Ještědské nářeční rysy v díle Karoliny Světlé

Věra Mazlová

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek.)

5. Také jména rozličných živočichů se vyskytují v přirovnáních.

a) Domácí zvířena se hojně objevuje i v lidových příměrech. Venkovan dobře postřehuje vnější i vnitřní vlastnosti domácích zvířat a využívá jich ke zdůraznění některých fysických i psychických rysů lidských.

Vzepjala se za stolem jako hříbě. Kt 115. Šel jako jehně, které se vede na jatky. B 135. Umíš lézt jako kočka. O 205. Pošel jako pes. O 205. Lidé ho poslouchají jako ovce. PČ 205. Obskakovali jsme okolo rodičů jako kůzlata. Ú 22, M 292. Uháněla k domovu jako splašené hříbě. KP 195. Vlasy mu vlály jako hříva. KP 218. Sklopila hlavu jako beránek. Ú 176.

 

Vedle zvířat domácích se často v obrazotvornosti vybavuje i divoká zvěř:

Přikradl se jako kuna. Mi 91. Vklouzl za nimi jako kuna do kurníku. Z 256. Vymknul se jim jako ještěrka. O 177. Děvče mrštné jako ještěrka. Se 68. Vyskočila jako polekaná laňka. PČ 179. Nesla se jako laňka. D 151. Vyskočila jako srnka z postele. PČ 224. Vyskakovala jako jelen. Se 85. Utíkal svým myšlenkám jako štvaný jelen psům. L 41. Kozy vyskakovaly jako srnky. Blá 35.

 

b) Ještědský kraj je protkán hojnými bystřinami a potoky, oživenými vodním živočišstvem. Do venkovanova povědomí sic neproniklo mnoho odborných názvů vodního tvorstva, ale zrakový dojem rybky, hbitě se mihnuvší v průsvitné bystřině, utkvěl přec v jeho vnímavé mysli a pronikl i do některých jeho příměrů. Tyto obrazy vždy znázorňují rychlost pohybu, mrštnost.

[102]Vyskočil ze sedadla jako pstruh. Mi 67. Uklouzla mi jako pstruh. Ú 223. Švihl sebou jako ryba. PČ 169. Potok se mrskal travou svižně jako rybka, plná stříbrných šupin. Div 24.

 

c) Projevuje se i Ještěďanova znalost ptactva. Domácí druhy ochočené, zpěvaví ptáci a početné mírumilovné i dravé ptactvo lesů a strání žije hojně v lidové obrazotvornosti. Ještědský člověk si pozorně všímá jejich vzhledu, vybarvení, zpěvu i způsobu letu a hojně pak využívá těchto pozorování v zajímavých příměrech, jež často silně působí svou novostí a názorností:

Vznášela se jako holubice. PČ 241. Panna bělounká a útlounká jako holubice. Nez 197. Dívka plachá jako holubice. Pou 13, Ú 5. Točil se jako holub na báni. O 159, KP 124. Oddychuje sladce a tiše jako holoubě. T 335. Seděla ostýchavě jako z hnízda vyplašené holoubátko. Za 192. Přisedli jsme k němu jako kuřata ke kvočně. Ú 15. Běhal zas jako kuře (zdráv). O 138, Nez 198. Protivovala se mu tak jako krocanu červená barva. Blá 7. Švitoří jako skřivánek. KP 262. Veselá jako pěnkava. Se 67. Umořila se jako slavík v kleci. Ú 303. Zaštěbetala jako vlaštovka. J 54. Štěbetala vesele jako ti drozdi a kosi kolem ní. Div 24. Uschoval bych ji v dlani jako vrabčátko. M 284. Mařička kroužila okolo statku jako jestřáb. KP 296. Kadeře jako havran černé. Pou 59. Dva jinoši jako mladí orlíci. Pou 13. Vlasy se svítily jako kaučí peří. O 132, Se 79, D 132. Zasmála se jako žežulka. Z 223 (F 34).

