Výrazivo a jiná jména na -ivo

František Svěrák

[Articles]

(pdf)

-

V 23. ročníku Naší řeči (r. 1939) na str. 191—2 uveřejnila dřívější redakce článek, v němž se staví odmítavě k slovům výrazivo (= soubor výrazových prostředků), doporučivo (= doporučené dopisy), kolejivo (= skupina ocelových součástí železničního svršku) a loživo (= materiál určený k úpravě lože i podloží pro pražce v koleji). Tím se octla v rozporu s jiným autoritativním poučením o spisovné češtině. Tak Příruční slovník jazyka českého (značka PS) přijímá slova doporučivo, kolejivo a loživo (k písmenu v ještě nedospěl), Vášův-Trávníčkův slovník (značka VT) uvádí slova doporučivo a výrazivo. Trávníček ve své Mluvnici spisovné češtiny I, 301 uvádí slovo výrazivo a v jeho Úvodu do českého jazyka je slovo výrazivo organickou součástí jeho odborné mluvy. Už předtím soustavně užíval slova výrazivo V. Flajšhans, který je asi jeho tvůrcem; našel jsem je v jeho článcích v Naší řeči 1923, str. 259 a 1927, str. 64 a v jeho knize Náš jazyk mateřský na str. 190, 245, 257. Soustavně ho užívá nyní ve svých pracích také Ad. Kellner.

Je tedy potřeba vrátit se k této nedořešené otázce nových podstatných jmen na -ivo, a to tím spíše, že V. Šmilauer hájí názor vyjádřený v uvedeném článku NŘ. Můj původní příspěvek o této otázce byl totiž podroben vnitřní diskusi v redakci a ta mě přiměla k tomu, že jsem svůj původní článek zčásti pozměnil a připojil stanovisko V. Šmilauera; uvádím také názor B. Havránka, který do této diskuse zasáhl. Protože probírám tuto otázku šíře, mohu také doplnit článek v NŘ 1939 novými doklady a přesnějším určením stáří některých slov. Uvádím také nářeční materiál, protože obsahuje mnoho zajímavých dokladů a staví nás někdy před otázku o původu některých slov. Vždyť už B. Havránek v NŘ 1918, 162 n. při řešení otázky o poměru slov topivo a palivo mluví o možnosti původu slova topivo z moravských nářečí. A snad i jinak přijde čtenářům vhod materiál, který jsem nasbíral.

Jména na -ivo zpravidla označují nějakou látku a někdy v nich proniká význam hromadný. Podle obsahu se dají rozdělit na pět skupin.

1. Některá vyjadřují výsledek činnosti příslušného slovesa: pletivo, pečivo, zdivo, řezivo, tkanivo, mlezivo (= první mléko po otelení [162]krávy; srov. staročes. mlézti = dojiti), těživo (= vytěžená hmota: VT), žnivo (= co se žne; VT nářeč. z Herbena).

2. Jiná jména na -ivo označují látku, která slouží k nějaké činnosti. Běžná jsou jména barvivo, hnojivo, krmivo, kuřivo, léčivo, oběživo, osivo, palivo, předivo, stavivo, stelivo, střelivo, svítivo, topivo, vařivo, vazivo. Řidší jsou odborné názvy balivo, cedivo (= hmota vkládaná do filtru; PS i VT), cídivo (VT), dlaždivo (PS), chladivo (= chladicí látka; PS i VT, techn.), klenivo (= klenbové stavivo), mazivo (= hmota na mazání strojů), pojivo = spojivo (= co pojí; PS i VT, techn.). Velmi řídká nebo ojedinělá jsou slova doutnivo (= kuřivo; PS z Herrmanna), hasivo (= látka na hašení; PS i VT, zastaralé), hořivo (= co může hořet; PS z Holečka), myslivo (= látka k přemýšlení; VT), nosivo (= kroj; VT z Kollára). Hovorová jsou slova čtivo (= četba; PS i VT; familiární), četivo = čtivo (PS i VT z Masaryka a Čapka-Choda), pitivo, šativo (mám doklad z hovorové mluvy brněnské a podle rukopisné práce z lidové mluvy na Frýdecku). V lidové mluvě na Kyjovsku jsem slyšel slova sladivo (= čím se sladí), krytivo (= krytina na střechu), kvasivo (= vinné kvasinky), plativo (= peníze), šitivo (= co se šije), trživo (= co nese hospodyně na trh). Od jedné stařenky ze Svatobořic jsem slyšel slovo mísivo (= těsto). PS i VT uvádějí z Holečka nářeční slovo jezivo (= jídlo).

Jak je vidět, náleží spisovná slova této skupiny (barvivo, kuřivo…) většinou do novější terminologie technické a řemeslné. — V hanáckých nářečích máme místo nich většinou podstatná jména slovesná: zelený hnojení, krmení, kóření, dláždžení, mazání, topení, pití; z různých míst na Slovácku znám slovo vářa, Bartoš uvádí ve své Dialektologii II, 209 z Jevíčka podobu vař (= vařivo) a ve valašské povídce J. M. Slavičínského „U Křúpalů“ jsem našel mužské podstatné jméno stel (= stelivo). Přitom však na Kyjovsku jsou i v lidové řeči slova krmivo, kuřivo, dláždživo, topivo; vedle pitivo (= co pijí lidé) je tam pití || nápoj (= co pije dobytek). Ale stará jsou slova předivo, palivo a svítivo. — Slovo předivo je i v jiných slovanských jazycích, palivo je dobře doloženo ve starší češtině, na př. z bible Benátské a odjinud (srov. B. Havránek v NŘ 1918, 162 n.), a slovo svítivo jsem slyšel ve staré písni na Podluží: Já bych ťa ráda do našéj síňky pustiu̯a, ale nemáme v našém domečku svítiva.

