Časopis Naše řeč
en cz

O slohu populárně vědeckém

Josef V. Bečka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Doc. dr. František Běhounek, Atom děsí svět. Praha 1947. Stran 268.

Úkolem spisů populárně vědeckých není obohacovat vědu novým poznáním, nýbrž přinášeti poučení širšímu okruhu čtenářů. Autor populárně vědeckého díla vybírá ze souboru poznatků příslušné vědy jen to, co uznává za potřebné, aby znali i ti, kteří se touto vědeckou disciplinou nezabývají odborně. Pracuje za jiných podmínek a k jinému cíli než autor díla přísně vědeckého a tento rozdíl se jeví zcela zřetelně i ve způsobu, jakým vybírá a rozvrhuje látku svého díla, i ve způsobu, jakým tuto látku čtenářům podává. Protože se tedy funkce populárně vědeckého projevu liší od funkce projevu přísně vědeckého, musí se lišit i sloh populárně vědecký od slohu přísně vědeckého.

První a základní rozdíl je tento: Vědecký autor, když zpracovává látku, kterou si shromáždil, nemusí dbáti potřeb, zájmů a zálib svých čtenářů, kdežto autor populárně vědecký jich dbáti musí. Je sice pravda, že i vědecký autor zpravidla aspoň zčásti počítá se svými čtenáři, leckdy si už samo thema své práce vybírá podle potřeb veřejnosti, mnohdy se snaží, aby se vyjadřoval co nejsrozumitelněji, a téměř vždy svá tvrzení dokládá tak, aby byla co nejpřesvědčivější nejen logicky, což je u vědeckého díla samozřejmé, nýbrž i psychologicky, aby čtenář sílu jeho důkazů nepřehlédl. Ale všecky tyto zřetele na čtenáře jsou u něho sekundární, kdežto hlavní je u něho zřetel k látce samé. O to, aby vzbudil zájem svých čtenářů, starati se nemusí, neboť jej může u od[168]borných čtenářů předpokládat. Také nikterak nemusí dbáti toho, aby zájem odborných čtenářů udržel prostředky formálními, neboť ten si udrží právě kvalitou samého obsahu svého díla. Dílo vědecky cenné přečte odborník i tehdy, když jeho prostudování stojí značnou námahu, protože ví, že se mu tato námaha vyplatí. Jeho vědecká průprava mu četbu i méně přístupného vědeckého díla značně usnadňuje.

Podstatně jinak je tomu u spisů populárně vědeckých. Má-li takový spis míti vůbec nějaký smysl, nezbytně musí zájem širšího okruhu čtenářů vzbudit a udržet si jej. Látka příliš odlehlá, příliš speciální nemůže zájem neodborníků upoutat sama o sobě. Buď se vůbec nehodí k populárně vědeckému zpracování, nebo musí býti zvlášť aktualisována, přiblížena zájmu čtenářů. Je tedy autor populárně vědeckého projevu značně omezen již ve výběru thematu. Při něm buď přímo vychází ze zájmů a potřeb širší obce čtenářské, nebo musí hledět už napřed zájem vzbudit. Hodnota díla vědeckého nezávisí na počtu čtenářů, nýbrž na jeho přínosu vědě. Hodnota díla populárně vědeckého však na počtu čtenářů závisí, neboť nevzbudí-li ohlas u toho okruhu čtenářů, pro nějž bylo určeno a pro nějž má význam, můžeme téměř s jistotou říci, že bylo psáno marně.

Nestačí však jen zájem čtenářů vzbudit, spis populárně vědecký musí býti psán tak, aby si jej také udržel. Autor musí vhodně stanovit i rozsah svého spisu (po knihách příliš rozsáhlých neodborníci sahají jen neradi, rovněž neradi čtou příliš dlouhé popularisační články v časopisech). Látku je také třeba utřídit co nejpřehledněji. Neodborný čtenář nežádá postup systematický, ale potřebuje postupu metodického. Konečně je třeba podat látku slohem co nejživějším a nejpoutavějším. Musí tedy popularisační autor být dobrý psycholog a obratný stylista. Občas se diskutuje otázka, má-li autor populárně vědeckého projevu sám býti vědec. Ideální by bylo, kdyby byl skutečně tvůrčím vědcem a vynikajícím odborníkem. Tvůrčí vědec, který je autorem děl přísně vědeckých, totiž metody vědecké práce nejen zná, nýbrž i vyzkoušel je svou vlastní prací a tím má k své vědě vztah mnohem hlubší. Můžeme říci, že svou vědu nejen dobře zná, nýbrž že ji v pravém slova smyslu prožívá. Ovšem je třeba přiznat, že i mnohý vědecky školený pracovník je schopen napsati krásné a cenné populárně vědecké spisy, i když tvůrčím vědcem není a vlastních vědeckých prací nepublikoval. Vědecké poznání oboru, v němž pracuje, je arci i u něho podmínkou, a to i tehdy, když popularisátor v něm převládá nad přísným vědcem.

