Časopis Naše řeč
en cz

Práce z novočeského semináře prof. Vlad. Šmilauera

Zdeňka Houšková, Marie Kubisková, Marie Těšitelová

[Articles]

(pdf)

-

II. Zdeňka Houšková: Některé druhy shody v češtině

 

V novočeské shodě, jejíž případy probral u nás soustavně Jiří Haller v časopise „Theorie i praxe“ 6 (1942), 232-243, 261-274 (souhrnně je o shodě pojednáno v Šmilauerově Novočeské skladbě, § 25), jsou některé případy kolísavé. Z nich si vzala za předmět své práce PhC Zdeňka Houšková zvláště tři, dotýkající se vesměs shody v čísle mezi podmětem a přísudkem. Jsou to

A. Shoda podle smyslu: Odbor spolku turistů pořádal výlety; označovali cesty, vydali mapku i dobrého průvodce“ (NS 253b).

B. Podmět rozšířen podřadně: „Toho dne řezala babička s Pepíkem na dvoře dříví. Pojednou nechali Pepík s babičkou řezání“ (NS 2522 bb).

C. Podmět rozšířen souřadně: Karel a Došek byli v zahradě“. — „Ten den vyběhl Jan a Vilém s řehtačkami“ (NS 2522 aa).

 

Materiál, na němž autorka prováděla svá zkoumání, byl dvojí. Jednak bylo to 1648 dokladů (A 57, B 555, C 1036), které ze 128 knih 52 autorů shledali členové novočeského semináře; jednak 1288 dokladů (A 29, B 414, C 845), které autorka našla v prozkoumaných 40 knihách 9 autorů (J. Bělehrádek, F. X. Šalda, Arne Novák; J. Glazarová, K. Čapek, Iv. Olbracht, M. Majerová, J. Kopta, M. Pujmanová). Tento vlastní materiál je ovšem úplnější a stejnoměrněji spolehlivý.

Ve slohu vědeckém (Bělehrádek) se shoda podle smyslu (A) nevyskytuje, zato je velmi mnoho případů rozšířeného podmětu, a to napořád v typu souřadném. (C): „Následuje ústup životních sil, stárnutí a zánik organismu“ Běl.; v essayích (Šalda, Novák) je více typu pod[119]řadného (B): „Docházel tam občas Ant. Sova s Jaromírem Boreckým“; u beletristů jsou poměry pestřejší: typ souřadný převládá u K. Čapka a J. Glazarové, typ podřadný u M. Pujmanové. U jiných autorů (Olbracht, Majerová, Kopta) je kolísání; Majerová má pro typ B 74 dokladů, pro typ C 76, ale zdá se, že nověji dává přednost typu podřadnému, kdežto u Olbrachta je vývoj opačný. Celkově se typ C (souřadný) ukazuje u jednotlivých autorů v těchto procentech všech případů: Bělehrádek 96,3, Šalda 92,2, A. Novák 84,9, K. Čapek 79,5, Glazarová 63,5, Olbracht 57,4, Majerová 48,8, Kopta 38,3, Pujmanová 32,8. Z autorů první skupiny (z těch, které autorka revidovala), převládá podřadný typ ještě u E. Konráda, kdežto souřadný hlavně u Stránského, Durycha, Poláčka, Schulze.

 

A. Shoda podle smyslu. Z 57 příkladů je v 25 případech podmětem kolektivum (lid, společnost, obecenstvo, panstvo, skupina, roj, hlouček, smečka atd.), v 29 číselný výraz základní. — Většinou (47) je v množném čísle druhé určité sloveso, čtyřikrát až třetí („Mladé pokolení hodlalo použíti příležitosti k tomu, aby panství rozšířilo… Doufali také …“ Šus.). — Ale pětkrát je v množném čísle hned první určité sloveso. To se děje tehdy, je-li v přívlastkové větě k neurčité číslovce („Tisíce opozdilců, kteří uvízli před branami, začali klít“ Bass, ač by jinak bylo „Tisíce opozdilců začalo klít“) nebo je-li podmět specifikován vsuvkou: „Dvojice mladých lidí, zřejmě úředník a slečinka z kanceláře, šuškavě si smlouvali návštěvu kina“ Martínek.

 

B. Shoda podmětu rozšířeného podřadně („babička s Pepíkem“). U abstrakt, jichž je ovšem jenom 3,4 % případů, je v 78 % singulár: „zatím co rozum s pudem sebezáchovy v něm zimničně pracoval“ Klička. U konkretních substantiv rozhoduje poloha přísudku; předchází-li přísudek před rozšířeným podmětem, klade se v 70 % singulár („Tam si najal Oskar s Terkou dva pokojíky“ Valenta; naproti tomu: „Do dveří vstupovali Nána s čeledínem“ Vrba); následuje-li, je v 64 % plurál („Rosa s Barborou šly uklízet se stolu“ K. J. Beneš; naproti tomu: „Zonek s Karolínou přistoupil k němu“ Martínek); je-li přísudek mezi členy rozšířeného podmětu, je vždy v jednotném čísle („Pondělíček seděl se ženou v přitlumeném hovoru“ Rais; výraz „se ženou“ má tu spíše povahu příslovečného určení). — Ze sloves je 29,2 % pohybových (mimo případ, kdy přísudek v množném čísle následuje); sloveso „býti“ je řídké. — Velmi důležitým činitelem je povaha místa. Chceme-li zdůraznit jenom jeden z obou členů a je-li závažnější, důležitější, užívá se typu podřadného a sloveso se klade do jednotného čísla (výraz „s s instrumentálem“ je často na přechodu k určení společnosti, doprovodu).

