamenala rušivý zásah do jazykové struktury díla (jen s rozdělováním souvětí nemůžeme plně souhlasit). Stálo by ovšem za diskusi, jak daleko je tu možno jít, poněvadž úzkostlivě pietní postoj k jazykové stránce staršího spisu i tam, kde archaismy zřejmě nemají žádnou zvláštní funkci, dnešnímu čtenáři leckdy dílo zbytečně antikvuje. Máme přece zkušenosti z doby dřívější i dnešní, že autoři sami v nových vydáních svých knih často svůj jazyk opravují, přizpůsobují měnící se normě, protože chtějí, aby jejich dílo nezastarávalo. A při čtenářské edici posmrtné by tento úkol měl připadnout do jisté míry editorovi; ale editor si přece jen plně nemůže osobovat práva autora. Je jisté, že editorské zásahy nemohou být libovolné a svévolné, že se musí provádět s veškerou odbornou obezřetností a odpovědností. A tak tomu bohužel dosud vždycky není.

Vedle nejrozšířenějších edic oficiálních a polooficiálních, o kterých jsme se zmínili, vycházejí totiž u nás klasikové nebo výbory z nich také porůznu v rozmanitých vydáních jiných, do nichž však pronikají shora uvedené ediční zásady jen zčásti nebo vůbec ne. Někdy je vina i na nakladatelství, že nevěnuje edici náležitou péči. Vybrali jsme si tu pro příklad tři výbory z díla Havlíčkova, a to dvě edice Miloslava Novotného, výbory nazvané editorem „Cesta na Rus“ (vyd. ELK 1947 ve sbírce Národní klenotnice) a „Plamenem veselým“ (vyd. Brázda 1950 ve sbírce Úroda), a dále [25]„Výbor z poesie“ Havlíčkovy, uspořádaný Jaroslavem Boučkem (vyd. Mladá fronta 1951 ve sbírdce Národní klasikové). Běží nám zde pouze o kritiku, jak se v těchto vydáních zachází s autorovým textem, proto si jiných otázek všimneme nanejvýš jen mimochodem.

Co se týče obou výborů Novotného, nemůžeme souhlasit hned s tituly vymyšlenými editorem (v druhém případě je to citát z „Tyrolských elegií“), které mohou nezasvěceného svádět k domnění, že Havlíček napsal díla s těmito názvy. Budí to dojem jisté nevážnosti k autorovi a zároveň i editorské nepřesnosti. Tento dojem se pak ještě zvyšuje, když na př. v obsahu „Cesty na Rus“ zjistíme, že u „První zkoušky z československého jazyka v Moskvě“ vydavatel poznamenává, že rukopis je uložen v literárním archivu Národního musea; je to omyl, neboť tento rukopis vůbec není dochován. A podíváme-li se konečně na text obou výborů, tu se nepříznivý předběžný dojem do značné míry potvrzuje.

Z obou vydání Novotného je ovšem zřejmé, že vydavatel tu a tam sice opravdu sáhl až k Havlíčkovým rukopisům; ale že s nimi nepracoval dosti pozorně, o tom svědčí na př. fakt, že v prvním výboru otiskuje „Svátek pravoslavnosti“, „Gulaňje“ a „Kupéčestvo“ s mnohými cizími korekturami, jež činil v rukopisech před prvním otištěním v České včele (1845) patrně její tehdejší redaktor K. B. Štorch, a zvláště se zbytečnými a nesmyslnými úpravami, které tu podle svých namnoze pochybených puristických názorů výrazně odlišným rukopisem prováděl Václav Zelený, když připravoval vydání Havlíčkových spisů ve Svatoboru (1870). Na zásahy Zeleného do Havlíčkových rukopisů ostatně upozornil už Z. V. Tobolka ve svém vydání „Obrazů z Rus“ ve Světové knihovně (1904). Miloslav Novotný si jich však patrně nevšiml, proto je u něho v „Cestě na Rus“, stejně jako v prvním otisku nebo později u Zeleného, na rozdíl od vlastního Havlíčkova rukopisného textu na př. místo slova nahlížeti slovo chápati (str. 13), místo uviděl je zde spatřil (15), pozbyli (99) místo ztratili, zájmeno který atd. je často nahrazeno příslušným tvarem od jenž, kromě toho ještě Novotný sám nahrazuje na př. Havlíčkův akusativ zem, zachovaný v prvním otisku i ve vydání Zeleného, tvarem zemi (14) atd. Podobných zásahů, zajisté pochybených už proto, že pro ně není žádného důvodu nebo jsou důvody velmi problematické, mohli bychom uvésti řadu.