Jako základní znaky vědeckého slohu se uvádějí logická a věcná správnost a přesnost výrazu. Tyto vlastnosti však má mít i dobrý sloh populárně vědecký. Arci je tu rozdíl v míře a jakosti těchto znaků. Ve vědeckém slohu může spisovatel tyto vlastnosti uplatňovat bez omezení, ježto není přímo vázán zřetelem na čtenáře. Vědecký autor může [169]předpokládat u svých čtenářů mnohé odborné znalosti i odborný způsob myšlení. Může (a povahou své práce musí) užívati přesných vědeckých termínů a může se vyjadřovati s pravou vědeckou koncisností. Tento postup ve spise populárně vědeckém zpravidla není možný; spisovatel tu nejednou musí přesné termíny obcházet rozličnými opisy a volit výraz méně hutný. Tím se přesnost výrazu leckdy nezbytně zastírá. Ve vědeckém spise by to bylo chyba, ve spise populárně vědeckém je to nutnost. Věcnou a logickou správnost musí mít projev populárně vědecký také, ale i zde je rozdíl. Poněvadž projev přísně vědecký přináší nové poznatky a hodnotí poznatky, na kterých staví, je logická a věcná správnost v jeho slohu mnohem nápadnější. Vědec musí pracovat tak, aby logickou a jmenovitě věcnou správnost jeho tvrzení bylo možno kontrolovati (přesné citáty, uvádění pramenů a jejich rozbor, přesná čísla, kontrolovatelný materiál). To ovšem značně zatěžuje jeho projev jak rozsahem, tak i nesnadností látky. Populárně vědecký spisovatel takto postupovat nemůže, protože by brzo unavil pozornost svých méně zkušených a méně trpělivých čtenářů. I on sice musí zachovávat logickou a věcnou správnost, ale tuto správnost čtenář u něho vždy nekontroluje, nebo ji kontroluje jen v míře mnohem menší. Vědecký spis má čtenáře přesvědčovat, populárně vědecký spis poučovat. Podstatnou známkou vědeckého čtenáře je nedůvěra; on o vývodech autorových přemýšlí, aby se přesvědčil o jejich správnosti, a kontroluje prameny i látku, kdykoli se mu nezdají plně hodnověrné. Podstatnou známkou čtenáře neodborníka je důvěra; on o vývodech autorových přemýšlí, aby jim porozuměl, ale autorovi věří, protože nechce a většinou ani nemůže kontrolovati správnost jeho slov. Mohli bychom říci, že věcná a logická správnost je ve vědeckém slohu podmínkou, v populárně vědeckém slohu předpokladem. Ale i když je zastřena, tato správnost i v populárně vědeckém slohu musí být.

Řekli jsme, že populárně vědecký projev musí býti psán se zřetelem na čtenáře. Okruh čtenářů však může býti různý, širší nebo užší. Proto velmi záleží na tom, kterému okruhu čtenářů je spis určen, zda čtenářům, kteří mají jen nižší všeobecné vzdělání, či čtenářům s vyšším všeobecným vzděláním (gymnasium, vyšší odborná škola), nebo čtenářům se vzděláním vysokoškolským, kteří sice mají vědecké školení, ne však v té vědě, z níž populárně vědecký projev vychází. Ježto populárně vědecký sloh je výslednicí dvou, do značné míry protichůdných tendencí (přesnost a logická i věcná správnost na jedné straně a zajímavost i snadnost na druhé straně), lze míru těchto tendencí měnit podle obce čtenářů, pro niž je projev určen. Není tedy možno mluvit o jednotném populárně vědeckém slohu, nýbrž o celé stupnici těchto slohů. Zhruba bychom mohli rozlišovat trojí stupeň populárně vědeckého slohu: sloh pro vědecky vzdělané neodborníky se silněji zdůrazněným rázem vědec[170]kým, sloh pro čtenáře s vyšším vzděláním všeobecným, v němž složka vědecká a popularisační jsou přibližně v rovnováze, a sloh pro čtenáře s nižším všeobecným vzděláním, v němž převažuje složka popularisační.

Záleží arci i na vědním oboru. Některé obory svou větší abstraktností jsou nesnadnější, jiné svou větší konkretností jsou přístupnější. Také záleží na tom, do jaké míry se čtenáři se základy příslušné vědy seznámili ve škole (na př. dějiny Egypta jsou českému čtenáři bez zřetele na vzdělání vzdálenější než dějiny naší vlasti). Z toho plyne, že zvláště v některých vědních oborech, které mají širší okruh zájemců (na př. v historii, literární vědě, jazykovědě) jsou hranice mezi díly přísně vědeckými a díly se širším zaměřením leckdy dosti nezřetelné.

