Ještědské nářeční rysy v díle Karoliny Světlé
Věra Mazlová
[Articles]
-
„Díla Světlé chovají spoustu slov a obratů nikde jinde neužívaných. Kdo by si vzal práci vypsati je jen z jediného románu jejího, na př. z Kříže u potoka, užasl by, jaké bohatství chová v sobě dialekt ještědský.“ (KN 16.) „Jest to velmi zajímavé studium a jest opravdu s podivením, že se nikdo dosud nenašel, kdo by byl předmětu tomu věnoval trochu pozornosti.“ (Sl 214.) Tak napsala A. Čermáková-Sluková, sama věrná dcera českého Poještědí, neteř Světlé a její sekretářka.
Studiem jazyka K. Světlé se zabývám už delší dobu. Loni jsem uveřejnila v tomto časopise pokus o rozbor její řeči a slohu. Již tam jsem zaznamenala některé nářeční prvky u K. Světlé. Je však třeba všimnout si dialektických rysů v jazyce Světlé podrobněji, všestranněji a co možná soustavně.[1]
Nářeční prvky v díle K. Světlé souhrnně posud zpracovány nebyly. Jen v hlavních obrysech a velmi povšechně si jich všiml L. Čech (ČS 113). Poněkud podrobněji se touto otázkou zabývala Kl. Rektorisová v své podnětné přednášce v Kruhu přátel českého jazyka roku 1942; svůj rukopis mi dala autorka velmi ochotně k disposici. Její práce obsahuje hojně bystrých postřehů a pozorování. Souborný přehled nářečních rysů ještědských podává rukopisná práce prof. Fendrycha, kterou mi autor rovněž laskavě zapůjčil. Hodí se výborně k srovnání a zkontrolování mého vlastního materiálu. K definitivnímu ocenění nářečních prvků [62]v díle K. Světlé vede jediná cesta — soustavné prozkoumání její tvorby s hlediska jazykového. Excerpovala jsem zatím 63 románů a povídek K. Světlé, tedy velkou část celého jejího díla. V přehledu uvádím pro stručnost jen ony práce, z nichž cituji ukázky.
Nářečních rysů ještědských najdeme v tvorbě Světlé překvapivě mnoho. Světlá, ač sama neměla hlubšího odborného vzdělání jazykového, projevuje vrozený jazykový cit a bystrý postřeh. Častým pobytem v Poještědí a hojným stykem s rodinou Mužákovou i s ostatními místními obyvateli seznámila se důkladně s tamější osobitou mluvou a záměrně ji pak uváděla do svého díla. Všímala si jak rysů hláskoslovných, tak i tvaroslovných. Hojně užívala i zvláštností lexikálních. Ale nejvíc ji upoutaly, ba přímo ji očarovaly zajímavé lidové obraty a rčení, zvláště přirovnání.
I. HLÁSKOSLOVÍ.
A. Ze zvláštností u samohlásek se u Světlé setkáváme s těmito rysy:
1. é (e) > í. Toto úžení, obvyklé i v hovorové češtině, provádí se v ještědském nářečí hojněji (F 46, Sl 56). Často najdeme í též za spisovné e (ě) krátké, jež se tu patrně nejdřív prodloužilo a pak zúžilo. Příklady u Světlé: chlíb O 162, v lítě O 142, dcíra O 132, pítku (pětku) Ve 172.
2. í (i) > ej. Změna ta se provádí hojně v celém Poještědí (BH 133, W 6, Sl 56, F 43). U Světlé ji najdeme velmi zřídka: v zejmě (v zimě) O 144.
3. ó > ů. Změna tato je na Ještědě hojná (BH 133, Sl 56, F 46). I zde asi nastalo původně prodloužení o v ó a pak teprve změna ó v ú. Příklady u Světlé: lůže (lože) O 148, růsa (rosa) O 142, důklady (doklady) KP 30.