 

[120]C. Shoda podmětu rozšířeného souřadně („Karel a Došek“). — Typ tento je častější (65 %). Abstrakta jsou zde značně četnější (42,3 %.); převažuje při nich z 62 % jednotné číslo („Jeho duši plnilo prázdno, stesk, nespokojenost“ Tilschová; naproti tomu „Tak je oba vázaly chudé mládí a bratrská láska“ Tilschová). — Velmi silně se u souřadného typu uplatňuje poloha přísudku. Předchází-li, je v 82 % jednotné číslo („Na terasovitém návrší stál bílý kostelík a stavení“ Čep; naproti tomu: „V poledne odgratulovali Frydolín a Adolfek“ Glazarová; autorka upozorňuje, že při jednotném čísle je spojení dvou obecných jmen ve dvou třetinách případů, kdežto při množném jenom v jedné třetině; zde jsou častěji spojení dvou jmen vlastních). Když přísudek následuje, je v 74 % případů číslo množné („Peřina a polštář ležely odloženy na židli“ Glazarová; naproti tomu „Jenom hlaveň pušky a sojčí pero za kloboukem vyvstalo za ním ostře proti nebi“ Čep; většina dokladů je zde z abstrakt). — Sloves pohybových je v přísudku jenom 9,9 %, slovesa „býti“ je 17,4 %. — Z 1018 případů souřadného typu je bezespoječných 83 (8,1 %), spojkových 935 (91,9 %; z toto 896 slučovacích, 9 stupňovacích, 3 odporovací, 45 rozlučovacích; ze slučovacích spojek je nejčastější a s 653 doklady, i se 173 doklady, ani s 30). — Příklad spojení stupňovacího: „Anglie ví, že nejen Evropa, ale celý svět bude po válce potřebovat pronikavé rekonstrukce“ Stránský; spojení odporovacího: „Nikoliv drobný sedlák nebo řemeslník německý, nýbrž dvořanstvo a bohatý patriciát, kroužící kolem krále, byly trnem v oku“ Šusta; spojení rozlučovacího: „Každý chybný krok nebo sklouznutí znamenají pád“ Vrba.

Jsou tedy mezi oběma typy, podřadným a souřadným, rozdíly především stilistické: u spojení podřadného cítíme pevnější sepětí členů (představujeme si je jako celek), naopak při spojení souřadném si jasněji uvědomujeme jednotlivé členy. Při spojení podřadném je druhý člen méně důležitý; proto se podřadného spojení užívá především tam, kde se souvisle vypráví o hlavním hrdinovi a druhé osoby přistupují jenom episodicky.

V podrobném rozboru knih samostatně excerpovaných zjišťuje potom autorka různé zvláštnosti jednotlivých autorů; tak na př. J. Bělehrádek u konkret klade množné číslo beze zřetele k poloze přísudku: Šalda při poloze přísudku za podmětem užívá i u abstrakt plurálu atd.

Pečlivá práce autorčina, jak vidět, přispěla nejen k propracování našich znalostí novočeského usu, nýbrž podala i cenný materiál k charakteristice slohu vědeckého, essayistického a beletristického, jakož i jednotlivých autorů.

 

[121]III. Marie Kubisková: Zájmena „který“ a „jenž“ v nové české beletrii

 

O dvojici vztažných zájmen „který“ a „jenž“ poučil nás J. V. Bečka v Listech filologických 61 (1934), 138-147: ukázal, že mezi oběma těmi zájmeny není tak podstatný rozdíl významový, jaký tu býval hledán; rozdíl že je hlavně stilistický; užití zájmena je dáno knižností, archaičností nebo zase hovorovostí jazyka, snahou po střídání zájmen, důvody rytmu a libozvuku, nestejnou důrazností; jsou velké rozdíly mezi jednotlivými tvary a mezi jednotlivými autory.

Složitá tato otázka si však vyžaduje další pozornosti zvláště proto, že studie Bečkova pochází teprve z počátku velkého rozmachu české prózy, který se začal v letech třicátých a trval do r. 1944. Je třeba prozkoumat, jak si v této věci počínají právě dnešní vedoucí autoři. PhC Marie Kubisková zpracovala k tomu cíli 54 knih jedenácti moderních beletristů a essayistů. Jsou to (podle věku): F. X. Šalda, Ivan Olbracht, M. Majerová, K. Čapek, J. Mařánek, M. Pujmanová, V. Řezáč, J. Glazarová, J. Čep, Fr. Křelina, J. Drda. Z jejich děl nashromáždila autorka 20.000 dokladů (z toho 72,5 % na „který“, 27.5 % na „jenž“) a utřídila je pečlivě i s dobrým porozuměním samé podstatě věci.

Hlavním výsledkem jejího zkoumání je potvrzení these Bečkovy, že mezi oběma zájmeny není rozdílů pevných a závazných. O užití rozhoduje souhra různých tendencí; proto bývá v daném případě těžko rozhodnout, která z nich převládla; mnohokrát se stává, že různosměrné síly jsou tak vyrovnány, že o užití jednoho z obou zájmen rozhodne jenom náhoda.

