Stručná mluvnice slovenská pro Čechy

Kvido Hodura

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dr Václav Vážný: Stručná mluvnice slovenská pro Čechy. Druhé vydání. Vydala Československá společnost nákl. Komenia, Praha 1948, 192 str., 54 Kčs.

Poměr češtiny a slovenštiny zaměstnával mysli našich politiků i filologů po celé století. V jeho vývoji se zřetelně rýsují tři období. První období začíná vznikem spisovné slovenštiny ve čtyřicátých letech minulého století (nepočítáme-li nezdařený pokus Bernolákův z konce 18. století) a sahá až do konce první války 1918, kdy byli Slováci osvobozeni a vytvořili s Čechy společný stát. V tomto období vznikaly a zápasily mezi sebou rozmanité názory na vzájemný poměr obou jazyků i národů.

Druhé období je období první republiky Československé. Je charakterisováno jedinečným rozmachem slovenské školy, novin, knihy a divadel. Možno říci bez nadsázky, že se teprve tehdy naučil spisovné slovenštině celý národ slovenský. Existence spisovné slovenštiny se utvrdila hlavně rozsáhlou sítí slovenského školství. Oficiálně se však mluvilo o jazyku československém ve dvojím znění, českém a slovenském, ale toto řešení neuspokojovalo. Naopak, vytvářelo se ovzduší nespokojenosti a Slováci se nemohli ubránit pocitu útlaku. Ani na jedné, ani na druhé straně si nikdo neuvědomoval, anebo alespoň ne dost jasně, hospodářský základ této nedůvěry. Češi hospodářsky vyspělejší nezbytně utlačovali slabší Slováky a nic, nebo téměř nic, nepomáhala upřímná náklonnost, jíž nebylo nedostatek v řadách české inteligence. Z této situace nebylo jiného vyváznutí než zavedením řádu socialistického. A o to byl učiněn pokus hned po druhé světové válce v roce 1945 a realisován zejména po únorových událostech v roce 1948.

Tím vstupuje poměr Čechů a Slováků do období třetího, období, jež vytváří a prožívá naše generace. Hned v roce 1945 byla jednoznačně prohlášena svéprávnost a úplná samostatnost Slováků. Nemluví se už o národě československém, nýbrž o národech dvou, českém a slovenském. Zaváděním socialistického řádu odstraňuje se hospodářský útlak a zároveň se tvoří nezbytné předpoklady pro zdravější, upřímnější ovzduší mezi oběma jazyky i národy. Snaha odlišovat se od češtiny, přirozená v období minulém, ustupuje úsilí o sblížení obou jazyků, jež jistě přinese užitek oběma národům.

Jedním z prostředků, které mohou napomáhat tomuto sblížení, jsou jistě také mluvnice české pro Slováky a ještě více dobré mluvnice slovenštiny pro Čechy. Už v roce 1919 vyšla mluvnice pro Čechy i Slováky od V. Ertla, ale tato jistě dobrá kniha neměla valného úspěchu právě pro onen neupřímný a nedůvěřivý poměr mezi Čechy a Slováky.

Nyní vyšla péčí Komenia v druhém vydání Stručná mluvnice slovenská pro Čechy od prof. V. Vážného. Autor její je jistě [176]povolaným znalcem slovenštiny jak pro své zkušenosti učitelské z dob svého působení na universitě bratislavské, tak jako úspěšný organisátor dialektických výzkumů slovenských. Jeho Stručná mluvnice není zatížena vědeckými výklady, a přece její solidní vědecký základ je patrný z výběru, uspořádání i podání látky. Po krátkém úvodě, zasvěcujícím do otázky o poměru slovenštiny k češtině, následuje kapitola první, o hláskosloví. V ní se vykládá o pravopise, výslovnosti, samohláskách i souhláskách, a hlavně je v ní podrobný a přehledný výklad o důležitém jevu slovenském, totiž o rytmickém zákonu dlouhých samohlásek (zakládanie a pod.). Ještě bychom si tu přáli důraznější poukaz na významotvornou povahu slovenské kvantity, což je vedle stejných poměrů přízvukových neobyčejně mocným poutem obou jazyků, a to nejen theoreticky, nýbrž i prakticky, neboť shoda v přízvuku i kvantitě silně usnadňuje vzájemné porozumění. Oč obtížnější je dorozumění s nářečím lašským právě pro nedostatek kvantity!

