Z dějin českých osobních jmen

František Cuřín

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek.)

Naše i cizí bádání o jménech se drželo hlavně dokladů z úředních knih (nejčastěji trhových), pracovalo často s náhodnými soubory jmen, málo si všímalo dnešního pojmenování. Mnozí myslím byli u nás příliš závislí na Wintrově soudu o nezměnitelnosti křestního jména. Zdůrazňovali stále hospodářské a právní vlivy a vztahy, které na vznik příjmení působily, a ve vývoji jmen kladli větší váhu na činitele rozumové než citové.

[109]Ze zkoumání dnešních přezdívek bychom jistě mohli pro výklady o příjmeních mnoho vytěžit. Vlad. Šmilauer upozornil v článku Studentské přezdívky z Bratislavy v NŘ. XVII, 1933 na citové prostředí a ovzduší, v jakém jména vznikají. Přezdívky jsou silně expresivní a stávají se samostatným pojmenováním. Šmilauer uvádí i případy, že se vlastní jméno žákovo úplně zapomnělo. Každá osoba, která má přezdívku, má tedy vlastně dvě jména: svoje oficiální, úřední, a druhé aktuální, živé, známé ve společnosti pojmenované osoby. Obě ta pojmenování žijí vedle sebe samostatně: liší se funkcí. V. Blanár se nedávno zabýval příjmeními slovenskými (K jazykovej výstavbe slovenských rodinných mien, Jazykovedný sborník I-II, str. 26 n.). Mluvě o osobním jméně jakožto znaku, rozlišil také pojmenování „živé“, t. j. „útvary, ktoré se používajú v rozličných individuálnych a miestnych obmenách v dennom styku“, od pojmenování „úředního“, „ktoré má miesto predovšetkým v štátnej administratíve“. Myslím, že i pro starší doby musíme rozlišovat dvojí pojmenování vedle sebe možné: oficiální, které pod vlivem církve, tradice, úředního formalismu lpělo na křestním jménu a projevovalo se především v úředních knihách, a proti němu pojmenování živé, v denním životě známé. V pojmenování živém se silněji uplatňoval cit, přezdívka v něm měla důležité místo. Rozumí se, že se často pojmenování úřední krylo s pojmenováním živým, ale být to nemuselo.

Přezdívku pokládám pro starší doby za nejcharakterističtější typ pojmenování živého. Nedoplňovala křestní jméno, neurčovala je, nýbrž sama bez křestního jména stačila od počátku v živém jazyce určit osobu. Mohlo být docela možné, že mluvící osoba leckdy ani neznala křestní jméno toho, o kom mluvila. Přezdívka ovšem nebyla jediný typ pojmenování živého. Patřila sem i hypokoristika, neboť mnohá byla tak výrazná, že sama stačila k úplnému označení osoby; patřily sem i typy ostatní. Nerad bych však budil domnění, že naprosto popírám význam křestního jména v živém pojmenování. Tvrdím jen, že nebyl zdaleka tak velký, jak se jeví z památek některým badatelům.

Je jisté, že živé pojmenování pronikalo do pojmenování úředního. Pronikaly do něho přezdívky jakožto druhá označovací varianta. Úřední pojmenování se s tím vyrovnalo tak, že přezdívku připojilo ke křestnímu jménu. Jsou tak spojena dvě samostatná pojmenování. Nám zde nezáleží tolik na tom, proč živé pojmenování pronikalo do pojmenování úředního. Jistě na to působily důvody hospodářské a právní. Nám záleží víc na způsobu, jakým se to provedlo. Mohlo se ovšem také stát (hlavně tam, kde nebylo zkušených písařů nebo kde byl tlak živého pojmenování příliš silný), že přezdívka z úřední knihy vytlačila i křestní jméno. To se stávalo hlavně v dobách, kdy si ještě přezdívka uchovávala svůj význam, t. j. když označovala jen určitou osobu a nebyla ještě [110]dědičná. Později se otírala, zvláště když se počala dědit, a spojovala se v úředním stylu těsněji s křestním jménem.