 

d) Někdy je v lidových příměrech u Světlé zastoupen i hmyz. Bzučela svou píseň zticha jako ta včelka opodál. Šk. 37. Je jich jako much. PČ 227. Jeho oči jiskřily se v temnosti jako ty svatojanské mušky v kapradí na cestě. Roz 198. Uhasla jako svit svatojanské mušky. P 43.

 

B. Lid.

 

Lidové příměry napovídají mnoho též o způsobu života ještědského lidu, o jeho názorech, zvycích a pověrách.

1. V předešlé kapitole jsme poznali, jak často přirovnává lid vztahy a city lidské k jevům přírodním. Někdy však najdeme i příměry opačné, kde úkazy přírodní srovnává Ještěďan s předměty, jež vyrobila lidská ruka, nebo s pojmy vytvořenými lidským rozumem:

Jsme jako na jehlách. KP 370. Zuby bílé jako křída. KP 275. Mračna se sjížděla k Ještědu jako k sněmu. Ve 169 (F 31). Borovice se houpá jako procas (korouhev) na věži. O 198 (F 31). Obilí stálo jako zelený kožich. Se 84. Vlasy jako zlatá příze. T 328. Srdce mu buchalo jako kladivo. L 48, KP 183. Nebe jasné jako sklo. L. 23. Obličej zakulacený jako lžička. D 105 (F 34). Měla srdce jako v kleštích. L 24. Jalovice se strakatily jako kraslice. Blá 35.

 

[103]2. Některé z příměrů ukazují leccos ze způsobu života na Ještědě, zachycují nejeden rys zajímavý kulturně historicky nebo národopisně.

Bochník veliký jako kolo u vozu. J 62. Stydlivý jako dívka, která jde ponejprv za družici. J 47. Dívka voněla zdaleka jako hapatyka. M 275. Hošík běhal jako čamrda. M 298. Otec děti hajcal jako kladivo kamení. KP 183. Na dvoře bylo čisto a uklizeno jako na stole. KP 228.

 

3. Velmi zajímavé a osobité jsou příměry, v nichž se projevuje obdivný názor venkovana na život obyvatelů měst.

Měla se jako úřednice. J 62. Bude bez starosti žíti jako nějaká v městě obchodnice. Z 238. Měl by si se tam jako písař. M 302. V síni je uklizeno jako v kanceláři. M 306. Což nejsme zde (v chaloupce) svými pány zrovna jako kníže na zámku? Blá 12.

 

4. Hojně se v lidových příměrech vyskytují i předměty, jež jsou produktem hospodářské práce ještědského lidu. Tyto příměry vynikají jadrností i názorností a někdy jsou dost neobvyklé:

Měla krk jako mléko, zuby jako kroupy. O 156. S pány musí člověk jako s měkkými vejci. O 173, Ji 15. Oči máš jako podmáslí (ustrašené). Ná 58 (F 36). Zacházeli s ní jako s máslem. Sk 16. Každé slovo jeho bylo jako med. KP 120. Byla dobrá jako kousek chleba. Ú 178.

 

5. Oheň, dárce tepla a světla, je hluboce vryt v povědomí lidu. Je pro lid symbolem života, pohyblivosti fysické a bystrosti duševní.

Hoch jako oheň. L 33. Hoch jako jiskra. L 28 (F 34). Má hlavu jako v ohni. Blá 16. Měl oči jako jiskry. Blá 17 (F 34). Oči se jí svítily jako to řeřavé uhlí na krbu. L 46. Byl mi protivný jako dým v očích. Ml 109.