B. 1. Ze zvláštností u souhlásek je pro tuto oblast typická změna v > u po samohlásce a po r sonantickém před souhláskou nebo na konci slova. Podle Wajse (W 5) nastává nejvíc po samohlásce o, a, méně po e, nejméně po i. Zaznamenává ji odborná literatura (BH 133, 137-8) i ještědští rodáci ji dosvědčují (Sl 56, F 41).
U Světlé najdeme hojně příkladů:
a) po samohlásce a: spráuka O 144, prauda O 149, paulač O 142,
b) po samohlásce o: zrouna O 175, po usi O 179, rouné O 191,
c) po samohlásce e: se uším O 130,
d) po samohlásce i: pro podšiuku O 144, jakžiu O 169,
e) po r sonantickém: tepru (teprve) O 129.
[63]V některých případech se předcházející samohláska e, í vlivem následujícího u mění v o: vyučil se šoucem (ševcem). Se 68, ďouky (dívky) O 130.
2. V Poještědí jsou zachovány zbytky ł tvrdého, někdy též obaleného v u. (BH 153, W 5, F 41). Ł tvrdé Světlá ovšem nezaznamenává. I když je možná sluchem vnímala, neměla možnosti zachytit tuto zvláštní výslovnost graficky. L obalené v u však najdeme u Světlé několikrát: neseuhal (neselhal) O 169, jen nehrdlouži (lži) Ná 73.
3. V slabikách bě, pě, vě klesá v Poještědí někdy jotace. Tento jev zaznamenává Wajs (W 7), podotýká však, že se vyskytuje v této oblasti celkem zřídka. Jako o rysu na Ještědsku sporadickém se o něm zmiňuje též prof. Havránek (BH 142). U Světlé se s ním setkáme velmi zřídka: veďal O 143.
Na Ještědsku hojně nastává též stahování slabik (W 8, Sl 56). Světlá si dobře všimla této ještědské zvláštnosti: ďál (dělal) O 131, neďála O 133, prál (pravil) L 34, lajc (lavice) O 131.
Ostatní ještědské hláskoslovné zvláštnosti Světlá do svého díla neuvedla.
II. TVAROSLOVÍ.
Ani tvaroslovné rysy ještědské nepronikají do díla Světlé všechny a rovnoměrně.
A. Skloňování.
1. V dativu a lokále se mění koncovka -ovi v -oj. Je to velmi výrazný rys ještědský, všeobecně rozšířený (BH 146, W 7, Sl 55, F 43). U Světlé se s ním setkáváme hojně: dukáty vrtaly Blažinoi mozkem O 144, Anežka se Florikoi líbila O 145, pustí synoj statek O 143, po taťkoi se ani neohlídl O 146.
2. V dativu plurálu je na Ještědě proti spisovnému -ům nářeční -om (BH 146, W 9, Sl 55, F 48). Světlá této přípony rovněž užila: k mlynářom O 146, ke krejčíkom O 172.
3. Substantiva, jež končí ve spisovném jazyce v nominativu na -n, bývají na Ještědě, podle Wajsova mínění (W 9) vlivem ostatních pádů, zakončena měkkým -ň. U Světlé: deň O 130.
B. Časování.
1. Infinitiv končí na Ještědě důsledně -ť (BH 149, W 10, Sl 56, F 51). Světlá zaznamenává tento rys hojně: šlapať O 150, zobať O 155, hejřiť O 167, poslouchať O 172, dychať O 181, trýzniť O 130, ukázať O 130.
2. Velmi hojně se v ještědském nářečí vyskytují tvary příčestí l-ového [64]bez přehlásky a > e ve všech rodech a v obou číslech, a to nejen po souhláskách č, ž, š, ale i jinde (W 10, Sl 56, F 53). Do jazyka Světlé pronikl tento rys hojně: běžal O 145, slyšal O 147, viďal O 129, nemrzalo O 133, veďal O 143, neseďala O 85.
3. Kromě těchto hlavních znaků najdeme u Světlé ještě některé jiné ojedinělé zvláštnosti: četne (čte) O 147, pši (piš) KP 92, obvázenou ruku šátkem O 198.
