Houby jako zápor

V. M. (= Václav Machek)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pod titulem Houby čili houbeles jsme čtli v Lidových novinách 11. 8. 1948 sloupek o houbách a o všelijakých rčeních vztahujících se na houby. Hned na začátku se autor zmínil o jakési písničce o milé, která šla na houby, a odtud přešel k slovu houby, znamenajícímu „nic“. „Je to vtip starý a nám nezbývá než se podivovat, jak to přišlo, že chutná houba v lidové mluvě klesla na označení pouhého nic.“ Dále uvádí i „zvukovější a žádoucnější“ tvar houbeles a houbelec, rovněž houby s octem, „po případě na kyselo“, ba možno se i „rozněžnit“ (i mlč, ty o tom víš houbičko). Tento sloupek mě přiměl k tomu, abych si zjistil, jak lidé vskutku rozumějí těmto výrazům. Shledal jsem, že si mnozí opravdu nejsou vědomi jejich původu, ač leží nasnadě. I lidé nadmíru slušní jich užívají, tak dokonale se jedné [180]hláskové změně podařilo zastříti jejich neušlechtilý původ. Rozhodl jsem se tedy věnovati těmto slovům pár řádků; tato krátká „drobnost“ bude jakýmsi doplňkem mých výkladů o krondaru (v. NŘ 30, 141).

Výraz houby = „nic“ zná již Jungmann, uvádí věty houby s octem dostaneš, houby víš, houby mi jest do vašich starostí (tuto ze staršího Sychry). Kott I přidává houbec a houbisko, Příruční slovník má čtyři další příklady na houby, vedle nich má i houbičko a houbičky jakožto „familiární“ prostředky záporu. Stran původu možno říci krátce, že správně jej viděl již Kott I, 473: „Houby zdá se že jest v takových rčeních eufemismem za triviální negaci hovno.“ Možno dodati, že nikoli jen „zdá se“, ale že jistě původ je takový. Našim čtenářům je zřejmé, že tento eufemismus mohl vzniknouti jen v té oblasti češtiny, kde se vyslovuje na př. prauda, skrouně, kreu, t. j. ve východních Čechách. Tato výslovnost je právě charakteristická pro příslušníky východočeského nářečí. Jen ona umožnila, že vulgární negace byla tam změněna v slovo, jehož vlastní význam jinak je zcela nezávadný, ale tím se zároveň zakryl původ nového adverbia houby. Proto se i tato zmírněná negace mohla dostati do „lepších“ kruhů a do péra spisovatelů jako Rais, kteří by se jinak nebyli odvážili použíti oné vulgární negace v nezměněné podobě ani v hovoru osob. Východní původ je nepochybný. Boh. Jahelka uvádí (Národop. sborník okresu hořického 1895, str. 125) mezi rčeními z Hořicka, že komu se dobře daří, „tomu je houby zle“. „Nemá-li něco ceny, říkají: Houby je po tom.“ Zřejmě cítil to slovo jako krajovou zvláštnost. Původ z oné negace není ani třeba obšírně dokazovat; prozrazuje se tím, že sloveso zachovává jednotné číslo (viz právě uvedené spojení houby je po tom), především pak koexistencí stejné jinak podoby rčení, ale s „negací“ nezměněnou (tomu je hovno zle); také neutra houbičko a houbisko jsou výmluvná pro naše (vlastně Kottovo) tvrzení, neboť existuje ve stejné funkci i hovnisko. Bude-li tedy kdo užívati i nadále slova houby ve významu „nic“, nebude to ovšem věcí jazykové správnosti, ale jazykové výraznosti, po př. někdy také jeho vkusu.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 8-10, s. 179-180

Předchozí Josef V. Bečka: O slohu populárně vědeckém

Následující Redakční poznámka