Je ovšem nutno konstatovat, že při pořádání druhého výboru Novotný podnikl revisi textu a novou konfrontaci s rukopisy, při níž se snažil, patrně vlivem edičních zásad akademických, rekonstruovat vlastní Havlíčkovu versi a odstranit cizí zásahy. Ale zase tu nalézáme řadu neodůvodněných a neodůvodnitelných odchylek, které se vyskýtají v knize „Plamenem veselým“ buď nově, nebo se táhnou už z výboru prvního; na př. Havlíčkova 1. osoba pl. najdeme je nahrazena druhou osobou najdete (str. 78), slovo bližších je nahrazeno slovem bližních (128), místo dostati je tu dodati (146), často je vynecháno slovo nebo i několik slov, [26]na př. na str. 85 za pracovitým mnichům má být vsuvka (v závorce) v Rusích jsou mnichové pracovití, na str. 124 za srdečnější má být ještě vzájemnější, na str. 130 místo nové a nové útisky má být nové metly a nové útisky, na str. 137 za slovem obšírnější je vynecháno a důkladnější. To je jen několik příkladů, vybraných celkem nahodile. Přitom nemluvím vůbec o nedůslednosti při změnách čistě pravopisných a o úpravách, které by se mohly vysvětlit snahou o jakési „zpřítomnění“ formální stránky textu nebo normalisaci a které by tedy mohly být sporné, jako na př. odstraňování, ovšem nedůsledné, archaické délky v slovech jinák, dvéře a pod., opravování 3. pl. pouští na pouštějí a j. Značná část výše uvedených případů vznikla ovšem patrně pouze nedopatřením a editor na nich ani nemá viny. V čísle 3—4 letošního ročníku časopisu Marginalie (str. 127) uveřejňuje totiž Novotný prohlášení, že výbor „Plamenem veselým“ vůbec neprošel jeho korekturami. Odpovědnost padá proto na nakladatelství, jež mu nedalo korektury provést. A nelze ovšem nakladatelství omlouvat, jak ve svém prohlášení činí Novotný. Zejména pak padá odpovědnost na nakladatelského redaktora edice, jenž má i po této stránce zajišťovat úroveň knih, které nakladatelství vydává.