Mnoho společných slohových rysů se spisy populárně vědeckými mají učebnice, ale přesto je tu několik významných rozdílů. Úkolem učebnic je uvésti do příslušné vědy. I ony jsou odstupňovány podle výše předchozího vzdělání (učebnice středoškolské, gymnasiální, vysokoškolské rukověti), ale zpravidla nepředpokládají spontánní zájem čtenáře, nýbrž nutnost danou buď zevně (osnovami školy), nebo vnitřně (potřebou získat nutné vědomosti pro určité úkoly). Také nepředpokládají souvislé čtení, nýbrž soustavné studium, postupné osvojování látky, zpravidla pod vedením učitele (i když se v moderních učebnicích zdůrazňuje požadavek, aby se podle nich žák mohl učit i sám). Je tu tedy situace podstatně jiná než v dílech populárně vědeckých, a proto přese všechny, často i dosti nápadné podobnosti mají učebnice sloh přec jen odlišný. Proto také, když hovořím o slohu populárně vědeckém, nemám při tom na mysli učebnice, neboť o nich by bylo třeba hovořiti zvlášť.

Při mnohotvárnosti slohu populárně vědeckého je nesnadné podati přehledný obraz všech jeho obvyklých výrazových prostředků. Proto jen jako ilustraci k našemu theoretickému úvodu podávám rozbor jediného spisu populárně vědeckého. Je to kniha doc. dr. Fr. Běhounka Atom děsí svět (Praha 1947, str. 268). Tato kniha je po mnohých stránkách typickou ukázkou spisu populárně vědeckého, a to zhruba typu středního (pro čtenáře s vyšším všeobecným vzděláním). Rozbírám ji jen po stránce formální, ačkoli dobře vím, že by ke správnému hodnocení bylo potřebí posoudit ji i po stránce věcné, protože v populárně vědeckém díle tohoto typu jsou obě stránky stejně důležité a přednosti jedné neobstojí bez přednosti druhé, i když nejsou na sebe vázány tak těsně jako v díle uměleckém.

Autor, sám vynikající odborník v atomové fysice, vzal ve své knize na sebe úkol vyložit velmi nesnadnou a složitou látku moderní fysiky, složení atomů. Dík atomové pumě je to však thema velmi aktuální, které dnes zajímá kdekoho. Nebylo tedy nijak těžké vzbudit pro ně zájem vskutku velmi široký. Stačilo jen najít vhodný titul. Titul „Atom děsí svět“ v účinné zkratce vystihuje podstatu zájmu široké veřejnosti o pro[171]blémy složení atomu. Autor byl ve veliké výhodě, že se v atomové pumě soustřeďují jak zájem veřejnosti, tak i vědecké problémy uvolnění atomové energie; mezi tím obojím tu tedy není rozporu.

Ovšem vzbudit zájem neznamená ještě zájem udržet. Nejúčinnějším prostředkem, jak udržet zájem a pozornost čtenářů, je převésti látku do dějového pásma. Děj zaujme čtenáře vždy mnohem spontánněji a silněji než úvaha nebo suchý popis nebo odborný výklad. Nemusí to býti přímo děj ve smyslu děje románového. Čtenář díla populárně vědeckého bývá skromnější: nežádá souvislé a rušné dějové pásmo, často se spokojí i živějšími dějovými popisy (na př. jevů fysikálních, chemických, vlastností zvířat, průběhu chorob) nebo kratšími dějovými vložkami (jako jsou na př. anekdotické příběhy). Cítíce potřebu dějovosti, sahají autoři někdy k prostředkům čistě vnějším: vkládají potřebné výklady do rozhovoru dvou lidí, z nichž jeden se ptá nebo vyslovuje námitky, podivení, nedůvěru a pod. a druhý podává poučení tím, že odpovídá na otázky, uvádí námitky na pravou míru atd. Tento postup, dříve dosti častý hlavně u knih určených mládeži, není vždy výhodný; dějovost je tu jen povrchní, formální, rozhovor bývá zpravidla vyumělkovaný a nesouměrný (odpovědi a výklady jsou nezbytně neúměrně dlouhé k otázkám, takže se konversační ráz slohu značně stírá). Mnohem účinnější je dějovost skutečná, vnitřní, vyplývající z celého pojetí látky. Zpravidla se k ní dochází tak, že se místo systematického rozvržení látky volí postup genetický: místo podstaty problémů se vykládá, jakým způsobem lidstvo k tomu onomu problému přišlo a jak jej vědci řešili. Víme z vlastní zkušenosti, oč účinněji než pouhý výklad o principu žárovky působí na čtenáře vyprávění o tom, jaké úsilí musil vynaložit T. A. Edison, než k první žárovce dospěl.

To vše dobře cítil autor knihy „Atom děsí svět“, když stavěl osnovu své knihy. Nezačíná soustavným výkladem o tom, co je to atom, z jakých částic se skládá a kterými silami jsou tyto částice na sebe vázány. Volí postup dějový. Vykládá, jak se jednotlivým vědcům postupně dařilo pronikat do tajemství atomu a uvolňovat síly v něm skryté. Theoretický výklad je pak doprovodem, ilustrací a vysvětlením k tomuto dějovému pásmu. Čtenář si s chutí přečte hned úvodní kapitolu o tom, jak se dříve dolovala stříbrná ruda v Jáchymově; v této kapitole autor hned na počátku ukázal dovednost živě a poutavě vypravovat. Pak se čtenář dovídá o pokusech manželů Curieových s jáchymovským smolincem. Zde ovšem už bylo třeba vplétat do děje první nezbytné výklady. S jakou obratností to autor dělá, vidíme na př. z této ukázky:

Po Becquerelových stopách šla mladá Polka Marya Skłodowská, provdaná za výborného fysika Pierra Curieho, profesora na polosoukromé a poloměstské „Škole průmyslové fysiky a chemie“. Sama byla rovněž fysičkou, žačkou objevitele barevné fotografie Lippmanna. Studium tajemného záření ji lákalo; [172]bylo v něm něco romantického, co odpovídalo jejímu mládí. Našla je také u thoria a tato práce — první, kterou oznámila vědeckému světu v análech pařížské Akademie věd — ji podnítila k jiné, zdánlivě zcela nesmyslné.
Opatřila si různé vzorky uranových rud; kousek smolince z Jáchymova a z Příbrami, kde kdysi našli trochu této černé rudy, byl mezi nimi. Proměnila je v prach a měřila jeho záření. Pak sílu toho záření srovnávala se zářením čistého kovového uranu, jenž vážil stejně. V těch posledních třech slovech leží celá zdánlivá nesmyslnost a skutečná geniálnost nápadu mladé Polky. Kilogram čistého uranu — na příklad — musil zářit daleko silněji než kilogram smolince, prostě z toho důvodu, že smolinec je velmi složitá ruda, ve které je kromě uranu ještě dvacet nebo třicet dalších prvků. Nikdy nemůže být v kilu smolince celé kilo uranu, to je nad slunce jasnější. A potom ovšem musí kilo smolince zářit méně než kilo uranu. Nelze to ani dost často opakovat a nikoho na světě nenapadlo chtít takovouhle samozřejmou věc kontrolovat pokusem. Až paní Curieovou. Byla si do té míry vědoma, že podniká něco, co se příčí zdravému rozumu, že o tom neřekla ani svému choti. Ale výsledek byl takový, že se nedal zatajit. Příbramský a jáchymovský smolinec zářil třikrát až čtyřikrát silněji než čistý uran! Bylo to úžasné, ale bylo to pravda a každé nové měření to znovu potvrzovalo!
Paní Curieová to vyložila hned a správně. Ve smolinci je neznámý prvek, jenž září daleko silněji než uran nebo thorium. Je ho tam velmi málo, proto chemikové, kteří podrobili tuto rudu už častokrát rozboru, na něj nepřišli (20—21).

Dějové pásmo se rozvíjí dál. Čtenář se dovídá, jak se Curieovům podařilo isolovat radium, aniž si zprvu dobře uvědomovali jeho účinky. Radium poskytuje mnoho vděčné látky k vyprávění a autor jí vydatně využil. Opět se dostává do popředí náš Jáchymov s uranovou rudou. Autor neopominul vsunout do vyprávění svéráznou postavu jáchymovského správce Štěpa a oživit knihu vyprávěním o škodlivých účincích radioaktivního záření na jáchymovské havíře, na malířky světélkujících číselníků v belgické továrně i o tom, jak si jeden americký senátor nevhodnou radiovou léčbou uspíšil smrt. Přitom mohl autor poskytnouti čtenáři první nezbytná poučení o paprscích alfa, beta a gamma, takže k dalším kapitolám čtenář přistupuje nejen se vzbuzeným zájmem, nýbrž i s potřebnými vědomostmi. A tak čtenář ani nepozoruje, že ponenáhlu dějovost víc a více ustupuje výkladům, které jsou místy i dosti složité. Ale i tu je dějová linka zachována. Dovídáme se, jak Chadwick objevil neutron, jak do atomových bádání zasáhl svou theorií relativity Einstein, jak se začíná dařit štěpení atomu, dovídáme se o práci Rutherfordově, Fermiho, Nielse Bohra, o Wilsonově mlžné komoře, o cyklotronu Lawrencově atd.

To už výklady autorovy spějí ke konečnému cíli: k objasnění podstaty atomové pumy. Autor dobře ví, že průměrného čtenáře ze všeho [173]nejvíce zajímá právě tato nejstrašnější zbraň nové doby. Proto, kdykoli by si méně trpělivý čtenář mohl položit otázku, nač potřebuje čísti všechny tyto výklady, autor jako injekcemi povzbuzuje jeho pozornost obratně umístěnými narážkami, že to vše vedlo k poznání štěpení atomů a tím i k atomové pumě. Z počátku jsou to vskutku jen narážky, na př.:

První krok k atomové pumě byl učiněn, ale tehdy to ovšem ještě nikdo netušil (32).
Dostal (Chadwick) za svůj objev Nobelovu cenu a lze říci, že by bez jeho objevu nebylo atomické pumy, kde hrají neutrony úlohu rozbušky (87).
U atomových jader byla resonance zaznamenána mnohokráte; nebýt jí, nebyli bychom se asi dočkali atomové bomby tak brzy (100).