Stejnou platnost jako přezdívky měly i jiné typy pojmenování: ty typy, jež se v živém pojmenování obešly bez křestního jména. Je to především určení původu (Bechynský, Bechynka, Morava, Moravec), některá určení zaměstnání (zaměstnání, jež byla v osadě řídká), často i hypokoristika. Proti tomu je třeba lišit ještě druhou skupinu označení, totiž určení zaměstnání a příbuzenského poměru. Tam bylo jistě i v živém pojmenování známo jen křestní jméno a zaměstnání nebo příbuzenský poměr je přesněji určovaly.

Vraťme se k dokladům. Kdybychom věřili Socinovi (viz citát vpředu), musili bychom v 15. stol. všechna jména, jež u sebe nemají jména křestní, pokládat za stálá, dědičná. To je však stěží možné. Je jich příliš mnoho a jsou příliš výrazná. Všimněme si, jak je v nich zastoupena příroda! Ta příjmení byla jistě ještě živá, měla svůj původní význam. Aby se příjmení mohla dědit, musila ztratit vztah k určité osobě. Myslím, že to v Táboře u všech těch jmen ještě nemohlo být. Uvažme, že první zápisy byly učiněny už dvanáct let po založení Tábora, tedy ještě v době táborských bojů předlipanských. Při založení města přešlo nějaké obyvatelstvo z Ústí (Sezimova), ale většina byla nová a obyvatelstvo se rychle střídalo. Vždyť od r. 1432 do r. 1450 je v nejstarší gruntovní knize na tisíc zápisů. Připomeňme si k tomu zjištění Šmilauerovo, že se přezdívky nepřenášejí z prostředí do prostředí a že nejčastěji vznikají v společnostech spjatých stejnými zájmy a osudy (hlavně pohnutými). Mám za to, že naše kniha z 15. stol. zachycuje přezdívky živé, osobní, nikoli jména rodinná. Bylo jich velmi mnoho a vtlačily se i do úřední knihy, a to víc než v stol. 16.

V 16. stol. je zřejmě úřední pojmenování jiné. Křestní jméno a příjmení se sbližují. Křestní jméno se sice brání, ale přezdívka často už dědičná nebo aspoň otřelá dobývá si víc místa. Spojení křestního jména s příjmením je těsnější. Jejich pořádek se ustaluje. V živém pojmenování je přezdívka stejně důležitá jako dřív. Ale protože se leckde už ustaluje nebo dědí, nestačí tak často sama k označení přesnému a úplnému. Už v této době se vlastně křestním jménem často určuje příjmení. Neznamená to, že by ustálené příjmení samo za jistých okolností nemohlo určit osobu.

Stále však vznikají nové přezdívky, nová příjmení. Žijí tak, jako žila v 15. stol. V úředním styku 16. stol. se to však neprojevuje tolik jako dřív. Úřední styk 16. stol. povoluje méně a pomaleji vlivu pojmenování živého.

Živému pojmenování jsou v 16. stol. blíže smolné knihy. Ty měly zachycovat výpovědi vyslýchaných věrně. I když byly podmínky pro vznik přezdívek ve společnosti tuláků a zločinců příznivější než ve všed[111]ním životě, přece jen nebyly zásadně jiné. Nebudu se těmi jmény zabývat podrobně zde. Pro nás stačí konstatování, že mnozí vyslýchaní znali sebe i lidi z měst a vesnic často jen podle příjmení. R. 1567 vyznává jeden: mnohému mína nevím, že voni rozličná jména mají a se jmenují. A jiní vyznávali: Nějakej Zelenka, jináče jeho neumím menovat, jest taky štverák znamenitej 1570; nějaký Behek vedl nás na to 1548; to sme donesli do vsi do Čelisti k nějakému Vlhovi, jináče jemu mína nevím 1573; Šalda, jináč jeho neumím menovati, tak jemu říkají 1566; nějakej Charvát a jináče Kotčí 1570; nějakej Zelenka s pleší 1571; Kopýtko švec 1533; Koníček jednou nosil ke mně ryby 1546. Dokladů, že je někdo jmenován jen příjmením, je v celé knize dost a dost.

