Časopis Naše řeč
en cz

„Je voják, či je vojákem?“

Marie Nováková

[Články]

(pdf)

-

[1](Z novočeského semináře prof. Vl. Šmilauera)

Má práce se zabývá složitou otázkou o poměru doplňkového nominativu a instrumentálu při sponě „býti“. Přezkoumávala a prohlubovala jsem dosavadní theorie, rozbírajíc prózu čtyř autorů, Karla Čapka (Č), Ivana Olbrachta (O), Jana Bělehrádka (B) a F. X. Šaldy (Š). Můj rozbor potvrzuje poznatek, že se užívání doplňkového nominativu a instrumentálu neřídí přesnými pravidly, nýbrž že většinou můžeme mluvit jenom o jistých tendencích, nestejných u různých autorů i v různých jejich knihách a v jednotlivých případech se leckdy srážejících. To ilustrují hodně názorně poučné statistiky. Ve 14 probraných knihách Čapkových je procento instrumentálu 14,8, u Olbrachta v sedmi knihách 34,6, v osmi knihách Šaldových 42,1 a v pěti knihách Bělehrádkových 80,4. Povšimla jsem si též výsledků cvičných rozborů, podnikaných členy semináře (bohužel ne stejnoměrně spolehlivých). Týkají se 86 knih od 48 autorů. Celkem je instrumentál v 45,2% všech případů, nominativ zřetelně převažuje u Ed. Basse, J. Johna, K. Klostermanna, K. V. Raise, Fráni Šrámka, A. M. Tilschové, J. Vrby, kdežto instrumentál u B. Benešové, J. Glazarové, Fr. Kožíka, T. G. Masaryka a A. Nováka. Ale i u jednotlivých autorů se procento mění od knihy ke knize, a to podle jejich rázu; kde je ráz hovorový, kde je hodně přímých řečí, tam je převaha nominativu; v próze naukové přibývá s abstraktností též instrumentálu. Nejnápadnější je rozptyl u K. Čapka, kde procento instrumentálu sestupuje až na 1,9 (Povídky z druhé kapsy) a vystupuje na 35,6 v úvahovém Marsyovi (v masarykovských „Hovorech s TGM“ je procento 44,7): odchylky od průměru jsou tedy -12,9, +20,8. U Olbrachta je minimum v Nikolovi Šuhaji (21%), maximum v „Horách a staletích“ (65,5): tedy -13,6, +30,9. Šaldovy „Studie literárně historické“ mají [23]27,7%, Juvenillie I. však 55,3%: -14,4, +13,2. U Bělehrádka stoupá procento od knížky „Zrakem biologie“ (63%) až k 86,1% v „Moderních názorech o povaze živé hmoty“: -17,4 +5,7. Rozbor novinářského jazyka ukazuje 67% instrumentálů (nejvýrazněji ve zprávách sportovních, potom ve zprávách kulturních, kdežto feuilleton v rozbíraném čísle měl plných 100% nominativu).

V některých případech musíme mít na mysli, že se normální způsob záměrně mění, aby se dosáhlo expresivity výrazu. Ukazují to Šaldovy příklady jako Forma je nám dočasný vteřinový smír živých divergentních sil (Zápisník III): u Šaldy značně selhávají pokusy o stanovení pevných směrnic. Někdy působí na užití nominativu nebo instrumentálu i snaha o rytmus a o eufonii: Nezapomeň nikdy, že jsi dítě královské proti Nezapomeň nikdy, že jsi dcerou Izraele (O); Je-li nebo není-li divadelní kus dobrým mechanismem proti Duše moderního člověka jest nízký mechanismus. Z toho si vysvětlíme i nápadnou nechuť k instrumentálu substantiva „sloučeniny“ u Bělehrádka (Glykosidy jsou sloučeniny cukrů). Aby se zamezila jednotvárnost, mění se pád i v témž větném schematě: Literatura a poesie v Čechách jsou víc svátkem než dělným dnem, spíše víno než chléb. (Š).

Celkový přehled motivů — různě se křížících a nestejně se uplatňujících — je asi tento:

I. Nominativ

1. „Identita“ podmětu a doplňku. Děti jsou děti a Mlčení není mlčení člověka o samotě (Č); ale B má v tomto druhém případě instrumentál: Věda o živé hmotě je vědou mladou.

2. Charakteristika stálým podstatným znakem (sloveso je většinou v praesentu): Lear je směšný tyran (Č). V nominativě je jméno národa (Nemohl to být Rus (Č) a zaměstnání, chápe-li se jako stálé a neměnné, určující celý ráz osobnosti: Tatínek byl truhlář. U Olbrachta se tak vyjadřuje politická příslušnost, chápaná jako bytostný vztah: Ano, jsem bolševik; u Šaldy vnitřní umělecký charakter autora (nikoliv přechodná příslušnost k literárnímu směru): Chelčický jest primitiv, Mácha jest velký básník konstruktivista. Z Bělehrádka sem patří patrně krátké definice typu Citochromy jsou barevné látky.

3. Významové jádro je v adjektivu, substantivum je obecné, člověk, lidé, národ, věc, země atp.: Starý pan Raab byl moudrý člověk (Č); také bývá nominativ, je-li přívlastkem sám, celý, jeden; první nebo vedlejší věta: Ty krávy jsou jedna plechovka (Č); Vrchlický je náš první básník renaissanční (Š); Krystaloidy jsou látky, které se vyskytují v krystalech (B).

