Časopis Naše řeč
en cz

Druhý příspěvek k poznání hovorového jazyka v 16. století

Josef Straka

[Články]

(pdf)

-

Zájmeno on(en).

Ze všech ukazovacích zájmen došlo zájmeno on do století 16. rozvoje nejzajímavějšího a v tehdejším hovorovém jazyku, soudíme-li podle Táborské knihy černé, rozšíření snad největšího; ztratilo sice něco ze svého původního úkolu upozorňujícího (deiktického), ale tuto ztrátu, zastupujíc v nominativu zájmeno pro gramatickou osobu třetí, mnohonásobně si nahradilo v užívání nadbytečném a tak zbytnělém, že se proti tomu dnešní rozsah zájmena on jeví zase značně zúžený. Jako ukazovací zájmeno (muž. toliko ve tvaru rozšířeném onen, žen. ona, stř. ono, se skloněním onoho, onomu atd.) mělo již v 16. století skoro všechny ony významy, které má dnes, a to jak na rozdíl od zájmena ten, ta, to, tak v libovolném střídání s ním a vedle něho. Jako zájmena osoby třetí (se skloněním jeho, jemu atd.) se ho užívalo v podobných případech jako ostatních osobních zájmen já, ty, my, vy, avšak nadto mnohem častěji vedle jména podstatného nejen na vyjádření citového vzrušení, nýbrž i z lidového návyku zbytečně na předjímání větného podmětu nebo i tehdy, kdy vůbec nebylo třeba podmět vyjadřovat. Při lidovém nadužívání, plynoucím z pohodlnosti při vyjadřování, nebývá pak někdy v naší knize ani jisto, jakou vlastně platnost zájmeno on, -a, -o ve větě má, jindy je takto sám smysl věty zatemněn.

§ 1 a) Zájmeno onen ukazuje (podle Příruč. slovníku jazyka českého) α) „na vzdálenější ze dvou osob n. věcí“, na př. v naší knize C 18b: A vodtud jda v Křivošíně u Tomka vzal sem kabát a dvě sekyry. Kabát sem strhal a sekyry sem prodal v Selci, s voný strany za městečkem, kudy k Selčanům dou (t. j. na druhé straně Sedlce, nikoli na té, co je Křivošín); β) „na druhou ze dvou osob n. věcí ve výrazech vyjadřujících střídání ve spojení ten - onen“: (ve vyznání Anny ze Záluží o druhé Anně Němkyni, „cejchované“) Ty šaty, které sme pobraly u Luňáků zde, nesly sme je do Ve(j)rce k šenkýřce k Lídě… To jest u tý šenkýřky (v) Vejrci, a vostatek vona druhá vod tý šenkýřky pobrala a s tím ušla 79a; γ) „na osobu n. věc, o které byla již řeč, která je známá n. časově vzdálená“: Vo tom dobře vím, že voni všickni svrchu psaní ničemémuž se nikdy nevyhnuli, i zabili 7b; že jest na podzim vonoho léta přišel sám třetí k tomu krčmáři do Staré Vožice, kterej tu na ten čas šenkoval C 17b (t. j. předešlého roku); δ) někdy připravuje předem na relativum, které přijde (podle Smetánky): Potom teprv…, když jeho voni tři zabili, kteří konec vzali, ušel sem vod nich 20a. Nemám z tehdejší lidové řeči [132]dosvědčeno zájmeno onen ve významu „na slovo vzatý“ ani ovšem ten onen ve významu „sem tam někdo, leckdo“ (PS); to je usus novověký, třebas je v Zikmundově Skladbě (1863), 353 již z Matthiolova Bylináře něco podobného: Častokrát mnozí velice se tomu diví, proč tato aneb ona bylina nepůsobí díla a skutku svého.