Křestní jména byla ovšem stále důležitá. Jen o nich a nikdy o příjmení se užívá označení „přezdíti si“: „Můj muž Zikmund a přezděl sobě Vondra 1570; ten krejčí, jako utek z pošty, přezděl sobě Kryštof a pravý míno jemu říkají Říha 1570; nějaký rybnikář z Votic, menuje se Vaněčkem a někdy Matějíčkem 1603; Vyznání Janka Němečka a jináče křtěném mínem Bartoše 1570. Přiznávám, že je s našeho hlediska těžké tyto doklady vysvětlit. Mluví zřetelně pro důležitost křestních jmen. Snad je možné, že si je měnili právě pro úřady, když se přezdívky ještě mohly měnit a těžko bylo někoho podle nich hledat. Byly také známy jen mezi svými. Srov. vyznání z r. 1570: říkají jemu Matěj Hejduček a tam (t. j. na Moravě) jemu říkají Matěj Smolík.

Podporu pro svůj výklad o samostatnosti příjmení i křestního jména vidím i v tvarovém jevu, o němž jsem psal v LF. LXVI, 1939, 372—388. V celé starší době, snad až do 18. stol. (to bude ještě třeba zjistit), má křestní jméno vždycky koncovku -ovi, a to i tehdy, když je spojeno s nějakým určením. Dvoučlenná jména mají dva typy: -ovi -ovi (Josefovi Novákovi) a -ovi -u (-i) (Janovi pekaři). První typ mají skoro bez výjimky všechna jména, v nichž je ke křestnímu jménu připojena přezdívka (sem počítám i určení původu substantivem). Mám statisticky zachyceno 700 dokladů; jen dva z nich mají -ovi -u! Spojení křestního jména se zaměstnáním má někdy typ ten, jindy onen. Křestní jméno spojené s určením příbuzenským má vždy typ druhý. Tenkrát jsem to vysvětloval různým vztahem křestního jména a příjmení. Dnes bych použil jen jiné formulace. Jde o vztah úředního pojmenování k pojmenování živému. Přezdívka stačila k samostatnému určení osoby vždy, zaměstnání někdy, určení poměru příbuzenského (bez kř. jména) zřídka. O vztah mezi křestním jménem a určením jde při tom ovšem také. Nevím, který výklad je lepší.

Tím, že zavedeme i pro starší doby rozdíl mezi pojmenováním živým a pojmenováním úředním (oficiálním), vysvětlíme myslím dobře ještě jeden zjev. Z německé literatury odborné známe případy, že se i přezdív[112]ka, příjmení, mohla stát křestním jménem: Smido, Bruno a pod. (Bach, op. cit. str. 69). Přezdívka byla samostatná už dřív, než se stala křestním jménem. Stejně je tomu se jmény pocházejícími ze jmen zvířat.