III. SLOVNÍK.
Ještědské nářečí se vyznačuje hojnými zvláštnostmi lexikálními. Mnoho z nich, bohužel jen nahodile a neodborně, zaznamenala A. Čermáková-Sluková (Sl), soustavně je sebral prof. Fendrych (F) a mnohé z nich uvádí též Příruční slovník jazyka českého. I do díla Světlé proniklo zvláštních ještědských výrazů velmi mnoho; jsou roztroušeny po celé její tvorbě. Zajímavější z nich uvádím v následujícím abecedním seznamu, vždy v původním tvaru, jak se vyskytuje u Světlé, někdy s výkladem v závorce. Tam, kde je to pro správné pochopení obsahu nutno, cituji celou větu. Zaznamenává-li týž výraz též prof. Fendrych, který pro svou rukopisnou práci excerpoval všechnu přístupnou literaturu, cituji v závorce rovněž stranu jeho rukopisu.
v bakánčatech (šněrovací botky) O 133 (F 1)
s bankrotkou na hlavě (čepice s beránkem) KP 24 (F 1)
bažoval jsem si s ním (tesknit, též přemýšlet) M 311 (F 1)
blejskalka (bouřka, přeháňka) Teta 69 (F 1)
cácorka (konipas) L 105 (F 2)
casné řeči (všetečné) KP 232 (F 2)
děti se čemejřily v koutech (hemžily) M 293
čižmo (chladno) KP 26 (F 3)
depl mu na nohu (dupl) O 161
depsla jsem na něj (dupnout, šlápnout) Ve 172 (F 4)
drabolest (drobotina, děti) B 193, KP 44 (F 4)
drtínek (trochu) O 134, H 90, Blá 31, Hub 108 (F 4)
dymník (vikýř, jímž se pouštěl přes půdu dým z krbu) Div 16, T 21 (F 5)
falousek (výstupek mezi zdí a kamny) O 187 (F 6)
foucmouk (bramborová kaše) KP 53, Blá 12 (F 6)
hakmo (hmatem) jsem hledala dveře do pokoje Ú 210
s čeládkou nikdy se nehampejzoval (nehádal) KP 33 (F 7)
chmerek (mech) O 181, Roz 189 (F 9)
chrba (táhlá pahorkatina) Se 67 (F 9)
jalovčata (jalové mraky) Sat 9
[65]jezměra (záhyb v hlubokém úvozu) Roz 148 (F 10)
jilohlav (bělohlávek) Vě 43 (F 10)
jucháč (hýřil, lehkomyslník) KP 45 (F 10)
chodit na kalandu (chodit za děvčetem) O 141 (F 11)
v kanduši (sukně se životem bez rukávů) O 133 (F 11)
kosáci (pašáci, šviháci) T 324 (F 11)
kyselinky (brusinky) Kt 110 (F 12)
lajsko (houf, stádo) Ve 171 (F 13)
do Liberka (Liberec) O 145
luhošť (les s palouky) KP 85 (F 13)
metošil (pelášit, utíkat) KP 200 (F 14)
vyšla ven na mostka (zápraží) O 134 (F 14)
moutev (nějaké dřevěné náčiní) Teta 86 (F 14)
nedopita (opilec) KP 45 (F 15)
nesrovnanlivá (nedovede vyjít s lidmi) Sat 62
je nějaká neuhodná (nepřející, mrzutý) O 132 (F 15)
odškloudl (utéci, býti nevěrný) Blá 22 (F 16)
onezdravět (onemocnět) KP 53 (F 16)
oudno (mrtvo, mdlo) KP 52 (F 16)
pasáry (nepříjemnosti): Nedělej žádné pasáry! O 87, Se 71, KP 154 (F 17)
pastorky u stavení se zatřásly (dřevěné pilíře mezi okny) O 142 (F 17)
pečetil (tvrditi) D 115