b) K ukazovacímu zájmenu on(en) předpokládá prof. Zubatý, LF 36 (1909), 108 nn., s velkou pravděpodobností také staročeské příslovce ono, „které původně sloužilo především k ukazování, k upozorňování druhé osoby na zjev, který mluvícího vzrušoval“. Jsou po něm některé stopy v starých památkách, ale souvisí s ním též nářeční ono, vono, ovšem již bez úkolu deiktického, jen „vyjadřující vzrušení mluvícího“. K ukázkám z nářečí českomoravských a středobečevského, otištěných na uv. místě, přibyly později v LF 67 (1940), 256 v článku Al. Gregora některé ukázky z nářečí okolo Slavkova a Bučovic: Vono ti pání nésó tag hlópí, jak se zdá. Zdvihnu to ze zemňe, a vono to byl kus cementu. Myslél sem, že je to psání vod syna, a vono to byla vopsílka vot sódu. Při vyjádření citového vzrušení je prý neutrum vono zvláště oblíbeno, kdežto jinak jsou věty našeho běžného tvaru, jako: Von Francek si dovede poradit dobře s těma konima. Vona se ešče dycky nejaká šikovná žencká pro něho nande. Vona je namalovaná (= velmi, přespříliš). Na několika starých příkladech a na hojných dokladech z doby nové ukazuje Zubatý na uv. m. 30 nn., že „není zájmeno on zbytečno v takovýchto větách po stránce významové: dodává jim citového vzrušení, vyjadřuje jakýsi údiv mluvícího, jejž faktum větou vyjádřené překvapuje (nejčastěji protivou k ději ostatnímu) anebo se ho jinak dotýká, příjemně či nepříjemně“. Táborská kniha černá poskytuje toho doklad jediný 169b: Jarolím a jináče Jarušek z Neveklova vyznává r. 1603, že vzal sousedovi dvě ovce, ale ten mu je zase odehnal. „A já šel sem k němu, abych mu vzal krávu, abych se jemu pomstil. Vešel sem do chlíva; domníval sem se, že jest kráva, a vona byla kobyla. A já jí dal sekerou hlavatkou a zabil sem ji a šel sem vodtud.“ — Podobné citové zabarvení můžeme vyčísti i z některého vytýkavého ten, na př. 18b: Průša z Bolešína řekl, přišedši do Jetřichovic do krčmy, ale kunštem (= žertem): „Kdyby nás se sebralo asi patnácte a šli na ty pány a pobořili jim ty pivovary!“ Všude jinde zájmeno ten má význam prostě vytýkavý, bez zabarvení citového (sr. u Gebauera-Trávníčka, Hist. ml. IV, § 208,8), na př.: že Žižka chodil po cestách s tím Mikšem, z bratrem mém, a s tím pastejřem (z) Záhoří, s toho (t. j. Záhoří) pána z Rožmberka 2a (1566); (v) Volší sme vzali mlynářovi čtyři čbery mouky, a to v tom Volší pod Deštném 8a; tu středu po svatém Antonínu 146a; Když to lekátství s Polsky sem přijelo, ten nejvyšší lekát přijeli, vešel sem taky skrze vartu do pokoje, kde ten nejvyší lekát ležel. A světlo tam hořelo, bylo tam těch mnoho vartýřů a hejduků, leželo po zemi, po lavicích. Mysl [133]sem tam pobrati 189b (vyznání zloděje r. 1603, který kradl v předním tehdy táborském šenkovním domě p. Daniele Čápa).

§ 2. Zájmeno on zastupuje v nominativu od nepaměti gramatickou osobu třetí, i klade se v podmětu nutně (stejně jako ostatní zájmena osobní), jen když podmět není jinak vyjádřen ani se ze souvislosti nerozumí. Nad to stává ještě (podle prof. Smetánky):