Pak jsou narážky čím dál častější a určitější. Vědecké bádání o rozkladu atomů se za války stává honbou za atomovou pumou, která by válku rozhodla. Dějovost nabývá dramatického napětí: podaří se atomovou pumu sestrojiti dříve Spojencům či Němcům? Dobře to ukazuje tento odstavec:

Zprávy potvrzují dřívější informace o důvěře vynikajících britských odborníků ve zdar díla. Přinášejí však i něco jiného, co může pracovní tempo USA jen vystupňovat, sdělení, že Němci pracují rovněž o atomické pumě! Britská Intelligence service zjistila, že Němci zapřáhli v dobytém Norsku továrnu na výrobu těžké vody hezky do práce po svém otrokářském zvyku: musí jim dodávat několik kilo těžké vody denně, a to znamená řádně vystupňovat výkon. Nejen to: objednali také veliká množství parafinu, jenž bude obsahovat těžký vodík místo obyčejného. Cíl je jasný, potřebují parafin na zpomalování neutronu. Pro obvyklé laboratorní výzkumy to není, to by ho zdaleka nepotřebovali tolik. Britové posílají později komanda k přepadům obou míst, ukrytých v norském fjordu, kde se pracuje na tomto materiálu. Jedna výprava má úspěch, druhá nikoliv. Ale stejně by to nepomohlo, Němci mají ještě další laboratoře, všechny nelze zničit. Je jen jeden způsob, jak zamezit vlastní zkázu: vyrobit atomickou pumu dříve než Němci! Britové tlumočí svou obavu, že válka skončí porážkou demokracií v několika týdnech, dojdou-li Němci dříve k cíli (152—153).

Předznamenáno tímto napětím, pokračuje vyprávění o tom, jak si Američané s úžasným finančním nákladem budovali továrny na isotop uranu U 235, který se ukázal po četných pokusech vhodným pro lavinovité uvolňování atomové energie. Konec je už sám sebou vrcholně dramatický; je to popis výbuchu pumy v Hirošimě:

Zkáza, kterou tato jediná puma způsobila, odpovídala očekávání, jež jí přisuzovalo dvoutisíckrát větší účinnost, než měla tehdy nejmocnější puma světa, Grand Slam. I při velmi střízlivém odhadu, že bylo jen několik gramů hmoty při výbuchu proměněno v energii, vycházejí úžasná čísla, násobená ještě krátkým trváním výbuchu samého, jenž proběhl v několika miliontinách [174]vteřiny. Biliony koňských sil tu byly uvolněny k ničivému dílu; teplota v místě výbuchu dosáhla půl miliardy stupňů, stotisíckrát větší hodnoty, než panuje na slunečním povrchu, tlak vzduchu stoupl na miliardy atmosfér a jeho ničivá vlna smetla všechno, co stálo na rozloze 4 čtverečních mil.
Nikdy ještě nezpůsobil sebevětší nálet takové škody jako jediná atomická puma, která vybuchla nad Hirošimou. Nezbylo po ní ani stopy, sebemenší kráter, sebemenší úlomek, vypařila se v pravém slova smyslu. Zůstavila po sobě bílé požáry, mrtvoly uškvařené k nepoznání a nekonečné pole trosek ze staveb, zničených požárem a smetených strašnou vzdušnou vlnou… (203).

Jak je na této ukázce dobře vidět, autor zde rozpoutanou dějovost spíše tlumí, než aby ji ještě více rozváděl, neboť i ve střízlivě podané skutečnosti je skryto úžasné napětí. Není možno je stupňovat, nemá-li se porušit rovnováha v osnově knihy.

Drama vrcholí a je třeba rozuzlení. Napovídá je závěrečná kapitola „Atom a lidé“. To je už kapitola převážně politická. Vědci dokázali atom rozpoutat, budou umět politikové jej spoutat k mírovým službám lidstvu? Konečná historie o Bikini o tom nijak nesvědčí, a tak autor končí jen povzdechem:

A konečně snad si můžeme sami vsadit na lidský rozum a doufat, že atomická puma bude stejně škrtnuta ze světového arsenálu jako bojové plyny a že atom přestane děsit svět (268).

Vidíme, že naše kniha má dobře stavěnou epickou kostru, což je pro účinnost slohu neobyčejně důležité. Ale dějovost, i když tvoří základní plán knihy, jest jen prostředkem, nikoliv cílem. Smysl knihy je ve výkladu složení atomu a jeho energie. Sama epičnost ani v této knize, ani v jiných knihách populárně vědeckých nestačí překrýt nezbytné pasáže slohu pojednávacího, v nichž je pravé jádro poučení. Zde je potřebí dalších slohotvorných prostředků, aby projev mohl splnit svou popularisační funkci.

Vědecký způsob myšlení je nutně silně abstraktní. Vědec hledá vztahy mezi jevy a generalisuje. Proto i jeho způsob vyjadřování je silně abstraktní a v mnohém připomíná počítání s čísly algebraickými. Při tom je i velice hutný, neboť vypracovaná vědecká terminologie dovoluje vystihovat představy přímo, bez zbytečných oklik a opisů. Ale silně abstraktní a hutný způsob vyjadřování vědeckého je pro laika nesnadný, a to i tehdy, když je školen na vědeckém myšlení jiného vědního oboru. Není ani možné očekávat, že by čtenář laik projevil tolik trpělivosti a vynaložil tolik úsilí, aby pomalým čtením a intensivním přemýšlením plně pronikl k obsahu přísně vědeckého projevu. Proto je přímo nezbytným požadavkem slohu populárně vědeckého, aby jeho abstraktní ráz byl zmírněn větší konkretisací a jeho hutnost aby byla rozvedena ve větší slohovou šíři.