V souhrnu vypadá tedy stav jmen v táborských knihách 15. a 16. století takto: V 15. stol. se velmi často určují lidé v celém zápase jen příjmením (přezdívkou), ale velmi často se také určují jen křestním jménem. V 16. stol. je takových případů mnohem méně. Velmi zřídka postačí křestní jméno samo v celém textu. Je to výsledek sbližování mezi dvojím pojmenováním: živým a úředním. V pojmenování živém postačila už v 15. stol. k přesnému určení člověka sama přezdívka, byla ve všedním životě stejně důležitá, jako bylo křestní jméno v pojmenování úředním. Nijak to ovšem neznamená, že by křestní jméno do pojmenování živého nepatřilo. Mezi oběma typy nebyla propast, přehrada, projevuje se tak jen rozdílná funkce křestního jména a přezdívky v obojím pojmenování. Podle mého mínění je táborská kniha z 15. stol. blíž pojmenování živému. Tlak živého jazyka byl v 15. stol. na Táboře silnější než později. Působily to zvláštní poměry této obce, která vznikla z obyvatelstva z velké části přistěhovalého, byla zprvu zvláště silně spojena stejnými zájmy politicky náboženskými, ale vyznačovala se i vzájemnými spory a nevraživostmi, a tedy i čilejším životem mezi občany. Byla to půda pro vznik přezdívek a přejmenování zvlášť úrodná. Živé pojmenování se tlačilo do městských knih tím spíše, že se naší památkou městská registra vlastně teprve zakládají. Proto je také tato památka blíž smolným knihám než knihám tržním stol. 16. Úřední pojmenování lpělo i v 16. stol. na křestním jméně. Využívalo však stavu, který se vyvinul v pojmenování živém, a to tím spíš, že se některé přezdívky už dědily, že se otřely a ztrácely svůj aktuální význam. Využívalo pojmenování živého už také proto, že bylo lidí víc, hospodářské poměry se měnily a křestních jmen bylo přece jen málo. Jaký byl poměr mezi úpadkem jmen křestních a pojmenováním živým, mělo by se také znova přezkoumat. Rozvoj živého pojmenování byl jistě stavem křestních jmen podporován. Podle našeho zjištění stačilo sedm jmen v 15. stol. na pokřtění 68 % mužů, v 16. stol. na 65 % mužů. Aug. Sedláček tuším uvádí zemana, který dal své tři syny pokřtít všechny jménem Jan a pak je rozlišoval jmény z přírody. Úřední pojmenování využívalo tedy pojmenování živého, ale svého se nevzdalo. Kombinovalo obě: k svému úřednímu přidávalo druhé. Proto se v 16. stol. zapisují lidé, o němž v zápise především jde (kupec, smluvní strany), křestním jménem a příjmením v dnešním pořádku. Živý usus pronikl tam, kde strany přesněji určovaly svůj majetek: po nebožtíkovi, vedle někoho a pod. Projevem tohoto vývoje úředního pojmenování jsou myslím slova příjmím, řečený, jináč, jimiž se křestní jméno a přezdívka často spojují. O významu těchto slov byla v německé literatuře celá rozepře. Roz[113]dílná mínění sebral Klarmann, op. cit., str. 30. V naší knize z 15. stol. jsou dva tři doklady. Zato v 16. stol. je jich dost. Zvláště důležité se mi zdá slovo jináč (jinak): Tomášovi, jinak Tomanovi barvíři 1550, Václavovi Příbramskému, jináč Huvnovi 1558, Prokopovi, jináč Kunšovi bakaláři 1533, Janovi sladovníku, jinak Podlahovi 1538, Václav, jinak Voříšek krajčí 1529, Jan, jinak Tětek 1529, Jakubovi, jinak Kubířovi, Telátkovu synu 1549 (později je už psán Jakub Kubíř; Kubíř je jeho vlastní jméno lichotné). Jiné doklady by snad tomuto našemu tvrzení odporovaly: Jakubovi Broumovi, jináč barvíři 1576, Marty Píhavé, jináč Chrtové 1553, Janovi Pekárkovi, jinak Smolínovi 1538. Ti lidé byli zřejmě známi dvěma jmény. Připouštím, že to byl někde úřední usus (v 15. stol. u osob zemanských). Někde slovu příjmí ani nerozuměli: rybnikář příjmí(!) Jan Hájek 1570. Živé pojmenování pronikalo čím dál víc, až se vytvořil úřední typ Jan Novák, dnešní typ. V něm dostalo nakonec příjmení větší důležitost než křestní jméno.

K dnešnímu poměru křestního jména a příjmení připojím jen poznámku. A. Bach (op. cit., str. 65) připomíná, že v dnešních něm. nářečích je spojení křestního jména s příjmením od spisovného odchylné. Hornoněm. a středoněm. je prý Schlossers (gen.!) Heinrich nebo Schlosser Heinrich. V prvním případě je hlavní přízvuk na Heinrich. Ukazuje to prý, že se křestním jménem určuje příjmení. Je tomu prý tedy obráceně, než bývalo v starší době, kdy bylo příjmení jen určením křestního jména. Našemu výkladu by však tento stav dobře vyhovoval. Stav v českých nářečích neznáme. Podle mého pozorování však záleží přízvuk na poloze obou jmen. Jedno může určovat druhé. Ve spojení Honza Nováků je hlavní přízvuk na Nováků, ale ve spojení Nováků Honza je přízvuk na Honza. Honza je zkrátka jméno individua, Nováků jméno rodiny.