3. Tvoření jmen nástrojů na -ivo je dnes neživé. V dnešním jazyce spisovném zůstalo jen kladivo. Patří sem i starší české a nářeční křesivo (= nástroj a látka na křesání), které jsem našel v dramatě Tragedie neb hra žebračí z r. 1619 a v připomenuté valašské povídce „U Křúpalů“; od jedné stařenky z Bučovicka mám docela popis takového starého křesiva. Dále sem nutno zařadit staročeské ohnivo (= křesadlo), které mám z Boccacciovských rozprávek Hynka z Po[163]děbrad. Ve východomoravských nářečích a ve slovenštině je ohnivo ve významu „článek řetězu“ a má k sobě i zdrobnělinu ohnívko.

4. Většinou nová jsou jména látek určených k nějakému zpracování. Běžná jsou slova melivo, učivo, méně časté je cvičivo (= cvičebná látka; VT a NŘ na uv. m.) a čistě technické jsou výrazy krušivo (= ruda na krušení; PS i VT, hornické), vodivo (= materiál k stavbě elektrických vedení; NŘ na uv. m.). Nářeční je sadivo (= polní rostliny, které se sázejí; PS a sám je znám z Kyjovska).

5. Význam „materiálu ve větším množství“, který proniká u některých jmen v předešlých skupinách, tvoří plně obsah odborných slov doporučivo, kolejivo, loživo, výrazivo a nářečního lučivo (PS ze Staška). Slovo doporučivo je tvořeno ze základu slovesného složeného s předponou, ale to už jsme viděli i u slov osivo a oběživo; není to tedy tvoření ojedinělé. Jména kolejivo, loživo a výrazivo jsou tvořena ze jmen. Jen u jména lučivo jde o význam čistě hromadný, u ostatních jmen nikoli. Vlastně ani výrazivo nemá význam v pravém smyslu hromadný, jak správně v diskusi připomněl B. Havránek. Výrazivo značí soubor výrazů, výrazových prostředků, t. j. slov, frází atd. Hodí se dobře do jazykových výkladů tam, kde se mluví o jazyce jako o celku. Vášův-Trávníčkův Slovník uvádí ještě adjektivum výrazivý, které má význam „bohatý na výrazivo, výrazově vyspělý (o jazyce)“. Ve svém Úvodě do českého jazyka mluví Trávníček o výrazivosti jazyka a rozumí jí vyspělou schopnost jazyka vyjadřovat lidské myšlení. Adjektivum výrazivý a substantivum výrazivost jsou jenom slovotvorným protějškem k substantivu výrazivo. Konečně nutno mít na paměti, jak připomíná B. Havránek, že slova výrazivo je potřebí a že je úlohou terminologie a filologů, aby k této potřebě hleděli. Proto nutno slovo výrazivo přijmouti.

Naproti tomu V. Šmilauer usuzuje takto: 1. Odborná řeč usiluje mnohem více než jazyk lidový a i než jiné vrstvy spisovného jazyka o významovou specialisaci jistých slovotvorných způsobů. Tuto tendenci, směřující k větší přesnosti a jasnosti názvoslovné, třeba podporovat. 2. Přípona -ivo je v odborném jazyce neživá ve významu výsledků činnosti (pletivo, pečivo…) a nástrojů (kladivo…); živá však je pro pojmenování hmot podle určení (melivo, cvičivo, učivo…), a zvláště pro pojmenování spotřebního materiálu (barvivo, hnojivo…). Vychází se při tom ze sloves bez předpon. 3. Naproti tomu je slovo výrazivo podle významu hromadné a je tvořeno ze substantiva. Ve spisovné češtině pro hromadný význam na -ivo bezpečných dokladů nemáme, na rozdíl na př. od polštiny. Jména loživo a kolejivo nejsou čistě hromadná: loživo není soubor loží, nýbrž materiál určený k úpravě železničního lože; kolejivo není soubor kolejí, na př. ve stanici (tomu se v odborném železničním názvosloví říká sou[164]kolejí), nýbrž součásti, z nichž se koleje budují (t. j. kolejnice a ocelové součásti je spojující). 4. Svým tvořením i významem je tedy slovo výrazivo v odborném názvosloví isolováno. K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že od abstrakt jména hromadná netvoříváme. Stačí „výrazové prostředky“; kdyby pak bylo nutné jméno hromadné, potom „výrazoví“ jako „lanoví“ (= soubor lan).

K vývodům V. Šmilauera připomínám stanovisko B. Havránka, že význam slova výrazivo není v pravém smyslu hromadný, aby se nedal postavit vedle slov loživo a kolejivo. A dodávám, že představa jistého množství látky u jiných jmen na -ivo přirozeně vedla k významu „soubor něčeho“, tedy k významu, který je blízký hromadnému, ale výrazivo je v jistém smyslu materiálem jazyka, jazykových projevů — právě Stalin ve svém geniálním příspěvku srovnává slovní zásobu se „stavebním materiálem“ pro jazyk. Nakonec se tedy celá diskuse redukuje na otázku, zda lze připustit v jazyce odborném tvoření jmen příponou -ivo také ze substantiv. Proti zápornému stanovisku V. Šmilauera soudím — v souhlasu s jinými filology (zejm. Trávníčkem, Kellnerem, Havránkem) —, že takové tvoření jmen je nutno připustit, poněvadž vývoj této slovotvorné kategorie jmen sem dospěl.

Naše řeč, volume 34 (1950), issue 9-10, pp. 161-164

Previous Zemřel Václav Flajšhans

Next Jaroslav Voráč, Bohuslav Havránek: K jazykovému zeměpisu Čech