Ještě hůře než s prózou je tomu v obou edicích Novotného s Havlíčkovými verši, neboť verš je na změny mnohem citlivější. Po této stránce má řadu nedostatků již souborné vydání Havlíčkových básní, pořízené Novotným už před válkou („Kniha veršů“, 2. vyd. v Družstevní práci r. 1938). Většina těchto závad se objevuje i v obou výborech, o kterých píšeme, avšak — zase vinou nakladatelství — zmnožena ještě o závady nové[4]. Na př. v „Dumce na Batelovském vrchu“ (7) odstraňuje Novotný archaické dlouhé í v adjektivu šírá v 3. verši druhé strofy, ačkoli délka je tu vázána rýmem zejména s prostírá v 6. verši téže strofy, ale i s umírá — pozírá ve strofě první, dále umírá — zavírá ve strofě třetí, opírá — lýra ve čtvrté a umírá — pozírá v páté);[5] podobně v básni „Zdvihni se, zdvihni“ (10) je v 3. verši znění odmyká místo Havlíčkova odmýká, ačkoli je spojeno rýmem s Blaníka. Přitom v próze, kde je to méně potřebné, zachovává se často délka na př. v slovech samovár, čáj, cár a j. V posledním verši třetí strofy básně „Do památní knihy v Bukovině v Tatrách“ (8) je změněna Havlíčkova podoba veliký ve velký a tím je změněn šestislabičný verš, pravidelný jinak v celé básni, na pětislabičný; podobně v třetím verši epigramu [27]„Člověk“ (48) vypustil editor slovo jen (za slovem jmění), rovněž nezbytně nutné pro rozměr verše. Naopak zase v epigramu „Nové kacířství“ (33) je nahrazena lidová podoba jabko podobou jablko a v epigramu „§ 1.“ (45) změnil Novotný Havlíčkovu licenci spravednosti na spravedlnosti, čímž z osmislabičných veršů jsou neorganicky udělány devítislabičné. Dále na př. v posledním verši 33. strofy „Krále Lávry“ (227) nahrazuje editor Havlíčkovo znění rozešlo se v lid zněním rozneslo se v lid, v posledním verši 11. strofy druhého zpěvu „Křtu svatého Vladimíra“ (238) je singulár ve fabrice místo Havlíčkova plurálu ve fabrikách, v 19. strofě třetího zpěvu (246) je slovo soudu místo Havlíčkova svodu (… a dle „ostatních zákonů“ svodu hrdelního…; roz. „kodexu“). Atd. Vypočítané případy představují zase jen zlomek rozmanitých změn a omylů, jež nacházíme téměř na každé stránce. Kromě toho pozměňuje vydavatel názvy epigramů, dva epigramy se společným titulem neústrojně spojuje v jeden („Důkaz subjektivní“, str. 26; v orig. „Důkazy…“), bezdůvodně přehazuje všechny epigramy jinak, než jak je uspořádal sám autor, verše, u nichž Havlíčkovo autorství je nejisté (epigram „U hrobu ponocného“, str. 48), otiskuje beze všeho mezi ostatním dílem atd. A poněvadž nebyly provedeny korektury sazby, celý výbor „Plamenem veselým“ jen se hemží i zcela zřejmými chybami. Na př. v titulu „Písně věnované… Šotku“ (13) je blahodárnému Šotku místo blahorodému, oddíl milostných básní je v obsahu správně označen Z veršů milostných, avšak na str. 17 má titul Z veršů minulosti; atd.

Ale abychom se dostali k výboru třetímu, Boučkovu, pro jehož techniku je těžko najít přiléhavé označení. Vydavatel zde při pořádání vůbec nesáhl k rukopisům, nýbrž slepil svůj výbor z edicí starších, totiž z I. svazku Quisova vydání „Spisů Karla Havlíčka“ (1906) s přihlédnutím k Novotného „Knize veršů“ Havlíčkových (viz výše), aniž ovšem vůbec své prameny udává. Ale usvědčuje ho ediční technika, a zejména chyby obou předchozích editorů, jež při povrchnosti, s kterou dělal své vydání, neopravil ani tam, kde to bylo nasnadě. Na př. v „Křtu sv. Vladimíra“ se zcela řídí edicí Quisovou, t. j. jsou zde odstraněny archaické délky v případech jako cár, kůře (40), ráděj (18) atd., Havlíčkova podoba čekoláda je změněna na čokoláda (17), přitom však se zcela nemístně zachovává archaický pravopis na př. v slovech assekurace (25), kamarilla (46), zákonník (28), ba chybně se píše i čimborasso (46) místo Čimboraso, Jezovité (46) místo jezovité atd. Podle druhé edice zase na př. uvádí editor mezi epigramy také dvojverší „Hradištští jezoviti“ (99), které Havlíček jako dvojverší nikdy nenapsal a jež existuje toliko u Novotného v „Knize veršů“ (113). To všechno však jsou poměrně jen drobnosti. Horší je, že Bouček rozmnožuje chyby svých předchůdců tak, že (hlavně asi od poloviny knihy) úplně rozrušuje jednotlivá Havlíčkova básnická čísla. Na př. „Citlivou večerní“ (81) místo Na lavičce pod okýnkem začíná Tak na lavičce… (to tak platilo snad písařce, které diktoval) a nečlení vůbec tuto báseň na strofy, kromě toho v ní [28]přehodil verš 11 a 12 a ve verši 6 změnil znění špoulil na špulil; to jsou případy jen z jedné krátké básně. Jinak na př. v básni „Tys bratr náš“ (82) porušuje rozměr prvního verše čtvrté strofy tím, že místo vlastenské dává vlastenecké, v epigramu „Pomněnky“ (100) mění na konci třetího verše slovo vzpomínám ve vzpomenu, ačkoli je vázáno rýmem se slyšívám z prvního verše, pod titulem „Originálnost“ (125) nemá vůbec příslušný Havlíčkův epigram (Připodobníme, pane švaře…), nýbrž jen motto k němu, biblický citát, otištěný jakoby ve verších, a vlastní epigram je bez titulu až na str. 126 za epigramem „Obrácený svět“. A nejrůznějších závad je více. V některých případech se verše Havlíčkovy chybami vydání staly prostě čtenáři nesrozumitelnými, neboť editor změnil na př. začátek epigramu „Ecclesia militans“ (100), Proti církve protivníkům, | bezbožným akatolíkům… (t. j. nekatolíkům, odpůrcům katolicismu), na nesmyslné spojení … bezbožným a katolíkům…, v prvním verši epigramu „Kupecká výstraha“ (105) má místo Havlíčkova znění Lojolovi dědicové… (t. j. jesuité, dědicové Ignáce z Loyoly) absurdní změnu v Lojolové-Dědicové…, název epigramu Erdengötter (bohové zemští, pozemští) změnil na Erdengütter (113) a první verš zde jistě jenom nedopatřením, avšak příznačným pro celé toto vydání, zní Vidím mezi pánbíček a knížaty místo … pánbíčkem… atd., atd. Je to tedy edice vysloveně špatná a je na ní kromě dobrého Fučíkova článku o Havlíčkovi z r. 1939, adaptovaného na předmluvu, a kromě velmi pěkného papíru slušné jenom to, že Bouček (stejně jako Quis) vytečkovává v „Křtu sv. Vladimíra“ naturalistické výrazy, které Havlíček plně vypisoval. U tohoto výboru ani nemůže editor odpovědnost za chyby svádět na nakladatelství, neboť odpovědným redaktorem sbírky, v níž knížka vyšla, je on sám.