Vraťme se k začátku výkladu: pořádek Škoda Prokop se v 15. stol. dá vysvětlit naším výkladem. Vyšlo z konfliktu pojmenování živého s pojmenováním úředním. Přezdívka byla leckdy známější než křestní jméno. Písař nebo druhá smluvní strana ji znala spíš než křestní jméno. Dřív se tedy vybavila v mysli. Podle našeho výkladu byla táborská kniha z 15. stol. blíž usu živému.

 

III. Švec, Kovář a pod.

V článku „O našich příjmeních“ v NŘ. XXVIII, 1944 říká Jos. Beneš (na str. 143): „Je velmi zajímavé a pro vznik našich příjmení asi důležité, že venkovští řemeslníci a jiní živnostníci, nevyjímajíc ani mlynáře, bývali označováni jen křestním jménem a názvem svého řemesla.“ Je tomu tak. Vždyť se takové případy dlouho vyskytují i v městech. [114]V nejstarší táborské knize máme 255 lidí určeno jen zaměstnáním. Abychom však určili hodnotu tohoto zjevu pro vznik příjmení, musíme se podle svého dřívějšího výkladu podívat, jak často stačí určení zaměstnání samo bez křestního jména přesně určit člověka. Uveďme nejdřív doklady z 15. stol.

Flašnieř: Jan flašnieř 1450; podle flašnieře 1435.
Jirchář: Jan jirchář 1439; jirchář 1434.
Lékař: Matějovi lékaři 1434, Mikuláš lékař 1435. Samo lékař je doloženo třikrát.
Mečieř: Martin m. 1436, Matěj m. 1447. Jen mečieř 1439. mečíř 1441.
Mincéř: Jakub m. 1435. Jen mincéř 1435.
Olejník: Duchoně olejníka 1435. Jen olejník 1432.
Prasák: Petr p. 1438 a j. Jen prasák 1441.
Šindeléř: Pécha 1441, Jan š. 1448. Jen šindeléř 1433.
Špuléř: Bláha 1448. Jen špuléřovi 1438.
Valchář: Vozka valchář 1435. Proti valchářovi 1447.
Hamerník: jen samo 1441, 1443.
Hudec: Hudcóv syn 1447.
Krampléř: sedliště nebožce krampléřovo 1449.
Kutnéř: nebožce kutnéře 1448.
Krajéř: krajéřovi 1446.
Lovčí: Petr lovčí 1436. Jen lovčiemu 1435.
Túlař: Matěj 1445, Martinovi túlařovi 1446. Jen túlař 1445.

Vidíme, že i ve městech stačilo zaměstnání samo určit osobu. A nebylo tu ani třeba křestního jména, jako ho nebylo třeba jinde. Jde tu vesměs o zaměstnání, která byla v té době v městě vzácná. Už tím byla nápadnější, aktuálnější než jiná. Jen zaměstnáním není tu určen žádný krejčí, pekař, řezník, rybář, sladovník, súkeník ani švec. Bylo-li v městě nejméně 14 krejčích, 12 řezníků, 13 sladovníků, 17 soukenníků a 18 ševců, bylo těžko mezi nimi někoho jmenovat jen zaměstnáním. A přece to bylo možné, užilo-li se zdrobněliny.

V 16. stol. ubývá v Táboře samostatného určení zaměstnáním. Mám jen tyto doklady (netvrdím, že jsem vypsal všechny): mezi domem drštkáře 1533, hamerník (nebo H—?) 1541, vedle hvězdáře 1523, vedle puškařova břehu 1523 (jednou Jiřík puškař 1525), duom za hradskú branú nebožčíka zvoníka 1524, vedle zlatníka 1526, měšečník 1526, vedle domu hrnčieřova 1527 (čtyři hrnčíři označeni i křestním jménem), vedle železníkovy zahrady 1530, za hradskú branú mezi kolářem a pláteníkem 1532.