Druhá kapitola jedná o kmenosloví. Zvláště se probírají ženská jména osobní a přídavná jména odvozená od podstatných jmen mužských na -an: mešťan, meštiansky, Skaličan, skalický a pod.), podstatná jména na -ík, -ik a koncovky -ícky, -ický, jména jako čeština, slovenčina, přídavná jména na -ný (čes -ní), jako pekný, jarný atp., tvoření druhého stupně příd. jmen. Postrádáme tu komparativ adverbií, jako vlídnejšie, drahšie a p.

Tvarosloví je probráno běžným a osvědčeným způsobem. Nejprve vzory, pak jména jimi se řídící a jednotlivé příklady. U číslovek pohřešujeme poznámku, že tvar dvaja, traja je pro osoby a ne pro zvířata (dvaja žiaci, dva kone). Ke vzoru rozumieť se připletly omylem sazečovým některé tvary vzoru prosiť. Pečlivě je přihlédnuto ke tvarům od češtiny odchylným: gen. sluhu, ak. pl. sluhov, tvar zájm. -ň i pro rod střední, tvar kolien, ne kolenou, mestá (čes. města), sestár (sester), matkin atp. Jistě by neškodilo vytknouti tyto odchylky i význačnějším tiskem. Velmi důkladně je probráno sloveso a vhodně je předeslána výkladům o jednotlivých vzorech obecná část o jednoduchých i složených tvarech slovesných.

Kapitola o slovech nesklonných si všímá příslovcí, předložek a spojek. Případně je vytčen zvláštní způsob spojování předložek se zájmenem: cezeň (čes. přes něj), nadeň (č. nad něj), předeň (č. před něj), jakož i způsob kombinovat předložky, známý ostatně i v češtině: zpopod dverí, zponad dverí, zpopri domu, pomedzi zlých ľudí atd. Mezi příslovci pohřešujeme velmi běžné iba (jen) a mezi spojkami srovnávací ani (jako): letí ani strela a p.

Skladba nepřináší mnoho, protože je shodná s češtinou. Důležitá je shoda příčestí min. v přísudku s podmětem stř. rodu, jako jablká rástly, [177]a způsob oslovování, známý také z českých nářečí, jako „vy ste, matka, boli vždy taká dobrá!“ nebo „slečna, či ste čítali tú knihu?“

Nejpěkněji uspořádaná a nejpečlivěji vybraná je část lexikální. Zásoba slovní se dělí na slova typicky slovenská — ne původem, jsou tam i slova z němčiny (garbiar z Gärber, fašiangy z Fasching), latinská, jako atrament (inkoust) a j. Slovo mačka (kočka) je známé také v srbocharvátštině. V druhé skupině jsou slova původu maďarského (banovať, gazda, gazdiná, chýr, kantár, kočiš, stejně jako české kočí z maď. kocsi [srov. Ertl, Naše řeč IX, 129n.]). Třetí skupina zahrnuje slova původu německého (lojtra - žebřík, olovrant z něm. Halberabend [sr. Ryšánek, Naše řeč XIX, 286n.]) a konečně čtvrtá obsahuje slova původu rumunského (bača, bryndza, koliba a j.).

Knihu uzavírá 25 pečlivě vybraných ukázek ze slovenské literatury starší, nové i nejnovější. Některé z nich jsou zajímavé a poučné také pro dějiny československého poměru (Samo Chalupka, Bolo - bude, Janko Jesenský, Modlitba jedna, Hodža, Československý rozkol a j.). Ukázky jsou opatřeny poznámkami, vykládajícími slova méně známá. Autor mohl v nich být méně skoupý a podati těchto výkladů čtenářům více.

Stručná mluvnice prof. V. Vážného je opravdu zdařilá a přejeme jí upřímně, aby mohla vykonati svou záslužnou práci v okruhu širší české veřejnosti, jejíž zvýšený zájem o slovenštinu lze s jistotou očekávat při pokračující demokratisaci kulturní i hospodářské.

Naše řeč, volume 33 (1949), issue 9-10, pp. 175-177

Previous Sida Volfová: Strašidla na Náchodsku

Next Alois Jedlička: Slovní novotvary v poválečné polštině