pelentil (utíkat) M 270, Ve 180 (F 17)
pokaza (zkáza, špatná vlastnost) KP 96
polačka (druh hrušky) KP 20 (F 40)
povahuje (uvažovat, soudit) Blá 20, B 115 (F 18)
v prsku (ohniště u kamen) Blá 12 (F 18)
procas (korouhev, prapor) O 102 (F 18)
přeporadit se (změnit mínění, změnit se) M 299, H 136, Div 27
přihourat se (přišourat se) KP 44, Blá 13, Hub 106 (F 19)
příslipka (přezdívka) B 110 (F 19)
příslipkovala mu (říkat, dávat jméno) M 273 (F 19)
rachotilka (malá bouřka) Sat 9 (F 20)
rostlenci (vrstevníci) Blá 21
rotil (hubovat, zlobit se) Blá 11 (F 20)
sekáč (švihák) O 82 (F 21)
do skouly (skulina) O 132 (F 21)
sotně (sotva) O 183 (F 21)
sutenec (rána do zad) O 170, Kt 114, KP 106, Sk 11 (F 22)
šustem (rychle) Sk 7
turmák (tvrdohlavec) Blá 7 (F 24)
valnoha (líná žena) J 63 (F 26)
zahušká na ni psa (poštve) O 162 (F 28)
[66]záchtivost (lačnost, dychtivost po majetku) Teta 82-83 (F 28)
zakřidoval (zatajit, zastřít) D 92
záměra (míra) O 144
zimomorka (zimnice, husí kůže) O 170, D 97 (F 28)
ani zrniny o muzice (zmínky) O 165 (F 28)
zvodovka (vodová polévka) Teta 67 (F 28)
žadlanci (špatní lidé) O 167
žadlavý (ošklivý, špatný) KP 61, O 130, O 82, Ve 178 (F 29)
žejbrovat (šourat se) KP 44, Blá 17 (F 29)
Někdy se v ještědském nářečí setkáme s výrazy majícími zcela jiný význam než v jazyce spisovném, na př. strýček (synovec) KP 70, výprava (výbava) Teta 167.
Občas najdeme u Světlé i výrazy shodné s hovorovou češtinou vůbec: sekáč (švihák) O 82 (F 21), ani nešpetla (nehlesla) O 155, fintí se a cení (směje) O 164 (F 2), bandory (brambory) O 130 (F 1), sednice (světnice) KP 22, T 10, Teta 67 (F 21).
IV. VAZBY, OBRATY, ÚSLOVÍ A RČENÍ.
Zvlášť upoutaly Světlou ještědské osobité vazby, obraty a rčení. Překvapilo ji jejich bohatství a neobyčejná svéráznost, jadrnost, úsečnost a účinnost. Proto je také tak hojně uplatňovala v svém díle. Ovšem výběrem a volbou z tohoto nepřeberného lidového pokladu projevuje Světlá už svůj osobitý vkus, umělecký takt i vlastní sklony a schopnosti. Všimněme si aspoň některých!
1. Ještědská úsloví, jež si Světlá s oblibou a záměrně vybírala, vynikají neobyčejnou konkretností. Často se konkretními obrazy čtenáři přibližují pojmy abstraktní nebo stavy duševní. Tyto obrazy volívají ještědští horalé rádi z prostředí, jež je obklopuje, z dění přírodního nebo z vlastního venkovského života. Projevuje se v nich zřejmé úsilí o snazší pochopení, o zhmotnění a přiblížení věcí jim vzdálených a mlhavých. Tyto obrazy bývají názorné i naléhavé a často jsou zaměřeny k intensivní účinnosti na vnímání smyslové, zvláště na sluch a zrak, ale i na hmat a chuť.