I tady vidíme mezi 15. a 16. stol. rozdíl. V 16. stol. se skoro vždy zaměstnáním určují lidé nemající při trhu účasti. Ale i v 15. stol. je [115]to zjev častější. Lze to podle mého mínění snadno pochopit: vzájemným sousedstvím byl určen též řemeslník, třeba i jen pro danou potřebu úřadu. Nevyplývá z toho nutně, že by ten člověk byl znám jen podle zaměstnání. Ale mohl být, neboť jde o řemesla v daném prostředí málo častá (viz koláře a pláteníka za hradskou branou).

Některé doklady ukazují, že se určení zaměstnání ustálilo v příjmení: Janovi Cínařovi soukeníku 1550, Janem Kovářem soukeníkem 1515, Matěje Kováře soukeníka 1528, Tomáš Hamerník kožišník 1538 (nejspíš týž Hamerník jako výše uvedený), Václav Pastýř pivovarník 1540, Janovi Sklenáři pekaři 1544. Všimněme si: cínařů, hamerníků, sklenářů bylo ve městě velmi málo. V 1. pol. 16. stol. byl v Táboře jeden sklenář (Jan sklenář 1545), žádný cínař, jeden hamerník (není-li to náš), dva pastýři a šest kovářů. Ti však byli i ze sousedních vsí.

Je tedy pravděpodobné, že na vsi, kde byl jen jeden živnostník svého druhu, mohl být znám jen podle řemesla. Bylo to určení výrazné. V městě i na vsi se takové řídké určení mohlo dobře přiřadit k přezdívkám jiným.

 

IV. Zdrobnělá příjmení.

Ve středověku se u všech národů vyvinulo nepřeberné bohatství hypokoristik. Hypokoristika se všude stala studnicí příjmení. Odborná literatura vysvětluje, a právem, že se příjmení vyvinulo ze spojení jako na př. Jan syn Peškův a pod., později Jan Peškův a Jan Pešek. I když tomu bylo nejčastěji tak, nebylo to myslím vždy. Už jsem vpředu citoval dva doklady, které ukazují, že někdo mohl v živém pojmenování i v úředních knihách dostat příjmení ze svého vlastního hypokoristika: Jakub Kubíř, Telátkův syn, je v pozdějších přípisech k témuž zápisu jmenován jen Jakub Kubíř. Stejně i Tomáš, jinak Toman barvíř je později zván jen Tomáš Toman. Jakub Kubíř neměl svoje jméno po otci; ten se jmenoval Jiřík.

Hypokoristika vznikala jako označovací varianta jména a vyjadřovala zprvu jistě i nějaký citový poměr k osobě označované. Mnohá z nich zajisté vznikala v mluvě rodinné nebo dětské. Živé pojmenování toho velmi využilo k rozlišení osob téhož křestního jména (viz oblibu jména Jan), zvláště i proto, že každá osoba neměla přezdívku. Myslím, že si konec konců v živém pojmenování byla přezdívka pro citový přízvuk s hypokoristikem skoro rovna. Úřední pojmenování přijímalo hypokoristika ochotněji, neboť lpělo na křestním jméně.

Aby mohl někdo dostat příjmení podle otce, musil být tvar otcova jména aspoň trochu ustálen (nejspíš v rodině) a obecněji znám. Docházím k tomu prostým úsudkem i podle analogie dnešní. Dnes také [116]pronikají z rodiny nejrozmanitější tvary křestních jmen: Dinka - Lidmila, Iša - František a pod. Pro starší dobu by se to jistě také dalo vysledovat. Tomášek švec má zápisy jen tímto jménem. V smolných knihách je v jednom dlouhém výslechu z r. 1565 stále psán jen Kuráků Havlíček, nikdy Havel nebo Havlík.