 

6. Silně se projevuje v příměrech i zbožnost ještědského lidu. Hluboko v mysl lidu se však vryly hlavně vnější projevy náboženského života, obřady a silné zrakové dojmy z kostelní výzdoby:

Komůrka čistá jako kaplička. Sat 41, KP 228. Vrba štíhlá jako svíčka. Ko 210. Držel se jako svíčka. PČ 149. Bledá jako vosková svíce. Mi 181 (F 34). Stromy se vypínaly tak pěkně rovně k nebi jako ty pilíře u kruchty v kostele. J 50. Borovice vysoké jako věž u kostela. Blá 35. Chaloupka čistá a útulná jako jesličky. D 116.

 

I běžné pojmy křesťanské terminologie ožívají často v lidových příměrech ještědských.

Krásná byla jako svatá Panna sama. MZ 293. Čistá jako anděl. Ko 249. Mučil se jako v očistci. T 36. Jsi hezká jako obrázek Panny Marie. Na 251. Budeš mně milá jako duše v těle. L 35. Ruce se jí spjaly jako k modlitbě. Blá 29.

[104]Projevuje se v nich i tradiční úcta venkovana ke knězi: Mluvila s takovým zanícením jako kněz z kazatelny. Mo 43. Poslouchá ho jako kněze. T 354, T 36. Koukala do knihy jako nějaký kněz. M 287.

 

7. Někdy volí ještědský lid k příměru i části lidského těla:

Mám vás jako pravé své ruky potřebí. Dc 124. Louka jako dlaň. O 144. Dukát veliký jako dlaň. B 139. Zelenou strání k lesu modralo se to jako žíla (lom). L 93. Otec mne miluje jako oči svoje. L 24.

 

Příměry, vyjádřené celou větou.

Osobité někdy bývají příměry rozvedené v celou větu.

 

1. Čerpají z dění přírodních.

Zůstala státi, jako když do ní uhodí. Blá 9. Zadunělo to v dálce, jako když hřmí. M 278. Ucouvla, jako by byla na hada šlápla. O 205. Nebe bylo tak modré, jako by je bylo jaro ze samých pomněnek vyklenulo. Ko 212.

 

2. Hojné jsou tyto větné příměry inspirovány ohněm a hořením:

Vzdálil se, jako by pod ním podlaha chytala. Ko 174. Vyskočil, jako by byl syn těmi slovy podpálil. Blá 34. Vyrazila ze dveří, jako když se nad ní stavení chytá. Vě 47. Bylo jí, jako když jí do celého těla žhavého olova nalije. Blá 17. Vyskočil ze židle, jako kdyby ji byl někdo pod ním podpálil. B 119. Zhasla, jako sfoukne-li někdo svíčku. MZ 285. Uháněl, jako by mu hlava hořela. O 148.

 

3. Často jsou větné příměry voleny i z oborů lidské činnosti:

Bylo plaváčků, jako když prostře červený šátek. D 149. Umí koukat, jako když po lidech nožem hází. M 278. Je mu, jako by byl náhle vstoupil do chrámu Páně. M. 292. Lukáš kouká, jako kdyby měl na třech hradech najednou co poroučet. Hub 108. Dívky se bojí horka, jako by z koudele byly. Hub 150. Sedáváš, jako kdybys byla z dubového dřeva roubená. Ko 203. Stála, jako by ji do kamene vytesal. L 116.

 

4. Některé z těchto příměrů vynikají silnou dynamičností. Zajímavé je, že se často slovesem silně dějovým vyjadřuje vlastně statičnost. Z toho zdánlivého rozporu tryská silná účinnost těchto příměrů.

Zůstal na falousku, jako když ho přibije. Vě 42. Co jednou řekl, jako když to přibije. KP 60 (F 35). Stála o hrušku opřena, jako když ji do země vleje. Blá 15, T 347. Poklonit se neumí, stojí před člověkem, jako by byla polkla loket. PČ 158. Zůstal, jako by ho byl krví polil. Ú 31, Nez 244, Šk 136. Zůstal, jako když ho k peci přiková. M 302.

 

[105]Po tomto zjištění nářečních prvků v díle K. Světlé zbývá nám ještě odpovědět na tři otázky významu základního.