1. V mluveném jazyku je jedině zájmeno „který“ (ovšem vedle nespojitého „co“, jehož si autorka také povšimla[1]); „jenž“ se objevuje jenom v jazyce psaném. Z toho plyne důležitý rozdíl mezi oběma zájmeny: jazyk prostý, blízký hovorovosti a lidovosti, má převahou „který“, kdežto „jenž“ je časté v jazyku složitějším, knižnějším, archaističtějším. Tím se vysvětluje jednak převaha „který“ u J. Čepa a J. Glazarové, jednak častost „jenž“ u J. Mařánka a V. Řezáče. Tam, kde vývoj jde k hovorovosti, přibývá procentuálně zájmena „který“; to vidíme zvláště názorně na K. Čapkovi: v „Božích mukách“ 1917 je „který“ v 54,5 %, v Továrně na Absolutno 1922 v 65,1 %, ale v Povětroni 1934 již v 88,6 %; maximum je v čistě hovorových „Povídkách z jedné kapsy“ 92,6 %. Podobně je u M. Majerové v „Planém milování“ 1911 „který“ [122]jen v 64,8 %, kdežto na př. „Siréna“ 1935 ho má už 77,6 %. Zato vývoj k slohu archaisujícímu je vyznačen přibýváním zájmena „jenž“: u J. Mařánka je v poslední z probraných prací („Ohnivý déšť“ 1944) „který“ jen ve 46,3 %, kdežto „Romance o Závišovi“ 1940 má ještě 72,8 %; Křelinova historická „Dcera královská“ má „který“ jen v 67,5 % proti 80,9 % v „Hubených letech“.

Zájmeno „jenž“ je příznačné pro jazyk knižní, náboženský, úřední. Proto je hojnější tam, kde je silný vliv náboženských textů (Křelinův „Hlas v poušti“ má „který“ jenom v 64,9 %), v úryvcích z modliteb („Žádáme tebe, ó Bože, jenž jsi…“ Glaz.); Olbracht tak charakterisuje náboženský jazyk podkarpatských židů: „ani Bůh Hospodin, jehož jméno budiž pochváleno, ani Bál Šem Tof, jemuž buď pokoj“. Zvláště u K. Čapka a M. Majerové dobře pozorujeme, jak zájmena „jenž“ přibývá tam, kde se charakterisuje, event. paroduje jazyk úřední, soudní, vědecký anebo jazyk nabubřelý a pathetický: „Žádáme, abyste neodbočoval do podrobností, jež nemají zákonné povahy“ K. Čap., Povídky z jedné kapsy; „Zbylo nehmotné residuum, jež nevykazuje spektrálních čar“ K. Čap.; „v tobě jsem nalezl … ženu, již rád poslouchám, jež by jistě porozuměla mým snahám a cílům, u níž by má otázka nalezla vždy ozvučnou desku“ Majerová v „Panenství“ (frázovitý Vlček píše Haně).

Naopak přímá řeč těžko snáší zájmeno „jenž“; v beletrii se to projevuje ovšem jenom tam, kde autor dbá o odlišení přímé řeči od ostatního jazyka. V starších pracích M. Majerové (Náměstí Republiky 1914) užívají zájmena „jenž“ i lidé prostí, kdežto na př. v „Přehradě“ 1932 se ho užije jenom v dlouhých monolozích, které povahu přímé řeči již ztrácejí; v Drdově „Putování Petra Sedmilháře“ je zájmenem „jenž“ v přímé řeči charakterisován vzdělaný Petr. V prvních pracích Olbrachtových se také vyskytuje „jenž“ i v přímých řečech prostých lidí: v knize „O zlých samotářích“ z r. 1913 uvažuje tulák Jozka: „To jest věc, již nutno rozvážiti“.

2. Druhý významný rozdíl mezi zájmeny „který“ a „jenž“ je v tom, že tvary zájmena „který“ jsou o slabiku delší. Tím nabývají větší důraznosti a závažnosti. Ale tato délka se může stát závadou při tvarech několikaslabičných a v pádech předložkových; zde by se spojovacímu výrazu dostalo nepřiměřeného rozsahu, stal by se těžkopádným. Z tohoto poměru obou zájmen vyplývá jedna z nejvýraznějších a nejrozšířenějších tendencí jejich užívání: v předložkových pádech se častěji užívá zájmena „jenž“. To se výrazně projevuje u M. Majerové (v „Náměstí Republiky“ je po předložce „který“ 8×, „jenž“ 58×, kdežto celkem je „který“ 370, „jenž“ 130), u Fr. Křeliny (hlavně v „Puklém chrámu“: po předložkách je poměr „který“ k „jenž“ 4 : 81, kdežto celkový 345 : 155), u J. Mařánka („Živé návraty“ 3 : 32 proti 113 : 78); nejdůsledněji u F. X. Šaldy („Loutky i dělníci boží“ 2 : 87 proti 286 : 214; „Zápisník III“ [123]4 : 76 proti 384 : 116) a V. Řezáče („Rozhraní“ 5 : 115 proti 221 : 279). Méně výrazné je to u Iv. Olbrachta („Nikola Šuhaj“ 35 : 50 proti 394 : 86), u J. Drdy („Živá voda“ 26 : 101 proti 320 : 180; „Městečko na dlani“ jen 20 : 40 proti 351 : 149); u K. Čapka pak má (mimo „Továrnu na Absolutno“ a „Krakatit“) „který“ převahu i po předložkách („Povětroň“ 52 : 8 proti 319 : 41); podobně u M. Pujmanové („Pacientka dra Hegla“ 23 : 6 proti 148 : 19). Celková převaha „který“ i po předložkách je také u J. Čepa („Hranice stínu“ 87 : 10 proti 485 : 15) a J. Glazarové („Vlčí jáma“ 51 : 19 proti 441 : 26); u těch však autorka konstatuje, že po dvojslabičných a trojslabičných předložkách bývá i u nich „jenž“ („podle níž, uprostřed něhož, okolo něhož, proti němuž“); tak bývá někdy i u K. Čapka.