Předpokládám, že v živém pojmenování přezdívka často cele převzala funkci křestního jména, že sama stačila k označení. Josef Straka (Zdrobnělá jména významu náboženského, NŘ. XV, 1931) uvádí z táborského archivu doklady, že u křestního jména záleží na náladě sousedově v dané chvíli, jak nazve určitou osobu, zda jménem zdrobnělým nebo nezdrobnělým. Podle toho se tedy poměr mluvčího k pojmenované osobě musel projevovat také na tvaru přezdívky, jestliže přejala funkci označovací. To se mohlo dít zdrobňováním. Dají se tedy předpokládat několikeré tvary téhož příjmení. Kolísání bylo, proniklo i do úředních knih. Kolísání je tím spíš, že sama přezdívka už předpokládá nějaké citové zaujetí k pojmenovanému.

Mezi jmény 15. a 16. stol. je velmi mnoho deminutiv. Zvláště často mají zdrobnělý tvar jména vzatá z přírody nebo jména podle „zlých věcí“, neboť „všecky názvy osob a věcí zlých pozbývají něco svého špatného významu“ (Straka l. c.). Z 15. stol. můžeme uvést jména Čeníšek, Jan Kravka, Matěj Telátko, z 16. stol.: od Vlaštovičky 1533, Matěj Kocourek z Soběslavě 1536, Pavel Kohoutek 1541, Pavel Kočička 1552, Janovi Slepičkovi konváři 1546. Dále: Jakub Koudelka 1545, Jan Pšenička 1523, proti Šafránkovu domu 1540, Jan Petržílka 1545, Martin Řepka 1548 a pod. I mnohá jména jiná jsou zdrobnělá: Václav Koláček 1515, Jan Souček 1525, podle Stoličky koželuha 1534, Vít Vajéčko 1536, Jan Žemlička, 1565 atd.

Kolísání mezi jménem zdrobnělým a nezdrobnělým se dá doložit mnohými příklady. Nejzajímavější je, že se projevuje v týchž zápisech: Dušek Had, nožíř 1542, 1533. V témž zápise je: a má tu Hádek býti do s. Jiří. Jinde: od Duška nožíře 1542, Hádkova a j.: poručníci sirotkův nebožtíka Jiříka Chroustka 1547, tamtéž však sirotek nebožtíka Chrousta Justina; vedle Chomouta 1534, sirotci Chomouta pláteníka 1561, ale na témž listě: sirotci Chomoutkovic 1562; Jiříkovi Ječmenovi koželuhu 1543, Jiřík Ječmínek 1553—1555; manželce Matěje Kapouna odkázal…; a že jest Matěj Kapounek tu podepsanú sumu vyzdvihl…; často psaný Matěj Kapounek 1515; tamtéž r. 1525: Kateřiny, Kapounovy ženy, 1530: Jan syn Kapounóv; s Jakubem Koudelú stala se jest smlouva 1528; jindy je vždy Jakub Koudelka (1536 a j.); Jakub Kršňák 1534 a mnohokrát, ale též Jakub Kršňáček 1523; s Janem Kodedem 1543, ale častěji Jan Kodédek, (Kodýdek) 1536 a j.; Jiříkovi Kyselovi 1532, ale tamtéž Jiřík Kyseličkuov 1532; 1540 je zase Jiřík Kyselička, ale 1546 znova Jiřík Kyselo; Jan Motovúz 1536—1543, ale na téže straně Jan [117]Motovouzek 1543, 1545, 1546; Šimek Příhoda učinil frajmark s nebožčíkem Tobiášem … a Příhodka mu přidal… 1524, Šimek Příhodka 1531; prodala sladovnu svou Václavovi Řežábovi 1543, tamtéž: Václav Řežábek položil… 1546—1548, Řežábek tamtéž 1548-9; Bartoš Sova, 1511, ale: Jan a Martin, oba synové Sovkovi 1529; Matouš Stehlík 1547, ale tamtéž Matouš Stehlíček. Ze smolných knih: item Hájíček seznal 1533, ale tamtéž: když Plzenským brali, půjčil Hájek koně. Zvláštním způsobem je tvořeno jméno Jiří Žábek 1541 vedle Žába (zaba) 1527. Žábek byl mlynářem ve mlýně „Na žabkách“. To bylo chápáno jako maskulinum, tedy Žába-Žábek. Kolísání u jména Strejc a náklonnost k deminutivu pochopíme; toto jméno značí poměr příbuzenský a taková slova mívají tvar zdrobnělý (Oberpfalcer, Zdrobnělá slova, NŘ. XI): Janovi Strajcovi pernikáři 1549, ale Jan Strajček tamtéž 1549, 1550; od Strejčka pernikáře tamtéž; Bartošovi Strýci sladovníku 1540; ale tamtéž je též: od Bárty Strajčka. Zvláštní je kolísání mezi tvarem Svatba 1523 a Svatbík z téhož roku, Stuchlý a Stuchlík z r. 1578. V kořenné samohlásce kolísá zvukomalebné slovo Bebera: Vondřejovi Beberovi 1533, ale v témž zápise dále: Kdyby to místo Bubera prodati chtěl. Zajímavé je také kolísání mezi představami podobnými: Porovnání statku sirotkuov nebožtíka Hniličky ševce. Jakož jest nebožtík Mikuláš Hruštička … manželce své a dítkám svým odkázal statek vešken svój movitý i nemovitý 1520.