Úroveň všech tří výborů, které jsme zde probírali, opravdu nesnese srovnání s dobrými edicemi, o nichž jsme se zmínili na počátku. Je to svědectví, že zvýšenému zájmu vzrůstajících řad čtenářských o vynikající plody starší národní kultury zatím ještě vždycky neodpovídá zvýšená péče o jejich vydávání. A na to je třeba dát pozor. Čtenáři jistě mají právo žádat, aby jim za jejich peníze klasická díla české literatury nebyla dávána v podobě zmrzačené něčí nedbalostí nebo snad i neschopností. Vydávání klasiků již přestalo být otázkou nakladatelské spekulace. Ještě je třeba, aby se v plném rozsahu stalo poctivou a odpovědnou službou lidu.


[1] Viz Věstník ČAVU, roč. LVI, str. 64n.

[2] Uvedené příklady jsou namátkou vybrány z nového vydání 1. dílu „Bratrstva“ a 3. dílu „Mezi proudy“.

[3] Viz poznámky vydavatelčiny v uved. svazku NK, str. 305.

[4] Dále si všímám jen výboru „Plamenem veselým“, poněvadž zde je veršů více než ve výboru prvním. Čísla v závorkách za příklady znamenají strany v této knize; je-li číslo vytištěno kursivou, znamená to, že v předválečné „Knize veršů“ měl Novotný znění správné, takže je možno předpokládat, že nynější závada by se neobjevila, kdyby nakladatelství bylo dalo editorovi provést korektury.

[5] K tomu délka šírý je v obrozenské době zcela obvyklá u všech básníků (Mácha, Čelakovský a j.) a má svou tradici v básnickém jazyce až do Vrchlického. Upozornil jsem na to a zároveň i na jiné ediční nepřesnosti Mil. Novotného jako vydavatele Čelakovského již před lety (1939; v. Slovo a slovesnost 5, 217-219). BHk

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 1-2, s. 23-28

Předchozí Eduard Prandstetter: Vlečný, přípojný, přívěsný

Následující František Váhala: Zlepšujeme vyučování mateřštině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1