Téhož původu je převaha zájmena „jenž“ v nepřímých (a tedy delších) pádech, projevující se u většiny autorů (na př. u Křeliny, Mařánka, Šaldy, Řezáče); v Mařánkově „Romanci o Závišovi“ je poměr „který“ a „jenž“ v jedn. nominativě 161 : 47, v akusativě 49 : 5, ale v genitivě 3 : 8, dativě 11 : 20, instrumentále 9 : 12 — ovšem i s pády předložkovými; naopak u K. Čapka je „jenž“, jinak řídké, často v nominativu a akusativu. Poměr mezi skupinami a) nomin. a akus. jedn. č.; b) gen., dat., lok. a instr. jedn. č. je v Mařánkově Romanci o Závišovi 52 : 58, v „Petru kajícníku“ dokonce 21 : 42, kdežto v Čapkově „Povětroni“ 24 : 8, v „Obyčejném životě“ 23 : 5 atd. „Jenž“ se v nom. jedn. č. objevuje i u M. Pujmanové a autorka se domnívá, že u sloves stavových bývá spíše „jenž“, kdežto u sloves dějových „který“: „kamenec, jenž staví krev“, ale „Václav, který k nim přišel“. Domněnka tato by měla být přezkoumána.

3. Důraznost zájmena „který“ se projevuje i jinak: klade se tam, kde člen zájmenem vyjádřený je důrazný: „společenský trosečník, nad kterým se útrpně krčilo rameny“ Šal.; členy s „jenž“ jsou naopak slabší; ovšem přesné určení těchto případů je při neurčitosti pojmu „důraz“ velmi obtížné. — Při závislosti na důrazném členu nachází autorka často zájmeno „který“: „takového, na kterého…“; „jediný, v kterého věřil.“ Mař., „táž, s kterou ráno chytal včelu“ Drda; „tento jediný pohled, kterého se bál“; „právě ta slova, která bych měl vyslovit“ Řezáč. — Také mezi dvěma pausami (t. j. když za vztažné zájmeno přijde věta vedlejší nebo značně rozvitý člen) klade se zpravidla „který“: „Pištěl vysokým hláskem, který, jak vzdálenost rostla, přibíral hloubky“ Glaz., „Jak moudrý jest Hospodin, který, odeslav Petra Šuhaje na poloninu…“ Olbr. Ale u Řezáče, který má převahu „jenž“, bývá „jenž“ i v této posici: „láska, jež, místo aby se mu stala studnicí živé vody, zbavuje ho síly“. — Slabé „jež“ dává větší výraznost slovu po něm následujícímu; je ovšem zase těžko říci, kde v tom je záměr autorův, kde naše subjektivní zdání: „má podobu věcí, jež dobře a osobně známe“ K. Čap.; [124]„zákeřnost, jíž nedovedli jsme uniknouti“ Maj., „jsou vzpomínky, jež nechtějí být připomínány“ Šal.

4. Vhodným užitím jednoho ze zájmen se spisovatelé mohou vyhnout homonymii. Odtud vzniká nechuť ke tvaru „již“ (v jedn. akus. žen. a v nom. muž. živ.), které zní stejně s příslovcem; v starších knihách M. Majerové, Iv. Olbrachta a F. X. Šaldy („Loutky i dělníci boží“) byl častěji; dnešní spisovatelé se mu celkem vyhýbají, přece jej však najdeme na př. u M. Pujmanové: „A zděsila se lži, již vyřkla,“ Lidé na kř., u Fr. Křeliny: „vědoma cti, již přináší život v duchu“ atd. — Naopak zájmeno „jenž“ umožňuje rozlišení jednotného nominativu a akusativu u neživotných mužských („jenž“ : „jejž“ proti „který“ = „který“) a v jednotném akusativu a instrumentálu ženském („již“ : „jíž“ proti „kterou“ = „kterou“). Autorka se domnívá, že tento motiv rozhodl o některých případech užití zájmena „jenž“, na př.: „rovný a jasný řetízek kroků, jejž rozvíjel osamělý chodec“ K. Čap. v „Povídkách“, které mají jen 7,4 % „jenž“; „potěžkávaje v duchu měšec, jejž památný den naplnil zlatem“ Mař. (srovnej: „který památný den…“); „tento rozkol, jejž vnáší do sekty hrubý odraz časových proudů“ Šal. (srovnej: který vnáší hrubý odraz); „Cítil v ní bezmocnou látku, jíž neproválo dechnutí boží“ K. Čap.

5. Z péče o zvukovou stránku projevu vyplývá jednak snaha o střídání zájmen, jednak vyhýbání se nelibozvučným skupinám a opakováním.

a) Synonymnost obou zájmen vede k tomu, že se při nakupení několika vztažných vět obě zájmena střídají prostě jen z toho důvodu, aby se oslabil dojem jednotvárnosti. Ze studovaných autorů se tato tendence projevuje nejuvědoměleji a nejvýrazněji u F. X. Šaldy: „Byl to nepřemožitelný nepřítel, který zbraň, jíž měl být ubit, obracel v potravu, kterou se živil a jíž mohutněl a sílil“, Život ironický. — Silně se tato tendence projevuje i u J. Glazarové („kouzelný sen, který cítíme ještě v rukou a jejž už nelze zachytit“, Vlčí jáma), K. Čapka, M. Majerové („hledal strom, který by vytrhl, břemeno, jež by zvedl, nebo páku, kterou by vzpříčil“, Nám. Republiky), Iv. Olbrachta. U J. Čepa autorka tendenci střídání zájmen nenachází. Zájmena se ovšem nestřídají tam, kde je uniformita chtěná (na př. při výčtu, při protikladu): „Člověk se omezí na třiadvacet nových dřevin, které by měl, které by chtěl, které musí mít“ K. Čap., „Lidé se dělívají na lidi, kteří mají peníze, a lidi, kteří peněz nemají“ K. Čap.