Příklady: Kdo má v ústech med, za pasem břitvu nosívá. L 112. Jak měl nabito, tak také vystřelil. L 115. Copak je do hezké klícky, když v ní hezkého ptáčka není? Ve 173. Na Anežce všechno jen brnčelo (slušelo jí to). O 159. Mařka rychtářova byla perný kořínek. Kt 168. Byl by měl ihned dveře v ruce. M 270, T 21. Snažil se přijít příčině změněného chování své paní na žílu. Ko 143. Přišel tomu na žílu (na kloub). Ú 109. Neměla ani žíly po zesnulé sestře. Ú 214. Po mně nemáš jediné žilky. Blá 8 (F 33). Pochází s ním z jednoho suku (rodu). Sat 13. Podrazit opálčičku trávy (nažnout) Blá 16. Kdopak [67]dá takovou věc rád na zvon? KP 96. … jako když jí jazyk podváže. KP 124. S Kobosilovými jsme nikdy nevařili (nekamarádili). KP 139. Je tu tma, že by ji mohl do žoku strčit. Ve 169 (F 31). Koukali na sebe skrz řešeto (skrz prsty). L 94 (F 36). Barák byl na chrust (na padrť). T 322. Nasadí mu myši do hlavy (brouka). Se 68. Mám těch tvých orací právě po bradu (po krk). Hub 137. Kačenka je drobátko „hrubého líta“ (přihrublá). B 125 (F 34).
2. Lidová rčení, zaznamenaná u Světlé, vynikají rovněž silnou dějovostí, dynamičností sloves. V tom se projevuje nejen sklon českého lidového jazyka vůbec, ale i osobní záliba K. Světlé, její úsilí o dynamičnost a dramatičnost dění.
Příklady: Zimomorka po mně běží. O 170. Brousila si o ni jazyk. O 172. Oblomil se mezi lidmi. T 17. Dítě jí na duši vázala. Hub 149, Tř 164. Vážu ti rodinu tvou na duši. Ú 77. Mohli se smíchy rozsypati. Blá 19. Ponejprv v ní se zabřesklo (uvědomila si). KP 153. Lidé před ním na to nahazovali (poukazovali). O 146. Ke všemu hned své nevinné srdce přiloží. Blá 34.
3. Hojně se u Světlé setkáváme s lidovými obraty hyperbolickými. Lid miluje nadsázku, souvisí to s jeho úsilím o konkretnost, pregnantnost výrazu. Jak skvěle hyperbola vyhovovala i osobnímu vkusu Světlé a jejímu vnitřnímu povahovému ladění, ukázala jsem už dříve.
Příklady: Dobře se jí stalo jako každému, kdo chce hvězdy s nebe zobať. O 155 (F 36). Páni holku do modra nechválili (pro nic za nic). O 102. Hovořil do modra (na prázdno). Blá 118 (F 36). Přenesli zboží přes hranice strážníkům zrouna před ústy. O 175. Měla jsem skoro celý den oči na vodě (plakala). Ú 5 (F 33). Nebylo v ní ani za mrvu pýchy. Sk 15. Až jí z toho oči přetékají (pláče). Ná 57. Hvězdiček tolik, jako když je napráší. Ná 57 (F 31). Nemá ani za makovo zrno (nic). Ná 61 (F 31). Hádal se na krev (hodně). KP 90. Smlouval na krev. Ci 66, Ve 169. Přijdu, i kdyby hrábě pršely. Ci 165. Nebylo po ní ani stínu. Blá 26. Co si umíní, toho se nepustí, a kdyby se svět kolem ní chytal. Hub 118.
4. Tato hyperbolická nářeční rčení mají u Světlé velkou převahu nad obraty eufemistickými. I ty však u Světlé najdeme, třebaže ve značně omezené míře. Spisovatelka jich užívá zřejmě v duchu lidovém hlavně pro vyjádření odchodu ze života — smrti nebo nemoci.
Příklady: Dlouho trávu šlapať nebude. O 150. Zapomněli na věky dychať (zemřeli). O 181. Byl nějaký necelý (nezdravý). Vě 42 (F 33). Zavrátil oči. O 166 (F 36). Aby ho oddali s provazníkovou dcírou (oběsili). O 190 (F 34).
5. Někdy zaznamenává Světlá i zvláštní nářeční úsloví gnomická, obsahující všeobecně platnou pravdu.
[68]Příklady: Rouné k rounému se hrne. O 191. Když popláče, od srdce odlehne. L 59.
