Časopis Naše řeč
en cz

O frázi

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

(Výtah z přednášky v pražském Kruhu přátel čes. jazyka 3. XII. 1947.)

Máme-li co možná objektivně posoudit, co je fráze, musíme se nejdříve dohodnout o její definici. Snad od dob humanistických se z označení fráze vyvíjel výraz pro ustálené spojení slov a dodnes má toto slovo podle obecného usu, jak se nám jeví v slovníkových definicích a dokladech, význam trojí:

1. ustálený výraz, zpravidla několikaslovný, ustálené rčení, sousloví, úsloví a pod.,

2. ustálený výraz opotřebovaný častým užíváním, otřelý, významově zlehčený,

3. ustálený a opotřebovaný výraz záměrně zneužitý pro předstírání a lhaní.

Proti tomuto tradičnímu, odstupňovanému pojetí fráze je dnes snaha (K. Čapek, J. V. Bečka)[1] zúžiti její význam jen ve smyslu pejorativním, tedy ve významu uvedeném zde pod 3. V nepravdivosti, v předstírání výrazu se pak vidí vůbec kořen každé fráze a frázovitosti. Domnívám se však, že toto zúžení fráze na význam pejorativní je pro její studium nevýhodné. Jednak tím vyjímáme frázi z její vývojové souvislosti psychologické i sociologické a tím nám uniká její pravý pramen, jednak se zúženým pojetím fráze dostáváme do oblasti velmi subjektivního hodnocení. Ustálenost výrazu je východiskem fráze, jejím inkubačním stadiem, kdežto opotřebovanost, otřelost výrazu je už fráze v nejběžnějším smyslu. V prvním stadiu je nám známa z frazeologie, v druhém ze špatného slohu. Jestliže pak někdo takového ustáleného nebo opotřebovaného výrazu zneužije pro předstírání, je to jen druh fráze, nikoli její kořen a podstata. Ta je v opotřebovanosti výrazu, všechno ostatní jsou jen prvky akcesorní, modifikující. Vždyť i fráze může být myšlena a cítěna upřímně, bez předstírání, neboť je často jen výrazem slohové necitlivosti a nenadanosti, zaostalosti nebo nevkusu. [6]Proti tomu každé předstírání je záměrná nepravda, tedy lež, a je někdy velmi nesnadné to na volbě výrazů objektivně zjistit a prokázat. Lhát možno velmi rozmanitými způsoby, a fráze je toliko jeden z nich. Lze namítnout, že oním předstíráním se nemíní vždy předstírání myšlenek, citů, skutečnosti, nýbrž toliko předstírání výrazu samého, na př. prostý člověk, který se jinak vyjadřuje přirozeně a lidově, začne se najednou nutit do nějaké spisovné, šroubované fráze, když má něco napsat pro veřejnost. Co je však předstírat výraz? Buď předstírám, že se umím vyjadřovat určitým jazykem, na př. jazykem společenské vrstvy, ke které nenáležím, nebo předstírám přímo obsah výrazu, t. j. lžu. Předstírání je to však v obou případech, v prvém předstírám to, co neumím, v druhém to, co necítím. Prostý člověk však, který se nutí do spisovné fráze jen proto, že má mylné představy o její použitelnosti, nic nepředstírá, nýbrž jen se mýlí a nevhodnost svého vyjadřování si neuvědomuje. Proto bych frázi definoval takto:

Fráze je ustálený nebo nemírným užíváním opotřebovaný výraz.

Pro definici užívám tu obecného názvu výraz a myslím tím vyjádření slovem nebo slovy vůbec. Většinou je to spojení několika slov, ale může to být někdy i slovo jedno.

Fráze jakožto výraz ustálený a opotřebovaný má velký význam pro to, co bych tu nazval provoz jazyka. I když vím, že proti tomuto dopravně technickému výrazu bývaly jazykové námitky, užívám ho tu záměrně, protože dobře vystihuje zmechanisovanou funkci jazyka, jak se dnes v mnohých jeho oblastech a vrstvách projevuje. Pro každou myšlenku není už třeba vždy znova a zvlášť tvořit nový výraz, nové spojení slov, to už je tu jako osvědčená šablona hotovo. Má-li jazyk hladce plnit svůj sdělovací úkol, musí být většina jeho výrazů ustálena, hotova a vžita, jinak by bylo dorozumívání svízelné a zdlouhavé. Zvláště v dnešní době, kdy se potřeba jazykové komunikace tak nemírně rozšířila, má fráze důležitější význam, než si ve svém odporu k ní (hlavně k jejímu 3. stupni) přiznáváme. Vždyť každá fráze není lživá, ba ani otřepaná nemusí být. Její základní vlastnosti, ustálenost a opotřebovanost, nejsou s žádným výrazem nerozlučně spjaty, záleží vždy na jejich konkretním užití. I frázovitost textu se dá dobrým přednesem paralysovat, zrovna tak jako se dá dobrý text frázovitým přednesem zkazit. I v lidském hlase může být něco frázovitého, t. j. opotřebovaného, něco, co vzbuzuje nedůvěru, na př. intonace, zabarvení hlasu a pod. A zrovna tak už v samém hlase může být něco svěžího a neopotřebovaného, co zase frázovitost ruší anebo aspoň zmirňuje.

