Časopis Naše řeč
en cz

K jazykovému zeměpisu Čech

Jaroslav Voráč

[Články]

(pdf)

-

Typy hdo, ňehdo a kroš, kranát v českých nářečích jihozápadních

Ve spisovné i obecné češtině a ve většině nářečí v Čechách vyslovuje se k v poloze před párovou znělou souhláskou jako g; tedy na př. slova kdo, ňekdo, kde, kdepak vyslovují se gdo, ňegdo, gde, gdepak. Je [16]to novější české g, které vzniklo v době historické spodobením k s následující znělou souhláskou. V části českých nářečí jihozápadních se však u starší generace vyslovuje jako h nebo znělé třené ch (tuto hlásku slyšíme obecně v češtině na př. ve spojení abych byl a označujeme odborně literou γ). Ve shodě s naším Dotazníkem pro česká nářečí jihozápadní přepisujeme obojí výslovnost (znělé h i znělé ch) jen jako h, a to u všech dokladů, jež nebyly přímo na místě ověřeny; píšeme tedy hdo, ňihdo, ňehdo, hde, ňihde, ňehde, hdepak, hda, hdapak, hdi, ňihdi, ňehdi, ňihda a podobně.

O vzniku tohoto h a znělého ch (γ) v souvislosti se spodobou vykládá Trávníček v Příspěvcích k dějinám čes. jazyka (Brno 1927, str. 7n., 14n.). Obdobně jako při změně kt > cht (dochtor) vznikla ve skupině gd místo znělé ražené souhlásky g před znělým d znělá souhláska zadopatrová třená γ. Takto vzniklé γ (γde) se dílem zachovalo do dneška, dílem se změnilo v h (hde). Změna kt > cht je stará; její doklady sahají až do XIV. stol.[1] Obojí výslovnost (h i γ) dosvědčují doklady, které jsme zaznamenali při přímém výzkumu: chodí hijtu, má hdi; ňeγdo bi moch, ňeγdo ne (Kanice, Domažlicko); hdež je tu kovář (Zdíkov, Prachaticko); něγdi špatňe, ňeγdi dobře (Staňkov, Horšovotýnsko). Někdy kolísá výslovnost také mezi g a h u téže osoby: hde holt bəli ďifčata proti von se ptal, gdo jim dal to seno (chalupnice 70letá, Tlumačov, Domažlicko).

Jiné doklady z jihozápadních nářečí jsou na př. z Přešticka hdibi, hdiš, hdejakej, hdekerej (Čmeliny); ve složeninách málohdi (Postřekov, Domažlicko); ledahdo, ledzhdo, hdehdo (Vel. Bor, Strakonicko); porůznu z celé oblasti jihozápadní je doloženo hbel, hbelík, častěji bel, belík [obyčejně ve významu „máselnice“: vrťet (v belíku) = „stloukat máslo“]; doloženo též ve jménech pomístných Na hbelích (Plzeňsko), louky Ve hbeli (Hlasivo, Táborsko) a ve jménech místních pudeme do Hbela (Měčín, Přešticko) a také do Hdíňe (= do Kdyně, Domažlicko, Klatovsko); jednou doloženo v předložce u nejstarší generace šel h bratrovi (Třemošná, Plzeňsko).

G se v těchto nářečích nevyslovovalo vůbec a v cizích slovech bývalo za ně k. Výrazný je tento jev dosud na dvou úsecích jihozápadní oblasti (na mapce čára č. 2), převážně však už jen u staré generace. Vyslovuje se tedy kroš, kranát, akent, Kusta, Krekor a slova, jež měla dříve k, si je zachovávají, na př. krejcar proti obecně českému grejcar.

Z jiných dokladů ověřených nebo zjištěných při dnešním novém výzkumu uvádíme na příklad z Chodska: sloužəl u drakounú (Draženov), takovej enčpíkl, umí neš anklicki (St. Klíčov), to je jako s kopi kroš, ňáká lekrace (Mrákov); z Horšovotýnska: u ťich kranatírú (Všekary); z Přešticka kuma, kimnázijum (Skočice); ojediněle z Klatovska: von kách[2] umřel (Strážov), svatej Volfkánek (Chudenice); ze Sušicka po vakacích (Chotěšov); ze Stach a příslušných osad: skruntovala sem, celej vakon, jak sou ti karáže, vona (nevěsta) bila s kruntu, na kaleríji, to holt si nehdo skust, vi zbíráte trakedíje; z jižního Strakonicka (Volyňska) mám fotekrafíji, von nás sfotekrafoval, kranáti mají vojáci (Úbislav). Stejně se vyslovují i slova nově užívaná: brikátník (Skočice, Přešticko); na brikádě, nemám aňi hda si jít pro lekitimačku (Stachy); celej kontinkent, kontinkentu dva metráki vosumdesát (Zdíkov, Prachaticko); je sem delekovaná (Vacov, Volyňsko).