6. Některé lidové obraty nás překvapí svým vulgárním přídechem.
Příklady: Kdybys jen nepatlal (nežvanil). Sk 7. Co tu brejlíš do měsíce?
M 281. Pán Bůh všecku krásu na ni nenapláskal. Kt 108 (F 34).
7. Kromě těchto zvláštností najdeme u Světlé i jiné obraty, které jsou asi též přejaty z úst lidu, ale jež nelze dobře zařadit do žádné z předcházejících skupin.
Příklady: Byl to hřích poslouchať (hanba). O 172. Zavedl se do své paní (huboval). M 299. To jim šlo nad rozum. T 322. … s ním jako byste byla v čistém (na jisto). Ko 166. Nevypravíš (nedostaneš) mi z hlavy. T 15. Pán Bůh mu málokdy do noty trefil. Blá 7. Ty pozbýváš (rozum). Hub 156 (F 36). Zelí bankrotí (usychá). Ve 169 (F 31). Neboč se (nemrač se). Ve 171. Rezce dobře v hlavě není (nemá to v hlavě v pořádku). Blá 34. Není v ní ještě rozum usazený. Blá 7.
V. PŘÍMĚRY.
Velmi hluboce zapůsobily na Světlou lidové příměry svou novostí, naléhavostí, jadrností a poetičností. Čerpala mnoho z tohoto nepřeberného bohatství a nevysychajícího zdroje lidové tvořivosti. Je ovšem velmi nesnadné, ba nemožné určit, pokud tu Světlá doslovně přejímala z úst lidu a pokud sama v jeho duchu tvořila příměry nové. Jen málokteré z nich se vyznačují též jinými, na př. hláskovými, tvaroslovnými nebo lexikálními zvláštnostmi nářečními, jež bezpečně určují jejich lidový původ. V mnohých z nich se asi prostupují prvky tvořivosti lidové a autorčiny. Jisté však je, že se tu Světlá u ještědského lidu učila, někde obdivně doslova přejímajíc, jinde snad poněkud upravujíc a dobásňujíc. Tyto příměry podivuhodně osvěžují vznosný jazyk Světlé a působí silně jadrností, neotřelostí a leckdy i básnickým kouzlem. Jsou převážnou většinou stručné a přirovnání se vyjadřuje spojkou jako. Méně hojné jsou příměry rozvedené v celou větu. Ožívá v nich jak ještědská příroda, tak i svérázný půvab ještědského lidu a jeho způsobu života.
V následujícím soupisu jsou uvedena přirovnání, která svým rázem ukazují k ještědskému nebo vůbec venkovskému kraji, ať už je Světlá přejala přímo z úst lidu nebo odjinud či sama je podle lidových vzorů vytvořila. Najdou se tedy mezi nimi i přirovnání čítaná též u jiných autorů a slýchaná i v jiných krajích.
[69]Příměry, vyjádřené spojkou jako.
A. Příroda.
V příměrech Světlé jsou bohatě zastoupena přirovnání čerpající z jevů přírodních.
1. Hojně se tu setkáme s příměry, jež zachycují významná přírodní dění, den, noc, svítání, západ, vichřici, bouři, déšť, rosu. Všimněme si, jak silně a zkratkovitě je v nich nahuštěno intensivní vnímání barev, zvuků i pohybu! Ke konkretnímu obrazu přírodnímu se přirovnává obyčejně opět konkretum, někdy však i abstraktum. Tyto příměry pak bývají zvláště účinné. Ze všech je vidět, jak člověk, v jehož mysli se tyto obrazy zrodily, žije v těsném styku s přírodou, jak jsou mu přírodní dění blízká a známá.