b) Vyhýbání se nelibozvuku má různé příčiny. Někdy jde o to, aby se zrušila jednotvárnost opakujících se koncovek. Autorka (Glazarová) napíše: „trpí tragikomickou něhou, jíž je zahrnut“, aby se vyhnula sledu „tragikomickou něhou, kterou“, nebo (rovněž Glazarová): „rameno prohnuté řemenem, na němž nesl svůj krámek“, aby nenásledovalo: [125]„řemenem, na kterém“, K. Čapek rozruší zájmenem „jenž“ řadu slov končících se na -a: „myslí na pole žitná a bramborová, (která) jež Polana prodala“. Jindy by při užití některého zájmena došlo k nepěknému shluku souhlásek: „vrch Žižkov, ke kterému se klikatila cesta“ — proto je užito zájmena „k němuž“ Pujm. V. Řezáč, který jinak neužívá tvaru „jenž“ (nom. mask.), uchýlí se k němu (jedinkrát v „Černém světle“), aby se vyhnul sledu „který rychle“, a napíše „s úsměvem, jenž rychle vyhoříval“; naopak nechuť ze spojení „jíž jí“ vede jej k tomu, že napíše: „Myš křižovala po prostoře, které jí stále ubývalo“, Černé světlo.

c) V některých případech můžeme dokonce mluvit i o rytmisaci vedlejších vět, při níž připadá úloha i různě dlouhým tvarům obou zájmen. Autorka nachází takové případy u J. Glazarové: „slova modliteb, jimiž se zachvíval vzduch,“ Advent; „dítě, po kterém toužím a o něž tě prosím,“ Vlčí jáma; dále u J. Drdy: „teplý vítr, jenž dává poupatům odvahu vykvétat,“ Putování.

6. Vedle toho jsou některé případy, kdy je užití zájmena „jenž“ dáno skladebním významem jeho pádu: a) ve vazbě z s genitivem ve významu genitivu celkového (viz Novočeskou skladbu, § 536) je „jenž“ i u K. Čapka a J. Čepa: „pod obrazy dvou slavných matematiků, z nichž jeden se jmenoval Gaspard“ Čep, Letnice; — b) v platnosti genitivu přivlastňovacího: „oblažila tátu, jehož byla miláčkem“ Glazarová, Roky; c) u genitivu záporového (ne však u všech autorů): „zkamenělá obvazem, jehož nebylo vidět“ Pujmanová; — d) ve významu „kdo“: „ten, na něhož marně čekáme“; „ten, jehož nutno milovati“ Olb.; „král to byl, jenž porušil mír“ Mař. —

7. Jak jsme již při probírání jednotlivých motivů viděli, jsou mezi autory značné rozdíly individuální; a procento zájmen se mění i podle jednotlivých děl. Procento zájmena „jenž“ je toto: J. Čep: Letnice 2,4, Modrá a zlatá 2,7, Děravý plášť 2,8, Hranice stínu 3; J. Glazarová: Chudá přadlena 3,2, Vlčí jáma 5,6, Advent 6,3, Roky v kruhu 11,8; K. Čapek: Povídky z jedné kapsy 7,4, Povětroň 11,4, Hordubal 11,6 (t. j. 3 případy: v celém Hordubalovi na 196 stranách je jenom 26 vztažných zájmen), Obyčejný život 13,9, První parta 14,7, O lidech 16,5, O nejbližších věcech 28,2, Továrna na Absolutno 34,9, Krakatit 41,4, Boží muka 45,5; M. Pujmanová: Pacientka dr. Hegla 11,4, Pod křídly 19,3, Lidé na křižovatce 25,6, Předtucha 25,7; M. Majerová: Panenství 11,8, Siréna 22,4, Přehrada 23,6, Havířská balada 24,8, Náměstí Republiky 26, Ze Slovenska 26,9, Plané milování 35,2; Iv. Olbracht: Nikola Šuhaj 18, Hory a staletí 18,4, Golet v údolí 20,5, Podivné přátelství 39,6, O zlých samotářích 60,2; Fr. Křelina: Hubená léta 19,1, Puklý chrám 31, Dcera královská 32,5, Hlas na poušti 35,1; J. Mařánek: Petr kajícník 20,4, Romance o Závišovi 27,2, Živé návraty 40,8, Ohnivý déšť 53,7: F. X. Šalda: Zápisník III 23,2, Život ironický 30,6, Duše a dílo 37,6, [126]Boje o zítřek 38,8, Loutky i dělníci boží 42,8; J. Drda: Městečko na dlani 29,8, Živá voda 36, Putování Petra Sedmilháře 43,4; V. Řezáč: Svědek 48,2, Větrná setba 51,6, Černé světlo 54,4, Rozhraní 55,8. —

8. V závěru si všímá autorka několika knih odborných (podle statistik pořízených členy semináře); zdá se, že rozdíl není velký. U knih J. Bělehrádka se konstatuje, že v dílech čistě odborných je v převaze „jenž“ (Obecná biologie II až 70,4), kdežto v knihách populárních klesá jeho procento až na 30,6 % (v „Člověku v číslech“).

Přinesla tedy práce této mladé autorky poučení velmi cenná; hodnota výsledků jí dosažených se ovšem ještě zvýší, až budeme mít podobně prostudována i období starší a dáme tak dnešnímu stavu náležité historické pozadí.