1. Znala Světlá dobře ještědské nářečí?

2. Jaká je funkce dialektismů v jazyce a díle K. Světlé?

3. Jak jsou tyto nářeční prvky rozloženy v její rozsáhlé a časově rozlehlé tvorbě?

1. Přehlédneme-li všechny dialektické rysy, jež se projevují v jazyce K. Světlé, přesvědčíme se, že se Světlá asi nikdy nenaučila ještědským nářečím plynně a spontánně hovořit. Přes velký zájem a usilovnou snahu, přes dobrý postřeh a soustavné studium nepronikla Světlá až k samé dřeni ještědského nářečí. Sama byla rodilá Pražanka, přišla na Ještěd až jako dospělý a hotový člověk a teprve tam si počala všímat dialektických zvláštností. Jak A. Čermáková-Sluková dokazuje (KN 16), zapisovala si Světlá, často za pomoci svého manžela, horlivě výrazy z lidové mluvy. Jeden z těchto jejích rukopisných zápisníků je zachován v museu v Českém Dubu. Sešit, nadepsaný „Venek“, obsahuje 15 stran. V něm si Světlá pečlivě zapisovala lidová úsloví, obraty, výrazy a příměry, mezi ně však vplétá též obšírnější popisy zvyků a pověr i pozorování z přírody. Rychlé písmo prozrazuje, že si Světlá asi poznamenávala vše hned po zaslechnutí. Obraty, jichž už použila, škrtá a často i poznamenává, kde ten onen výraz v svém díle uvádí. Nikdy však v tomto rukopise nenajdeme zápis souvislého nářečního vypravování nebo celého rozhovoru. Rovněž v dopisech, jež píše Světlá z Ještěda své sestře Žofii, mihne se občas ojedinělý nářeční výraz nebo rys, nikdy však souvislejší záznam. Z toho se všeho je vidět, že se Světlá sice obeznámila s některými jednotlivými zvláštnostmi ještědského nářečí, k podstatě tohoto dialektu, do jeho skladby však nepronikla.

2. Z toho pak vyplývá i praktické užití nářečních prvků v jejím díle. Světlá užívala dialektismů hojně, ne však soustavně a důsledně a také ne vždy dost promyšleně. V jejím díle nejsou ani zdaleka zastoupeny všechny typické rysy poještědské mluvy. Do jejího povědomí pronikly jen některé nápadné znaky ještědské a těch pak užívala v míře až nadměrně hojné. Tím se zásadně liší od spisovatelů, kteří sami pocházeli z krajů, jež líčili, jako na př. Mrštíkové, Herben, Holeček. Světlá si plně neujasnila funkci dialektu v uměleckém díle. Nevyužila ho vůbec k individuální charakteristice postav. Její hrdinové a hrdinky nikdy souvisle nářečím nemluví. To Světlé právem vytýkal už L. Čech (ČS 113). Užití nářečí nevyplývá u Světlé z vnitřní nutnosti jako nezbytný vnější projev lidové ještědské osobitosti. Nářečí se v její jazykové a umělecké dílně stává jenom jedním ze zdrojů, z nichž oživuje a osvěžuje svůj básnický jazyk, nářečím mu aspoň poněkud dodává nádechu venkovské přirozenosti. Cítíme však velmi často, jak nářeční prvky jsou většinou druhotně a někdy i neuměle a nevhodně vplétány do umělé, [106]vznosné větné stavby. Plným právem říká o Světlé Rektorisová: „Slova vytržená z místní mluvy jsou zasazena do kontextu psaného nejen spisovnou, nýbrž i velmi vybroušenou češtinou. Dialektické perličky jsou zasazeny do vypulérované větné formy.“ (R 47.) Nářeční prvky rozhodila Světlá hojně do svého díla, a to jak do řečí přímých, tak i do vlastního vyprávění.