Příklady: Její tváře zahořely jako ty červánky na západě. Šk 114, L 25. Tváře planoucí jako to ruměnné nebe. Oř 23. Neštěstí jako mračno temné. Roz 2. Slzy jako rosa. Roz 2. Byla jako kapka u listu. Se 85, O 85, KP 22. Byla splašená jako ta větrně. Vě 43. Přihrnul se do dveří jako bouřka. D 125. Mihla se jako stín. O 149. Koukal jako devět hromů. O 85 (F 34). V uších mu to šumělo jako v lese před bouřkou. L 48, PČ 156. Oči černé jako noc. L 27. Tváře jako sníh ubledlé. Blá 16. Slzy padaly jako déšť. Ú 190. Na tváři jí stály velké perle slzí jako krůpěje rosy na merunce. Ú 236.
2. Do obrazotvornosti tu pronikají nejen jevy této země, ale i tělesa nebeská:
Obličej bledý jako měsíc. L. 142. Trpké city roztály jako sníh na slunci. PČ 372. Oči jí hořely jako slunce. L 25. Koukala se jako jarní sluníčko na nebi. KP 229. Dívka bledá a spanilá jako jitřenka. PČ 334.
3. Některé příměry rostou přímo ze zvláštních, typicky krajových podmínek ještědských. Ještědské hory a skály, lesy, studánky, celá neživá příroda ožívá v nich před našimi zraky:
Pozdvihla k němu oči jako dvě skalní studánky. Sat 12. Byl velký jako hora. O 177. Mlčela jako kus skály. Vě 55 (F 34). Dorotka necitelná jako to kamení, co láme. L 45.
4. A nerostnou přírodu doplňuje a zkrášluje rostlinstvo všech druhů.
a) Ještědský lid miluje květiny, a to jak prosté kvítí luk a pasek, tak i květy usmívající se v horských zahrádkách a za okny. Všímá si jejich barvy, vůně i tvaru. Zřídka se ještědský lid spokojuje všeobecným pojmem „květ, kvítí“:
Stůl se bělal jako venku na stromech květ. KP 38. Je to mladík jako kvítí. Blá 10. Byl jako květ. Blá 17. Dívka nevinná jako to kvítí luční. D 136.
[70]Úsilí ještědského lidu o konkretnost se projevuje nápadně i tu. A protože květina bývá v očích lidu symbolem krásy a něhy, přirovnává se k ní obvykle něžné stvoření ženské.
Bude volnou jako ty sedmikrásky v zlatých paprscích slunce. Šk 110. Zbledla jako bartolomka (rostlina světlík). Kt 116 (F 34). Zahořela v tváři jako planý mák. Kt 121. Kvetla jako růžový mák. Se 85. Rděla se jako pivoňka. O 155. Bílá jako lilie. Ko 249, KP 204. Její oči se smály jako dvě velké pomněnky. Mi 79. Oči ostýchavé jako dvé fialek. MZ 257. Její vzrůst ohebný jako lodyha konvalinky. PČ 230. Matka byla bílá a růžová jako jabloní květ. Ú 5. Děvčata jako karafiáty. J 61. Zarděla se jako ty slzičky, co kvetly na mezi. Z 218. Holka jako omydlík (mrštná). M 281. Panna jako divizna (pěkná). T 349. Jsi bledá jako zhlídlý mák. Ná 68 (F 36). Zahořela v tváři jako z máku květ. KP 119. Připadáš mi jako jarní fijalinka pod vrstvou podzimního suchého listí. Ú 223. Klesla jako pokosená lilie. Ú 267. Uvadla bych bez něho jako ty modré zvonky na stole. Ú 329. Její oči jsou modré jako chrpy. P 27.
Celkem zřídka najdeme jiná přirovnání k rostlině:
Trávník zelený jako brčál. M 291, Sk 20. Obilí zelené jako rozmarýna. M 291. Oves býval jako metlice. T 322. Nebe modré jako chrpa. L 23.
b) Vedle květin pronikají do obrazotvornosti ještědského lidu někdy i jiné rostliny, na př. traviny, hlavně obilí a výjimečně i býlí.