 

Toto nářeční k je někdy bez pochyby přímo za cizí k, a to ve slovech přejatých z německých nářečí, která mají k proti spisovnému německému g (srv. kvalt, kvér)[3]; přesto však hojné jihočeské k vzniklo nejspíše nahrazováním cizí hlásky, která se ve slovech domácích zpravidla nevyskytovala, neboť jde o slova přejatá až po změně g > h. O tom svědčí na př. slovo Krekor přejaté z latiny, kde se g vyslovovalo.[4]

První zeměpisné vymezení jevu hde, ňehde podává V. J. Dušek[5], druhé B. Havránek[6], který tímto znakem (spolu s jinými) zároveň vymezuje skupinu nářečí jihočeských. Naše mapka podává zeměpisný obraz obou jevů, jak je zachytil Dotazník pro česká nářečí jihozápadní v roce 1947 (ot. 7, 8), a to pro každý jev jako celek.

[17]

Poznámky k oběma jevům.

Čís. 1 (hdo, ňihdo atd. / gdo, ňigdo).

Podoba hdo přesahuje rozptýleně zakreslenou hranici podle celé délky směrem severovýchodním, a to dosti výrazně a hluboko do středočeské oblasti (naznačeno šrafováním); ale už jen u staré a nejstarší generace. Je též na ostrůvku stříbrském na Plzeňsku. Vedle slov hdo, ňihdo atd. zachovává se zvláště u staré generace podoba s h ještě u slov ňehdeš, ňehdiš (Hlohová, Horšovotýnsko), ňihdáš, ňihdíš (Draženov, Domažlicko), já ňihdeš nebila (Javorník, Sušicko), hdeš ste lítali (Stachy), hdaš začneš (Trhové Sviny). V jižních Čechách, zejména v oblasti od Strakonicka až na Budějovicko a Třeboňsko, vyskytují se hojně podoby nehdo, nehde, nehdi (nehdí), nehda (nehdá), na př. nehde neco sme minouli, ruksok nehdo vzel (Úbislav, Volyňsko). Vedle toho jsou ovšem po celé oblasti jihozápadní podoby do, de, ňedo, ňido, ňedi, ňida (ňidá) atd.; u mladší generace samozřejmě obecně české gdo, ňegdo, jež za čarou převládá.

[19]Na Humpolecku, Kamenicku a Ledečsku objevují se u staré generace podoby gro, ňegro, ňigro, gre, ňigre, ňegri.

Tvaru hdi, di se užívá hojně v jihozápadní oblasti ve významu „když“: tu písničku sem já složila, hdi mi bilo dvanác let (Stachy); dopa bi nešel, di je mladej, k muzice (Strážov, Klatovsko). — Z Domažlicka, jižního Plzeňska, Nepomucka a Blatenska zaznamenáváme změnu slova: „místo ňihdo užívá se žádnej“.

Čís. 2 (krejcar, akent atd. / grejcar, agent).

Ve vymezených oblastech, zejména na Chodsku, pak na Sušicku, Horažďovicku, Strakonicku, Volyňsku a Prachaticku je zachycena výslovnost krejcar atd. výrazně na všech slovech, která dotazník sledoval; méně výrazným, avšak souvislým pásem přechází potom na jihozápadní Budějovicko. Vně vymezených oblastí objevuje se takové k- velmi řídce, obyčejně jen v jednotlivých slovech; poněkud markantněji na Milevsku a Táborsku. Z oblasti horažďovické přechází tento jev výraznějšími stopami přes Přešticko do oblasti plzeňské a odtud na Kralovicko a Manětínsko. Na Rakovnicku vyskýtá se takové k- téměř už jen ve jménech Kusta a Krekor stejně jako na Třeboňsku a Jindřichohradecku.


[1] K tomu dále Trávníček, Historická mluvnice čs. str. 122n., 165; přehledně Hujer v Čs. vlastivědě III, 31n. tam i další literatura.

[2] Z německého nářečního gach (= náhle).

[3] K tomu B. Vydra, Popis a rozbor nářečí hornoblanického, Praha 1923, str. 14; tam i další doklady slov přejatých z němčiny: líkr, zalíkrovať, konc (= ganz) atd.

[4] Trávníček, Historická mluvnice čs., str. 124, 125.

[5] Hláskosloví nářečí jihočeských I, Praha 1894, str. 30.

[6] Česká nářečí v Čs. vlastivědě III, Praha 1934, str. 138, 151.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 1-2, s. 15-19

Předchozí František Ryšánek: Podfuk. Foch

Následující Eduard Prandstetter: Vlečný, přípojný, přívěsný