Kde užívá Světlá dialektismů hláskoslovných a tvaroslovných, nedosahuje většinou účinu, o nějž usilovala. Tyto nářeční prvky nevhodně kontrastují s celým spisovným způsobem jejího vyjadřování. Mnohem lépe dovedla Světlá využít zvláštností lexikálních; jimi vhodně oživuje svůj básnický jazyk. A nejplodněji zasáhl ještědský vliv do jejího slohu osobitou lidovou obrazotvorností, jež se nejblahodárněji projevuje v neotřelých, jadrných, poetických i humorných názorných příměrech. V nich se Světlé podařilo nejen zaznamenat a budoucnosti zachovat nejednu perlu básnického ducha poještědského lidu, ale dosáhla jimi opravdu i silného účinu uměleckého a zasloužila se tak velmi o osvěžení a okysličení kostnatějícího jazyka knižního. Za to si zaslouží dodnes našeho obdivu a úcty.

Formálně se Světlá s nářečím vyrovnává těžce a ne vždy důsledně. Někdy kolísá v transkripci nářečních tvarů. Píše na př. jednou Blažinoi, po druhé synoj, ač jde o týž jazykový jev. Někdy nářeční výraz vplete do spisovného textu, aniž jej graficky odliší, jindy naň upozorní uvozovkami. Rovněž často kolísá, má-li odchylný výraz nářeční vysvětlit či ne. Vysvětlivky připojuje někdy pod čarou, někdy přímo v textu v závorce. Tento způsob se mi zdá nevhodný a při četbě značně ruší. Často vykládá některé jevy až zbytečně, jinde však zas nutnou vysvětlivku postrádáme. Je ovšem těžko rozhodnout, lze-li vyčítat všechny tyto formální nedostatky Světlé samé, či máme-li je přičíst na vrub vydavatelů.

3. Jednotlivé nářeční prvky nejsou v rozsáhlém a časově rozlehlém díle K. Světlé rozloženy rovnoměrně. Je samozřejmé, že jsou hojněji zastoupeny jen v dílech, jež se látkově týkají Poještědí. Ale ani v nich není dialektický prvek všude stejně silný. Nejvíc dialektismů najdeme v povídce O krejčíkově Anežce. Ve všech ostatních vesnických povídkách je nářečních prvků značně méně. Poměrně početněji jsou zastoupeny hlavně v drobných povídkách (Se, L, Ve, Ná, Blá), kdežto ve velkých ještědských románech jsou nářeční rysy značně omezeny. Světlá, ponořená tu do hlubokých psychologických a mravních problémů, tlumí vědomě a záměrně všechny projevy krajového svérázu, povznášejíc tak děje a postavy do vyšší sféry všelidské. Jedině v Kříži u potoka najdeme též některé dialektismy, byť ne příliš početné. Ostatní citovaná díla se vyznačují většinou jen nářečními zvláštnostmi slovníkovými a některými ojedinělými vazbami. Nejvíc do hloubky i do šířky zasáhl do jazyka [107]a díla Světlé vliv osobitých ještědských příměrů; s nimi se hojně setkáme i v dílech, jež s Poještědím látkově vůbec nesouvisí (Za, Dr, P, Na, Mi, MZ, Nez, Mo, Ml, Dc, Pou, Z, Šk, Oř).

Přehlížíme-li dílo Světlé s hlediska chronologického, zjistíme, že se v něm hojnější nářeční prvky projevují hlavně v prvním období tvorby, a to od prvních literárních počátků r. 1858 až asi do r. 1872, pak jich nápadně v její tvorbě ubývá, až se s nimi setkáváme jen sporadicky. Teprve jedna z posledních prací Světlé Blázínek užívá zas ještědského dialektu velmi hojně. Vrací se tu Světlá v stáří do svých literárních počátků i způsobem vyjadřování?