Vlasy v zlatějších pramenech než to obilí. Z 219. Co z Čechů zbylo, vypleněno bylo jako na podzim z polí pejřavka. T 37 (F 34). Vlasy se mu ježily jako to strniště, na kterém stál. Z 215. Ve vlasech jako zralá pšenice zlatých. D 128. Okřívám jako zvadlé stéblo vlažným deštěm. Za 191. Já se klonila pod břemenem zármutku až k zemi jako stéblo trávy, zasáhnuté ledovou kroupou. Ú 271.
c) Ještědské vísky, rozhozené na úpatí hor a v těsné blízkosti lesíků i hvozdů, žily v blízkém styku s jejich stromovím. Stromy jehličnaté i listnaté se mísí a prostupují v ještědských lesích. Borovice, jedle i smrky, buky, duby, topoly, břízy i osiky tvoří nejen kulisu, ale i bytostnou složku v životě ještědského venkovana. A ve svých zahradách pěstují tu s oblibou i stromoví ovocné. Stromy jsou Ještěďanům symbolem fysické síly, zdraví, odolnosti. Proto k nim přirovnávají většinou mladé hochy, jen zřídka i dívky.
Jinoši štíhlí jako nejzdravější borovice. Pou 13. Byl to chlapík jako jedle. O 131. Hoch se kácí jako mladý strom náhle podťatý. L 148. Urostlý jako mladý habr. J 60. Je slabounký jako proutek. Z 237. Ohýbá se jako vrbový proutek. Blá 10. Ženichové jako mladé buky a topole. Z 238. Hoch jako zdravý topol. Nez 197, Nez 244. Junák pěkný jako mladý smrk. Na 252. Hoši jako mladé štěpy. D 119. Mladík vysoký a rovný jako topol. KP 192. Děvče zdravé jako [71]hlohyně. T 325. Dívka spanilá jako mladých těch bříz sestra. T 347. Je velká a štíhlá jako ty jedle. L 25. Děvče jako bříza. L 29.
Chvějící se osika budí u ještědského lidu představu strachu:
Ruce jako osikové listy se tetelící. Mo 48. Třásl se jako osika. Ú 10. Sefka se třese jako osikový list. Se 75, L 51.
I jinak se přirovnáním ke stromu často naznačuje nejen vlastnost fysická, ale i duševní.
Zůstal zarytý jako dub. O 161. Zůstala nepohnuta jako buk v lese. Se 87. Byl ostrý jako trn (vlastnost duševní). M 271. Byl důkladný a samorostlý jako ty buky v lese. T 332. Zůstala jsem sama, jako strom v poli. KP 36.
I jiné příměry z tohoto okruhu zaslouží zaznamenání:
Kamkoli si člověk stoupl, tam byl jako pod zelenou (t. j. klenbou lesa). Vě 43. Děti dorůstají jako dříví v lese. Div 28.
d) Ještědský lid, zabývající se zemědělstvím, pěstující polní plodiny i ovocné stromoví, sbírající hojně i lesní plody, často názorně přirovnává pozorované věci a jevy k těmto darům štědré přírody:
Řada jako hrách velkých smaragdů. Mi 170. Z očí jí padaly slzy jako bohatý hrách. Šk 27, MZ 288. Perly veliké jako zrnka bohatého hrachu. Dr 155, Ko 193, MZ 274. Zdráva jste a kulatá jako řípa. KP 67. S černýma jako trnky očima. MZ 273. Po tváři tak červené a okrouhlé jako zralé jablko. Vě 48. Tvář aksamitová jako broskev. P 40. Zarděla se jako jahoda. Pou 19, KP 208. Oči černé jako ostružiny. T 328. Začervenala se jako kyselinka. Les 409.
[1] Ještědské nářečí znám z odborné literatury, z díla K. Světlé a částečně i z přímého poslechu. V srpnu 1946 navštívila jsem Poještědí a hovořila s místními lidmi. Nářečí je tu však už značně narušeno a rychle mizí, hlavně vlivem pohnutých událostí politických během posledních 10 let, takže mnoho z rysů starších jsem tu už vůbec nenašla.
Naše řeč, volume 32 (1948), issue 4-5, pp. 61-71
Previous Oznámení
Next K. J. Beneš: Jazyk, tendence a osobnost
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1