Ustálenost a opotřebovanost jsou nejstálejší a nejspolehlivější znaky [7]fráze. Je obecně známa zkušenost, že čím častěji na nás nějaký výraz naléhá, tím větší nedůvěru a nelibost v nás vzbuzuje. Proto nedůvěřujeme anebo brzo ztrácíme zájem, opakuje-li nám někdo až do omrzení stejnými výrazy pravdy až banálně známé a všeobecné. Opotřebovanost výrazu se dá konečně do značné míry i objektivně zjistit a statisticky doložit jeho frekvencí u určité osoby, v určitém textu, promluvě, situaci.

Základní funkce fráze — usnadňovat jazykový provoz — se projevuje ve funkčních oblastech jazyka i v jeho společenských vrstvách rozmanitě, a tím vznikají druhy fráze. O některých se tu zmíníme.

Usnadňování jazykového provozu se jazyk jako nástroj opotřebovává nebo i znehodnocuje zrovna jako stroj, který je dlouho v intensivním provozu. Tím, že vyjadřování usnadňujeme, vydáváme zároveň výraz nebezpečí, že ho bude zneužito. Ti, kteří potřebují něco předstírat, sahají rádi po výraze účinném a osvědčeném a neznají zpravidla v jeho užívání míry. K předstírání svádějí velká a silná slova, nadsázky, slovní ornament a dekorace, slova velkého významového rozsahu, ale malého a matného obsahu. Fráze lživá se nejčastěji vyskytuje v řeči spisovné, někdy dokonce ve vyšším slohu, v řeči pohnuté a vzrušené — není jistě nezajímavé, že právě tu mají lidé velkou potřebu předstírat.

Protože je často těžké lživost fráze objektivně prokázat, půjde tu většinou spíše o podezření než o prokázanou lež. Za lživou frázi budeme pokládat takové ustálené a opotřebované výrazy, které v nás budí nejen estetickou nelibost, nýbrž i nelibost pro podezření, že jich bylo zneužito. Nedůvěru míváme k frázovitým řečníkům a novinářům, kteří se příliš lehko a příliš často ohánějí velkými slovy a jmény, jako vlast, národ, lid, svoboda, ideály, Hus, Komenský; ta pak bývají jádrem slovních spojení, v nichž typicky frázovitou úlohu mívají adjektiva a adverbia — ne proto, že jimi bývá frázovitý sloh přeplněn (to by byl pouhý verbalismus), nýbrž proto, že jsou velmi opotřebována a vystupují ve výrazech ještě opotřebovanějších. Zvláště tomu tak bývá u nadsázek a výrazů superlativních: troufalost je bezmezná, odvaha bezpříkladná. Také falešné dekoraci se zalíbilo v adjektivu, v ozdobném epithetu, které je tu zároveň constans: každý klid je velebný, lid je vždy čacký nebo bodrý, háv přírody je v žákovských líčeních na podzim vždy pestrý a na jaře zelený. Nedůvěru v nás také vzbuzují výrazy příliš všeobecné a nedostatek konkretnosti a detailu. Tak v popisech krajiny čteme jen o přírodě s příslušnými opakujícími se výrazy jako všechno, všichni, všelijaký, různý a pod. Vědomosti a city se tu jen předstírají, píše se jen proto, aby se popsaly řádky. Podobně se daří novinářům a řečníkům, musí-li se mluvit nebo psát a nemají-li co říci anebo nemohou-li z nějakých důvodů své vlastní mínění projevit. Utíkají se proto k mnohomluvné, ale nic neříkající povšechnosti, kde platí paradox, že méně by bylo více.

(Ostatek.)


[1] K. Čapek v předmluvě k Poláčkovu Žurnalistickému slovníku, J. V. Bečka v Druhých hovorech o čes. jazyce.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 1, s. 5-7

Předchozí Vladimír Šmilauer: Od Adama k Švejkovi

Následující Václav Machek: Výklady slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1