Závěr. Ještědské nářečí zasáhlo silným vlivem do jazyka a slohu K. Světlé. I když Světlá nedospěla vždy k plnému pochopení funkce nářečí v uměleckém díle, styk s ještědským lidem obohatil její jazyk a napojil její vznosný sloh z očistných a obrodných zdrojů svérázné mluvy lidové.

 

Prameny.

	Zkratka
B. Havránek: Nářečí česká. Čs. vlastivěda III.	BH
M. Wajs: Charakteristické rysy lidové mluvy českého Poještědí. Mělník 1940.	W
A. Čermáková-Sluková: Ještědské nářečí. Od Ještěda k Troskám I, r. 1922-23	Sl
M. Fendrych: Nářečí v Poještědí. Rukopis. Zapůjčeno laskavostí autorovou.	F
K. Rektorisová: Jazyk v díle K. Světlé. Rukopis. Zapůjčeno lask. autorčinou.	R
L. Čech: K. Světlá. Kritická studie. Brno 1891.	ČS
A. Čermáková-Sluková: K. Světlá ve stycích s J. Nerudou. Otto 1912.	KN

 

Citovaná díla K. Světlé

Název	Excerpované vydání	Datum 1. vydání	Zkratka
Sefka	Otto 1901	1858	Se
O krejčíkově Anežce	Družstevní práce 1940	1860	O
Za májového večera	Otto 1904	1860	Za
První Češka	Mazáč 1930	1861	PČ
Skalák	Otto 1872	1862	Sk
Cikánka	Brázda 1947	1863	Ci
Lesní panna	Kober 1878	1863	Les
Několik dní ze života pražského hejska	Topič 1937	1863	H
Lamač a jeho dítě	Otto 1872	1864	L
Na úsvitě	Kober 1865	1864	Ú
Rozcestí	Kober 1866	1866	Roz
Drama zbořeného domu	Otto 1900	1866	Dr
Jitřenka	Otto 1904	1868	Ji
Kříž u potoka	Mazáč, 11. vyd.	1868	KP
Kantůrčice	Mazáč, 2. vyd.	1869	K
[108]Večer u koryta	Otto 1901	1870	Ve
Mladší bratr	Družstevní práce 1940	1871	M
Hubička	Mazáč 1930	1871	Hub
Námluvy	Družstevní práce 1940	1872	Ná
Ten národ	Bačkovský, Nár. knih. čes., č. 53	1872	T
Konec a počátek	Otto 1874	1874	P
Teta Vavřincova	Mazáč 1930	1878	Teta
Tři chvíle	Otto 1901	1880	Tř
Na zdar důstojného	Mazáč 1940	1880	Na
Divousové	Mazáč 1931	1882	Div
Miláček lidu svého	Mazáč 1940	1882	Mi
Mladá paní Zapletalová	Otto 1900	1882	MZ
Nezabloudil	Mazáč 1940	1883	Nez
Bohatá Nevěsta	Mazáč 1940	1883	B
Motýl	Otto 1900	1884	Mo
Mlha	Otto 1901	1884	Ml
Dcera otce svého	Družstevní práce 1940	1884	Dc
Satanáš	Mazáč 1940	1885	Sat
Na kosatkách	Otto 1900	1885	Ko
Poslední poustevnice	Přítel domoviny 1886	1886	Pou
Kterak se dohodli	Mazáč 1931	1887	Kt
Černá divizna	Družstevní práce 1940	1887	D
Josefů Josef	Mazáč 1931	1887	J
Větrně	Otto 1901	1888	Vě
Za starých časů	Mazáč 1931	1889	Z
Škapulíř	Přítel domoviny 1889	1889	Šk
Blázínek	Otto 1901	1891	Blá
Pod ořechem	Ženské listy 1906	1906	Oř

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 6-7, s. 101-108

Předchozí F. H. (= František Horečka), V. M. (= Václav Machek), V. Š. (= Vladimír Šmilauer): Kosy zapadajú

Následující František Cuřín: Z dějin českých osobních jmen