 

IV. Marie Těšitelová: Frekvence slov a tvarů ve spise „Život a dílo skladatele Foltýna“ od Karla Čapka

 

Podle novějšího chápání složitých jevů (duše, jazyk…) záleží nejen na jednotlivých složkách, nýbrž především na jejich vzájemných vztazích. Tím nabyla v jazykovědě velké důležitosti otázka frekvence. Neboť zajisté je častostí výskytu jednotlivých jevů dán ráz celé soustavy a význam těchto jevů pro celek. Častost je však, jak víme, zároveň i činitelem určujícím osud jevu: častá forma se brání úspěšně snahám o tvarové vyrovnání, kdežto formy řidší podléhají mnohem rychleji (proto na př. od vzoru „kost“ přecházejí ke vzoru „píseň“ především řídké tvary množného čísla, kdežto častější genitiv jednotného čísla se drží mnohem houževnatěji). Naopak význam častého slova rychleji ztrácí své citové zabarvení. Zjišťování častosti jazykových jevů však má i značný význam didaktický: musíme znát důležitost každého jevu, abychom získali jejich pořadí a žáky seznamovali dříve s věcmi důležitými, nechávajíce věci vzácné na konec. Tím si vysvětlíme, že podnět k českým pracím o frekvenci slov vyšel z kruhů pedagogických, že je počal uskutečňovati ve větším měřítku didaktický odbor Kruhu přátel českého jazyka a že je od něho převzal Výzkumný ústav pedagogický.

Z tohoto okruhu vyšla také státní práce PhC Marie Těšitelové, věnovaná rozboru poslední knihy K. Čapka „Život a dílo skladatele Foltýna“. Autorka, která svou práci provedla se vzornou pečlivostí, upozorňuje sama, že všecky výsledky přímo platí jenom pro Čapkovo dílo: mnoho je dáno individualitou spisovatelovou, povahou a složením díla; bylo by [127]proto chyba výsledky generalisovat. Teprve dalšími pracemi bude možno zjistit hodnoty průměrné. Ale přece i tento první krok přinesl již mnoho výsledků zajímavých; proto s nimi stručně seznamujeme i čtenáře Naší řeči.

 

I. Frekvence slov.

 

Vlastní text Čapkův (136 stran) má 21.950 slov. Z toho je nejvíce sloves (složené tvary slovesné se pokládají za jeden tvar): 4786 (21,8 %); následují substantiva 4582 (20,88 %), zájmena (je počítáno jen vlastní zvratné se) 3427 (15,61 %), příslovce 2724 (12,41 %), spojky 2444 (11,13 %), předložky 1845 (8,41 %), adjektiva 1707 (7,78 %). — Hesel je 4192, a to podle druhů slov: substantiva 1441 (34,38 %), slovesa 1195 (28,51 %), adjektiva 810 (19,32 %), příslovce 555 (13,24 %), zájmena 51 (1,22 %), číslovky 47 (1,12 %), spojky 33 (0,79 %), předložky 29 (0,69 %). — Průměrná frekvence (počet slov dělen počtem hesel) je u spojek 74 (samo „a“ se vyskytuje 1070krát), zájmen 67 („ten“ má frekvenci 959, „on“ 525, „já“ 524), předložek 63; daleko za nimi následují číslovky s průměrnou frekvencí 7, příslovce a citoslovce 5, slovesa 4, substantiva 3, adjektiva 2. Průměrně se každé slovo opakuje pětkrát. — Záporné tvary jsou u 14,23 % sloves, zvratných sloves je 30,71 %. — Co se týče pořadí jednotlivých slov, je u nejčastějších substantiv dáno obsahem díla a nemá žádného významu obecného (pán-pan 168, Folten 131, Foltýn 78, ruka 68, umělec 58…). Větší frekvenci než 10 má 63 substantiv, 192 jich má frekvenci 10 až 4, 112-3, 243-2, 832-1. Vyskytuje se tedy 57 % všech substantiv v textu jenom jednou. — Nejčastější adjektiva jsou: veliký (velký) 53 (27 a 26), celý 28, rád 27, mladý 26, jiný 24, malý 24, hudební 22, žádný 18, krásný 16, umělecký 16; 121 adjektiv má frekvenci 2; jenom jednou je 544 (t. j. 67,16 % ). — Zájmena: ten 959 (z toho tvar „to“ 709), on 525, já 524, co 171 (tázací 41, vztažné 106, neurčité 24), svůj 156, vy 128, takový 87, ty 82, něco 79, my 77; jen jednou se vyskytuje 11 (21,57 %) zájmen. — Číslovky: všechen 54, jeden 47, dva 27, první 25, každý 24, druhý 15; jednou 16 (34,05 %). — Slovesa: býti (ne jako pomocné!) 709, míti 225, věděti 127 (jsou časté tvary „víš, víte“), říci 120, moci 103, museti 91, jíti 73, chtíti 57, hráti 56, říkati 53; jenom jednou se vyskytuje 722 sloves (60,4 %). — Příslovce: jen(om) 144 (89 a 55), tak 144, už 87 (kdežto „již“ jenom sedmkrát), prý 62, ještě 60, ne 48, pak 47, asi 43; jednou 294 příslovcí (53 %). Příslovcí místa je 8,15 %, času 11,30 %, způsobu 78,7 %, příčiny 0,55 %, záporných 1,3 %. — Předložky: na 341 (s akus. 208, lok. 133), v ve 290 (s akus. 15, lok. 275), s se 252 (s gen. 2, s instr. 250), do 127, o 122 (s akus. 32, lok. 90), z ze 119, k ke ku 103, za 90 (s gen. 5, akus. 53, instr. 32), po 66 (s akus. 18, lok. 48), pro 62, u 55, od ode 54; [128]jednou se vyskytují tři předložky. — Celkem se pojí s genitivem 26,16 %, s dativem 6,17 %, akusativem 21,88 %, lok. 30,94 %, instrumentálem 18,85 % předložkových pádů. Poměr podob nevokalisovaných a vokalisovaných je: v 228 ve 62, s 200 se 52, z 91 ze 28, k 79 ke 21 ku 3, od 50 ode 4, před 24 přede 3, bez 15 beze 2, přes 5 přese 1. — Spojky: a 1070, že 370, jako 198, ale 192, aby 104, když 95, nebo 80, i 67, ani 40; jednou osm spojek (24 %). — Spojek souřadicích je 61,05 % (z toho a 71,71 %, ale 12,89 %, nebo 5,36 %, i 4,49 %, ani 2,68 %); podřadicích 38,95 % (z toho že 38,44 %, jako 20,80 %, by 10,92 %, když 9,98 %, jak 7,35 %, než 3,47 %, až 2,20 %). — Citoslovce: tak 45, nu 13, že 4, inu 3; jednou devět (52,9 %). Citových citoslovcí je 5,95 %, rozkazovacích 84,53 %, napodobovacích 9,52 %.