Zdrobňování bylo zřejmě využito také k rozlišování dvou osob téhož jména. I v tom je ovšem dosti elementu citového, neboť na př. Poláček byl nejspíš menší nebo snad ušlechtilejší než Polák. Takové příklady by byly: Jakub Hroch 1529 a j., ale vždy Mikuláš Hrošek. Jan Lichvička i Lichvice, ale vždy jen Mikuláš Lichvice. Nebo: Vojtěcha Poláka 1538, ale Mikuláš Poláček 1551. A ještě připomeňme kolísání u jména Slováček: vždy je Petr Slováček, na př. 1560, velmi často je Frank Slováček, na př. 1530, ale je také: prodali a vzdali duom svuoj Slovákovi Frankovi; a tu Slováček má sobě vyraziti dluh 1524.

Vyskytují se i zdrobnělá určení zaměstnání. Tak na př. r. 1524 se píše: Matějovi Cihláříkovi, ale r. 1529: Cihlář dal 1 (kopu). Ale i když kolísání není, je zdrobnělina důkazem, že se zaměstnání spojilo s označeným jednotlivcem, že je přezdívkou, příjmením: Bubeníček 1549, Varhaníček 1560, Pekárek 1517, Sedláček, mistr popravní 1538, Kolářík 1530, Kramařík 1565, Havel Uzdáříkovic 1546 a j. Zvlášť se to výrazně jeví v smolných knihách: Byli sme tří…, a třetí ten Řezníček vod Březnice 1574; na Březí u Ševčíčka má kus vlčatého 1533; Kolíska Jan z Prahy, Řezníček nevím vodkud, a Sedláček, jest v podruží v Strimilově, a Ševčíček Václav, jest tam někde rodem ze Strakonici 1603.

O sklonu k zdrobnělinám u jmen polských mluví Jan St. Bystroń v knize Nazwiska polskie (Lwów 1927, str. 4): „Lehčí je nazvat někoho [118]Kohoutkem než Kohoutem, Sviňkou než Sviní, protože se tak vyhneme identifikaci člověka se zvířetem nebo s předmětem.“ K identifikaci by však sotva docházelo, kdyby i v mluveném jazyce, v živém pojmenování přezdívka žila jen ve spojení s křestním jménem, kdyby je určovala. Mohlo k ní docházet, když přezdívka nebyla nutně na křestní jméno vázána, když byla samostatná.

Naše řeč, volume 32 (1948), issue 6-7, pp. 108-118

Previous Věra Mazlová: Ještědské nářeční rysy v díle Karoliny Světlé

Next Zdeňka Houšková, Marie Kubisková, Marie Těšitelová: Práce z novočeského semináře prof. Vlad. Šmilauera