[175]K větší názornosti slohu ve spisech populárně vědeckých přispívají — arci vedle samého výběru látky — především vhodně volená názorná přirovnání. Tento postup dobře vidíme i ve spise Běhounkově, třebaže tu není tak nápadně častý jako v mnohých jiných spisech tohoto druhu. Na př.:

Objevil (Rutherford) atomové jádro, těžké, hutné, nabité kladnou elektřinou, která ho chrání lépe než ostnatý drát o vysokém napětí (34).
Proto pozměnili trochu tvar článku a učinili z něho nahoře zploštělý sferoid, ne nepodobný knoflíku, jímž se nahrazuje na dveřích klika (161).
Byla to jen stotisícinka jednotky, které fysikové říkají erg a která sama je tak nepatrná, že se zdaleka nevyrovná energii dechu, jímž srážíme domek z karet (35).

Ovšem i v dílech přísně vědeckých nacházíme často podobná názorná přirovnání, ale jejich funkce je tu spjata s vědeckým vyjadřováním mnohem volněji než v dílech populárně vědeckých. Čím prostší je čtenář, kterému je dílo určeno, tím je úkol názorných přirovnání závažnější.

Metafora, tento neobyčejně účinný prostředek konkretisace v uměleckém jazyce, už pro svou obraznou povahu má ve slohu populárně vědeckém úlohu značně podřadnější. Ale přes to najdeme v Běhounkově knize některé velmi názorné metafory, na př.:

Jakmile (elektron) přišel o svou rychlost, včlenil se do elektronového pláště nejbližšího atomu, kde bylo právě volné místo, stal se záplatou trhliny, která v tomto plášti zela (80).
V ono památné pondělí 6. srpna 1945, kdy president Truman oznámil zástupcům tisku USA svržení první atomické pumy na Hirošimu a dal jim několik skrovných informací o ohromné práci pěti let, které k tomu bylo zapotřebí, jen velmi málo lidí si uvědomilo, že tu byl vyproštěn z láhve džin arabských pohádek, a že se asi nenajde kouzelník, jenž by byl s to jej do láhve zase uvěznit (210).

Řekli jsme, že ve slohu spisů určených pro neodborníky je třeba zmírniti přílišnou hutnost slohu přísně vědeckého, lidově řečeno, je třeba sloh poněkud rozředit, jako se ředí příliš silné víno pro nezvyklého pijáka. K tomu je mnoho slohových prostředků. Už samy epické prvky účinně uvolňují hutnost slohu; názorná přirovnání mívají týž učinek. S výhodou lze užít i rozvádění myšlenky. To, co v přísně vědeckém slohu stačí uvésti jen stručně, ve slohu populárně vědeckém se rozvádí do větší šíře. Zároveň s tím se automaticky uvolňuje věta; místo souvětí se složitější podřadností se objevují souvětí s podřadností jednodušší a spojení souřadná. Čtenář pak nemusí zpomalovat navyklé tempo čtení a cítí uspokojení, že i tak může s porozuměním sledovat obsah [176]textu. Autor naší knihy, který má značnou dávku epického talentu, využívá tohoto postupu poměrně často. Viděli jsme jej už v příkladě na str. 6-7. Zvláště nápadný svou šíří je tento úryvek:

Hmota se nám zdá souvislá a spojitá, ale je to jen iluse, zaviněná neobyčejně nízkou rozlišovací schopností našeho zraku. Díváte-li se na okraj lesa z dálky, zdá se vám, že jeden strom stojí těsně vedle druhého, že dohromady tvoří souvislou hradbu, kterou neproniknete. Když přijdete až k lesu, vidíte, že mezi sousedními stromy jsou pořádné mezery a že tudy projdete nejen vy, ale že by tudy projel i hezky široký vůz. S hmotou je to podobné. Její souvislost a celistvost je pouhý klam, hmota je ve skutečnosti mnohem prázdnější než vesmír. Kterýsi anglický popularisátor vědy ji přirovnal k několika vosám, uzavřeným v ohromné prázdné stodole. I to je ještě slabé. Podívejme se na nejjednodušší případ, na atom vodíku, který věrně připomíná naši Zemi s jejím Měsícem. Kolem jediného protonu, tvořícího celé atomové jádro vodíku, krouží jediný elektron jako Měsíc kolem Země. I když průměr tohoto protonu trochu přeženeme, nebude větší jak biliontina centimetru a střední vzdálenost elektronu od něho bude asi stomiliontina centimetru. To znamená, že elektron obíhá v atomu vodíku kolem protonu ve vzdálenosti rovné desíti tisícům průměrům protonu; kdybychom zařídili ve stejném poměrném měřítku obíhání Měsíce kolem Země, potom by střední vzdálenost Měsíce od Země nesměla činit 340.000 km, jak je tomu ve skutečnosti, ale víc než 120 milionů km! Měsíc by musil být od nás skoro stejně daleko jako Slunce a potom by se nám jevil jen jako ubohá hvězdička! (103—104).