1. Klade-li se na zájmenný podmět důraz, na př.: A my dva šli skrz město a voni dva vokolo města E 10a; A ten knap Jan…, ten jináče více poví vo těch jinejch lotřích, nežli já sem pověděl; von jich znamenitě zná mnoho, jináče více nežli já 59a; A voplatky sme pobrali (při loupeži v kostele); ty snědli voni (tři), ale já sem jich nejedl 94b; Já sem sama nekradla, ale přes celej den sem sedala v krámě, a voni nosili ke mně, k tomu se znám 99a; Toho já nevím, bylo-li jest více těch peněz, nečtli sme jich. Voni sou dva je k sobě přijímali, voni buli starší tovařiši 118a; A já sem s nimi v tom ve všem měl díl, ale já toho nevím, komu je (obilí) voni více prodávali, že sou ho voni mnoho prodávali 123a a j. Srov. ještě silnější protivy mezi zájmeny a ty, jako: Ta Skokanova žena Lída tak jest mi řekla: „Jebákyně zvyjebená, víš-li ty, kdo sem já? Že ty musíš pode mne slouti a tvůj muž pod mýho muže; a já sem nad tebou i nad jinejmi vandrovními kurvami hejtmankou a můj muž hejtmanem nad jinejmi vandrovními lotry aneb pacholky (63b, ve vyznání Anny šmejdýřky 1570); (Jiřík tovařiš k paní Kateřině Holé před vyšetřováním pro utracení jejich nemanželského dítěte:) Co se tobě díti bude prostřed rynku, že já chci trpěti s tebou všecko, co ty trpěti budeš 105b atp. 2. Mluví-li se se zvláštním pohnutím mysli, jako: (Janek Němeček, když pan Jankovský kázal utratiti jeho Annu Haldičku:) A já sem uslyšavši to, klekl na kolena a řekl: aby Pán Buoh byl pomsta i odplata. Ale panu Jankovskýmu sem já neodpovídal pro tu ženu svou; jakož na mne praví, že sem chtěl vypálit, toho není 96a; A Jiřík tovařiš hněval se a lál a tak řekl: „Hrome hromskej, však sem já chtěl, aby bylo (dítě narozeno) živý…, že bych já je podtají donesl do vsi a dal bych je chovati, bych měl vod něho dáti každej tejden dvě kopě!“ 103b. K tomu nemáme příkladu se zájmenem on, leda z nářečí slavkovského, LF 67, 256: Poďvéte se na tó Mařenu! Vona je vám sama rana. 3. Stojí-li zájmenný podmět v souřadném poměru s nějakým jménem, má-li přístavek nebo závisí-li na něm věta relativní, jako: a on, Hron, sa trápen, nic se více nepřiznal, než (že) sem já, Hron, ten řetěz na pavlači na schodě vzal B 11b; srov. v reversech a ortelích knih smolných, jako: my, purkmistr a radda města Chlumce nad Cidlinou, atp. u Jílka-Oberpfalcera, Jazyk knih černých, jinak smolných (Rozpr. Č. Akad. 1935), str. 3. 4. Z příčin rytmických, jako: K tomu se znám, že sem já tu () ránu Budínovi udělal 69a; … a já jí poslouchati nechtěl (své ženy) 26a (); Nevím, vodkud jest, neznal sem já jich [134]50a (); … do nějaký vsi, já jí neumím menovati 128a () zvláště oblíbeny byly počátky vět a já, ale já, abych já atp. (s důrazem na ). Podobně při zájmeně on: A vona jest mne na to i ponoukala 55b; A já jsem ho převrhl znak, a von již byl umrlej 108b; že voni to všecko vo nás koupí 132b atp. Oblibou takových ustálených počátků si vysvětlíme, myslím, nejsnáze onu přebujelost případů, kde zájmeno on předjímá jmenný podmět věty (srov. následující oddíly této práce). Ovšem někdy mohl býti pro takové on ještě druhý důvod; tak čteme-li 27a ve vyznání: „Když sem šel na žeň s rybnikáři, bylo jich jedenáct a já dvanáctej… A voni nějakou ženu strčili do potoka s laviček. Ale neutopila se, dobyla se jest zase,“ je zájmenem oni zdůrazněno, že se Matěj Mazanec, vyslýchaný pro krádeže, neúčastnil tohoto násilí. — Pro zájmeno a p. bývají hledány ještě jiné důvody, na př. že stává jindy v příklonném postavení: Toho já nevím, jací sou byli (ti kališi) 49b; Toho já nevím, co jest jich bylo, těch peněz 91b; Toho já nevím, komu… 112b, 187a a j.; Vo tom já dobře vím, že… 59b atp. (vesměs ); že stává v čele příklonek: A já sem se jim vydržel 29a (); Koření sem jim prodával, ale za svobodný já sem jim prodával 96a (). Pro naše thema však nic nezáleží na tom, zdali by se podobné doklady daly pracně poshledat též při zájmeně on; zato zaznamenávám ke dvěma Gebauerovým dokladům (z bible Kralické) na zájmeno on při buď (Hist. ml. IV, § 196b, γ) ještě tento doklad: A nedal mi na to (koupené sukno), jediné kopu, a řekl mi: „Buď vono kradené neb nekradené, protoť (= přece) já koupím“ D 11a.

(Příště ostatek.)

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 6-7, s. 131-134

Předchozí Zdeňka Houšková, Marie Kubisková, Marie Těšitelová: Práce z novočeského semináře prof. Vlad. Šmilauera

Následující Jiří Haller: Dvě nové knihy o českém jazyce