Nejčastější slova jsou tedy: a 1070, ten 959, býti 709, on 525, já 524, že 370, na 341, v 290, s 252, míti 225. — Prvních 50 hesel je 9410 slov (42,9 % všech slov); prvních 100 hesel 11.487 slov (52,6 % všech slov).

 

II. Frekvence tvarů.

 

Číslice zde uvedené znamenají procenta; značka % se neklade; kde jsou výjimečně čísla absolutní, jsou odlišena značkou × (5× = pětkrát).

 

1. Substantiva. Číslo: jednotné 80,93, množné 19,07.

Pády: jedn. 1. - 39,24; 2. - 12,14; 3. - 3,16; 4. - 20,53; 5. - 4,54; 6. - 9,44; 7.- 10,95;

mn. 1. - 18,19; 2. - 20,94; 3. - 2,29; 4. - 31,24; 5. - 1,71; 6. - 10,53; 7. - 15,1.

Rod: mužský 42,82, ženský 39,9, střední 17,28.

Vzory: a) Mužské 41,92: z toho „pán“ 26,49, „hrad“ 53,97; „muž“ 8,94; „stroj“ 6,29; „sluha“ 3,64, „soudce“ 0,66; u vz. „pán“ se končí na tvrdou souhlásku 81,25, na obojetnou 17,5, na samohlásku 1,25 (Carriere, maestro); u vz. „hrad“ na tvrdou 71,78, na obojetnou 28,22; u „muž“ na měkkou 66,67, na obojetnou 33,33 (z toho 61,11 jmen na -tel); u „stroj“ na měkkou 84,21, na obojetnou 7,90, na tvrdou 7,89 (den, týden, plamen); ze jmen vz. „sluha“ je 40.91 vlastních.

b) Ženské 39,07: z toho „žena“ 62,52, „nůše“ 15,10; „píseň“ 5,15; „kost“ 17,23 (z toho 82,48 jmen na -st).

c) Střední 16,86: z toho „město“ 34,57, „moře“ 2,06, „kuře“ 3,29, „stavení“ 60,08 (z toho podst. jmen slovesných 72,6, jmen na -ství 11,64).

d) Adjektivního skloňování 1,11 (Kupecký, Verdi, Foltýnová, zlé); nesklonných 1,04 (de Fally, Petrů).

Ze všech substantiv patří ke vz. „žena“ 24,43, „hrad“ 22,62, „pán“ 11,1, „stavení“ 10,13, „kost“ 6,73, „nůše“ 5,9, „město“ 5,83.

Pádové koncovky: a) V 2. jedn. vz. „hrad“ je -u 83,33, -a 16,67. — [129]b) V 5. jedn. vz. „pán“, „muž“ je -e 52,38, -u 33,33. — c) V 6. jedn. vz. „hrad“ je -u 71,43, -e (-ě) 28,57. — d) V 6. mn. vz. „pán, hrad“ je -ech 68,42, -ích 21,05, -ách 10,53, — e) V 6. jedn. vz. „město“ je -e (-ě) 62,5, -u 37,5.

 

2. Adjektiva. Vzory: „chudý“ 73,21, „jarní“ 20,37 (z toho tři čtvrtiny komparativů a superlativů), „chud“ 3,46, „bratrův-matčin“ 2,84 (z toho „bratrův“ 87 %; od vlastních jmen je tvořeno 82 %), nesklonných (prima) 0,12. — Z neurčitých se vyskytuje: rád 27×; nerad, nešťasten, spokojen, živ 5×; čist, hoden, znám 3× („čist“ v ustrnulém „z čista jasna“); hotov, jakživ, laskav, platen, řečen, šťasten 2×.

Rod: mužský životný 24,55, neživotný 20,15, ženský 35,73, střední 19,57.

Číslo: většinou jednotné, u mužských 79,16, ženských 77,87, středních 92,51 procent.

Pády: i zde je rozložení odchylné od substantiv. Nejčastější pády jsou:

mužské jednotné: 1. - 59,44, 4.- 15,73, 2.- 9,44, 7.- 8,44;

mužské množné: 1. - 32,7, 4. - 28,93, 2. - 18,24, 7. - 11,95;

ženské jednotné: 1.- 45,26, 4.- 26,1, 7.- 13,06, 2.- 8,21;

ženské množné: 4. - 40,74, 1. - 22,96, 7. - 18,52, 2. - 11,11;

střední jednotné: 1. - 46,28, 2.- 18,77, 4.- 17,15, 7.- 9,39;

střední množné: 7. - 32, 4. - 24, 1. - 20, 6. - 16, 2. - 8.

Celkové pořadí: jedn. nom.; jedn. akus.; jedn. instr.; množ. akus.; jedn. gen.; jedn. lokál; množ. instr.; množ. gen. a lok.; nejřidší jsou zase dativy a vokativy.