Ve volném a názorném rozvedení, ve větách celkem jednoduše stavěných postupuje myšlenka tak volně kupředu, že ji čtenář i při zběžném čtení může pochopit bez nesnází.

Vědecký sloh je silně intelektuální, rozumový a jen zřídka bývá citově zabarven. Takový sloh je pro laika příliš suchý a často nezáživný. Sloh populární musí býti oživen, a to co možná rozmanitými slohovými prostředky. Sloh lze oživit už v samé osnově díla (epickým pásmem); značné oživení přináší i zvýšená názornost slohu (výběr přirovnání). Také výrazová šíře mnohdy účinně oživuje sloh (věcné podrobnosti, uvolněná stavba věty). Sloh lze oživit i výběrem vhodných typů vět, zejména užitím otázek, zvolání a přímých řečí. I tento postup nacházíme u Běhounka, na př.:

Ty odštěpené neutrony mohou způsobit další štěpení, a tak to může jít do nekonečna. Bohr s ním (s Fermim) souhlasil. Zde byla možnost „řetězového pochodu“, samovolného dalšího štěpení uranu, jakmile byl jednou k takovému štěpení podnícen. A k uvolnění veliké energie.
„Kam až to povede?“ nadhodil Bohr při jednom takovém rozhovoru.
[177]Fermi okamžik uvažoval. Potom začal mluvit a mluvil rychle, se svým zpěvavým italským přízvukem, který činil jeho angličinu tak nesrozumitelnou.
„Půjde to jako lavina. Jeden rozštěpený atom uranu uvolní při nejmenším aspoň dva rychlé neutrony, ty rozštěpí další dva, to už budou čtyři nové neutrony a čtyři nové atomy uranu, které se jimi rozštěpí…“ Nemusil ani pokračovat, jeho slavný kolega si dovedl okamžitě v hlavě sestavit příslušnou exponenciální rovnici… Fermi se zatím v řeči octl stejně daleko, a nyní zaváhal.
„Dejme tomu, že to proběhne v tisícině vteřiny na spoustě atomů“ — vyřkl řadové číslo —, „potom…“ Zarazil se a zadíval se ztrnule před sebe.
„Potom?“ nadhodil Bohr.
„Potom je z toho atomická puma nesmírné trhavé síly!“ dokončil zajíkavě Fermi (135—136).

Zde Běhounek už zřejmě překročil hranice slohu populárně vědeckého a — patrně pod vlivem vzpomínek na Čapkův Krakatit — vstoupil aspoň nakrátko do oblasti slohu beletristického. Není pochyby o tom, že se tím sloh značně oživí, ale také je jisté, že je to postup nebezpečný. Spisovatel tu opouští reálnou skutečnost a vytváří novou skutečnost své fantasie, postup typický pro spisovatele umělce. Není radno mísit objektivní skutečnost vědeckou se subjektivní skutečností uměleckou, neboť není-li autor dost ukázněný, snadno se dá svésti svou fantasií a vytvoří dílo, které nemá plně ani věcnou spolehlivost díla odborného, ani pravou estetickou účinnost díla uměleckého. Existuje sice literatura, která je na samých hranicích tvorby odborné a umělecké (reportáže, essaye), ale ta se i látkou i jejím zaměřením liší od literatury populárně vědecké, která svým rázem i svou funkcí patří ještě zcela do oblasti literatury odborné. Tyto výhrady se netýkají díla Běhounkova, neboť Běhounek se dovede pohybovat na hranicích vědy a umění s velkou jistotou i ukázněností a je si vždy plně vědom, kam až může zajít.

Sloh lze oživit i výběrem slov s citovým nebo funkčním zabarvením. Sloh tím nabývá citovějšího rázu a zastírá se v něm příliš suchý tón poučující, který čtenáře často popuzuje. Popularisující spisovatelé dosahují tohoto účinku nejčastěji tím, že dávají svému slohu lehký nádech jazyka hovorového. Pro Běhounka je tento postup velmi charakteristický. Viděli jsme jej již na ukázkách, které jsme uvedli dříve, ale na důkaz uveďme ještě další příklady:

Všetečná Wilsonova komora je (kladné a záporné elektrony) prozradila a magnetické pole donutilo každý z nich prohlásit jasně svou stranickou příslušnost, pokud jde o elektřinu, je-li kladný nebo záporný. Theoretici se zmocnili obou, a kámen jim spadl se srdce (90).
Za prvních pět let po nálezu vyrobili Kanaďané všeho všudy 28 gramů [178]radia a nad tím mohli pánové v „Union minière“ ještě luskat prsty, neboť tolik oni dokázali vyrobit za rok! (110)
Když prošla (voda) článkem, stal se její kyslík silně radioaktivním, nechtěli ji v tomto stavu pouštět zpět do řeky Columbie z obavy, co by tomu řekly ryby (194).