4. V typu „je pravda“: to je u O velmi silné, u Č je však pro zdůraznění instrumentál: Pravdou bylo, že kdyby nebylo rozkazu, žádný… (Apokryfy 134); „není pravda, že…“ (odchylky v Marsyovi); „to byla jeho chyba, že…

[24]5. Podmětem je „to“; zvláště výrazně u Č; typy: To je můj rodinný kus. — Hladovci jsou to. — To je jediný smysl života, něčím se stát.

6. U výrazu přímo citovaného (nominativ jmenovací): Chtěla býti jen „básnířka života“? (Š).

II. Instrumentál

l.a) Doplněk vyjadřuje funkci: Olej jest fází rozptýlenou a voda jest fází souvislou (B); Lev je králem všech zvířat (Č); Byli dnes hosty Frankovými (Š); Ionty jsou součástí minerální výživy (B); vyjadřuje zaměstnání, chápe-li se jako činnost proměnná, blíže necharakterisující (zvláště o minulosti): Otec byl na těch statcích kočím (Č). — Rozdíl mezi nominativem a instrumentálem se pěkně ukazuje na příkladech: Špekuloval jsem, kdo je větší pán (Č) (t. j. příslušník vyšší společenské vrstvy, majetný, bohatý); ale Kdo je pánem Středozemního moře, je pánem světa (Č) (t. j. kdo ovládá); Lejl Abrahamovič byl hrdina (O), ale Hrdiny chudého středověkého lidu jsou loupežníci (O).

b) Především ponětím funkce je dáno, že v instrumentále bývá abstraktum („zač se podmět toliko bere“); to se projevuje nejvýrazněji u Š a B; u toho patří do této skupiny 260 z jeho 730 instrumentálů, v „Obecné biologii“ dokonce plných 50%: Takovýto duševní stav je nejvýraznějším příznakem doby přechodné (Š); [Dediferenciace] je velmi typickým znakem explantovaných buněk (B).

c) Pro instrumentál v srovnáních je u našich autorů málo výrazných příkladů. Tak lze snad vysvětlit instrumentál u substantiva se superlativním přívlastkem[2]; tento zjev je velmi charakteristický zvláště pro Č: Budou tam ravenské mosaiky listem nejdokonalejším.

2. Platnost soudu nebo charakteristiky je omezena: a) určením místním (jen u O): Exekutoři jsou na Podkarpatsku nejzaměstnanějšími lidmi;

b) určením časovým: Před několika lety, kdy Německo bylo ještě republikou (Š); zvláště tak tomu bývá u slovesa v minulém čase, vyjadřujícím, že děj je ukončen a že v přítomnosti neplatí: Dokud byl kočím, neuměl psát (Č); též u „býval“; Já jsem býval náčelníkem raubířů (Č); u slovesa v přechodníku: Protestantští kostelníci — jsouce gentlemany — musí dostat větší spropitné (Č);

c) určením míry: Barok byl do jakési míry osvobozením české duši básnické (Š);

d) určením zřetele (dativ zřetelový, u Č a O též „pro“ s akusativem; u B není dokladů): Ulice Angličanovi není divokým sadem (Č); Újezd byl také pro mne významným místem (O).

3. Soud nebo charakteristika je méně přesná, určitá, neboť je:

[25]a) záporná (zvláště je-li zápor zesílen); u Č je to málo výrazné: A zatím jste nikdy nebyl mužem; také u Š je kolísání; zato zcela zřetelný je tento motiv u O: Nejsou vůbec křesťany. Jsou pohané;

b) možná (podmíněná, pochybná): Polemiky o tom, zda herectví jest uměním výhradně reproduktivním O; Kdybych byl básníkem… (Š) (zde je i silné ponětí změny).

4. Změna stavu, zvláště je-li spona „býti“ ve futuru. Budu vzdělaným člověkem (Č); v imperativu: Buďme demokraty (Č); v kondicionálu: Prokop ji obejme, jako by jí byl rodným strýčkem (Č).

5. Jde o přísudek ve vztažné větě, takže formálním podmětem je zájmeno: Ta strmá výspa, jež je nejzachovalejší evropskou republikou (Č); Vzpomněl na výrok, který byl také příspěvkem k jeho „patrně“ (O); podmětem je vše (jen u O): Vše bylo jediným očekáváním.

6. Spona je v infinitivu; to platí u všech autorů, zvláště u Č. Jednotlivé typy jsou: Býti krávou v Jezerním Distriktu je velká milost (Č); Přestal být divochem (Č); Měl býti hrdinou a osou tohoto románu (Č); Být mlád! být motýlem! být básníkem! (Č).

7. Doplňkové substantivum stojí na prvním místě: Mou velkou láskou bylo divadlo (O); Vlastní cenou umění jest forma (Š) (u toho zvláště zřetelně).


[1] Srov. NŘ 6, 1933, 289—313.

[2] Tak vykládá tyto případy prof. Šmilauer. Autorka sama hledá vysvětlení v tom, že zde jde o soud ne zcela přesný. Red.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 1-2, s. 22-25

Předchozí František Kopečný: Spisovný jazyk a jeho forma hovorová

Následující Miloslav Košťál: Obliba křestních jmen v starší době

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1