 

3. Zájmena. Substantivní 51,79, adjektivní 48,21. — Rodová 63,23, bezrodá 36,77. — Osobní 40,8 (z toho třetina „já“, třetina „on“), přivlastňovací 8,96, ukazovací 34,22, tázací 1,99, vztažná 5,6, neurčitá 8,43.

Osobní: Na rozdíl od substantiv a adjektiv je nápadná velká frekvence dativů: u „já“ je to 34,35, u „ty“ 35,37, „on“ 37,05, „ona“ 26,83, „my“ 33,77, „vy“ 34,37, „oni, ony, muž.“ 33,34, „ony žen.“ 11,77(!). Poměr jednotlivých tvarů je: v dativě „mně“ 21,11, „mi“ 78,89; „tobě“ 6,9, „ti“ 93,1; „jemu“ 2,1, „němu“ 4,89, „mu“ 93,01; v akusativě „mne“ 37,5, „mě“ 62,5; „tebe“ 21,43, „tě“ 78,57; „jej“ 2,7, „něho“ 11,72, „ho“ 85,58; akusativ jedn. středn. („je“) se nevyskytl vůbec; v genitivě muž. „jeho“ 71,26, „něho“ 17,24, „ho“ 11,5.

Přivlastňovací: svůj 50,82, můj 23,13, náš 13,01; v 1. jedn. ž. je tvar „má“ v 75, „moje“ v 25 %; ve stř. je jenom „mé“.

Ukazovací: ten 81,76 (z toho 74 % „to“), takový 7,42, sám 6,05, tenhle 2,22.

Tázací: co 60,3, jaký 22,06, ký 8,82, kdo 4,41.

[130]Vztažná: co 55,21, který 34,37, kdo 4,17, jenž 4,17 (zájmena „který“ je užito 66×, „jenž“ 8×).

Neurčitá: něco 27,33, nějaký 18,68, nic 17,3, co 8,3, někdo 6,92, nikdo 4,85; s předponou ně- je 55,01, ni- 22,15 procent neurčitých zájmen.

 

4. Číslovky. Určité 62,91, neurčité 37,09. — Základní 76,86, řadové 14,84, druhové 0,59, násobné 5,04, příslovečné 2,67.

 

5. Slovesa. a) Tvary určité 88,51, neurčité 11,49. — Z určitých: perfektum 55,68, praesens 33,45, kondicionál přítomný 6,28, imperativ 3,39, složené futurum 0,92, kondicionál minulý 0,28. Plusquamperfektum není. Z neurčitých: infinitiv 96,18, přechodník přítomný 3,82 (přechodník minulý není). Z infinitivů má 96,97 tvar na -t, 0,38 na -ti, 2,65 na -ci.

b) Osoby podle frekvence: 3. jedn. - 62,39; 1. jedn. - 20,5; 2. mn. - 5,13; 3. mn. - 4,73, 2. jedn. - 4,5; 1. mn. - 2,75. — Podíl jednotlivých osob na různých tvarech je tento: v 1. jedn. je kondic. minulého 58,34, perfekta pass. 30, praesentu 27,24, kondicionálu praes. 23,74, perfekta 17,76 procent;

v 2. jedn.: imperativu 37,76, futura 18,92, praesentu 7,24, perfekta 0,52;

v 3. jedn.: praesentu pass. 81,82, perfekta 73,49, kondicionálu praes. 52,31, praesentu 51,69, imperativu 2,1;

v 1. množ.: perfekta pass. slož. 4,54, perfekta 3,61, kondicionálu praes. 3,12, imperativu 2,1, praesentu 1,47;

v 2. množ.: imperativu 56,64, praesentu 7,64, kondicionálu praes. 6,61, perfekta 0,39;

v 3. množ.: perfekta pass. zvrat. 25, praes. pass. zvr. 18,18, praes. pass. slož. 13,64, kondicionálu min. 8,33, praesentu 4,62, perfekta 4,23. imperativu 1,4.

Čísla: jednotného čísla je u všech tvarů mezi 80—90 %, jenom imperativ má pouze 39,86.

Způsoby: indikativ 90,06, imperativ 3,38, kondicionál 6,56.

Rody: činný 96,98, trpný 3,02.

Vzory: I. - 12,64 (nese, peče 6,61, bere 1,51, maže 3,43, tře 1,09); II. - 10,21 (tiskne 8,2, mine 1,09, začne 0,92); III. - 13,98 (kryje 3,35, kupuje 10,63); IV. - 38,32 (prosí 28,53, trpí 4,35, sází 5,44); V. - 23,76 (dělá); nepravidelných (t. j. bezpříznakých) 1,09. — Nejčastější jsou tedy prosí, dělá, kupuje.

K. Čapek užívá tvarů: hryzaje, hrej, lhou, sepnul; střídavě pak: zrudl 9 - zrudnul 2, kopl 1 - kopnul 1, mrkl 2 - mrknul 2, polkl 2 - polknul 5. V III. části probírá autorka frekvenci slov nesklonných (k nimž patří 32,46 % všech slov); hlavní výsledky jsme zařadili do části I. — Ve IV. části se vypisuje frekvence všech jednotlivých slov nejprve podle slovních druhů, potom souhrnně.


[1] U K. Čapka se „co“ objevuje nejprve jako charakterisující znak v přímé řeči prostých lidí; postupně však přechází i do jazyka autorova; hojně se vyskytuje také u M. Pujmanové.

Naše řeč, volume 32 (1948), issue 6-7, pp. 118-130

Previous František Cuřín: Z dějin českých osobních jmen

Next Josef Straka: Druhý příspěvek k poznání hovorového jazyka v 16. století

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1