Je tu užito, jak je vidět, hlavně obratů a rčení hovorových a lidových. Podobný účinek mají i některé Běhounkovy personifikace, na př.:

Odervaný elektron se po malé chvíli připojí k elektronovému plášti jiného atomu, tam, kde najde ochotu k pohostinství (104).
Trochu se sice roztoulaly (atomy uranu), když se jim brána — štěrbina v clonce — více otevřela, ale nevadilo to, neboť magnetické pole má na štěstí podivuhodnou vlastnost, že dovede takové outsidery hezky zase soustředit do jednoho směru a dát jim uzdu (171).
Energie, nerozlučně spjatá s jeho (t. j. elektrického paprsku) rychlostí, byla jeho duší. Přišel o ni, jak se rval s atomy o jejich elektřinu, o kterou je chtěl připravit a kterou atomové jádro svou přitažlivostí proti němu bránilo (80).

Tento tón, mohli bychom říci, trochu „nonšalantní“ nacházíme dosti často právě u vynikajících odborníků, kteří krom svého vědeckého nadání mají i talent popularisační. Myslím, že by nebylo těžké vysvětliti tento jev psychologicky, ale o to nám nyní nejde. Jisté je, když je tento sklon držen v náležitých mezích, že přináší jisté uvolnění duševního napětí i pro autora i pro čtenáře a tím dobře splňuje svou funkci oživovat sloh.

Strohou objektivitu odborného slohu oživuje Běhounek také četnými ironickými poznámkami a šlehy. Jsou většinou velmi jemné, ale pozornějšímu čtenáři neujdou. Ukazují, že autor není jen slepě zahloubán do své vědy, ale že se také dovede bystře a kriticky rozhlédnout kolem sebe, a tím přibližují autora čtenářům i lidsky. Na př.:

A tak čtyři lázeňské kabiny (t. j. v Jáchymově) naprosto nestačily a začala se stavět celá lázeňská budova. Vždy pohotový soukromý kapitál byl na číhané a nemínil propásti svou chvíli (48).
Odtud vyboural Rutherford proton, atomové jádro vodíku, nejlehčí částici hmoty. Když to učinil, byla vyhrabána z prachu zapomenutí prastará práce anglického lékaře Prouta, jenž roku 1815 — je to rok, kdy Anglie porazila Napoleona u Waterloo, fakt, jenž byl daleko méně zapomenut než názor doktora Prouta — tvrdil, že všechny prvky jsou patrně vybudovány z vodíku (85).
(Za války uprchl Dán Bohr do neutrálního Švédska.) Odtud byl v pravém slova smyslu unesen anglickým letadlem typu „Mosquito“ s mírným porušením švédské svrchovanosti (185).

[179]Ovšem tento jemně ironický tón, třebaže je účinný, nemůžeme pokládati za charakteristický pro populárně vědecký sloh vůbec. Je příznačný jen pro sloh Běhounkův, ale ukazuje, že i tón ironický může svou subjektivitou platně pomáhat k oživení slohu.

Rozbor hlavních znaků Běhounkova popularisačního slohu v knize „Atom děsí svět“ potvrdil, tuším, jasně platnost these, z níž jsme vyšli, že totiž vlastnosti, jimiž se populárně vědecký sloh liší od slohu přísně vědeckého, jsou především výsledkem zřetele ke čtenářům neodborníkům a že jsou umožněny jinou funkcí projevu populárně vědeckého, než má projev čistě vědecký. Znaky populárně vědeckého slohu jsou zhruba tyto: větší názornost výrazu, větší výrazová šíře, silnější epičnost, nadlehčení výrazu, jeho větší živost, subjektivita i citovost. Ve výběru výrazových prostředků, jimiž se má těchto vlastností dosáhnouti, i v míře jejich využití jsou arci mezi autory značné individuální rozdíly. Silně se tu též uplatňuje celkové vzdělání čtenářů, jimž je projev určen. Funkční vlastnosti populárně vědeckého slohu se projevují všestranně: ve výběru látky a v jejím uspořádání, ve stavbě věty i ve výběru větných typů a konečně valnou měrou i ve výběru slov.

Populárně vědecké spisy mají velkou hodnotu sociální. Pomáhají šířit výsledky vědeckého bádání do většího okruhu zájemců a tím znamenitě zvyšují vzdělanostní úroveň národa. Proto také propracovaný sloh populárně vědecký je svědectvím kulturní vyspělosti národa. Je nutné věnovat populárně vědeckým spisům a jejich slohu větší pozornost než dosud. Máme mnoho odborníků, kteří popularisaci podceňují, a vedle nich i mnoho odborných autorů, kteří popularisovat neumějí. Proto si tím více musíme cenit ty, kteří plně chápou význam popularisace a umějí ji dělat dobře.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 8-10, s. 167-179

Předchozí Josef Straka: Druhý příspěvek k poznání hovorového jazyka v 16. století

Následující V. M. (= Václav Machek): Houby jako zápor

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1